Ministr životního prostředí v demisi Tomáš Podivínský (KDU-ČSL) již několikrát uvedl, že chce zvýšit podíl recyklace či energetického využití odpadu a minimalizovat odpad, který je odvážen na skládky. Hovořil o tom především před říjnovými volbami.
Novela zákona o obalech, kterou ve středu jeho ministerstvo předkládá vládě, tomu nenasvědčuje. Závazné recyklační cíle pro firmy uvádějící na trh obaly (například plastové či skleněné lahve, dřevěné přepravky, fólie atd.), tedy výrobci baleného zboží i jeho dovozci, stanovuje nízko. Konkrétně na úrovni, která je platná nyní, jenže... Navrhované cíle pro recyklaci obalů v roce 2015 Česká republika řadu let nejen plní, ale dokonce výrazně překračuje.
Zákon o obalech byl naposledy zásadně novelizován v roce 2006, kdy byly stanoveny recyklační cíle pro jednotlivé obalové komodity pro období 2006 – 2012. Nyní je nutné zákon opět novelizovat, přesněji řečeno, už to mělo být hotové.
Novela určí firmám produkujícím obaly různých druhů, jak vysokou míru recyklace těchto obalů musí zajistit. Připomeňme, že obalové firmy si k tomuto účelu již v 90. letech založily a platí společnost Eko-kom, která za ně zákonem předepsanou míru recyklace obalů dodaných na trh zajišťuje. Za peníze vybrané na základě smlouvy s výrobci a dovozci dělá Eko-kom osvětu, ale především platí obcím za obalové materiály, které obyvatelé vytřídí do barevných kontejnerů. Obce zajišťují systém nakládání s komunálními odpady, tedy shromažďování, sběr, svoz, přepravu, třídění, využívání a odstraňování odpadů. Obaly tvoří v tříděném odpadu zhruba třetinový podíl.
Zítra znamená včera
V současnosti činí požadovaná míra recyklace prodejních obalů 55 procent. Jenže firmy v Česku jsou v zajištění recyklace obalových materiálů, především díky dobře fungujícímu systému Eko-kom, v rámci Evropy poměrně úspěšné a reálně dosahují podstatně vyššího podílu: v roce 2012 to dle údajů ministerstva bylo již téměř 70 procent.
Je proto s podivem, že ministerstvo nejenže nestanovilo ambicioznější cíle, které by Česku pomohly recyklovat více odpadu, a předejít tak jeho skládkování, což vyžaduje evropská legislativa, ale nereflektovalo ani reálný vývoj recyklace obalů a cíle na rok 2015 zafixovalo na již dávno překonané hranici, přestože té ČR dosáhla již v roce 2004. Pro porovnání, například Velká Británie si na rok 2015 nastavila cíl zrecyklovat 70,8 procenta, Německo 60 procent obalů
Od roku 2006 zákonem požadovaný podíl recyklace rostl. Míra recyklace prodejních obalů určených spotřebiteli se stanoví jako podíl množství (hmotnosti) využitého obalového odpadu získaného zpětným odběrem od spotřebitelů a množství prodejních obalů, které osoba uvedla na trh nebo do oběhu.
U některých komodit jsou rozdíly mezi aktuální mírou recyklace a parametry, které navrhuje MŽP, markantní.
- Navržený cíl pro recyklaci papírových obalů v roce 2015 je například stanoven na 70 procent, přitom se od roku 2006 pohybujeme nad 90 procenty.
- Navržený cíl pro recyklaci plastových obalů v roce 2015 je stanoven na 27 procent. Od roku 2005 přitom dosahuje ČR recyklace nad 35 procent, nyní se pohybuje nad 50 procenty.
- Navržený cíl pro recyklaci skleněných obalů v roce 2015 je stanoven na 70 procent. Přitom se nad 70 procenty pohybujeme od roku 2008, v roce 2012 jsme byli nad 80 procenty.
Nezdá se, že by ministerští úředníci špatně počítali. Obrysy tohoto zákona se totiž tvořily už za Tomáše Chalupy (ODS) a ekologické organizace na to, že cílů již bylo dosaženo, několikrát upozorňovaly. Zákon dokonce ještě letos v srpnu připomínkovaly. Odpověď dodnes nedostaly. „Zdá se, že na ministerstvu životního prostředí zavládl Podivínov. Ministr Tomáš Podivínský plánuje navrhnout ve vládě cíle recyklace obalů, které jsme splnili před deseti lety. Nejspíš se řídí heslem o zemi, kde zítra již znamená včera,“ glosoval počin ministra odpadový specialista Hnutí Duha Ivo Kropáček.
Kdo má zaplatit recyklaci?
Ministerstvo zatím svůj úmysl nevysvětlilo ani ČESKÉ POZICI, která se na důvody nízkých recyklačních cílů dotazovala e-mailem. V důvodové zprávě k předkládanému zákonu se píše:
„Cílem je posílit pozitivní vliv právní úpravy nakládání s obaly na životní prostředí, zejména při nahrazování primárních surovin surovinami druhotnými, při zachování rozumné zátěže pro povinné osoby, která je nebude znevýhodňovat proti konkurenci v jiných evropských zemích.“
Bez detailnějších ministerských argumentů lze předběžně jen poznamenat: Pochybovat se dá už o tom, zda rezignace na lepší recyklaci obalů prospěje životnímu prostředí. K pochopení motivů ministerstva je však důležitá zejména ta část o nezatěžování povinných osob, tedy průmyslu. Je hezké, že se ministerstvo životního prostředí tolik stará například o zájmy velkých firem, které jsou významými producenty zejména plastových obalů. Pokud by míra povinné recyklace rostla, kdo jiný by byl zatížen odstraněním obalů než jeho původci? Obalové firmy by navíc mohly zvýšené náklady částečně promítnout do ceny výrobku, takže o náklady na vzniklý odpad se rozdělí se spotřebitelem, tedy třeba milovníkem sladké limonády.
Pokud původce odpadu a jeho uživatel jeho vytřídění nezaplatí, stane se součástí směsného komunálního odpadu a za jeho odvezení na skládku zaplatí obce, potažmo jejich obyvatelé. Tedy i ti, kteří pijí třeba výhradně vodu z kohoutku.
