KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Nejvyšší soud svým rozhodnutím vyňal Petra Tluchoře a Marka Šnajdra z rukou světské spravedlnosti, protože činy, za něž byli stíháni tito dva exposlanci ODS, byly kryty poslaneckou imunitou. Rozhodnutí mělo stejný dopad na třetího exposlance ODS Ivana Fuksu, stíhaného v identické kauze. A stejný dopad má i na žádost o vydání bývalého premiéra Petra Nečase.
Olomoucký vrchní státní žalobce Ivo Ištvan reagoval opatrně: ve smyslu, že není všem dnům konec, že za skutky, jichž se dopustili již jako exposlanci, po složení mandátu, mohou být dále stíháni. Zato bývalý premiér Petr Nečas po zveřejnění rozhodnutí Nejvyššího soudu neomaleně požaduje ztrestání státních žalobců.
Není to povzbudivý výsledek v mnoha ohledech.
Především hrozí, že kauza, v níž exposlanecké trio figuruje, nedojde meritorně před soud. Společnost se nedozví stanovisko justice k problému, který jitří veřejnou pozornost, zda se politici dopustili korupce, nebo ne. A to je důsledek, který možná shodně shledají příznivci i odpůrci tohoto trestního stíhání jako mimořádně špatný. Jakýkoliv jiný výsledek by mohl být zdrojem poučení, tento je vlastně jen zdrojem naštvání.
Jediný závěr z toho plyne: zrušit poslaneckou imunitu vůbecJediný závěr z toho plyne: zrušit poslaneckou imunitu vůbec. Kdo to však udělá? Poslanci, když se mnozí z nich nyní cítí být ohroženi poněkud nekonvenčními nápady, interpretacemi a přístupy trestněprávních orgánů? Dodejme, že někteří z nich vypadají, jako by se cítili tuplem ohroženi, i když ten druhý důvod je zřejmě (zatím) znám jen jim.
Státní zástupce Ivo Ištvan je s celým svým týmem v podezření, že si nedobře – jestli vůbec – nastudoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Víta Bárty a Jaroslava Škárky, kterým je vyňal z působnosti trestněprávních orgánů právě s odůvodněním, že žalované činy se staly na půdě Poslanecké sněmovny.
Ištvan se snaží udržet zdání naděje, že se mu podaří pokračovat v trestním stíhání, i když se bude muset obejít bez činů, které se udály na půdě sněmovny. Zdá se však, že tato snaha bude marná, protože věcí, kterou obvinění „vyšmelili“, byl jejich poslanecký mandát. A toho se platně mohli vzdát pouze na půdě Poslanecké sněmovny (ústní rezignací nebo notářským zápisem, doručeným předsedovi sněmovny). Je právem zvoleného kandidáta mandát přijmout a vykonávat ho a je právem poslance mandátu se vzdát. Přitom nesmí být – kvůli souladu s Ústavou – žádným tlakem zvenčí ovlivňován, proto požívá poslanecké imunity. Dlužno dodat, že naopak takovým protiústavním tlakem by mohlo být trestní stíhání založené na rezignaci na mandát.
Ve sdělení obvinění pak u těchto tří exposlanců není jiná věc, kterou měli vyhandlovat za „neoprávněný prospěch“ než právě toto vzdání se mandátu. A k němu došlo na půdě Poslanecké sněmovny, což Nejvyšší soud shledal trestněprávně vyloučeným. Zdá se tedy, že státním žalobcům toho pro pokračování v trestním stíhání opravdu v ruce moc nezůstalo. Snad pouze argumentace „předčasně dokončeným trestným činem“ v okamžiku, kdy si (tehdy ještě poslanci) nechali slíbit úplatek, což se však mohlo odehrát mimo sněmovní prostory.
Zatím nezodpovězena zůstala též zajímavá otázka, zda mohly trestněprávní orgány žádat sněmovnu o vydání exposlanců, aby je mohly stíhat za činy, jichž se dopustili ještě v době, kdy měli poslanecký mandát.
Nehorázný atak na trestněprávní orgány
Politici se rozběsnili a chtějí rezignaci státních zástupců, účastných na kauze. A to v době, kdy ještě ani nebylo započato nějaké kárné řízení proti nim, je-li vůbec k němu důvod.
Expremiér Petr Nečas po seznámení se s rozhodnutím Nejvyššího soudu zcela ztratil glanc a rozběsnil se nevídaně. Možná není divu, kdekdo si jde z vazby domů, ale Nečasovi tam vadne jeho milá. Ale vážně, již jsme psali o nebezpečí, kdyby se exekutiva chtěla „povozit“ po státních zástupcích v případě, že by soud nesouhlasil s jejich právním názorem. Nyní kauza sice ještě neskončila, avšak právní názor žaloby utrpěl vážný šrám – a již se politici rozběsnili a chtějí rezignaci státních zástupců, účastných na kauze. A to v době, kdy ještě ani nebylo započato nějaké kárné řízení proti nim, je-li vůbec k němu důvod.
Tento nevídaný a naprosto nehorázný atak politiků na trestněprávní orgány bude mít, doufejme, paradoxní účinek. Může být, že státní zástupci z těch či oněch příčin nedostáli žádoucím standardům v jejich činnosti. V této situaci však bude obtížnou představa, že by dotyční státní zástupci byli kárně projednáváni, aniž by to mělo příšernou pachuť podrobení se primitivnímu povyku pokleslých politiků.
A tak je možné, že rozkymácené židle Iva Ištvana a jeho spolupracovníků ještě alespoň čas vydrží, protože by jejich postih vypadal jako fatálně nedůstojné podlehnutí politickému tlaku, což by bylo nepoměrně méně přijatelné, než je ponechat bez trestu, i kdyby k tomu byl korektní důvod.
A že jim případ zůstane, neboť co může jiného dělat nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman? „Celá kauza musí být rozhodnutím nejvyššího státního zástupce okamžitě odejmuta Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, které není schopno postupovat objektivně,“ zkoušel Nečas pouštět hrůzu. Když se takto zdivočelý politik domáhá, aby kauzu odebral olomouckému vrchnímu státnímu zastupitelství, tak ji tam Pavel Zeman myslitelně ponechá, i kdyby původně třeba nechtěl, a to velmi.
A ještě jedné instituci může být Ištvan povděčen – Vojenskému zpravodajství. Tato kauza se totiž zdá být „okovaná“, a její důsledky – i když to mnozí nedoceňují – drží celou trestní kauzu Jany Nagyové nad vodou. Zdá se, že bude nutno stále dokola připomínat, že podle zákona odpovídá za činnost zpravodajských služeb celá vláda ve sboru. Proto se Nečasova vláda poroučela právem, a nikoliv v závislosti na nějakém problematickém přidělování trafik exposlancům. Selhání Vojenského zpravodajství tedy „naštěstí“ drží pád vlády mimo politická podezření.
