Jsou profesoři a Profesoři. Těch prvních je spousta, a dokonce i současný pan prezident Václav Klaus (rovněž profesor) si myslí, že jich máme příliš. Najdou se i profesoři pětatřicetiletí, ale pak jsou zasloužilí Profesoři, kteří se vymykají šedi. Takový byl Miloslav Petrusek (15. října 1936–19. srpna 2012), sociolog a rozený učitel, na nějž nyní vzpomínají stovky studentů, jimž dal nahlédnout, jak složitý a nejednoznačný může svět být, kolika způsoby se dá vykládat, jak se o něm dá přemýšlet a jak báječně, čtivě i hravě lze psát o sofistikovaných, ehm, složitých věcech. Díky za to.
Kolegové z oboru, ověnčení tituly, ho označují slovy „jeden z nejvzdělanějších Čechů“ – a věru nepřehánějí. Někdejší děkan Fakulty sociálních věd UK (1991–1997), kterou po revoluci obnovoval, spolupracoval s prezidentem Václavem Havlem, s nímž sdílí i rok narození. Petrusek rovněž památně vystoupil v plagiátorské kauze profesora Ivo T. Budila, jehož necitování rázně odsoudil a označil doslova za „intelektuální nemravnost“, za což si zasloužil od Budilových zastánců hrubé odezvy – nejen v denním tisku.
Petrusek, jenž v samizdatu vydával knihy, nebyl ovšem tak jednoznačný, jak to život dokáže zařídit a jak nám historikové ještě ukáží. „Nebudu Petruska srovnávat s prvním českým profesorem sociologie TGM (i když podobností by se našlo překvapivě dost); nebudu ho srovnávat ani s nejvlivnějším českým intelektuálem, jenž nás opustil těsně před Vánoci (i když podobností...). Skonem učitelských osobností, jako byl Vojtěch Cepl, Havel či Petrusek, odchází celé ,generaci roku 1989‘ sečtělejší, moudřejší a statečnější otcové... Moudří a stateční a alespoň trochu sečtělí teď musíme být my, rozpustilé a krapet nedospělé děti 17. listopadu,“ napsal v nekrologu Lidových novin komentátor a jeden z Petruskových žáků Petr Kamberský.
Na Petruska budou ještě dlouho vzpomínat povolaní lidé, kteří mu byli nablízku; ať patřili mezi jeho doktorandy, kolegy, přátele či kamarády. Neměl jsem to štěstí, leč i tak bych rád zmínil alespoň tři vlastní zkušenosti s panem profesorem, jenž si už patrně zase čte v oné borgesovské „bábelské knihovně“ plné vědění, která ho uhranula, tolik fascinovala a jejímž neúnavně čiperným bibliotékářem se prakticky stal, aniž ztratil zrak.
Rok 2000: Pohled studentsko-přednáškový
Na to, jak studenti vnímali Petruskovy přednášky, vzpomněl již v Mladé frontě DNES Jan Jandourek: „Petrusek si Fakultu sociálních věd UK představoval jako školu menší, kde bude bezprostřední vztah mezi studenty a učiteli. Kdo tam studoval ještě v polovině 90. let, pochytil něco z té ideje, než byla převálcována ekonomickou realitou. Tehdy ještě bývala přednáška událostí a uměleckým dílem. Ať už Petrusek přednášel o dějinách sociologie, typech moderní společnosti nebo ,jen‘ úvod do sociologie, byl to živý výklad proložený historickými narážkami, odkazy na literaturu nebo i vlastní zkušeností.“
I na Filozofické fakultě UK jsme ho hltali. Není to nadsázka ani přebujelé ódy; byl to zážitek, když krcálek v Celetné 20 rozezníval Petruskův chraplavý hlas...Je to tak. Petrusek „hostoval“ i na Filozofické fakultě UK, kde jsme ho rovněž hltali. Není to nadsázka ani přebujelé ódy. Takové přednášky byly zážitkem, při němž chraplavý hlas rozezníval krcálek v Celetné 20 jmény Parsonse, Veblena, Marxe, Giddense, Goffmana, Simmela, Durkheima, Becka, Masaryka, Adorna, Webera, Baumana či Baudrillarda, ale i Čapka, Dostojevského, Tolstého, Shakespeara, Kundery... Uměl načasovat pointu, hrát si s napětím, vtipkovat. Navádět. Učit. Bylo zkrátka vidět, jak moc miluje (a umí) přednášení.
Na zkoušku ze sociologie jsem šel k Petruskovi 20. června 2000 coby tápající student etnologie, k níž se vyjadřoval erudovaněji než mnohý specialista. Znal dokonale nejen americké kulturní antropology, Brity, Němce, Francouze, ale i Poláky a Rusy! Bylo to mezi čtyřma očima, nicméně nebude snad vadit, když zazní, že etnologii předestřel jako tradiční obor s jasným smyslem, jejž u mnohých postmoderních „novinek“ nespatřoval. A uzavřel to drobným podpisem v mém indexu, který mezi desítkami dalších patří k těm nejcennějším.
Rok 2006: Pohled novinářsko-stylistický
Takových nás byly stovky, jak je vidět z enormního sdílení článku, který na serveru Lidovky.cz ohlásil – bohužel – Petruskovu smrt. Mezi jeho mnohými žáky jsou sociologové, ekonomové, ale i žurnalisté čili lidé, kteří by měli umět psát. „Jak přednášel, tak i psal. Jeho znalost literatury a schopnosti ji sociologicky využít dávaly jeho řeči a psaní zvláštní náboj. V tom se podobal Masarykovi, také pečlivému čtenáři,“ míní Jandourek.
V roce 2006 vydal Petrusek (omlouvám se za superlativy) úchvatný vhled do doby, ve které žijeme, v níž se občas ztrácíme a denně se ji pokoušíme pochopit. Kniha se nazývá Společnosti pozdní doby – a je dávno beznadějně vyprodaná. Přináší ve 108 esejích různá sociologická pojmenování „pozdní“ společnosti s jejími přívlastky: alibistická, cynická, flagelantská, hrabivá, mcdonaldizovaná, monetární, turistická, legrační, užvaněná, lokajská, postindustriální, občanská, sekularizovaná nebo multikulturní...
Nejspíše máme z každé trochu, o čemž vypovídají jednotlivá „hesla“, s nimiž měl Petrusek zkušenosti od vydání monumentálního Velkého sociologického slovníku (1996). Ani nevím, kde se ve mně, mladém cucákovi, vzala ta drzost zmíněnou knihu recenzovat v týdeníku Euro.
Včetně stylu psaní: „Jako bychom tu cítili vliv Schopenhauerovy zásady jasného výkladu: ,Důsledně jsem se snažil vyhnout jazykovému ezoterismu, který uzavírá sociologii do hájemství nesrozumitelna: nesrozumitelnost mi nikdy nebyla normou vědeckosti. Existuje povinnost nezneužívat pojmosloví k zakrývání myšlenkové prázdnoty,‘ píše Petrusek. Sám toho nemá zapotřebí – stěží najdete za jinou aktuální společenskovědní knihou takovou masu vědění, poctivosti, pochopení a zároveň i životní moudrosti.“
Pozitivní recenze měla původně vágní název, až přišel editorský rutinér… a vetkl do titulku odvážná slova vyňatá z textu: Dílo hodné Masaryka. Druhý den po vydání mi v poštovní schránce „pinknul“ e-mail od odesílatele jménem „mpetrusek“. Pan profesor ve vší slušnosti poděkoval za „vstřícnou recenzi“ a přidal i malý rozbor mého textu. A já pak ještě pár let litoval, že mi velký rozhovor (a setkání) s Petruskem vyfoukl redakční kolega.
Rok 2012: Pohled odborně-kolegiální
Zásluhy Miloslava Petruska o českou sociologii jsou značné. Zachraňoval ji hned několikrát: v šedesátých letech i po revoluci 1989, kdy spojil své jméno nejen s resuscitací oboru, ale i oborových periodik. Zajímal se o studentské práce, vedl je, šéfoval katedře, fakultě, byl také prorektorem Univerzity Karlovy (1997–2000). Psal články, studie, učebnice sociometrie či sociologie literatury a také recenzoval knihy. Kdesi si nedávno posteskl, že se v české vědě nehodnotí recenze, neboť důsledně zpracované „review“ není o nic slabší než studie.
Všímal si i proměny svých následovníků. „Řekl bych, že studenti nejsou dnes ani lepší, ani horší, než bývali kdysi. A to už učím řádku let. V čem se ale ti současní od těch minulých liší – a to máme empiricky ověřeno –, je šíře humanitního základu. Myslím nikoli v abstraktním smyslu, ale v konkrétních znalostech... Víte, mnozí třeba téměř vůbec nic netuší o anglické literatuře. Nemyslím tu módní, ale třeba Shakespeara. A když mluvíte o antice, tak se na vás dívají až s útrpným úsměvem. Rádi jedou na jih na dovolenou, ale že by slyšeli o Marku Aureliovi či Senekovi? Nebo že by je dokonce četli?“ řekl loni v Lidovkách.
Na téma proměn životního stylu napsal jeden ze svých posledních esejů, který ČESKÁ POZICE publikuje v plném znění a v PDFOn sám byl enormně sečtělý. Zajímal se o sociologii kultury, sociologii umění i literatury, kulturální studia nebo studium proměn životního stylu. Na toto téma též napsal pro letošní vydání časopisu Culturologia jeden ze svých posledních publikovaných textů, který ČESKÁ POZICE s dovolením vydavatele Pavla Mervarta přikládá kompletně v PDF.
„Infantilizace prochází celou společností – adolescenti jsou infantilní, ačkoliv by měli dospívat ve ,zralé občany‘, žádat po nich jakoukoli odpovědnost je téměř narušováním jejich nezadatelných lidských práv, ale stejně infantilní jsou dospělí, zadlužení, hrající, vystavující se po veblenovsku na odiv, aniž to odpovídá jejich reálnému – řekněme – kontu,“ píše Petrusek s vcítěním se do času, kdy prý máme být trochu moudřejší.
Dotyčný text, který mi připadl coby editorovi zmíněného časopisu k přečtení, byl mým posledním kontaktem s mužem, který psal dějiny zdejší sociologie. „Jsem rád, že už jdeme do tisku,“ odvětil nám v e-mailu poté, co byl článek přijat k otištění. Těžko se takový text edituje, když víte a na každém řádku cítíte pokoru před kýmsi, kdo bude vždy učitelem...
Padlo tu mnohokrát jméno T. G. Masaryka, jemuž Petrusek věnoval i svou absolventskou práci na brněnské univerzitě. Není to náhoda. Ač třeba historikové socialismu, té šedé a nejasné doby, jež ze sociologů dělala „buržoazní pavědce“, naleznou v jeho životopise ledacos, nikdo mi nevymluví, že profesor Petrusek byl právě tím, kdo mohl a měl být českým prezidentem.