Prezident republiky Miloš Zeman 29. ledna ve dvě hodiny odpoledne jmenuje vládu Bohuslava Sobotky – rekordních 95 dní od voleb. I Topolánkova vláda to po volbách 2006, kdy se dva měsíce nebyla s to ustavit Poslanecká sněmovna, stihla péčí tehdejšího prezidenta Václava Klause o dva dny dříve. Ten o čtyři roky později jmenoval Nečasovu vládu 45 dnů po volbách. A jeho předchůdce Václav Havel stíhal tuto ústavní proceduru do 33 dnů po volbách.
Jmenování předsedy vlády a na jeho návrh dalších jejích členů je jednou z nejsilnějších prezidentských kompetencí, a Miloš Zeman si ji jaksepatří užil. Zajisté, že vláda mohla být jmenována dříve, zejména pokud by říjnové volby skončily výrazným úspěchem sociální demokracie a ta by navrhla prezidentovi na premiéra někoho jiného než Bohuslava Sobotku.
Ten „někdo jiný“ a jeho přátelé v ČSSD se ale pokusem o vnitrostranický „puč“ zkompromitovali, proto Zeman musel vzít za vděk nemilovaným Sobotkou, jehož pověřil neformálním vyjednáváním o nové vládě. Sobotka vládní koalici ČSSD s hnutím ANO 2011 a lidovci, disponující ve sněmovně 111 hlasy, dojednal a prezidentovi přinesl již dohodnutý koaliční program.
Bohuslav Sobotka se coby myš neosvědčil, takže to pro Miloše Zemana coby kočku nebyla ta pravá zábavaCo se personálního složení vlády týče, seznam ministerských kandidátů mu předložil jako koaličně dohodnutý, a byť prezident vyjádřil o některých kandidátech pochybnosti, Sobotka neustoupil. Posléze vyhověl prezidentovi i v tom, že nejprve musí ve sněmovně prvním čtením projít služební zákon, a teprve pak že může být vláda jmenována.
Konec hry kočky s myší
I byl Bohuslav Sobotka jmenován předsedou vlády, a jak nasvědčuje hladký průběh prezidentových rozhovorů s ministerskými adepty, příští středu se dočkají jmenování i ostatní ministři. Ústava prezidentovi nestanoví žádné lhůty, neboli pokud by měl tu potřebu, ve hře kočky s myší by mohl pokračovat.
Sobotka se ovšem coby myš neosvědčil, takže to nebyla ta pravá zábava, a Miloš Zeman je zkušený borec a realista, čili ví, že další natahování tohoto příběhu by vážně poškodilo jeho obraz u veřejnosti i pověst České republiky. Protentokrát je proto dohráno. Premiérem bude Sobotka a ve vládě budou i ti ministři, k nimž měl prezident výhrady.
Mimochodem, z audience u hlavy státu odcházeli téměř dojati tím, jakéže to bylo příjemné a přátelské setkání s panem prezidentem, který prý pravil, že k němu mají dveře kdykoli otevřené. Z toho je jistě pan premiér Sobotka už dopředu šťasten!
Prezidenti a jejich vlády
Teď však zase vážně. Bylo by hezké a pro stát užitečné, kdyby se mezi prezidentem, vládou a jejími členy vyvinuly přátelské a dělné vztahy. Politolog Jiří Pehe nedávno připomněl, že u nás tomu zatím bylo spíše naopak.
Prezident Václav Klaus vlády ať už pravicové, anebo levicové mentoroval, špičkoval a jako v případě Lisabonské smlouvy jim působil obtíže i na mezinárodní scéně. Během svých dvou funkčních období vetoval na 60 zákonů a například zákon o takzvaných církevních restitucích odmítl po jeho řádném projednání ve sněmovně a v Senátu podepsat.
Bylo by hezké a pro stát užitečné, kdyby se mezi prezidentem, vládou a jejími členy vyvinuly přátelské a dělné vztahy. U nás tomu totiž zatím bylo naopak.To učinil i první český prezident Václav Havel v polovině devadesátých let u novely prodlužující účinnost lustračního zákona. Ostatně s výjimkou „poloúřednického “ Tošovského kabinetu neměl ani Havel idylické vztahy s vládami, jež jmenoval, zejména s oběma Klausovými a se „smluvněopoziční“ Zemanovou.
V té posledně jmenované těžko mohl najít spojence a v Klausových vládách je sice měl v ODA a KDU-ČSL, ale obvykle, až když samy nestačily odolávat tlaku nejsilnějšího koaličního elementu ODS. A u té byl na tom prezident Havel špatně zejména po takzvaném rudolfinském projevu z kraje prosince 1997, v němž právě Václava Klause, ODS a její styl vládnutí v průhledných metaforách, leč srozumitelně zkritizoval.
ANO 2011 a KDU-ČSL
Kdyby vztah prezidenta Zemana a Sobotkovy vlády z této nedobré tradice vybočil, prospělo by to především zahraniční politice České republiky. Ústavně je za ni zodpovědná nejen vláda, zejména ministerstvo zahraničí, ale významné kompetence tu má také hlava státu. Vláda a Hrad by tedy měly táhnout v zájmu republiky za jeden provaz.
Pokud se vzájemně korektní vztahy mezi prezidentem a vládou podaří nastolit, Sobotka bude moci snáze čelit případným vnitrokoaličním potížím a tlakům na koalici zvnějšku – od pravicové, ale dost možná ještě předtím od levicové parlamentní opozice. Už teď je zřejmé, že existuje značné napětí mezi hnutím ANO a KDU-ČSL.
Andrej Babiš, Pavel Bělobrádek, Marian Jurečka a další protagonisté obou formací se zatím jen vzájemně pošťuchují, ale až Sobotkova koaliční vláda začne vládnout a činit i nepopulární kroky, může to být výrazně horší. Šéf ANO Babiš má svoje hnutí „na povel“, zatímco KDU-ČSL je demokratická strana, v níž si nejen poslanec Vít Kaňkovský není jist, zda lidovci místo do koalice neměli jít do opozice.
Zejména bude-li především Andrej Babiš odmítat princip křížového obsazování náměstkovských postů na ministerstvech, na čemž KDU-ČSL (ale i ČSSD) trvá, protože coby nejslabší koaliční strana chce mít na každém resortu svoje „bdělé oko“.
Opravdu se dělávalo, že strana, jež dotyčné ministerstvo nevedla, na něm dostala post náměstka, ale třeba Unie svobody blahé paměti na „svoje“ ministerstvo pro místní rozvoj zástupce koaličních stran nepustila. A Andrej Babiš asi jen tak nezdůrazňuje, že náměstky si vybere sám.
Role kompromisů
Jiným zdrojem budoucích koaličních konfliktů může být, že programová část koaliční dohody je pochopitelně jeden velký kompromis. Uskutečňování vládního programu si ale časem může vyžádat kompromisy další, pro některou z koaličních stran už nad rámec toho, co si troufnou obhájit před svými voliči.
Vládní koalice na kompromisech vznikají a jimi se udržují. Pokud to ČSSD, ANO či KDU-ČSL přestanou respektovat, koalice se začne drolit.Na nedávném kongresu ODS řada řečníků vyčítala minulému vedení strany, že kvůli koaličním kompromisům opustilo programové zásady ODS. Kritiky nenapadlo, že po jarních volbách 2010 stál Petr Nečas před triviální volbou: buď „topce“ a „véčkům“ v ledasčem ustoupí a ODS bude sestavovat vládu, anebo kompromisy odmítne a jeho strana odstavená od moci skončí v opozici.
Vládní koalice na kompromisech vznikají a jimi se udržují. Pokud to ČSSD, ANO či KDU-ČSL přestanou respektovat a některá ze stran si silou začne vynucovat to své, koalice se neodvolatelně začne drolit, na což jistě leckdo už nyní toužebně čeká. Nepředpokládejme, že prezident, i když případné drolení koalice by v ČSSD bylo vodou na mlýn Sobotkovým kritikům, přinejmenším bývalým to Zemanovým spojencům.
Logicky na erozi Sobotkovy koalice sází pravicová opozice ve sněmovně, neboť toliko 26 poslanců TOP 09 a Starostů a 16 ODS stačí na občasnou obstrukci, ale na nic více. Případný úspěch pravice v podzimních volbách do Senátu, kde má teoreticky šanci připravit ČSSD o většinu, by na věci nic nezměnil, anžto „111“ ve sněmovně, bude-li držet pospolu, by veto Senátu kdykoli přehlasovala.
Levicová opozice
Mnohem více může Sobotkově vládě zkomplikovat život levicová opozice ve sněmovně, již tvoří 47 poslanců – 33 za KSČM a 14 z Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury. Jejich síla je však v něčem jiném než v počtu.
Komunisté jsou sice třetí nejsilnější stranou, ale kvůli ubohému volebnímu výsledku ČSSD se opět nedostali do nejvyššího patra moci. V obcích jsou zakořeněni, mají vlivné pozice v krajích, ale o rozhodující schod výše postoupil pouze jejich předseda Vojtěch Filip – po čtyřleté odmlce byl opět zvolen jedním z místopředsedů Poslanecké sněmovny.
Kdyby se kdekdo nebál Okamurovy nevyzpytatelnosti a xenofobních sklonů, mohl už asi Okamura z opozice podporovat Sobotkovu vládu bez lidovcůKSČM je proto vůči vládní koalici nejen velmi kritická, ale i supernabroušená, což platí zejména o Sobotkovi a ČSSD. Projevuje se to až ostentativní podporou prezidentu Zemanovi včetně jeho ústavně hraničních kroků. Pokud by se Miloš Zeman neostýchal veřejně zapojit KSČM do svých plánů namísto zbankrotovavší Strany práv občanů – zemanovců, Vojtěch Filip, s nímž má prezident dobré vztahy, by mu určitě nějak vyšel vstříc.
Trochu jiný případ je Okamurův Úsvit. Čtrnáct poslanců není nic moc, jenomže právě tolik jich mají ve sněmovně lidovci. Na ty má nejen Andrej Babiš, ale kvůli církevním restitucím i značná část sociálních demokratů „pifku“. Kdyby se kdekdo nebál Okamurovy nevyzpytatelnosti a xenofobních sklonů, mohl už asi Okamura z opozice podporovat Sobotkovu vládu bez lidovců.
Dvě otázky
Vraťme se, kde jsme začali – k očekávanému jmenování Sobotkovy vlády. Den před oním 29. lednem přijme sice ještě pan prezident zbývající dva kandidáty na ministra, své obzvlášť velké „oblíbence“ Lubomíra Zaorálka a Jiřího Dienstbiera, ale jmenuje i je, neboť do druhého dne by se za ně nesehnala náhrada. Vláda začne vládnout, pan prezident bude bedlivě sledovat, jak si vede premiér, a ten zase každý krok každého ministra.
V letech 1998 až 2002 byl premiérem tehdy jednobarevné menšinové vlády ČSSD, jíž moc takzvanou opoziční smlouvou garantovala na čtyři roky ODS, dnešní prezident Miloš Zeman. Ač ho ve výběru kandidátů na ministry neomezovali koaliční partneři, časem více než polovinu původní sestavy shledal nedostatečnou a neosvědčivší se ministry vyměnil.
- Kolikpak z těch, s nimiž nyní prezident Zeman před jejich jmenováním přátelsky hovoří v hradních komnatách, se asi dočká ve funkci konce čtyřletého mandátu Sobotkovy vlády?
- A bude ten mandát opravdu čtyřletý?
