Středeční debatu prezidentských kandidátů na téma bezpečnost a obrana státu nešlo načasovat lépe. Miloš Zeman, Vladimír Dlouhý, Jiří Dienstbier a Karel Schwarzenberg měli v Centru pro sociální a ekonomické strategie při Univerzitě Karlově o úvodní „krmení“ postaráno díky žhavé novince – budoucímu angažmá současné vicepremiérky Karolíny Peake v čele resortu obrany.
Od všech čtyř zúčastněných to šéfka strany LIDEM schytala, byť s rozdílnou razancí: zatímco Zeman s Dlouhým tuto personální rošádu kritizovali zcela otevřeně, od Dienstbiera se Schwarzenbergem zazněla negativní reakce spíše nepřímo.
Zahřívací kolo: Karolína Peake
Na úvodní otázku, jaká kritéria by měl v jejich očích splňovat ministr obrany, Miloš Zeman odpověděl: „Horší řešení než Karolína Peake se těžko mohlo najít.“
Vladimír Dlouhý, člen Národní ekonomické rady vlády (NERV), se zastal odstupujícího ministra obrany: „Z hlediska vybavenosti by to měl být někdo jako Saša Vondra. To znamená člověk, který se vyzná v problematice bezpečnostní i zahraničně-politické. Politický osud Saši Vondry podléhá nyní v něčem spravedlivé, ale také nespravedlivé kritice. Typově by to ale měl být někdo jako on.“ A na adresu šéfky LIDEM Dlouhý dodal: „Kdo by to však typově být neměl, byť se na ni hezky dívá, je Karolína Peake.“
Jiří Dienstbier jako by se svým bonmotem pokusil soupeřit se Zemanem: „Můžeme jen doufat, že ministryně bude třeba umět lépe zpívat, než ta předchozí.“ (Narážel tím na píseň podporující výstavbu radaru v Brdech, kterou před lety natočila Vlasta Parkanová s Janem Vyčítalem jako dárek pro prezidenta Goerge Bushe.)
Karel Schwarzenberg se v odpovědi pohyboval v obecné rovině a nikoho konkrétně nejmenoval. Dobrý ministr obrany by dle něj „měl mít dlouhodobý zájem o otázky strategické a zahraniční politiky“. Karolína Peake však dosud ani náznakem žádný hlubší zájem o tuto oblast neprojevila.
ČESKÁ POZICE všem čtyřem účastníkům diskuse položila otázky týkající se pronájmu gripenů, prodeje českých plynovodů a spolupráce se zpravodajskými službami.
Otázka první: Gripeny
- Česká vláda v současnosti vyjednává o prodloužení pronájmu 14 švédských stíhaček Gripen. Kontrakt se švédskou stranou uzavřela v roce 2004 sociálně-demokratická vláda Vladimíra Špidly na dobu deseti let (celková cena pronájmu činí 19,6 miliardy korun). Podle informací ČESKÉ POZICE byla ve hře i varianta, že by se smlouva na gripeny prodloužila pouze o další dva roky.
Považujete snahu vlády o pokračování spolupráce se Švédy za správný krok, nebo byste upřednostnili spíše cestu výběrového řízení, ve kterém by mohla Česká republika získat stroje do svého vlastnictví?
Všem čtyřem se jeví jako nejlepší řešení, abychom si švédské stíhačky ponechali. Podle Dienstbiera se jedná o nejefektivnější variantu z hlediska ceny i vybudovaného zázemí. Jakákoliv jiná alternativa by prý byla pouze nákladnější. „Otázka také je, jestli vláda už nezaspala, aby mohla nějaké výběrové řízení vyhlásit, a zda by do doby skončení pronájmu bylo vůbec možné takové řízení dokončit. Domnívám, že nikoliv,“ upřesnil sociální demokrat.
Jednání vlády o prodloužení smlouvy je tím nejlepší krokem i dle Dlouhého. „V souvislosti s tím však chci připomenout, co bylo před deseti lety. Řada z nás, kteří se pohybovali v soukromém sektoru, ale měli vazby i na sektor veřejný, musela čelit různým nabídkám a otázkám. Já jsem dodnes velmi rád, že jsem všechny tyto nabídky odmítl,“ přiznal se Dlouhý k osobní zkušenosti s lobbingem provázejícím někdejší uzavření smlouvy o pronájmu letounů.
Dle Schwarzenberga je „celý systém velice drahý, letadla jsou pouze jedna část nákladů“. „Pokud bychom museli po výběrovém řízení změnit systém, tak by se to celé velmi prodražilo. V okamžiku, kdy je seškrtaný obranný rozpočet, tak by to bylo čiré bláznovství. Důležité je, aby piloti nalétali co nejvíce hodin a byli vždy připraveni k nasazení,“ uvedl ministr zahraničí, dle něhož bychom měli mít k dispozici až 18 stíhacích letounů. Teprve tento počet prý může zajistit plnohodnotnou obranu.
Zeman vyjádřil uspokojení nad tím, že Švédsko před několika dny nabídlo zlepšení podmínek prodloužení pronájmu (dle odcházejícího ministra obrany Alexandra Vondry je aktuální nabídka o deset procent nižší). „Souhlasím s názorem, že velmi podstatnou součástí nákladů je i výcvik pilotů, to není okrajová položka,“ dodal bývalý sociálnědemokratický premiér.
Otázka druhá: Plynovody
- Jak již dříve informovala ČESKÁ POZICE, německá společnost RWE ohlásila záměr prodat české plynovody, které zprivatizovala v roce 2002. V září tohoto roku se tuzemská vláda rozhodla, že do transakce nebude vstupovat, a nebude se tedy snažit plynovody (přesněji společnosti Net4Gas, která je provozuje) zpětně odkoupit ani v nich získat alepsoň menšinový podíl (více se dočtete v článku Stát zvažoval, že získá zpět plynovody. Nakonec to vzdal.) Plynovody představují strategickou infrastrukturu a jsou zásadní pro energetickou bezpečnost republiky. Navíc se neví, kdo bude jejich nový vlastník a zda bude jednat transparentně.
Rozhodla se vláda v otázce zpětného odkupu plynovodů správně?
Pouze Schwarzenberg vyslovil obavu, že by se stát této „strategické zbraně“ neměl zbavovat: „Podle mého soukromého názoru by se stát měl o dění v RWE zajímat a případně se i účastnit (tendru na nového vlastníka – pozn. red.),“ řekl Schwarzenberg a opačné vládní rozhodnutí glosoval slovy: „Největší hrozbou sobě jsme my sami.“
Ostatní zaujali opačné stanovisko. Dlouhý podotkl, že se mezi možnými kupci v létě pohyboval a že mezi nimi neviděl žádné potenciální riziko. (Připomeňme, že dle zdrojů ČESKÉ POZICE se okruh zájemců o plynovody zúžil na „silnou pětku“: Energetický a průmyslový holding, KKCG, Global Infrastructure Partners, Macquarie a Allianz s Borealis Infrastructure.)
Překvapivě smířlivý byl na adresu vlády opozičník Dienstbier: „Neumím si představit, že by vláda dnes toto vykupovala a že by na to dnes měla nějaké zdroje. Jiný problém je, zda bylo strategicky dobré tehdy infrastrukturu prodávat. To už si natolik jistý nejsem.“
Zeman přiznal, že o operaci nic neví, a tak diskusi zakončil rázným: „Stát nemá vlastnit banky, roury, ani pivovary.“
Otázka třetí: Tajné služby
- Ze zákona může hlava státu tajné služby, s vědomím vlády, úkolovat. Prezident každý rok dostane na stůl jejich výroční zprávy. V minulosti se objevila kritika, že ačkoliv v nich například Bezpečnostní informační služba (BIS) upozorňovala na prorůstání korupce a byznysu do politiky, nikdo s touto informací aktivně nenaložil.
Jakým způsobem by měl prezident spolupracovat se zpravodajskými službami?
Dlouhý prohlásil, že by svou pravomoc v tomto ohledu využíval více, než bylo dosud u prezidentů zvykem.
Totéž uvedl Dienstbier, který konkrétně řekl: „Myslím, že prezident by měl více spolupracovat se zpravodajskými službami, a to zejména s ohledem na systémovou korupci, která je podle pravidelných informačních zpráv BIS poměrně přebujelá. Zatím mám pocit, že tyto informace končí v šuplíku prezidenta a předsedy vlády a nic se s nimi neděje.“
Schwarzenberg odpověděl obecně: „Hlava státu musí být co nejlépe informována. Jsou krizová období, kdy by si prezident měl vyžádat podrobnější informaci a čas od času si povolat šéfa BIS, aby dostal nějaké vysvětlení.“
Zeman navázal na svou zkušenost z období, kdy byl předsedou vlády (1998–2002). Činnost tajných složek přitom vůbec nešetřil: „Jako premiér jsem měl možnost zadávat čtyři roky BIS úkoly. Dovedete si představit, jak bych zajásal a dekoroval důstojníky BIS, kdyby byli schopni za čtyři roky přinést jedinou relevantní informaci? V těch zprávách byly drby, drby a drby a občas nějaká informace z otevřených zdrojů, které si přečetli v novinách. Všechny bezpečnostní služby, s výjimkou (izraelského) Mosadu, stojí za starou belu.“
