Milan Zelený: Neprožíváme krizi, ale změnu ekonomického systému

Podle Milan Zeleného, emeritního profesora ekonomie na americké Fordhamově univerzitě v New Yorku, jsme vyčerpali čtyři oblasti – zemědělství, průmysl, služby, stát – a nikam dál se už ekonomika transformovat nemůže. V rozhovoru také mimo jiné říká: „Budeme se metamorfozovat do lokální ekonomiky. Znamená to autonomizaci regionů, lokalit, lokální technologie, lokální výrobu, lokální samosprávu. Snahy osamostatnit se, jak je vidíme ve Skotsku, Katalánsku, severní Itálii, budou akcelerovat.“

ČESKÁ POZICE: Dlouho se mluví o krizi ekonomiky západního světa. Jde skutečně o krizi, nebo něco mnohem hlubšího?

ZELENÝ: To, co prožíváme, není cyklická krize, která se čas od času opakuje, ale transformační změna, jako byla průmyslová revoluce. Bolestí moderní doby je, že ekonomie nedokáže rozlišit cyklické krize a transformace. Pokud padá zaměstnanost, nevíme, je-li to součástí cyklické krize, nebo součást a projev dlouhodobé transformace.

Kdybychom žili v době průmyslové revoluce, také bychom mluvili o cyklické krizi, protože bychom nevnímali průmyslovou revoluci. To poznáte až po letech. I tehdy lidé viděli jen to, že přicházejí o práci v zemědělství. Každá transformace má řadu cyklických krizí, ale neumíme je rozlišit. Navíc jsme transformace vyloučili z našeho chápání, protože ve starých dobách jedna transformace mohla trvat 200 let.

ČESKÁ POZICE: To už neplatí?

ZELENÝ: Teď je rychlejší. Za jeden život lze zažít víc transformací. Akceleruje to a postupně si to začínáme uvědomovat. Dřív to lidé ani nestudovali, protože každá generace se narodila a umřela v jednom typu ekonomiky. Ale dnes se možná i já dožiji nové ekonomiky.

Evoluční změny jsou rychlejší a docházejí do dnešní situace, kdy se přirozená evoluce proměnila v kulturní. Nemění se nám mozky nebo schopnosti. Lidé před tisíci lety měli stejné mozky jako my, ale mění se kultura. Evoluční kultura, v níž jeden druhého učíme, nesmírně zrychluje. Ale řada lidí, kteří by se o to měli zajímat, této akceleraci nerozumí, nebo jim nevyhovuje. Rozhodně o ní nemluví.

ČESKÁ POZICE: Asi je to jednodušší cesta.

ZELENÝ: Jistě. Lidé nechtějí změnu. Proto se pořád snaží vysvětlovat, co se děje stejně jako před 20 lety. Jsou tady pořád ekonomové, kteří se odvolávají na velkou depresi třicátých let a chtějí se z ní učit.

ČESKÁ POZICE: To není možné?

ZELENÝ: Ne, to není možné. Protože to nebyla krize, ala transformace. Přechod od průmyslové společnosti ke společnosti služeb.
ČESKÁ POZICE: K čemu povede dnešní transformace?

ZELENÝ: Vyčerpali jsme čtyři oblasti – zemědělství, průmysl, služby, stát – a nikam dál se už ekonomika transformovat nemůže. Proto se budeme metamorfozovat do lokální ekonomiky. Znamená to autonomizaci regionů, lokalit, lokální technologie, lokální výrobu, lokální samosprávu. Snahy osamostatnit se, jak je vidíme ve Skotsku, Katalánsku, severní Itálii, budou akcelerovat.

Švýcarské kantony jsou takový model, protože nikdy z lokální ekonomiky nevyšly. Je to jediná země, která si nezávislé a autonomní kantony udržela, a dnes se jí to vyplácí – tak dlouho čekali, až se to vrátilo. V relokalizaci žijí.

ČESKÁ POZICE: Dá se to provést bezbolestně?

ZELENÝ: Starý systém se vždy brání a všechny transformace v historii byly doprovázeny válkami. Třeba ve Francii nešlo o boj šlechty s demokracií, ale o normální transformační boj. Nebo občanská válka v USA. Říká se, že šlo o boj proti otroctví, ale ve skutečnosti o boj za industrializaci proti pracovní síle na Jihu, která se bránila strojům a mechanizaci. A pracovní síla, otroci, do toho spadli, proto se zdálo, že jde o válku o otroctví. Tak to ale bylo jen na povrchu. Sever chtěl industrializovat a Jih se bránil.

Obrana starého systému se vždy řešila válkou. Když dnes vidím řinčení zbraněmi Evropské unie, NATO a Ruska, zdá se mi, že jde o úplně zbytečný konflikt. Místo aby pochopili, co se děje a angažovali jeden druhého, ničí si vzájemně už tak slabé ekonomiky a pak bědují. To je stará politika. Ty mě kopneš a já tebe dvakrát. Politici i ti, co je volí, nevědí, co se děje, a proto přichází staré řinčení zbraněmi.

ČESKÁ POZICE: Je to řešení?

ZELENÝ: Není, ale historicky se to tak dělo. Transformace by se odehrála i bez války. Války nejsou řešením. I když máme v Česku ekonomy, kteří dodnes tvrdí, že válka je keynesiánský stimul, tedy, že kdybychom nabudili válečnou psychózu, začnou ekonomiky investovat do zbrojení. A to se chystá. I naši chytráci říkají, že musíme zbrojit. Budou investovat do zbrojení a mylně se domnívat, že to takzvaně nakopne ekonomiku, ale ta nelze nakopnout, protože není stroj, adaptuje se.

Jejich argumentem je, že když končila krize ve třicátých letech, jako by nekončila, protože poklesla a pak se znovu objevila, a až když nastala druhá světová válka a zbrojení, pak se po jejím skončení ukázalo, že průmyslová ekonomika mohla přejít na ekonomiku služeb. Transformace se prosazovala už ve třicátých letech, ale válka ji zpomalila. Vrátila trochu industrializaci, a potom tu najednou byla poměrně silná oblast služeb. Z toho naivně usuzují, že válka způsobila nakopnutí ekonomiky.

Ale to není pravda. Kdyby to tak fungovalo, mohli bychom mít jednoduché řešení. Každých pět let bychom zinscenovali v Pacifiku válku mezi USA, Ruskem, Čínou a západní Evropou a všechno, co jsme do té doby vyrobili – lodě, torperdéry a další zbraně –, bychom tam poslali. Námořníky bychom odvezli na břeh, pak všechno potopili a mohli zase začít zbrojit a nestálo by to jediný lidský život. Podle těchto teorií by to fungovalo perfektně, pořád bychom měli výrobu i spotřebu. Ale to je úplný nesmysl.

Když jim řeknu tohle řešení, začnou se ošívat. A já říkám, že jim chci zachránit životy vojáků. Je nesmysl si myslet, že když zabijete miliony lidí, nakopnete ekonomiku. Jedinou omluvou je setrvačnost. Ale akcelerací technologií a relokalizací se firmy vracejí z outsourcovaných ekonomik a jednotlivé ekonomiky se začínají obracet samy na sebe. Přestávají exportovat a zaměřují se na sebe, čímž nastává relokalizace, a my jsme proti tomu bezbranní.

Problémem je, že nechceme dát lokalitám a regionům autonomii, protože jsme se rozhodli, že budeme integrovat a centralizovat. To ale nemůže uspět, protože celý proces je přirozený. Když se podíváte na EU, pak důvodem jejího vzniku bylo oslabení národních států, protože s nimi byly špatné zkušenosti. Národní stát, který je nebezpečný, lze oslabit dvěma způsoby. Za prvé, směrem nahoru – vzít mu centrum, což dělá EU –, kdy se vezmou funkce národního státu. Nebo tak, že se rozpustí některé funkce národního státu do regionů a lokalit. To není natolik nebezpečné. Když jsem sem přijel poprvé, mluvilo se o Evropě regionů, a najednou je to jinak.

ČESKÁ POZICE: Myslíte si, že by regiony byly schopné se domluvit?

ZELENÝ: Ony se nemusejí domlouvat, budou si jen vyměňovat znalosti nebo zboží. Většinu historie jsme fungovali v regionech, národní státy vznikly až na konci 19. století. Evropa vždy fungovala jako regiony. Globalizaci jsme vyčerpali. Regiony mají výhodu, že jsou malé, zvládnutelné, lidi se víceméně znají a mohou postupovat správně.

Technologie jim umožňují, aby se mohli postarat samy o sebe. Na čem by se měly domlouvat? Národní státy se můžou domlouvat, protože vládnou zbraněmi, kdežto regiony nikoli. Národním státům by se nechala pouze obrana. To, co se děje v EU, není žádný trend, ale politické rozhodnutí.

ČESKÁ POZICE: Jaký bude vývoj?

ZELENÝ: Toto politické rozhodnutí bude stále neúspěšnější. A různé státy se začnou trhat a objevovat se autonomní regiony v jednotlivých státech. My máme dnes v Česku vesnice, které jsou například energeticky samostatné. Příkladem je i Švýcarsko. Když půjde EU politickými rozhodnutími proti spontánnímu trendu, vývoji, o to dříve se rozpadne. Ale stejně to musí jednou přejít do regionů a lokalizace. Není otázka, co převládne, ale jen jak dlouho se udrží tato politická linie.

ČESKÁ POZICE: Je to celosvětový trend – i v Číně? Nastane to tam třeba až za 20 let?

ZELENÝ: I tam je akcelerace. V USA trvala industrializace 150, v Číně 20 let. Je to logické, protože každá nová země může používat technologie, které už existují. Čína je už zindustrializovaná, převládají tam roboti či automaty. Dohnala nebo dohání vyspělé země a dostává se do stejných problémů, i když tam je třeba ještě odstup pěti let v tvorbě oblasti služeb. Ale už cítí, že se to mění, protože tomu, co říkám, na rozdíl od jiných ekonomik rozumějí.

ČESKÁ POZICE: Je tam také znát vojenská eskalace moci?

ZELENÝ: Ano, ale nelze to srovnat. Číňané mají řadu pohledávek vůči Tchaj-wanu, Macau, ale oni to tak nevnímají. Něco jiného je mezi Evropou a Ruskem, kde skutečně může nastat konflikt. Nechci Číňany omlouvat, ale jsou tam politické skupiny, které vědí, že relokalizací a automatizací vesnic a měst přijdou o centrální moc, a brání se tomu. Tak tomu je, když nastává změna. Politický systém se nevzdává dobrovolně, ale když pochopí, že už není východisko, jde to velmi rychle.

My jsme si mysleli, že komunismus je neotřesitelný, a pak se ukázalo, že už žádná moc není a že je otřesitelný. Moc se vždy odvozuje jen od lidí, sama o sobě žádná není. Totéž platí pro EU, její dnešní moc je pofiderní a je jen otázkou času, jak dlouho jednotlivé státy budou chtít moc předávat. Jakmile se však ukáže, že regiony jsou silné a že trend se dal do pohybu, bude trvat pár let, než se to celé zhroutí.

ČESKÁ POZICE: Jakou roli v tom hraje obrovské zadlužení?

ZELENÝ: Každý ví, že není možné, obzvlášť v USA, zvýšit zaměstnanost v zemědělství. Žádný politik by si to nedovolil navrhnout. A už ani v průmyslu není možné na jedné straně zvýšovat zaměstnanost a na druhé zavádět automatizaci. Takže se ví, že v těchto oblastech už není ta možnost. Státní sféra je poslední výspa a na tu se hodně sázelo, ale jelikož nevytváří vlastní hodnoty, snažili se ji udržet a rozšířit za každou cenu, čímž nastalo ono neuvěřitelné zadlužení.

ČESKÁ POZICE: Jak z toho ven?

ZELENÝ: Přestanou s tím, co dělají, a pustí inflaci mezi lidi. Zatím ji uměle brzdí a převádějí do akciových trhů, které jsou v inflaci, a normální trhy nikoli. Ale jakmile přestanou držet úrokové míry a pustí je, inflace naroste a zaplatí to jako vždy všichni.

ČESKÁ POZICE: Takže měnová reforma?

ZELENÝ: Ne, inflační dopad. Všechno bude neustále dražší a jediný způsob, jak se zachránit, je, že se začneme zabývat lokalitami, kde inflace nebude natolik vysoká. A jelikož se budou vytvářet i místní lokální měny, stanou se nástrojem, jak se tomu bránit. Používáte je totiž místně a nepodléháte spekulativním trendům.

Používáte-li na nějaké vesnici euro, musíte počítat s tím, že i když si kupujete každý den stejné housky, euro jde nahoru, což lokalita nemůže potřebovat. Lokální měny se proto začínají rozšiřovat, už jich je asi 40 a stanou se obranou.

Uvolnění inflace, které nastane, jakmile centrální banky přestanou dělat nesmysly, paradoxně požene lidi do relokalizace a lokálních systémů. Řešením bude, že se osvobodí od světových měn, protože ty jsou v rukou spekulací a výkyvů, což pro lokální ekonomiky není žádoucí.

ČESKÁ POZICE: Na jakém principu bude fungovat mezinárodní obchod?

ZELENÝ: Ten bude fungovat, protože kdykoli si budete chtít koupit něco zvenčí, použijete mezinárodní měnu. Lokální měna nevylučuje mezinárodní, budou to dva systémy, a kdykoli se nevyplatí mezinárodní měna – bude-li pod silným spekulativním tlakem –, bude se uzavírat stále víc dohod mezi regiony, aby používaly víc lokální měny.

Nelze předvídat, jak to bude přesně fungovat, ale systém si to určitě přebere tak, aby si lidé vždy vybrali nejlepší řešení. Lokální měny vznikají, ale nevylučují ty mezinárodní. To je věc srovnání výhod. Když budu potřebovat nějakou technologii koupit z USA, budu muset použít dolar, a bude-li nevýhodný, budu se snažit to omezovat a případně si tu technologii vytvářet lokálně. Lokální ekonomiky se budou vyvíjet na jiných principech než ty globální.

ČESKÁ POZICE: Má euro šanci přežít?

ZELENÝ: Euro je uměle vytvořená měna, která časem zmizí. Před EU bylo Evropské hospodářské společenství (EHS) – vynikající myšlenka, která umožňovala jednotlivým státům obchodovat bez velkých cel, ale neměla politickou nadstavbu. Politici však chtějí mít nejen nadstavbu, ale i politickou moc, proto přišli s eurem jako s jejím zastřešením.

Ukazují se různé nevýhody, protože když se zbavíte lokálních měn, nemůžete vlastní ekonomiku korigovat, a Řekové na to doplatili a doplatí i všichni ostatní. Euro dle mého názoru je dočasné a snaha tento nápad udržovat je zbytečná, protože měna má nakonec jenom tu hodnotu, kterou jí lidé přisoudí, ať už ji používají, nebo nepoužívají. Dříve nastane odchod z eurozóny než z EU.

Kdyby EU zůstala EHS, nemám s ní nejmenší problém, protože by se vrátila do Evropy regionů, víceméně samostatných, ale velmi silně angažovaných. Výměna by byla přirozená, ale dnes je vše regulované shora a Evropa se dostává do situace, kdy klesají investice, podnikatelství i inovační systém.

Jediné inovační pohyby, které máme, jsou dotace. Podpora inovací není inovace, ale svět sám pro sebe, který má svá pravidla. A nepotřebuje žádnou inovaci. Potřebuje jen, aby se otáčel systém podpory inovací, tedy aby se nevyčerpané dotace vracely, rozkradly a znovu se dostaly do oběhu. Ani podpora podnikání není podnikání, ale svět sám pro sebe, který si vystačí, a pokud existuje stálý příliv peněz, podpora podnikání může trvat věky.

To jsou základní věci, které je třeba si uvědomit. Dotace a podpory v podstatě nemají možnost skutečné podnikání a inovace ovlivňovat. Pouze vytvářejí nové podoblasti a činnosti, na kterých se přiživuje řada lidí a států. Státní systém se samozřejmě snaží udržet jako každý jiný.

ČESKÁ POZICE: Jak to dělat správně?

ZELENÝ: Severní Itálie po druhé světové válce byla nejchudším regionem v Evropě. V padesátých letech italská vláda ve své osvícenosti řekla, že v něm bude podporovat podnikání. Když si uděláte firmu, dáme peníze na její rozjezd. Rodiny vytvořily firmy, daly to na papír a dostaly dotace. Pak se posadily na zápraží a firma nic nevyráběla, přičemž vláda říkala, že musí dát další finance.

Asi po 20 letech bylo provedeno statistické šetření, které zjistilo, že severní Itálie je stejně chudá jako před dotacemi. Ty byly proto zastaveny a v severní Itálii bylo 20 tisíc firem, které vůbec nic nedělaly a neměly ani peníze. Až poté začaly rodiny hledat, jak se uživit, a když už měly firmu, přemýšlely, co budou dělat. Najednou se v severní Itálii začaly rozjíždět takzvané průmyslové distrikty, autonomní regiony, které se soustřeďovaly na různé obory.

Začalo to fungovat a vznikat další firmy. Dnes je severní Itálie nejbohatším regionem v celé Evropě a chce se odtrhnout od „lumpů“ na jihu a vyplatit se. Zastavení dotací vede ke vzniku inovací.

ČESKÁ POZICE: To asi nestačí. Je třeba i další impuls.

ZELENÝ: Byl tam impuls, byly firmy a lidé pohromadě.

ČESKÁ POZICE: A Česká republika?

ZELENÝ: Tady nic není. Impulsem by ale byly takzvané podnikatelské univerzity, které by vzdělávaly podnikatele k zakládání reálných firem, s nimiž by vstupovali do regionu. Ale nejde o to, kolik jsem přečetl knih, ale mám-li funkční firmu.

ČESKÁ POZICE: Proč to nevzniká?

ZELENÝ: V roce 1939 to Jan Baťa chtěl, pak jsme ho vyhnali a byl rehabilitovaný až po desítkách let. V Evropě to nevzniká, protože dosud nepochopila, že vzdělávání ve smyslu informací se vyčerpalo, že dnes není třeba se učit informace. Když jsem chodil do školy, museli jsme se všechno učit nazpaměť a informace měla vysokou hodnotu. Nebyl internet.

To byl základ, ale dnes je informace v podstatě bezcenná, protože je k dispozici prostřednictvím internetu okamžitě a všem. Biflovat se informace je zbytečné, potřebujeme se naučit něco dělat. To, že informace jsou, je fakt, učit se je nazpaměť, je nesmysl. Musíme se naučit, jak je najít, jak je interpretovat a co s nimi udělat. To jsou impulsy. Když se ptáte, proč takové impulsy nejsou, podívejte se na českého premiéra a ministra financí a jejich ekonomické myšlení a uvidíte, že to je vyloučené.

Je spousta českých firem, které otvírají své univerzity a spojují se do holdingů. Udělají si to samy, což je přirozený proces, a státní sféru obejdou. Ta je bezmocná, když si firma udělá svou univerzitu, což jí lze ztížit neudělením akreditace, ale nikoli zakázat.

V USA vznikla Silicon Valley podnikatelská univerzita, která se jmenuje Singularity a u svého názvu má v závorce, že není akreditovaná. Je součástí její hrdosti, že neposlouchá žádné byrokraty, ale dělá to, o čem věří, že je pro jejich zákazníky, tedy studenty, nejlepší. Místo aby hledali akreditaci, jdou jiným směrem, říkají, že jsou bez akreditace a díky tomu lepší, protože se nepodřizují pravidlům.

Je jen otázkou času, kdy si lidi zvyknou si to udělat sami, a že o akreditaci nejde. Proč by měl nějaký úředník říkat, co učit. To je nesmysl, jsem-li ve spojení s firmami, vím nejlépe, co mám učit. A nějaká pani, která v životě nic neudělala, mi nebude říkat, co mám dělat.

Navíc všichni učí totéž. Jako bychom byli monokultura – Česko intelektuálně vypadá jako ohromné pole žluté řepky. Každý zná jen to, co ostatní. Monokultura v přírodě je nepřípustná, to je čistě lidský výmysl. Není přirozené, že celá země kvete žlutě, ani to, že se na všech školách učí totéž. Když se něco stane, nemáme nic, co by začalo s něčím jiným. Všichni děláme monetarismus a pumpujeme peníze do ekonomiky, protože nikdo nic jiného neumí. To je monokultura.

Jezdím po celém světě a ještě před 30 lety to všude bylo diferencované, dnes však stejné. Učí se keynesianismus, monetarismus, což nefunguje. Když si vezmete, kolik milionů lidí je takto poškozených od samotného začátku, ptáte se, proč to je. Jsme v poslední fázi, kdy se to všechno zhroutí. Nefunguje to. Nemyslete si, že až někdo vymyslí elektrický automobil, budou mu líbat ruce, naopak vezmou klacky a vyženou ho, protože mají kapitalizované čerpací stanice. Každý se brání.

To samé platí ve školství. Jak mám učit evoluční ekonomii profesory, kteří vyučují jen monetarismus a keynesianismus, a nic jiného neumějí – to by se museli úplně na stará kolena změnit. A především, jak změním ty miliony studentů, které chrlí univerzity, přičemž je dnes už nikdo nechce zaměstnat. Co s tím mám dělat? To je odpověď, proč to nefunguje.

ČESKÁ POZICE: Je podle vás struktura české ekonomiky zdravá?

ZELENÝ: Především nám nepatří – jakákoli přidaná hodnota a zisky patří vlastníkům, jimiž nejsme. Vlastníci vykonávají vlastnické funkce – strategii, styky se zákazníky, otvírání nových trhů, rozhodování o nových produktech, což neděláme. My z toho máme jen kontrahované mzdy, jsme placení za službu – Škodovka-Volkswagen rozhoduje, co se bude dělat, jak se to bude dělat, kolik se toho udělá.

Pokud vyvezu automobil, přidaná hodnota nepatří nám, ale volkswagenu, proto je směšné, když měříme hodnotu našeho exportu, přičemž měříme, kolik dostává Volkswagen. Vypadáme jako velmoc, ale nedostáváme nic kromě kontrahovaných mezd zaměstnanců a toho, co se vybere na daních. Je-li ekonomika ze 70 procent takto postavená, pak je otázka zbytečná. Na našem území je totiž struktura zahraničních firem, které ale vyvážejí pro sebe.

ČESKÁ POZICE: Jaká je budoucnost české ekonomiky?

ZELENÝ: Vláda má podmíněný reflex lákat jen zahraniční investory, vůbec ji nezajímá růst a výchova české podnikatelské sféry. Nechápu, proč programově, když chce zvýšit růst, začne zvát Korejce a Japonce. Proč to nemůže být jako za první republiky, kdy jsme měli škody a kolbenky, dnes nám nepatří ani plzeňské pivo. Nic. Takže jedním problémem je závislost na zahraničních investicích, a navíc jejich rozšiřování.

Co se týče českých investorů, pak nejenže nemají daňové úlevy jako ti zahraniční, ale dokonce ani dotace na zaměstnance. Když sem přijdou Korejci, dostanou dotace na zaměstnání lidí, což není normální, a oni je zaměstnají, protože jsou placení z dotací. To stát nedělá pro žádného českého podnikatele. Těch je sice málo, ale firmy fungující bez státních dotací jsou mnohem zdravější.

Zpočátku přicházeli jen velcí zahraniční vlastníci, kteří měli v podstatě kontrolu nad konečným produktem, nyní však subdodavatelé. Když teď přijdou Korejci, nevyrábějí automobily, ale třeba pneumatiky nebo reflektory. Přivážejí si tedy ze zahraničí nejen finální výrobu, ale i dodavatelské řetězce. Patří jim celý řetězec, ale na našem území. My z něj nemáme nic, a abychom mohli politicky říct, že se zvýšila zaměstnanost, dáváme jim dotace, ale oni by raději měli korejské zaměstnance, což se děje.

Dnes je pracovníků všude dost, a jestliže firmě patří celý řetězec, proč by si nedovezla vlastní zaměstnance. Znám české firmy, které mají filiálky v Německu, a také si do nich vozí české zaměstnance. Baťa si vozil zaměstnance také po celém světě. Takže to nás zhruba čeká, pokud se nezměníme. Na našem území budou fungovat nikoli firmy, ale celé jejich řetězce, které nám nebudou patřit, a my budeme stále víc v námezdné pozici.

Největší akumulace amerických a kanadských firem je v Guatemale – už 50 let a ta země není žádný ekonomický zázrak. To, že tam jsou tyto fantastické firmy, neznamená, že je Guatemala ekonomicky úspěšná. Je závislá na těchto pracovních příležitostech, a jestliže se začnou nároky zvyšovat, budou automatizované.

Nechci předpovídat, jak to bude vypadat, ale tak na tom jsme, a zatím to k ničemu nevede. Proto se soustřeďuji na české firmy, které se osamostatnily a nechtějí mít se státem nic společného. Máme dobré podnikatele, ale je jich málo, protože je nevychováváme. Podnikatele je třeba vychovávat už mladé. Ve věku od čtyř do sedmi let se nejvíc vytvářejí mozkové spoje, nejlépe se učíte jazyky, pracovat v týmu i základní hodnoty řešení problému.

My ale děláme všechno pro to, abychom neuměli jazyky, a dětem v době, kdy bychom je měli učit, jak řešit problémy, jak to dělají v USA, cpeme všelijaké pohádky na jednoduchém principu – oslíčku otřes se a zlaťáčky se posypou. Učíme děti všechno, co je špatně, a pak se divíme, že nemají podnikatelského ducha.

ČESKÁ POZICE: Jak by se měl vytvářet podnikatel?

ZELENÝ: Na to měl Baťa školu práce, protože to byl už tehdy problém. Domnívali se však, že průmysl je konečné stadium, neuměli si představit oblast služeb. Povzbudivé je, že si firmy stále častěji otvírají vlastní univerzity, měly by se však propojit, aby si mohly navzájem pomáhat, poskytovat akreditaci, aby vznikl systém a technologická centra, kde by mohly výchovu k podnikání sdílet.

To by se mělo odehrávat paralelně se státem nebo i autonomně, což se děje. Až na to, že českých společností, které to dělají a jsou schopné, je zatím málo – zhruba 40 až 50. Zahraniční firmy nemají zájem o trvalé usazení, jejich tovární budovy jsou skořápky, které lze během chvíle složit.

Naděje tu tedy je a budoucnost nás může překvapit mile, nebo tím, že se vzdáme zahraničním firmám, politici se jim podřídí a staneme se takovou Guatemalou. To by ale bylo smutné.