Dramatik Milan Uhde odpovídal ve středečním pořadu České televize Před půlnocí na otázky kulturního redaktora Petra Viziny. Téma znělo: Co dál s Národním divadlem? Uhde je totiž jedním z šestice odborníků, které Alena Hanáková povolala jako své poradce do expertního týmu, jenž má najít řešení pro Národní divadlo. Ten se tento týden sešel podruhé.
V pořadu ČT ovšem nezůstalo jen u povídání o zlaté kapličce. Velice brzy došlo na situaci, v níž se nachází veškerá česká kultura a její financování. Mluvilo se i o spoluodpovědnosti, kterou za tento stav ministr kultury nese.
Národní divadlo jako nouzový útvar?
Co se vlastně v Národním divadle (ND) stalo, popsal Uhde s nadsázkou, ale výstižně. Spojením se Státní operou Praha „došlo k jakési sraženině, a do toho byl ještě odvolán ředitel Národního divadla. Je to neúnosná situace, která se nesmí prodlužovat. Nikdo si nesmí představovat, že tak, jak to je, to může zůstat.“
„Pokud se bude škrtat v rozpočtu ND jako v poslední době, můžeme na srovnávání v rámci Evropy zapomenout“Hned také vylíčil, jak si jako člen expertního týmu, který má „definovat“ ideálního šéfa, takovou osobnost představuje: rozhodně to nemá být univerzální manažer. Protože „člověk, který nemá zasvěcený, láskyplný vhled do těch záležitostí, může nadělat jenom další paseku“. Má se hledat člověk evropských rozměrů, nejlépe nějaký „divadelní Bělohlávek“, který by mohl spolupracovat už na zadání, jak má ND v budoucnosti fungovat. A nesmí mu chybět odvaha k riziku, protože ho v té ředitelské funkci nečeká nic jednoduchého. Je totiž zřejmé, že sny o změně právní subjektivity jsou nereálné a ND zatím zůstane příspěvkovou organizací ministerstva kultury.
Nejdřív ze všeho si ale podle Uhdeho „česká společnost musí odpovědět na otázku, zda chce ND jako nouzový útvar o berličkách, který se v provinčních, omezených měřítkách potácí kdesi daleko za evropskou úrovní, nebo jestli chce divadlo, které si může troufnout na konfrontaci na vysoké úrovni“. V podtextu odpovědi bylo: pokud se bude škrtat v rozpočtu ND jako v poslední době, můžeme na nějaké srovnávání v rámci Evropy zapomenout.
O „provozářství“ šéfů ministerstva kultury
A pak už se bývalý ministr kultury pustil ostře do současné politické reprezentace. Řekl, že „záležitost s Národním divadlem je jenom dílčí kapitola ve velké mnohakapitolové knize, kterou je třeba položit na stůl a žádat zásadní odpovědi. Zda se živé umění, které vzniká, může a má ucházet o systémovou podporu ze státního rozpočtu. Nikoliv sem tam uspořenou, sem tam usmlouvanou...“ Podle Uhdeho se „musejí určit mantinely, jakési limity, kde už je to ponižující, kde už se sahá na sám kořen věci.“ To vidí jako zásadní otázku kulturní politiky vlády. Proč kultura není podporována, jak by si zasloužila, by se Milan Uhde ptal předsedy vlády, ministra financí a poslanců, členů výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Podle Uhdeho by se ale neměli ozývat jen umělci, ale také kulturní veřejnost: „Kulturní veřejnost existuje a jsou to mimo jiné i voliči, ale zatím si nebyla vědoma toho, že její hlas je slyšitelný.“
„Ministrem má být člověk, který klade podmínky a řekne: jestli nesplníte podmínky, které já pokládám za základní, já to nebudu dělat“Velmi tvrdě a emocionálně se Uhde vyjádřil o správcích resortu kultury: „Já mám pocit, že se na ministerstvu kultury a především v jeho šéfech ustavil systém takzvaného provozářství. Zkrouhli nám rozpočet, musíme se s tím smířit. Kdyby ten rozpočet ministerstva kultury byl nějaký horentní... Ale vždyť je to ve srovnání s jinými ministerstvy pakatel. A z tohoto pakatelu se má ještě uspořit deset, osm nebo devět a já nevím kolik procent? To se nedá nazvat jinak než ostudným hrdlováním. To nejde. (...) Výzbrojí ministra kultury musí být sebevědomí – nikoli osobní – ale jako představitele resortu, který má obrovské potenciály a obrovské výsledky. Podle toho má ministr jednat, mít sebevědomí a klást požadavky, ne se ve všem všudy podřizovat. Má to být člověk, který klade podmínky a řekne: jestli nesplníte podmínky, které já pokládám za základní, já to nebudu dělat. (...) Ministr kultury musí být v ostrém, tvůrčím sporu s ministrem financí, zastávat se české kultury. (...) Demise je krajní věc, ale když jde o zásadní záležitost, musí člověk umět se s tím křeslem rozloučit. Protože k čemu by mi byla funkce, když bych v ní nemohl usilovat o to, co považuji za svou základní povinnost? (...) Je svoboda nebýt ministrem. Vzít na sebe úkol být ministrem znamená vzít na sebe odpovědnost, a z toho se nedá uhnout.“
Kdo ví, zda si Alena Hanáková předpůlnoční vznícenou řeč svého rádce ve věci Národního divadla poslechla. A zda jí dobře rozuměla. Milan Uhde je gentleman. Kdo ho zná, ví, že tvrdší slova pro to, aby paní Hanákové sdělil, že by měla svou funkci opustit, protože je mizernou ministryní, zvolit nemohl.
