Zažíváme déja vu? Velkou migrační vlnu – či krizi, chcete-li – z let 2015 až 2016? Pohled na turecko-řeckou hranici by mohl naznačit, že tomu tak je. Ale existuje několik důvodů, proč se tato vlna/krize opakovat nebude.
Řecko. V letech 2015 až 2019 zde vládl premiér Alexis Tsipras z radikální levice, jež měla na překračování hranic cizinci benevolentnější pohled než současná pravicová vláda premiéra Kyriakose Mitsotakise, jež má větší vůli je chránit. Dle hypotézy například Radka Sikorského, bývalého polského ministra zahraničí a nyní poslance Evropského parlamentu, Tsiprasova vláda pouštěla přes Řecko migranty schválně, aby je vůči bohatým státům Evropské unie používala jako vyjednávací páku: „Nedáte-li nám další půjčky a neodpustíte dluhy minulé, podívejte, jak vám můžeme zatopit.“
A pak se to všem vymklo z rukou. Ve prospěch této hypotézy svědčí i fakt, jak byla „balkánská cesta“ na jaře 2016 uzavřena – tehdejší rakouský ministr zahraničí a dnešní kancléř Sebastian Kurz domluvil mezinárodní pomoc Bulharsku a Severní Makedonii, jež své jižní hranice striktně kontrolovaly. Tím si Kurz získal popularitu (nejen) v Rakousku a následně dvakrát vyhrál volby.
Německo a Rusko
Německo. Velká migrační vlna/krize z přelomu let 2015 až 2016 odhalila příkop mezi elitami a lidem. Většina evropské politické a mediální elity myšlenku i realitu přijímání imigrantů vnímala blahosklonně a kladně, většina lidí ve většině zemí spíše s obavami a záporně. Nešlo jen o obavu z příchodu velkého počtu mladých mužů z cizí civilizace, o jejichž postojích k nám se vědělo jen málo, ale i o obavu, že ztrácíme kontrolu nad budoucností, že ztrácíme své země, o nichž už budeme rozhodovat méně my a více cizinci.
Kancléřka Angela Merkelová v pozdním létě 2015 rozhodla, že ona i Německo „to zvládnou“. Dle názoru mnohých to byla hrubá politická chyba, byť ona to nepřizná. Ví však, že její rozhodnutí mělo potenciál politicky destabilizovat zemi její, a ještě víc celou EU. Proto nic takového už nechce zopakovat a ani nezopakuje. Obává se nárůstu toho, čemu se říká krajní pravice či pravicový extremismus.
Německá kancléřka Angela Merkelová v pozdním létě 2015 rozhodla, že ona i Německo „to zvládnou“. Dle názoru mnohých to byla hrubá politická chyba, byť ona to nepřizná. Ví však, že její rozhodnutí mělo potenciál politicky destabilizovat zemi její, a ještě víc celou EU. Proto nic takového už nechce zopakovat a ani nezopakuje. Obává se nárůstu toho, čemu se říká krajní pravice či pravicový extremismus. |
Rusko. Jeho zájmem je rozeštvávat Evropu, jednotlivé země proti sobě i každou zemi uvnitř, občany každé země proti sobě. K tomu mu velká migrační vlna/krize přelomu let 2015 až 2016 velice napomohla. Nezapomínejme, že byla důsledkem i zintenzivnění útoků ruských a také ruského spojence Bašára Asada v syrské občanské válce včetně bombardování měst. To podnítilo nárůst uprchlické vlny ze Sýrie do Turecka a následně z Turecka do Evropy.
Zda zintenzivnění bojů bylo vedeno snahou migrační vlnu vyvolat, anebo až v jejím důsledku si Rusko uvědomilo rozvratný potenciál masové migrace do Evropy a na Evropu, na tom teď už nesejde. Rusko však podporuje v EU síly krajní levice i krajní pravice, vše s cílem oslabit loajalitu obyvatel vůči ústavnímu řádu. A toho, co se označuje za krajní pravici, tedy vypjatého nacionalismu, až šovinismu, se nejvíc bojí kancléřka Merkelová a většina elit.
Mimochodem, označovat xenofobní nacionalismus za krajní pravici je úzus, který jen tak nezmizí, byť nedává smysl. Radikální pravicí by měla být spíše kombinace monarchismu, libertarianismu a hodnotového absolutismu; nacionalistický šovinismus je formou kolektivismu, hodnotového relativismu a etatismu, tedy alternativní podobou levice.
Turecko
Nynějšímu tureckému „otevření hranic“ pro migranty do Evropy předcházel útok Asadových sil na turecké jednotky v Idlibu a turecký prezident Receo Tayyip Erdogan měl dojem, že ho EU i NATO podporují málo. Proto snaha nám imigranty „zatopit“. Dovolil by si však Bašár Asad zaútočit na Turky bez ruského souhlasu? Nebo to učinil přímo na ruské přání? Chce Rusko spustit novou migrační vlnu/krizi a „zatopit“ Evropě? Nedivil bych se.
Dohoda Evropské unie s Tureckem v roce 2016 byla při nejlepší a nejvelkorysejší interpretaci koupením času, čtyř let na vlastní zajištění vnějších hranic. Při nejhorší a nejkritičtější interpretaci byla placením výpalného neootomanskému rádoby sultánovi. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan si evidentně myslí, že když jsme platili tehdy, budeme platit, a možná více, i teď. |
Turecko. „Kdo vleze do postele s ďáblem, nemůže se divit, že se ráno probudí v pekle,“ řekl prý jeden nejmenovaný diplomat o dohodě EU s Tureckem v roce 2016, podle níž Turecko už nebude do Evropy migranty pouštět, obdrží šest miliard eur pro migranty na svém území a pro sebe, ale která přestává platit, protože Erdogan migranty zase do Evropy „pouští“. Dohoda byla při nejlepší a nejvelkorysejší interpretaci koupením času, čtyř let na vlastní zajištění vnějších hranic.
Při nejhorší a nejkritičtější interpretaci byla placením výpalného neootomanskému rádoby sultánovi. „Hmm, krásnou restauraci (Evropu) tady máte, jaká by to jen byla škoda, kdyby vám vyhořela, lehla popelem (imigrační vlna/krize ji rozvrátila).“ Erdogan si evidentně myslí, že když jsme platili tehdy, budeme platit, a možná více, i teď. To jen ukazuje, že „outsourcing“ ochrany vnějších hranic někomu třetímu může fungovat jen krátkodobě, ale už střednědobě je pošetilý a nefunkční. A také hloupý.
Primární povinnost
Chránit své hranice je primární povinností každé politické společnosti. Bez ochrany jasně stanovených hranic politická společnost (ať už národní stát, nebo unie států a občanů) buď vůbec neexistuje, nebo rychle kolabuje, coby politická společnost anihiluje a je nahrazována politickými společnostmi novými. Jen se podívejte na dějiny Západořímské říše v první polovině 5. století.
Chránit své hranice je primární povinností každé politické společnosti. Bez ochrany jasně stanovených hranic politická společnost (ať už národní stát, nebo unie států a občanů) buď vůbec neexistuje, nebo rychle kolabuje, coby politická společnost anihiluje a je nahrazována politickými společnostmi novými. |
A co Erdoganova stížnost, že mu NATO dostatečně nepomáhá v Sýrii? Turecko je spojeneckou zemí, ale na svém území napadeno nebylo. Erdoganovo avanturistické angažmá v Sýrii se nás netýká a neměli bychom se do něho nechat zatáhnout. V tomto mu pomáhat nemusíme. A taky jeho oportunistický vztah k Rusku žádnou důvěru v něho nevzbuzuje – nejdřív jsou nepřátelé a v Sýrii po sobě střílejí, pak jsou nejlepší přátelé, a nyní zase spojenec, vlastně klient Ruska na Turky útočí…
„Kdo chce kam, pomozme mu tam.“ Ale doprovázet ho na té cestě nemusíme. Ochrana a obrana vnějších hranic jsou však conditio sine qua non (nutnou podmínkou) – a zdá se, že současný řecký premiér Mitsotakis to na rozdíl od expremiéra Tsiprase chápe. Chápou to i elity, které to v minulosti nechápaly. Lid to chápal vždy.
