Lidovky.cz

Migrační krize vypovídá spíše o Evropě než o migraci

  7:58
Levicově liberální paradigma, jehož pilíře tvoří politická korektnost, multikulturalismus a technokratismus, nutí Evropu jednat v rozporu s jejími zájmy. Pokud má přetrvat jako Evropa, musejí Evropané zavrhnout levicově liberální paradigmatu. Evropě nehrozí násilná islamizace, ale spíše, že se mu postupně podvolí. Píše Andrej Duhan.

Evropský optimismus. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Před rokem začala sílit migrační krize. Její vývoj nejen vyvrátil některé promigrační argumenty, ale i ukázal odtrženost evropských elit, krizi evropské identity a limity Evropské unie. Především však je třeba zrekapitulovat fakta, o nichž dlouho diskutovali odpůrci a zastánci migrace do Evropy.

Přesný počet migrantů do Evropy za rok 2015 nikdo nezná, odhaduje se však, že z Blízkého východu a Afriky jich bylo více než milion. Ze statistických údajů vyplývá, že zhruba 60 procent tvořili dospělí muži, 17 procent dospělé ženy a zbytek děti, z nichž většina neměla doprovod dospělých, a 90 procent bylo mužského pohlaví. Tvrzení aktivistů a promigračních nevládních organizací (NGO), že migraci představují především rodiny s dětmi, tedy neplatí.

Dva odlišné fenomény

Americká profesorka politických věd Valerie Hudsonová na webu Politico připomíná, že například ve Švédsku v mladších věkových skupinách připadá na 100 dívek 127 chlapců, přičemž nevyvážený poměr pohlaví ve společnosti vede k nestabilitě a sociálním problémům. Všichni by sice neměli v Evropě zůstat a ti, kterým nebude udělen azyl, by měli být vyhoštěni, ale praxe je odlišná.

Islámský terorismus a migrace jsou sice dva odlišné fenomény, ale jejich částečné propojení nelze ignorovat

Řada evropských zemí má s vyhošťováním potíže, a to v důsledku laxního postoje úřadů, obav ze skandalizace NGO nebo odmítání migrantů jejich domovskými státy. Většina evropských zemí neomezuje svobodu žadatelů o azyl, a proto nad nimi ztrácejí kontrolu – německým úřadům se „ztratily“ desítky tisíc migrantů. Deník Die Welt uvedl, že téměř polovina z těch, kterým byla žádost o azyl v uplynulých dvou letech zamítnuta, neopustilo Německo, a často se ztratí ve svých komunitách.

O nemožnosti deportovat migranty, kteří „ztratili“ doklady, se ví, a s tímto problémem souvisí otázka bezpečnosti. Tvrzení, že příslušníci a sympatizanti Islámského státu (IS) by do Evropy přiletěli letadlem a nepodstupovali strastiplnou cestu v rámci migrační vlny, vyvrátily pařížské útoky. Riziko spočívá i v radikalizaci migrantů až po příchodu do Evropy, kdy jejich představy neodpovídají realitě. Islámský terorismus a migrace jsou sice dva odlišné fenomény, ale jejich částečné propojení nelze ignorovat.

Spíše politické přání

Nejde pouze o hrozbu islamismu, migranti s sebou totiž přinášejí i své sektářské a etnické konflikty – bylo zaznamenáno mnoho útoků a zastrašování křesťanů v uprchlických táborech, střetů etnik i antisemitismus. Problémem je také trestná činnost některých migrantů, jak například ukázaly novoroční události v Kolíně nad Rýnem a dalších německých městech.

Realita vyvrátila i tvrzení, že hranice nelze uzavřít natolik, aby migranti nepřicházeli. Šlo spíše o politické přání a cíl.

Realita vyvrátila i tvrzení, že hranice nelze uzavřít natolik, aby migranti nepřicházeli. Šlo spíše o politické přání a cíl. Nejprve totiž Maďarsko odklonilo migrační vlnu ze svého území, po čemž následovalo postupné uzavření balkánské cesty podpořené dohodou EU s Tureckem. Existuje-li tedy vůle a ochota hranice bránit, lze příchod imigrantů kontrolovat.

Od migrace do Evropy odrazuje řada faktorů, jak jsou migrační předpisy a jejich vynucování, výše sociálních dávek, spřízněné komunity, společenská atmosféra vůči imigrantům, míra obtížnosti dostat se do Evropy či hrozba deportace. Otevřené a propustné hranice zvyšují migrační vlnu, i jen pokus je lépe střežit ji snižuje.

Do Evropy přišel za krátké období bezprecedentní počet lidí, kteří vydávali se, kam chtěli, díky v podstatě nechráněným hranicím – Evropa neměla tento příchod nikdy zcela pod kontrolou. A spekuluje se, že proklamované vracení těch, kteří nemají nárok na azyl, se nikdy v masivním rozsahu neuskuteční. Proč velká část evropských politických elit tento vývoj nepředvídala? Proč proti němu včas nezasáhla či proč jej dokonce podporovala?

Civilizační odtrženost

Migrační krize ukázala zásadní problém – odtrženost a nekompetentnost značné části evropských elit. Jejich podstatou je, že se liší od zbytku populace, přičemž nějaké se vytvoří v každé společnosti a politickém systému – jejich perspektiva bude vždy trochu odlišná.

Problémem evropských elit je, že přestaly být evropskými. Jejich odtrženost přesahuje materiální a hodnotovou odlišnost, je civilizační.

Problémem evropských elit pak je, že přestaly být evropskými. Jejich odtrženost přesahuje materiální a hodnotovou odlišnost, je civilizační. Jsou přesvědčeny, že hodnoty, které vznikly v evropském kontextu, lze od něj oddělit a aplikovat kdekoliv, kdykoliv a na kohokoliv. K jejich udržení a reprodukci podle nich není třeba kultura a tradice společenství, ve kterém se zrodily.

Pokud někdo nevěří ve specifičnost a jedinečnost národních kultur a evropské civilizace, jež tvoří jejich základ, nemá zájem tuto jedinečnost zachovávat. Pokud věří, že Evropu definují pouze texty ústavních listin, deklarace lidských práv a že společnost lze technokraticky řídit, pak může podlehnout iluzi, že lidé odlišné kulturní tradice a jiných zvyků se snadno přizpůsobí, aniž změní charakter společností, do kterých přišli.

Produkt specifického vývoje

Evropské hodnoty a politické, ekonomické i společenské instituce jsou produktem specifického vývoje, nezrodily se ve vzduchoprázdnu ani z lidsko-právních deklarací, jež jsou pouze jejich odrazem. Zásadní roli hrají předpolitické loajality a sdílená identita, způsoby společenského a politického jednání, tradice a společná kultura.

Evropské hodnoty a politické, ekonomické i společenské instituce jsou produktem specifického vývoje, nezrodily se ve vzduchoprázdnu ani z lidsko-právních deklarací, jež jsou pouze jejich odrazem

Očekávat, že migranti z jiných kulturních okruhů si je rychle osvojí, je sociálním inženýrstvím. Víra v abstraktní univerzální lidství a jeho hodnoty ohrožuje konkrétní evropskou civilizaci a její národy, jež však dospěly nejdále, pokud jde o úctu ke svobodě a důstojnosti člověka. Nemělo by tedy překvapovat, že tezi o elitách, jež se vztahují k vlastnímu společenství a civilizaci a upřednostňují je, dnes mnozí považují za zpátečnickou, nepochopitelnou či fašistickou.

Důsledkem tohoto mělkého vztahu je odmítnutí hájit zájmy vlastního společenství a civilizace – v případě migrační krize bylo jednoznačným zájmem zastavit nekontrolovaný a masový příchod migrantů. Předchozí generace evropských politických lídrů by to považovala za samozřejmé, což například ukazuje negativní postoj bývalého německého kancléře Helmuta Kohla k politice kancléřky Angely Merkelové i jeho řešení migrantské krize na začátku devadesátých let.

Tito politici věděli, že pomoc příchozím vyžaduje jejich kontrolu a zejména dodržování principu přiměřenosti. Nikomu neprospějí xenofobní reakce evropských národů odmítající jakoukoliv pomoc, protože lidé budou mít pocit, že je jejich vláda a elity zradily. Nikomu ani nepomůže, rozpadnou-li se kulturně homogenní evropské národy a vznikne multikulturní chaos.

Nabídka evropských elit

Namísto obhajoby zájmů vlastního společenství a ztotožnění se s evropskou civilizací nabízejí evropské elity politickou korektnost, morální velikášství a politiku založenou na čistotě úmyslu, nikoliv na zvažování jejích dopadů.

Namísto obhajoby zájmů vlastního společenství a ztotožnění se s evropskou civilizací nabízejí evropské elity politickou korektnost, morální velikášství a politiku založenou na čistotě úmyslu, nikoliv na zvažování jejích dopadů

Rozhodly se ignorovat bezpečnostní, ekonomická a sociální rizika spojená s migrací, názor většiny, integrační problémy s dřívějšími imigranty či jejich potomky a v případě Německa i vlastní a evropské předpisy, jen aby nepoškodily svůj obraz hrdinů humanity a vyhnuly se obvinění z xenofobie. Abstraktní lidství je pro ně důležitější než konkrétní společenství evropských národů.

Zajímavá byla reakce evropských politiků na nárůst tlaku v důsledku migrační krize. Někteří, jako je rakouský exkancléř Werner Faymann či francouzský premiér Manuel Valls, obrátili a začali prosazovat restrikce, jiní, například kancléřka Merkelová či předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, se ještě více přimkli ke své ideologii. Švédská vicepremiérka Asa Romsonová se při oznámení, že Švédsko musí omezit migraci, na tiskové konferenci rozplakala.

Především však z nich byla cítit slabost, neochota zasáhnout proti migraci a provádět rozhodnutí proti hlavním konceptům levicového liberalismu, jako je politická korektnost a multikulturalismus, a jeho představitelům z řad novinářů a aktivistů.

Jednání s Tureckem

Nápadná byla i jejich neschopnost donutit Turecko, aby nepouštělo migranty do Evropy, respektive spolupracovalo při jejich vracení, čímž se ukázala vyprázdněnost konceptu soft power,zejména při jednání s autokratickými lídry, jako je turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Dohoda EU s Tureckem o migrantech byla žádoucí, slabost evropských politiků při jednání nikoliv. Nestává se často, aby blok zemí vydíral stát s mnohem slabší ekonomikou a nižším počtem obyvatel.

Turecko potřebuje Evropu mnohem víc než naopak – je zranitelnější, než by se zdálo z nekompromisního vystupování prezidenta Erdogana. Jeho politika na Blízkém východě spočívající v podpoře umírněných islamistů i snaha o svržení syrského prezidenta Baššára Asada ztroskotaly. Navíc Turecku hrozí kurdské povstání na východě země i založení kurdského státu na severu Sýrie a na jihu se potýká s chaosem v této zemi, který pomohlo rozpoutat.

Dohoda EU s Tureckem o migrantech byla žádoucí, slabost evropských politiků při jednání nikoliv. Nestává se často, aby blok zemí vydíral stát s mnohem slabší ekonomikou a nižším počtem obyvatel.

Turecko je v nevýhodné pozici, kterou by mohla Evropa využít, například jeho závislost na evropském trhu, víza, asociační dohodu či politickou podporu v regionu. Namísto toho mu umožnila vybudovat narativ, že na něm závisí, a ustoupila mu natolik, jak se zřejmě Erdoganovi ani nesnilo. A opět hrála roli neochota evropských politiků jednat, jak jim velí jejich zájmy.

Politika založená na ignorování reality kvůli principu však nakonec na realitu narazí a morální velikášství a ideologický postoj končí pokrytectvím. Dlouho předtím než maďarský premiér Viktor Orbán začal stavět plot na hranicích své země, Francie zablokovala migranty na francouzsko-italské hranici. Krátce poté Rakousko, jeden z největších Orbánových kritiků, začalo budovat vlastní ploty a stalo se vůdčí zemí v zablokování balkánské cesty a v současnosti hodlá zadrátovat Brennerský průsmyk, svou hranici s Itálií.

Dnes sice západoevropští politici provádějí vůči migraci restriktivní politiku, ale to jim nebrání mentorovat své střízlivě a realisticky uvažující středoevropské protějšky. Současně vyhrožují Polsku a Maďarsku, že jim pozastaví hlasovací práva v institucích EU kvůli jejich údajnému porušování právního státu a lidských práv, a slibují Turecku, které se blíží autokracii ovládané islamisty, urychlení přístupu do EU, aby zastavili migrační vlnu, o níž dlouho tvrdili, že je nevyhnutelná a prospěšná.

Muslimští migranti

Migrační krize zřejmě nejvíce odhalila krizi evropské identity. Ideologie multikulturalismu a antidiskriminace pronikla do evropského uvažování natolik, že Evropa není schopná se definovat jinak než ve vágních termínech otevřenosti a tolerance. Evropané často nedokážou říct, že jejich způsob života je lepší a že je třeba jej zachovat, z čehož vyplývá diskriminace.

Muslimští migranti do Evropy mají silnou identitu a jen malá část z nich je ochotná se jí vzdát. Chtějí se mít ekonomicky lépe, nikoliv se stát Evropany v kulturním smyslu. A čím víc jich přichází, aniž by se hodnotově ztotožnili, tím více se Evropa mění.

Evropané nejsou ochotní rozlišovat migranty na základě kulturních okruhů, ačkoliv mezi nimi existují rozdíly. Nerozlišují jejich kvalifikaci, pohlaví, úmysly ani skutečné uprchlíky od migrantů. Odmítají zkušenost a prognózy na jejím základě kvůli kolektivní vině. Každý migrant je považován za oběť, pokud ne svých krajanů, pak Evropanů, a tudíž nemůže provést nic špatného. Evropané nejsou ochotní prosazovat vlastní kulturu a způsob života a integrovat migranty.

Skutečná integrace neboli asimilace znamená, že se stanou součástí společenství a postupně opustí své původní identity a kultury, nikoliv pouze to, že se naučí jazyk a dostanou občanství. Zejména muslimští migranti do Evropy mají silnou identitu a jen malá část z nich je ochotná se jí vzdát. Chtějí se mít ekonomicky lépe, nikoliv se stát Evropany v kulturním smyslu. A čím víc jich přichází, aniž by se hodnotově ztotožnili, tím více se Evropa mění.

Tolerance

Na migrační krize je paradoxní, že Evropa ve jménu otevřené společnosti a tolerance přijímá lidi, kteří často žádnou koncepci pluralismu neuznávají. Navíc je kvůli této toleranci k tomu ani nechce přinutit. Tolerance sama o sobě není evropskou hodnotou, ale vedlejším produktem pluralismu, svobody slova a úcty k důstojnosti jednotlivce. Proto musí být vykládána v jejich kontextu a ty pak v sepětí se společenstvím, v němž se zrodily a fungují.

Tolerance sama o sobě není evropskou hodnotou, ale vedlejším produktem pluralismu, svobody slova a úcty k důstojnosti jednotlivce. Proto musí být vykládána v jejich kontextu a ty pak v sepětí se společenstvím, v němž se zrodily a fungují.

V opačném případě je jen záminkou k ústupkům a dokonce k popření hodnot, ze kterých vzešla, či jejich zdůvodněním. Ve jménu tolerance pak lze požadovat omezení svobody slova, společensko-politické nároky coby projev náboženské svobody či vznik paralelních společností s odlišnými hodnotami. To je však v rozporu se sjednocujícím evropským pluralismem. Masová migrace nemění Evropu pouze demograficky, ale i hodnotově.

Evropané považují toleranci za ctihodné ospravedlnění touhy nejít do střetu, migranti většinou za právo dělat si, co chtějí. Skutečná integrace však od Evropanů vyžaduje vůli dominovat a ochotu jít do střetu. Tím není míněno násilí, ale nepřímý a trvalý tlak celé společnosti, aby migranti přijali evropský způsob života. Děje se však pravý opak.

Zakrývání problémů

Evropané se pokoušejí zbavovat migranty viny za jakékoli selhání, problém či prohřešek a hledat ji v sobě. Snaží se zakrývat problémy s migrací, nekompatibilitu kultur odbývat relativizací kultur a ignorovat negativní zkušenosti odmítáním paušalizace a kolektivní viny. Objevují se absurdní koncepty dvousměrné integrace, což popírá princip integrace.

Evropané se pokoušejí zbavovat migranty viny za jakékoli selhání, problém či prohřešek a hledat ji v sobě. Snaží se zakrývat problémy s migrací, nekompatibilitu kultur odbývat relativizací kultur a ignorovat negativní zkušenosti odmítáním paušalizace a kolektivní viny.

Po novoročních sexuálních útocích proto kolínská starostka Henriette Rekerová doporučila ženám, aby v noci nechodily samy a případné útočníky si držely na vzdálenost paže. Evidentně jí nejvíce záleželo na tom nepoškodit pověst imigrantů. Skupina německých akademiků zase navrhla povinnou výuku arabštiny a perštiny na německých školách.

Evropané nejsou schopní působit na migranty tak, aby se přizpůsobili – od drobné kriminality přes každodenní jednání až celospolečenské otázky. Evropě nehrozí násilná islamizace, ale spíše postupné podvolení se, jak ho popsal ve stejnojmenném románu Michel Houellebecq. Těm, kdo budou tuto proměnu prožívat, se bude zdát přirozená a možná dokonce naplňující evropskou hodnotu tolerance.

Zmatenost Evropanů ukazuje dvojí metr ve veřejné diskusi o migraci. Postoj požadující neomezené přijímání imigrantů a volné hranice je morálně i politicky správný a umírněný. Ten, kdo požaduje omezení a kontrolu, je morálně špatný a extremista. I v natolik triviálním tvrzení, že Německo má zůstat Německem či Česko Českem, je shledáván sklon k rasismu a fašismu.

Politická identita

Upřednostňování vlastního společenství je přirozené a žádoucí. Pro drtivou většinu lidí je projevem náklonnosti k němu, nikoliv nenávistí k cizincům. Dnešní Evropa zešílela, vidí-li v patriotismu bojové pochody a koncentrační tábory. Požadavek, aby si evropské národy zachovaly svůj charakter, a kontrolu nad tím, kdo přichází, a kdo bude moci zůstat, je výsledkem zdravého rozumu a aplikací umírněnosti a přiměřenosti.

Teze pro zvládnutí migrace zní, že Evropa musí zůstat Evropou, nikoliv, že se má rozmělnit k nepoznání. Migrační krize ukázala, že evropská politická identita je stále příliš mělká, národní identity jsou mnohem silnější.

Je-li extrémem nadřazen jednoho kritéria a jeho prosazování bez ohledu na následky, pak jím je podpora neomezené migrace. Samozřejmě, že se s požadavkem na omezení migrace vezou i skuteční rasisté a xenofobové. To by však nemělo diskvalifikovat střízlivou a restriktivní migrační a nekompromisní integrační politiku. Stejně jako otevřený postoj k migraci není odmítán jen proto, že jej hlásá i krajní levice, která ji prosazuje jako nástroj k dekonstrukci západní civilizace.

Teze pro zvládnutí migrace zní, že Evropa musí zůstat Evropou, nikoliv, že se má rozmělnit k nepoznání. Migrační krize ukázala, že evropská politická identita je stále příliš mělká, národní identity jsou mnohem silnější. Tuto skutečnost poodhalila již krize eura, evropským politikům se však podařilo udržet zdání jednoty. Transakce obrovských finančních prostředků byla pro většinu evropských občanů příliš abstraktní.

Národ a národní stát

Příchod statisíců cizinců převážně z muslimského světa společně s hrozbou terorismu a s potlačovanou, ale špatnou zkušeností se soužitím s muslimy již usazenými v Evropě vyvolává mnohem větší emoce. Migrační krize ukázala orientaci na společenství, se kterým se lidé nejvíce identifikují – národ a národní stát. Proto je tlak Evropské komise (EK) a Evropského parlamentu na další integraci a přesun dalších pravomocí na evropskou úroveň nesmyslný.

Migrační krize ukázala orientaci na společenství, se kterým se lidé nejvíce identifikují – národ a národní stát. Proto je tlak Evropské komise a Evropského parlamentu na další integraci a přesun dalších pravomocí na evropskou úroveň nesmyslný.

Evropské instituce se evidentně nechtějí smířit s nedostatkem evropské politické identity a sounáležitosti. Nejednají subsidiárně na podporu národních států, nejsou koordinátorem a zprostředkovatelem mezi státy, ale jako orgány federálního státu s vlastní legitimitou, kterou však nemají. Namísto střízlivého postupu, který by umožnil přenést evropskou spolupráci a integraci do budoucna, jedná EK jako federální vláda, která musí ukáznit neposlušné státy. Reakcí je tvrdé odmítnutí, které může projekt evropské integrace na dlouhou dobu poškodit.

Čím více EK tlačí na celoevropské řešení, tím více je nedosažitelné, a především neudržitelné – v případě migrační krize pak navzdory rozhodnutí států. Balkánskou cestu uzavřely balkánské a středoevropské státy, dohoda s Tureckem byla v německé režii. Představitelé EU pouze přihlíželi a kázali o imaginárním celoevropském řešení v podobě kvót.

Příčina situace

Chce-li Itálie zastavit příchod migrantů z Libye, bude s ní muset uzavřít dohodu – respektive s několika jejími vládami, které se ustavily po západní humanitární intervenci –, jako expremiér Silvio Berlusconi. Evropská unie by měla fungovat subsidiárně a italské vládě pomáhat, nikoliv jí předkládat neproveditelná technokratická řešení na základě evropské federace a evropského politického národa. Národní stát stále tvoří základní politickou jednotku, jak pokud jde o legitimitu, tak o řešení problémů.

Příčinou odmítání nepříjemných faktů o migraci, odtrženosti elit od společností, narušené identity evropských národů i kontraproduktivního tlaku na hlubší integraci a evropské řešení je levicově liberální paradigma

Migrační krize vypovídá spíše o Evropě než o migraci. Příčinou odmítání nepříjemných faktů o migraci, odtrženosti elit od společností, narušené identity evropských národů i kontraproduktivního tlaku na hlubší integraci a evropské řešení je levicově liberální paradigma, které v Evropě momentálně dominuje a jeho pilíře tvoří politická korektnost, multikulturalismus a technokratismus.

Kvůli nim Evropa neřeší, jak nejlépe bránit své hranice, ale zda je vůbec bránit, ani jak nejlépe imigranty asimilovat, ale zda takový požadavek neporušuje jejich lidská práva. Neřeší ani bezpečností a společenské rizika spojená s muslimskou migrací, ale jak se vyhnout obvinění z islamofobie a rasismu. Levicově liberální paradigma nutí Evropu jednat v rozporu s jejími zájmy i zdravým rozumem. Pokud má Evropa přetrvat jako Evropa, musejí Evropané zavrhnout dominanci levicově liberálního paradigmatu.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.