Mezopotámští džihádisté nejsou iracionální

Nihilisticky zbožní extrémisté z Islámského státu v Iráku a Levantě se ve financování svých aktivit nespoléhají na jednorázové kriminální činy. K získání finančních zdrojů využívají každou příležitost vyplývající z kontroly terénu. Píše Jan Čuřík.

Jan Čuřík 25.6.2014
Bojovníci ISIL v ulicích dobytého Mosulu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bojovníci ISIL v ulicích dobytého Mosulu. | foto: Reuters
Bojovníci ISIL v ulicích dobytého Mosulu.

Prohlášení a činy ozbrojenců z Islámského státu v Iráku a Levantě mohou na první pohled působit jako ztělesnění šílenství a iracionality. Po odstranění slupky květnatých prohlášení a výhrůžek se však objeví pragmaticky organizovaná a takticky zdatná síť.

Jazyk citátů z Koránu doprovázejí hrozby a dehonestující výroky vůči šíitským politickým elitám v Bagdádu. Síla této sítě však nepochází z božích rukou a moci slov, ale z konkrétních aktivit v terénu. A ty nemusejí být vždy pouhým brutálním násilím sloužícím k zastrašování.

Jakými způsoby Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) konsoliduje své postavení na středním toku Eufratu, které na počátku června 2014 prodloužil podél druhé řeky tvořící Mezopotámii, Tigridu, směrem severním?

Není na místě se ptát, zda se ve vřící zemi nikoho ohraničené na západě břehy Středozemního moře neutváří nový typ politicko-ekonomického uspořádání, jehož představitelem bude ozbrojenec kombinující brutální násilí s charitativními činy? Vstupujeme do doby zbožných extrémistů, kteří budou nemilosrdně zabíjet a terorizovat své protivníky a odpůrce a současně poskytovat „veřejné blaho“ ve městech a vesnicích, které se ocitnou pod jejich správou?

Síla od Boha

Šejch Abú Muhammad al-Adnání, bojující grafoman a neformální mluvčí Islámského státu v Iráku a Levantě, zveřejnil na konci minulého týdne na džihádistickém fóru blízkém ISILu výklad událostí, které vedly ke kolapsu iráckého bezpečnostního aparátu ve městě Mosulu. V úvodu článku „Cokoliv dobrého vás dostihne, pochází od Boha“ si Adnání klade několik otázek.

„Svět dnes ohromeně stojí před vítězstvím Islámského státu v Iráku a Levantě, nepřátelé i příznivci se v údivu a úžasu ptají: Kdo stát podporuje? Kdo stát sponzoruje? Jaké jsou zdroje jeho příjmů? Odkud se zjevili se svými zbraněmi? Jaké je tajemství jejich vytrvalosti, zatímco jim všichni vyhlásili válku?“

Stát nevítězí z důvodů početní síly, vybavení, zbraní nebo bohatství. Stát vítězí jen proto, že mu je Bůh nakloněn.

A následně si na ně odpovídá: „Poznejte v této otázce pravdu – síla státu nepochází od nikoho jiného než od Boha. Stát nevítězí z důvodů početní síly, vybavení, zbraní nebo bohatství. Stát vítězí jen proto, že mu je Bůh nakloněn.“

Po mystickém úvodu doprovázejícím texty a projevy ISIL článek ztrácí abstraktní nádech a stává se konkrétnější, aby v závěru přešel do velmi zemitého tónu, jehož adresátem je samotný irácký premiér Núrí al-Málikí:

„Toto je poslední zpráva nejpošetilejšímu z ráfidů (ráfida, popírači „boží autority“, je hanlivé označení, kterým sunnitští radikálové častují šíity – pozn. red.) Núrímu al-Málikímu. Co jsi udělal pro vlastní lidi, hlupáčku? Kdo je pošetilejší s výjimkou těch, kteří tě respektují jako vůdce? Zůstaň prodavačem spodního prádla, politické a vojenské velení není pro tebe. Ztratil jsi historickou příležitost ovládnout Irák. Ti z ráfidů, kteří zůstanou, tě proklejí. Naše je odplata. V tom ti dáváme za pravdu, ačkoliv jinak jsi lhář všech lhářů. Dřímá v nás dlouhá a tvrdá odplata. Její hodina ale nenastane v Sámarrá nebo Bagdádu, ale v Karballá a Nadžafu (dvě hlavní centra šíitského islámu – pozn. red.). Čekej, my ti budeme v čekání stát po boku.“

Totožná dynamika

Mezi informacemi o obsazení Mosulu se i česká média zmínila o vykradení mosulské pobočky irácké centrální banky, kde se ozbrojenci ISIL a kmenových jednotek bojujících po jeho boku zmocnily hotovosti dosahující v přepočtu osmi miliard korun. Tato informace sice nebyla spolehlivě potvrzena, ale zavdala příčinu k označení ISIL za nejbohatší teroristickou organizaci na světě.

Tato zkratka je sice mediálně vděčná, ale islámský stát se ve financování svých aktivit nespoléhá na jednorázové kriminální činy. Z dlouhodobého hlediska pro získání finančních zdrojů systematicky využívá sebemenší příležitost vyplývající z kontroly terénu. Syrská válka se v období 2012 až 2013 proměnila v zápas o kontrolu cest, obilných sil, elektrického vedení nebo hraničních přechodů – tedy potenciálních zdrojů příjmů. To vedlo k fragmentaci ozbrojené opozice i samotného syrského území.

Syrská válka se v období 2012 až 2013 proměnila v zápas o kontrolu cest, obilných sil, elektrického vedení nebo hraničních přechodů

Platí stejná dynamika i v Iráku? Bezpochyby ano. Jen ji v něm na rozdíl od Sýrie neodstartovalo lidové povstání proti režimu, ale 20 let sankcí, následná spojenecká intervence a ideologický rámec laissez-faire, ve kterém byla po roce 2003 země „rekonstruována“.

Společný rys

Geopolitická spojenectví, opakovaně médii používaná k pochopení vývoje událostí v zemích Blízkého východu, jsou jen částí příběhu, navíc nikoli tou nejdůležitější. Skutečným společným rysem prostoru od Středozemního moře k severnímu okraji Perského zálivu se mi jeví nezadržitelné hroucení všech forem uspořádání společnosti a státu vybudovaných v Sýrii a Iráku v letech 1950 až 1970.

Nabízí se otázka, zda jsme na konci minulého desetiletí, v okamžiku stahování amerických vojsk z Iráku a zrodu syrské války, nevstoupili v zemích ležících na východ od Středomoří do třetí fáze existence „moderního arabského státu“, jehož budoucí podobu jako „vrcholek ledovce“ ztělesňuje Islámský stát v Iráku a Levantě. První fázi – zhruba v letech 1880 až 1950 – označil už v roce 1968 nestor blízkovýchodních studií Albert Hourani za období „vlády notáblů“.

Velká města v oblasti – Damašek, Aleppo, Tripolis, Mosul, Kirkúk, Jeruzalém – tehdy ovládaly staré rozvětvené rodiny, kterým do kapes plynuly finanční příjmy ze zemědělských pozemků na březích velkých řek anebo na okrajích samotných měst (damašská Ghúta). V intelektuálních kruzích těchto rodin byly v první polovině 20. století kultivovány myšlenky arabského nacionalismu, což mnohé z nich přivedlo do konfliktu s koloniální správou, která se jejich vliv pokoušela eliminovat.

Společným rysem prostoru od Středozemního moře k severnímu okraji Perského zálivu je nezadržitelné hroucení všech forem uspořádání společnosti a státu

Jakkoliv negativní renomé měli tito představitelé předrevolučního ancien régime u vlastních lidí, nic to nemění na skutečnosti, že jak Sýrie, tak Irák si tehdy užívaly čilého společenského života a funkčních parlamentů, do kterých byli členové těchto rodin delegováni. Ačkoliv byla tehdejší blízkovýchodní demokracie elitářská, ignorující podobně jako v Itálii a Francii volební právo žen a protkaná všudypřítomnou korupcí, časově se překrývala s obdobím, kdy se naše republika po traumatu druhé světové války vrhla do náruče komunistické represe. Vzpomeňme si na to, až uslyšíme 168. modifikaci argumentu, že Arabové nejsou schopní docílit civilizované správy svých záležitostí.

Rozostření hranic

Notábly velkých blízkovýchodních měst nahradili v padesátých a šedesátých letech 20. století téměř všude vojáci. Tehdy se sotva 30letí důstojníci postupně proměnili v otce revolučních režimů kontrolovaných armádou ovládanou konfesními menšinami – alavity v Sýrii, sunnity v Iráku.

Vztahy mladých důstojníků a generací městských rentiérů byly sice v dobách vojenských převratů doprovázejících poválečný Blízký východ vyhrocené, ale nové režimy nikdy nepřistoupily k fyzické likvidaci svých předchůdců. Namísto toho je od jejich finančního zázemí odřízly například pozemkovými reformami. V Iráku následovaly hned po pádu monarchie v roce 1958. V syrské Džazíře, výsostném lovišti dnešního ISILu, patřilo v roce 1951 90 procent obdělávané půdy pouhým 40 kmenovým šéfům a městský notáblům. O čtvrt století později byla situace zcela odlišná.

Francouzský arabista Michel Seurat, unesený v roce 1985 na cestě z bejrútského letiště Hizballáhem, v jehož zajetí o několik let později zemřel, ve své nedostižné historii syrského baathistického režimu „Stát v Barbárii“ popisuje, jak ještě v padesátých letech místní notáblové v duchu sociálního apartheidu zakazovali alavitským vesničanům vstupovat do města Hamá.

Hranici mezi městem a venkovem postupně rozostřily vznikající periferie velkých měst, které nejsou ani jedním, ani druhým

Revoluční vojenské vlády v Sýrii a Iráku se do začátku osmdesátých let postupně staly synonymem symbolické „pomsty“ venkova velkým městům, triumfem mladých „vyděděnců“ nad starými městskými aristokraciemi. Syrský režim si na rozdíl od iráckého dokázal za první vážné krize v letech 1979 až 1982 najít novou rovnováhu mezi „městem“ a „venkovem“, vojáky a bývalými rentiéry, a postupně ji přetavit v novou Sýrii, ve které se posledních letech vlády otce dnešního syrského prezidenta Bašára Asada, a zejména po nástupu jeho syna k moci, zdály hrany vnitřních konfliktů obroušené.

Hranici mezi městem a venkovem postupně rozostřily vznikající periferie velkých měst, které nejsou ani jedním, ani druhým, ale světem na půl cesty, ve kterém se v Sýrii dnes vedou nejtvrdší boje. Irák se vydal násilnější cestou. Saddáma Husajna na začátku osmdesátých let čekalo ještě deset let války s íránským sousedem a budování brutální „republiky strachu“, kterou rozklížila až v devadesátých letech kurdská autonomie a v minulém desetiletí spojenecká intervence a Husajnova smrt.

Demografická zákonitost

Pod povrchem ale doutnal požár bez ohledu na to, byl-li zažehnut zevnitř, nebo zvenku. Je otázkou, má-li smysl hledat jeho příčiny v politických, sociálních či ekonomických souvislostech. Osobní sympatie k jedné či druhé straně, neochota vnímat detaily či přílišné spoléhání na historickou zkušenost jako návod pro chápání budoucnosti nás každodenně usvědčují z vlastních omylů v soukromých i nahlas vyslovených prognózách. Jedna zákonitost ve společenských vědách však existuje – a to demografická, generace přicházející a mizející.

Padesátá a šedesátá léta přinesla v Levantě a Iráku radikální změnu společenského a politického uspořádání. Viděno optikou roku 2014, znepokojuje, že se to stalo v době, kdy tamní společnosti stály teprve na úpatí mohutné pyramidy demografického růstu a z hlediska věkového rozložení byly mnohem vyváženější než dnes. Irák měl v roce 1950 5,1 milionu obyvatel, zatímco o 20 let později 9,4 milionu. Dnes v něm žije téměř 33 milionů lidí. Sýrie měla v roce 1950 3,5 milionu obyvatel a v roce 1970 6,2 milionu. V předvečer války se jejich počet přehoupl přes 22 miliónů.

Irák měl v roce 1950 5,1 milionu obyvatel, zatímco o 20 let později 9,4 milionu. Dnes v něm žije téměř 33 milionů lidí.

Je možné, že kvůli zrychlujícímu se vylidňování severní Sýrie – za spokojenosti syrského prezidenta Asada – poklesne počet obyvatel znovu na 17 až 19 milionů. Odpadne mu tím alespoň spousta „zbytečných starostí“ při budování opětovné legitimity na územích, která předtím jeho armáda vyhladověla nebo vybombardovala. Základní problém však zůstane stejný.

Násilí jako pokračování nerovnováh

Třetí fázi demografické revoluce, kterou blízkovýchodní státy završují, v některých z nich doprovází až příliš velké pokušení vstoupit do dospělého života s prstem na spoušti. Ne vždy to musí být na korbě pick-upu uhánějícího k ropné rafinerii v Bajdží. ISIL je jen jedním, zřejmě nejvíce patologickým ztělesněním těchto dramatických proměn, kdy několik stovek tisíců mladých mužů (a několik stovek žen) ve válce spatřuje příležitost, jak si vydobýt místo na slunci.

Jako by se v některých městech Sýrie a především Iráku (ale také Libye a před 20 lety Alžírska a bývalé Jugoslávie) k moci dostávali mladí, brutální válkou zocelení noví „notáblové“, jejichž největším kapitálem jsou válečné jizvy. Pokoušejí se vytlačit generaci „vojáků“ – otců zakladatelů (a jejich dětí), která před půl stoletím vedla podobný, ale výrazně méně násilný boj proti svým tehdejším předchůdcům.

Možná je severoirácký Mosul prvním úspěšným, byť dočasným pokusem této nové nihilistické generace o zapuštění kořenů v centru dění – ve velkém městě

Mladé šéfy milicí dnes najdeme nejen v Aleppu mezi sunnitskými bojůvkami, ale i na pravém břehu Tigridu v Bagdádu mezi milicemi šíitskými a v celém dlouhém pásu od Basry až k tureckému letovisku syrských povstalců – provincii Hatay. Jejich přítomnost lze objevit nejen v situacích, kdy stát se svým nihilistickým přístupem budují (ISIL), ale i tam, kde jej vlastními penězi získanými v šedých zónách sponzorují (kurdské rodiny Barzání a Talabání v iráckém Kurdistánu).

Možná je severoirácký Mosul prvním úspěšným, byť dočasným pokusem této nové nihilistické generace o zapuštění kořenů v centru dění – ve velkém městě. Mimořádné násilí, které jej doprovází, je smutným a tragickým pokračováním všech nerovnováh, jež byly moderním blízkovýchodním státům vtěleny při jejich samotném vzniku. Máme opravdu jen stát, opevňovat hranice ve svých hlavách a Středozemním moři a říkat, že my s tím nikdy neměli nic společného?