Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Měsíc a půl od svého spuštění církevní restituce stále zadrhávají

  23:07

Proč si stát zkomplikoval vydávání majetku církvím? Bude je vyplácet dluhopisy? A jak restituční zákon posoudí „levicový“ Ústavní soud?

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Od Nového roku, kdy vstoupil v platnost kontroverzní zákon o takzvaných církevních restitucích, otázky o jeho budoucnosti a konkrétním naplňování spíše přibývají: Proč si stát vydávání majetku církvím zkomplikoval? Budou jim finanční náhrady vyplaceny ve státních dluhopisech? A jak restituční zákon posoudí „levicový“ Ústavní soud? V komunikaci s veřejností se navíc politická reprezentace i katolická církev stále drží přísloví „mlčeti zlato“.

Kolo restitucí se začalo – dle opozice symbolicky – naplno roztáčet v den výročí porážky českých stavů katolickým vojskem na Bílé hoře roku 1620. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi totiž protlačila vládní koalice loni po půlnoci 8. listopadu. Přehlasovala tehdy senátní veto většinou jednoho, dnes už pravomocně odsouzeného poslance ODS Romana Pekárka. „Ohnula“ přitom jednací řád Poslanecké sněmovny, což je nyní v připravovaných ústavních stížnostech jedním z argumentů pro zrušení restitučního zákona. Prezident Václav Klaus jej pak alibisticky ani nepodepsal, ani nevetoval.

O měsíc později, den předtím, než zákon vyšel ve Sbírce zákonů, se na televizi Noe konala jedna z mála věcných diskusí – ne-li jediná pořádná – o jeho obsahu, smyslu a naplňování (záznam je možné zhlédnout ve videoarchivu TV Noe). Mons. Tomáš Holub, generální sekretář České biskupské konference a člen týmu, který restituce vyjednával, v jejím úvodu řekl: „Začíná další etapa, která je mnohem více praktická. Bude mnohem více spojená s tím, že věci, které byly dohodnuty, mají býti realizovány tak, aby se osvědčilo, že byly dohodnuty ve prospěch celé společnosti. A že hodnověrnost toho, co bylo říkáno, jenom potvrdí. To je spousta odpovědné práce.“ Olomoucký arcibiskup Jan Graubner, další z účastníků diskuse, ho doplnil: „Každý, kdo chce mít jasno, má dostatek podkladů o správnosti této cesty.“

Jaký je stav dva měsíce po těchto slovech a měsíc a půl od chvíle, kdy vešel zákon o církevních restitucích v platnost? ČESKÁ POZICE identifikovala šest „zádrhelů“.

Zádrhel první: „mlčení“

Pro běžného občana stále zůstává z různých důvodů nejasné, co se konkrétně vrací, jak byla vypočítána výše náhrad, zda církev opravdu a bez omezení vlastnila vše, co má dostat zpět, i to, jak hodlá do budoucna s majetkem a penězi naložit... Jako by se nejen v době přípravy zákona, ale i nyní po jeho přijetí politická reprezentace i katolická církev, která je – co do množství vraceného majetku i výše finančních náhrad – nejvýznamnější oprávněnou osobou, držely v komunikaci s veřejností přísloví „mlčeti zlato“. Vážná diskuse o smyslu restituční transakce nebo poslání církví a náboženských společností v současné společnosti a jejím duchovním životě se nevedla vůbec.

Ve vztahu k veřejnosti prostě chybí autorita, která by proces restitucí srozumitelně přibližovala, objasňovala a garantovalaNa jednu stranu se není čemu divit. Schopnost opozice, odpůrců restitucí i médií obrátit i dobře míněné věty nebo fakta v pravý opak je veliká – slovy rakouského dramatika Ödöna von Horvátha, „nic nebudí větší dojem nekonečnosti, než lidská hloupost“. Na druhou stranu: zůstal veliký, seriózními odpověďmi nenaplněný prostor pro pochybnosti, fámy i dohady všeho druhu. Některé jsou uvěřitelné i pro ty, kteří restitucím z principu přejí. Negativní roli hraje i osobní nevěrohodnost těch, kdo zákon prosazovali, například ministra financí Miroslava Kalouska, který bývá považován za jeho konstruktéra a za jehož návrhy už každý apriori hledá nějakou čertovinu.

Ve vztahu k veřejnosti prostě chybí autorita, která by proces restitucí srozumitelně přibližovala, objasňovala a garantovala. Ministryně kultury Alena Hanáková se projevila nekompetentně a jejího prvního náměstka Františka Mikeše, pod něhož restituce spadají, prakticky nikdo za celou dobu nespatřil.

Dodnes není uplně snadné podrobnější informace o postupu restitucí získat. I když na odboru církví ministerstva kultury odpovídají na dotazy velmi ochotně, cesta pro běžného občana to není. Veřejnoprávní média k objasnění problematiky restitucí také příliš nepřispěla ani nepřispívají. A církev je v komunikaci s veřejností opatrná, jako by se předem bála, jak s tím, co řekne, bude naloženo a nebude-li to zneužito proti ní. Občané proto slyší především ty, kdo mluví víc, často a nahlas. Především politickou opozici, jejíž argumenty rozhodně nelze považovat za vyvážené. Co tedy, kromě nedostatku veřejně předkládaných informací, stále brání plynulému průběhu církevních restitucí?

Zádrhel druhý: finanční vypořádání

Dalším významným krokem, který restituční zákon předpokládá, je uzavření dvoustranné smlouvy o vypořádání mezi státem a každou ze 17 dotčených církví a náboženských společností. Návrh jejího textu má vláda předložit do konce února, smlouva by měla být uzavřena do konce září. Církve se v ní mají zavázat k takzvané restituční tečce a vláda – jako dlužník – v ní má upřesnit proces finančního vyrovnání.

Na nápad ministerstva financí, který v půlce ledna zveřejnil Miroslav Kalousek, reagovali zástupci církví překvapeněV polovině ledna zveřejnil Miroslav Kalousek nápad ministerstva financí, že by nemajetkové restituční náhrady mohly být zčásti nebo celé vyplaceny v dluhopisech. Zástupci církví reagovali překvapeně. Tomáš Holub ČESKÉ POZICI sdělil: „Církev získala neoficiální informaci o této možnosti nedlouho před mediálním zveřejněním.“ Stejně se vyjádřil v médiích i předseda Ekumenické rady církví Noel Ruml, podle kterého během celého předchozího vyjednávání mezi vládou a církvemi takový návrh nezazněl.

Poslanec Stanislav Polčák (TOP 09 a Starostové) přitom ČESKÉ POZICI řekl, že se legislativní prostředí pro tento krok ve sněmovně chystalo a schvalovalo už na podzim. Marek Benda (ODS) si dokonce v médiích vzpomněl, že dluhopisy byly ve hře už při přípravě restitučního zákona v době Topolánkovy vlády.

Dle vyjádření ministerstva kultury se návrh textu smlouvy o vypořádání, který byl 16. ledna předložen vládě, připravoval ve spolupráci ministerstev kultury a financí a zástupců církví. Z odpovědi tiskového odboru ministerstva kultury nicméně vyplývá, že návrh na vyplacení části finančních náhrad formou dluhopisů zazněl na jednání, kterého se účastnili pouze zástupci obou ministerstev, a to nedlouho předtím, než byl zveřejněn. Za finance ho přednesl náměstek pro rozpočet Jan Gregor.

Formulace textu, která nakonec prošla vládou, zní: „Česká republika a Církev (…) se mohou dohodnout, že roční splátka finanční náhrady nebo její část bude vypořádána prostřednictvím převodu státních dluhopisů…“ Celý návrh textu smlouvy o vypořádání nám ministerstvo kultury neposkytlo.

Praktické naplňování restitucí je rozdrobeno mezi několik resortů. Z konkrétního případu je zřejmé, že v komunikaci mezi vládou a církvemi to občas zadrhne. Že chybí přirozený vládní restituční „lídr“, který by držel v hlavě všechny souvislosti, pamatoval na včasnou domluvu a vysvětloval všechny kroky směrem k veřejnosti. Z logiky věci a kompetencí by to asi měl být ministr kultury. Ostatně Jiří Besser se svého času o něco takového snažil.

Otázka dluhopisů zůstává otevřená

Nyní je dohoda o konkrétní podobě dluhopisů i o tom, jakou část finanční restituční náhrady případně pokryjí a zda vůbec, otevřená. Ministr financí připustil možnost speciální „církevní“ emise i to, že za částku, kterou má stát každoročně vyplatit, si církev nakoupí na trhu ty dluhopisy, které stát tak jako tak vydá.

Církev se v úvahách bude řídit tím, kolik finanční hotovosti v tom či kterém roce bude potřebovat na pokrytí svých výdajůZástupci církví vesměs uvedli, že se ve svých úvahách budou řídit tím, kolik finanční hotovosti v tom či kterém roce budou potřebovat na pokrytí svých výdajů, a zbytek nemají problém uložit do dluhopisů. Vzali si čas na poradu se svými experty o tom, jaké by ty dluhopisy měly být. Ministerstvo financí na toto téma říká: „V tuto chvíli nelze předjímat konkrétní parametry s výjimkou toho, že výnos těchto dluhopisů by byl stanoven na základě situace na dluhopisovém trhu.“

Obě strany ale vidí možnou dohodu, která bude výhodná jak pro stát, který nebude muset vyplácet hotové peníze, tak pro církve, jež by výhodným úročením dluhopisů investičně zhodnotily finanční náhrady.

Možnost předčasného splacení

V souvislosti s dluhopisy se na straně opozice objevila domněnka, kterou vznesl po zveřejnění záměru ministerstva financí poslanec KSČM Vladimír Koníček. Proti možnosti, aby závazek státu mohl být splácený nejen penězi, ale i dluhopisy, nic nenamítá.

Něco takového by zjevně bylo proti finančním zájmu státu a nejspíš se nedá očekávat, že by k tomu politik Kalousek přistoupil„Ale co mě nejvíc zarazilo, je možnost předčasného splacení,“ říká Koníček. „To si tam pan ministr financí taky dal. To by znamenalo, že klidně hned v prvním roce realizace zákona by mohl vydat ty dluhopisy za 59 miliard. Taková formulace by mu to umožňovala. Zaráží mě, proč to tam pan ministr chce.“

Na možnost předčasného jednorázového vyplacení dluhopisů v celé výši finančních restitučních náhrad jsme se zeptali ministerstva financí. Mluvčí Ondřej Jakob odpověděl: „Prostředky získané prostřednictvím státních dluhopisů pokrývají závazky státu, stát je vydává na základě schválených dluhopisových programů a strategie řízení dluhu. Emise dluhopisů nad plán o téměř 60 miliard korun v krátkém čase by vedla ke zbytečnému nárůstu úrokových výnosů, a tím i nákladů pro stát. Dluhopisový trh by byl tak velkým množstvím dluhopisů v krátkém čase jednoduše přehlcen a byl by o ně menší zájem.“ Jinými slovy, něco takového by zjevně bylo proti finančním zájmu státu a nejspíš se nedá očekávat, že by k tomu politik Kalousek přistoupil.

Zádrhel třetí: skutečně vydaný majetek

Vladimír Koníček předestřel ČESKÉ POZICI ještě jednu svou úvahou, kterou opozice nejspíš časem položí na stůl: „Možná by se měl parlament k restitucím vrátit, až se za rok za dva ukáže, jak se odehrává vydávání majetku. Co když se z těch údajných 75 miliard vydá jenom deset procent, protože na zbytek církve nedoloží papíry? Podle mě by se pak ve stejném poměru měla snížit i finanční náhrada za majetek, který se nevydává, protože ho teď mají ve vlastnictví obce, kraje nebo fyzické osoby. Když na ten, co je ve vlastnictví státu, nebudou dokumenty v 90 procentech, je reálný předpoklad, že by nebyly ani na ten, za který se vyplácejí náhrady.“

Tak jednoduché to ale nebude. Pokud vláda s církvemi dohodu o vypořádání podepíše, nemohou ji poslanci jednostranně měnit. Veškeré úpravy by se měly dít po dohodě obou stran – vlády a církve. To se dotýká i plánů sociální demokracie, která se netají, že by finanční náhrady nejraději zrušila úplně. Jejich částečná nebo úplná úhrada dluhopisy, která výplatu odkládá, je dobrý argument na námitku opozice, že stát nemá na restituční závazky v tuto chvíli prostředky.

Zádrhel čtvrtý: ztížené možnosti vydávání

Na to, jak dlouho se o restitucích jednalo, je s podivem, jak stát církvím, avlastně i sám sobě, zkomplikoval například vydávání restituovaného zemědělského majetku. K 1. lednu 2013, zároveň s účinností restitučního zákona, byl zrušen Pozemkový fond České republiky, který mimo jiné spravoval část blokovaného historického církevního majetku.

Všechny fáze vydávání se nyní mají odehrávat na různých odděleních krajských pracovišť Státního pozemkového úřaduV restitučním zákonu se přitom uvádí, že oprávněné osoby mají podat výzvu k vydání nemovitostí, vesměs polí a luk, právě k němu. Pozemkový fond měl vypracovat dohodu o vydání, a tu pak mělo schválit pracoviště pozemkového úřadu. K 1. lednu ovšem ze zákona vznikl úplně nový Státní pozemkový úřad, který nahradil funkce Pozemkového fondu i pozemkového úřadu. Rozhodlo se o tom definitivně sotva dva týdny před koncem loňského roku. Nastalo stěhování, část úředníků měla být propuštěna.

Na různých odděleních krajských pracovišť Státního pozemkového úřadu se nyní mají odehrávat všechny fáze vydávání: podání výzvy (to jediné lze i na pražském ústředí), vypracování dohody o vydání i rozhodnutí o jejím schválení. A protože lhůty mezi jednotlivými kroky nejsou nijak dlouhé, je tu ještě náhradní možnost: pokud nebude dohoda schválena do šesti měsíců, je možné požádat rovnou o rozhodnutí o vydání. Krajská pracoviště posílají jak vypracované dohody o vydání, tak rozhodnutí o jejich schválení ke kontrole na centrálu do Prahy. Cesta je to klikatá. Ti, kteří jí neprojdou, mohou podat odvolání proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu k příslušnému Krajskému soudu.

Když zvážíme, že o vydání bude podle Tomáše Holuba žádat na čtyři tisíce oprávněných církevních subjektů a každý z nich může požádat o několik nemovitostí, vypadá to na pěkný masakr. Navíc lze předpokládat, že se výzvy k vydání nahrnou na Státní pozemkový úřad spíš ke konci roční lhůty, v níž lze podle restitučního zákona o vydání žádat. K 12. únoru evidoval Státní pozemkový úřad jen 17 podaných výzev.

Jak to bude s veřejnou kontrolou

Poslanec Vladimír Koníček také kritizuje, že se po těchto organizačních změnách ve státní správě proces vydávání koncentruje na jednom úřadě, což podle něho snižuje účinnost kontroly ze strany státu a vytváří potenciální korupční prostředí. Přivítal by, aby byly transparentně všechny podané výzvy k vydání zveřejňovány na internetu. „Kdyby se to všechno dávalo na web, i lidé v konkrétní obci by viděli, že u nich teď jdou do restituce takové a takové pozemky. Spousta pamětníků by věděla, že to třeba bylo nějak jinak,“ uvádí Koníček příklad možné veřejné kontroly.

Zatím se ovšem nic takového na Státním pozemkovém úřadu nechystá. A o podobném kroku neuvažuje ani Česká biskupská konference, jak řekl Tomáš Holub ve zmíněné diskusi na TV Noe. Škoda, přesně to jsou totiž kroky, které by mohly veřejnost, která dobrým úmyslům při přijímání zákona příliš nedůvěřuje, o transparentnosti církevních restitucí přesvědčit.

Zádrhel pátý: stížnosti k Ústavnímu soudu

Ve věci církevních restitucí se zrovna moudře nechová ani opozice a využívá toto téma politicky. Třeba takové podávání ústavní stížnosti na restituční zákon se zvrhlo ve frašku, v níž se soutěží i o to, kdo bude v cíli první.

Vyhrály Věci veřejné, které se ze začátku dokonce na přípravě církevních restitucí podílely. Podaly stížnost spektakulárně za pět minut dvanáct poslední den loňského roku. Napadly především proces schvalování restitučního zákona. Nepodařilo se jim ale získat povinných 41 podpisů poslanců nebo 17 podpisů senátorů, a proto zároveň požádaly, aby jim Ústavní soud tento nedostatek prominul. Ten v půli ledna podání odmítl, ale VV, které stejně jako další dvě opoziční strany považují restituce za neodůvodněný štědrý dar církvím, se nevzdaly. A na začátku února vypracovaly stížnost novou, i podpisy tentokrát sehnaly. Další dvě připravují Stanislav Grospič za KSČM a Jeroným Tejc za ČSSD.

Výhrady kritiků restitucí se opakují. Uvádějí, že majetkové nároky církví dle zákona neodpovídají reálnému vlastnictví v minulosti. Hrozí prý prolomení restituční hranice února 1948 a Benešových dekretů. Za sporné je považováno oceňování majetku pro finanční náhrady a jejich vyplácení. Celý zákon pak za diskriminační vůči ostatním restituentům. Zpochybňována je také procedura schvalování zákona ve sněmovně po senátním vetu.

Církve vlastně svým způsobem doplácejí na to, jak současná koalice zákon připravila a jaké podmínky vytvořila pro jeho naplňováníZa těchto okolností je dobře, že Ústavní soud údajnou protiprávnost restitučního zákona posoudí. Nejhorší pro českou společnost je totiž neustálé a destruktivní veřejné napadání, zpochybňování a emocionální manipulace s protikatolickými a proticírkevními resentimenty... Církve tím vlastně svým způsobem doplácejí na to, jak současná koalice zákon připravila a jaké podmínky vytvořila pro jeho naplňování. Zároveň jsou ale nepochybně rády, že vůbec nějaký restituční zákon prošel.

Klidu ale rozhodně nepřidají výroky podobné těm, které pronesl nedávno v Událostech České televize Jeroným Tejc: „Očekávám, že soudci, kteří budou navrženi levicovým prezidentem a schváleni levicovým Senátem, budou přístupnější argumentům.“

Veřejně vyslovená kalkulace s tím, že se Ústavní soud ke stížnosti dostane nejspíš až za několik měsíců a že se do té doby výrazně promění složení Ústavního soudu, jehož nové soudce už bude navrhovat Miloš Zeman, který se ke kritice restitucí přihlásil, by měla demokratickou společnost vyděsit. Tady někdo naznačuje, že Ústavní soud vlastně může za určitých okolností rozhodovat politicky a že ústavní právo může být levicové, nebo pravicové! Kolem církevních restitucí nás ještě nepochybně čekají pěkné věci...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!