Při pohledu na současnou německou politiku je poměrně obtížné rozlišit, kdo je kdo, tedy kdo zastupuje jaké zájmy a kdo propaguje jakou ideologii. Hlavním – a v podstatě jediným výrazným – rozlišovacím znakem jednotlivých politických stran zůstávají jejich barvy, při sledování obsahu jejich programů není orientace už tak jednoduchá.
Nejde o nový jev, tento stav přetrvává několik posledních let. Počátek lze hledat v době vládnutí sociálních demokratů (SPD) v koalici se stranou Zelených (Spojenectví 90/Zelení) v letech 2003 až 2005. Tehdejší kancléř Gerhard Schröder vyhlásil takzvanou Agendu 2010, která měla být reakcí a navazovat na Lisabonskou strategii zemí Evropské unie, v níž se premiéři zemí dohodli na cíli vytvořit z EU do roku 2010 „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější, na vzdělanosti založený hospodářský blok světa“.
Podle spolkové vlády bylo potřeba výrazně reformovat i Německo a jeho „sociální tržní hospodářství“, jehož duchovním otcem je druhý spolkový kancléř Ludwig Erhard – v očích mnoha strůjce německého poválečného zázraku. Reformy se měly týkat především sociální oblasti a pracovního trhu tak, aby i německá ekonomika mohla přispět k dosažení Lisabonské strategie.
Poděkování za odvahu k reformám
Kancléř Schröder prosadil Agendu 2010 i přes odpor mnoha příslušníků vlastní strany, což nebylo jednoduché. Agenda totiž obsahovala řadu prvků, které za normálních okolností nepatří do programu sociální demokracie. Opatření typu krácení funkcí státu, odbourávání zbytečně byrokracie, zjednodušení možnosti výpovědi při špatné zakázkové situaci, krácení peněz v nezaměstnanosti a úplné odbourání podpory v nezaměstnanosti, zpřísněné vyplácení sociální podpory a její navázání na ochotu příjemců zapojit se pracovního procesu (formou práce pro komuny a různé státní organizace), reforma zdravotního pojištění a zákonného penzijního pojištění i další prvky bychom našli spíše v programu pravicově orientované strany.
Reformní Agenda 2010 prosazená Gerhardem Schöderem obsahovala prvky, jež za normálních okolností nepatří do repertoáru sociálních demokratůV Agendě 2010 lze nalézt i progresivní (podle nové české terminologie „prorůstává“) opatření, která spočívala v podpoře střední podnikatelské vrstvy, podpoře zaměstnanosti a s tím spojenými investicemi do vzdělávání na všech úrovních (počínaje mateřskými školami přes podporu celodenních škol, další rozvoj učňovského školství až po zabezpečení co největších možností pro studium na vysokých školách). Agendu podporovala částečně i tehdejší pravicová opozice a Angela Merklová již tehdy, po nástupu do funkce kancléřky v rámci velké koalice CDU/CSU a sociální demokracie v roce 2005 výslovně poděkovala Gerhardu Schöderovi a jeho vládě „za tehdejší odvahu k potřebným reformám“.
Široce rozkročená pravice
Není proto ani s podivem, že právě nová kancléřka Merkelová – ať už v rámci zmíněné velké koalice nebo později, po nástupu pravicové vlády společně s liberální stranou (FDP) – převzala některé (mnohé) prvky Agendy 2010 a pokračovala v jejich naplňování. A nejen to, dokonce k nim přidává silně sociálně zabarvené prvky.
Obzvláště v posledních měsících se levice (a s ní i celá německá společnost) nestačí divit, s čím vším současná pravicová vláda přichází. Zmínit můžeme například rozhodnutí o ukončení výroby energie z jaderných zdrojů. Zejména Zelení (spolu se sociální demokracií) se již delší dobu snažili o prosazení tohoto kroku a v tehdejším programu zakotvili postupné utlumování jaderné energie. Ani se jim přitom nesnilo, že by bylo možno tento proces tak dramaticky urychlit, jako to učinila kancléřka Merkelová.
Zrovna tak zavedení minimální mzdy pro různé obory hospodářství je již delší dobu na pořadu dne levicových stran. Vládnoucí pravicová garnitura o ní rozhodla před několika týdny a zařadila ji do svého programu. Dalším bodem, o nějž se levice delší dobu snaží a který teď má pravice v programu, je výstavba nových mateřských škol (pro děti od tří let) v zájmu zvýšení možnosti práce matek.
Kde na to ta vláda vezme?
Před dvěma týdny představila kancléřka Merkelová souhrn všech těchto bodů, které chce pravice uskutečnit po volbách do německého parlamentu, jež se konají v září. Soupis přitom nenese název „volební program“, jak tomu bývá v době volebních kampaní, při nichž se strany snaží motivovat voliče ve svůj prospěch. Současná vláda dokument rovnou označila jako „Vládní program pro Německo 2013-2017“ a prezentuje v něm všechny kroky, které chce uskutečnit po vyhraných volbách.
Program je postaven na silné podpoře rodin, důchodců, vzdělávání a infrastruktury a obsahuje zejména následující hlavní body:
- zavedení minimálních mezd v odvětvích, kde není otázka mezd řešena tarifní smlouvou mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací;
- podpora rodin s dětmi formou postupného navyšování daňového paušálu na děti na úroveň dospělých;
- navýšení důchodu pro matky (popřípadě otce) dětí, které se narodily před rokem 1992;
- zavedení kvóty pro podíl žen ve vedoucích grémiích velkých německých koncernů;
- zavedení „brzdy“ při navyšování nájemného;
- investice do výstavby mateřských školek;
- prodloužení rodičovského příplatku na 28 měsíců;
- investice do výstavby silnic;
- odmítnutí plánu zavést mýtné pro osobní vozy;
- žádné navyšování daní;
- od roku 2014 odbourávání státního dluhu;
- menší výdaje státu od roku 2014;
- stop zavedení takzvaných „eurobondů“ pro zmírnění dopadu výše úroků na problematické země eurozóny;
- nepřipustit vyloučení problémových zemí z EU, popřípadě z eurozóny a další.
Ihned po vyhlášení programu následovala silná vlna kritiky, a to nejen z řad opozice, která vládě vyčítá populismus a lákání voličů na vidinu budoucích darů. Rovněž koaliční partner FDP (liberální strana) reagoval poměrně ostře a program označil za nezodpovědné sliby, které budou Německo stát velké finanční prostředky. Naplnění výše uvedených bodů programu má skutečně přijít na – i na německé poměry nezanedbatelných – více než 40 miliard eur. Kritici se proto ptají, kde na to vláda vezme, když zároveň zapovídá jakékoliv zvyšování daní.
Obavy ze ztráty konkurenceschopnosti
Také v ekonomice, zejména v řadách německých průmyslových podniků, panuje vůči slibům CDU/CSU pro budoucnost zdrženlivý postoj. Firmy poukazují na to, že v Německu v současné době existuje řada jiných problémů, které je třeba – i za cenu finanční podpory – řešit a které zatěžují jednotlivé podniky narůstajícími náklady. Jako hlavní příklad uvádějí stále nevyřešený postup spolkové vlády při realizaci strategie „bezjaderné“ energie a s tím související neustálý nárůst cen jak pro firemní, tak pro privátní sféru.
Ve Spojených státech jsou ceny energií až o 80 procent nižší, než jaké musejí platit německé firmy domaFirmy i domácnosti zatěžuje příplatek ve prospěch budování alternativních zdrojů, což způsobuje menší spotřebu domácností, a tedy nižší poptávku po produktech průmyslu. U firem se tento efekt projevuje ztrátou konkurenceschopnosti vůči zahraničí, snížením možností (a chuti) dalších investic v Německu, a dokonce až přesunem výroby do jiných zemí. Zejména ve srovnání s USA poukazují šéfové německých firem na obrovský nepoměr v cenách energie. Ve Spojených státech jsou totiž – i díky rozsáhlému boomu při těžbě břidlicového plynu – až o 80 procent nižší, než jaké musejí platit německé firmy doma.
Kritika a obavy zazněly i na před několika dny na výročních konferencích dvou velkých subjektů, které vycházejí z německé ekonomiky, pracují pro ni a zastupují její zájmy.
- Jedním z nich je Spolkový svaz německého průmyslu (BDI, obdoba českého Svazu průmyslu a dopravy), který sdružuje zástupce všech průmyslových podniků v Německu a je silným partnerem spolkové vlády a různých státních institucí při zastupování zájmů podstatné části ekonomiky. Uvedené konference se zúčastnilo 2600 hostů a hlavními body programu byly právě možnosti a nutnost řešení současných palčivých problémů, zejména z pohledu německého průmyslu. Jeho zástupci se totiž obávají, že zlehčováním a neřešením problémů, hlavně v oblasti energetiky, nastane postupná deindustrializace Německa, což by mělo pro zemi fatální následky. Prostor pro představení budoucí strategie dostali na konferenci hlavní zástupci všech německých parlamentních stran.
- Druhé důležité grémium, jehož letošní konference se uskutečnila s mottem 50 let existence, je Ekonomická rada CDU. Toto občanské sdružení zahrnuje na dobrovolné bázi více než 12 tisíc subjektů z celé společnosti, jak už z názvu vyplývá zejména přívrženců pravicové Křesťansko-demokratické unie. Vznik rady se datuje právě do doby vlády kancléře Ludwiga Erharda (1963 až 1966). Na konferenci, která se konala s odstupem několika dnů po setkání BDI, zazněla jako přes „kopírák“ stejná témata, objevily se podobné obavy a identické apely na spolkovou vládu s cílem řešit současné problémy.
Obsáhnout co nejširší pole voličů
Zářijové volby s největší pravděpodobností vyhraje pravice, to znamená unie Křesťansko-demokratické a Křesťansko-sociální strany (CDU/CSU). Jejich preference jsou momentálně na rekordní úrovni a výrazně převyšují 40 procent. Otázkou je, zda se do parlamentu dostane jejich současný koaliční partner FDP, jehož preference kolísají mezi čtyřmi a šesti procenty.
Naproti tomu sociální demokracie neustále ztrácí, což je v některých případech připisováno jejímu volebnímu kandidátovi na spolkového kancléře Peer Steinbrückovi, který se ve srovnání s Angelou Merklovou netěší přílišné oblibě.
S určitostí lze předpokládat, že ať už vyhraje volby kdokoliv, programy jednotlivých stran a z nich vycházejících vlád se nadále budou obsahově přibližovat ve snaze obsáhnout co nejširší pole možných voličů.
