Asi nikdo ve Frankfurtu nad Mohanem – finančním centru eurozóny – nepředpokládal, že by se šéf evropských centrálních bankéřů Mario Draghi bez boje sklonil před těžkou politickou váhou francouzského prezidenta Françoise Hollanda, který z Paříže hlasitě volá po razantním oslabování eura. Přesto plná tisková místnost v sídle Evropské centrální banky (ECB) a stovky finančních analytiků před televizními či počítačovými monitory s napětím očekávali, zda se Draghi bude i tentokrát striktně držet dřívějších prohlášení, že se ECB stará o cenovou stabilitu, nikoliv o měnový kurz.
Nejenom francouzští podnikatelé měli minulý čtvrtek 7. února dobrý důvod sledovat Draghiho vystoupení po pravidelném jednání vedení ECB. Měnové války se v dnešním světě pomalu stávají realitou – významné centrální banky v různých koutech světa kvůli složité ekonomické situaci fakticky napomáhají oslabování měn, což údajně prospívá místním exportérům a snahám o nastartování hospodářského růstu. To se v té či oné míře týká amerického Fedu, japonské Bank of Japan nebo britské Bank of England.
Pokud bude ECB – jako dědička tradic německé Bundesbanky – trvat na politice silného eura, mnozí podnikatelé ze zemí eurozóny na tom prodělají. Jejich výrobky nebudou cenově schopné konkurence.
Konkurenční schopnost je nutné posilovat inovacemi či flexibilním trhem práce. Agresivní vstup do měnových válek by jen vyostřil napětí.Jenže zkušený bankéř Mario Draghi, stejně jako řada dalších – zvláště německých – ekonomů, bezpochyby dobře ví i to, že umělé oslabování eura problémy evropské ekonomiky nevyřeší. Konkurenční schopnost je nutné posilovat inovacemi či flexibilním trhem práce. Agresivní vstup do měnových válek by navíc jen vyostřil napětí.
A právě Draghi opakovaně upozornil, že tu existuje mezinárodní shoda v rámci skupiny velkých ekonomik G20 – měnový kurz má odpovídat „fundamentům“, tedy reálné síle jednotlivých ekonomik. Umělé oslabování měny je zapovězeno.
Co je za slovy bankéře
Znalec poměrů by řekl, že postoje současného italského prezidenta ECB jsou tak jasné, že už nemůže ničím překvapit. Minulý týden ovšem překvapil. Navzdory tomu, že zopakoval prakticky vše, co říkal už dříve – že cílem ECB je hlídat cenovou stabilitu (inflace má být těsně pod úrovní dvou procent), nikoliv měnový kurz, nebo že je ECB nezávislá na politicích – tedy i těch, kteří tlačí na oslabování jednotné měny. Draghi koneckonců znovu dával najevo i to, že ECB nechce do žádných měnových válek vstupovat. Dokonce vlastně nepřipouští, že by měnové války už začaly nebo akutně hrozily.
Přesto se ve světovém tisku objevily komentáře se zcela opačným sdělením. „Draghiho krok posílil obavy z měnové války,“ zněl například titulek Financial Times. A také finanční trhy si vše zjevně vyložily tak, že i ECB už pokládá silné euro za riziko a mohla by proti němu zasáhnout.
Jak je to možné? Za vše mohou zcela nevinná slovíčka – alespoň z pohledu laika nebo i odborníka, který ovšem netráví velkou část času pitváním projevů centrálních bankéřů ve Frankfurtu. Draghi totiž mimo jiné také prohlásil, že měnový kurz je jednou z věcí, již sice ECB přímo neovlivňuje, ale kterou analyzuje a která také může mít vliv právě na cenovou stabilitu. A prezident ECB připustil, že banka bude další vývoj v této oblasti monitorovat.
Zařazení těchto slovíček do projevu bylo bezpochyby záměrné. Skutečně šlo o takzvanou slovní intervenci ve prospěch oslabení eura, protože Draghi naznačil, že by banka za určitých okolností mohla proti silné jednotné měně zasáhnout. Nebo přesněji, v duchu oficiální politiky ECB: proti ohrožení cenové stability, které by mělo příliš silné euro na svědomí.
Šlo o takzvanou slovní intervenci ve prospěch oslabení eura, protože Draghi naznačil, že by ECB za určitých okolností mohla zasáhnout
A jednotná měna eurozóny opravdu na konci minulého týdne oslabila na dvoutýdenní minimum pod úrovní 1,34 eura za dolar. I když základní úroková sazba ECB zůstává na úrovni 0,75 procenta.
Pořád tu ale máme také řadu nezodpovězených otázek. Nebyl to pouze dočasný efekt, který brzy vyprchá, až se ukáže, že kromě verbálních intervencí se trhy od ECB ničeho jiného nedočkají? A nemohl to být ze strany Draghiho přece jen jistý ústupek Hollandovi a spol.? ECB přece ukázala, že i pro ni je síla eura tématem…
Ať tak či onak – z pohledu globálních měnových soubojů se dá říct, že ECB přece jen ukázala své zoubky – aniž by to vytrubovala do světa příliš hlasitě. A vlastně vyslala signál, že ostatní ekonomické velmoci našeho světa by to neměly s „netradičními nástroji“ měnové politiky (jinými než cílování inflace) přehánět.
Čelem vzad i v Česku
Nejen z evropského, ale i z českého pohledu je možné minulý týden charakterizovat slovy „čelem vzad“. Zatímco Draghi se přece jen odhodlal ke slovní intervenci proti silnému euru, guvernér České národní banky Miroslav Singer verbální intervence proti silné koruně naopak přerušil. A tak zatímco euro oslabovalo, česká měna posilovala k úrovni 25,25 koruny (předtím 25,75) za euro. Přesný opak toho, co se dělo donedávna, a také toho, co mnozí analytici očekávali, že bude pokračovat.
Ačkoli čeští centrální bankéři včetně Singera nebo viceguvernéra Vladimíra Tomšíka na začátku letošního roku – na rozdíl od Draghiho – přímo naznačovali, že by mohli přímo cílit na oslabování měny, nyní je jasné, že prozatím se masivní prodej korun, kterým by bylo možné podobného cíle dosáhnout, nechystá.
Zatímco Draghi se přece jen odhodlal, guvernér ČNB Miroslav Singer verbální intervence proti silné koruně naopak přerušil
V českém případě to ovšem zřejmě nijak nesouvisí s ochotou zapojit se či nezapojit do měnových válek, i když souboj ČNB třeba s mnohem silnější ECB by byl v tomto ohledu nerovným střetem. Miroslav Singer především uvedl, že předchozí oslabování koruny „snížilo potřebu zásahu ČNB“.
Aktuální prognóza národní banky předpokládá, že se kurz bude letos v průměru pohybovat na úrovni 25,3 koruny za euro. Další zásahy centrálních bankéřů – ať už ve formě slovních intervencí nebo masivního prodeje korun – bychom tedy mohli zjevně očekávat v případě, že se reálný vývoj od této prognózy výrazněji odchýlí.
Jedno je ovšem jasné: pokud by se vyostřily měnové války v globálním měřítku, mohl by se i České národní bance zúžit prostor pro efektivní měnovou politiku.
Pozornost míří do Japonska
Hodně teď bude záležet na vývoji v úplně jiném koutu světa – zemi vycházejícího slunce. Nový japonský premiér Šinzó Abe přichází s novými neotřelými myšlenkami a ani v oblasti měnové politiky nežádá nic menšího než „změnu režimu“. Chce ukončit období deflace a po delší době dovést zemi k výraznějšímu hospodářskému oživení.
A do karet mu hraje i to, že se dosavadní guvernér Bank of Japan Masaaki Širakawa hodlá vzdát funkce dříve, než se očekávalo – v polovině března. Premiér Abe tak dostává šanci rychle prosadit na místo jeho nástupce muže, který sdílí podobné myšlenky jako on.
Nový japonský premiér Šinzó Abe přichází s novými neotřelými myšlenkami a ani v oblasti měnové politiky nežádá nic menšího než „změnu režimu“
Mohl by jím být kupříkladu ekonom Kazumasa Iwata, který podporuje velké nákupy japonských a zahraničních dluhopisů, což podle něj povede právě k oslabení japonského jenu a oživení ekonomiky.
Pokud se taková politika stane skutečností, jak asi zareagují další velké ekonomiky? Najdou pochopení pro složitou hospodářskou situaci Japonska, nebo by podobné oslabování měny označily za nepřijatelnou umělou devalvaci?
A co dělá Amerika?
Také Japonci ovšem mohou mít po ruce ostrý protiargument. Usilují-li o oslabování jenu prostřednictvím nákupu dluhopisů, není to snad obdoba takzvaného kvantitativního uvolňování, které spustil americký Fed?
I když mnozí mluví o nadějných ekonomických vyhlídkách USA a přetrvávajících potížích eurozóny, síla eura vůči dolaru tomu příliš neodpovídá… A kvantitativní uvolňování se ostatně také týká nejsilnější evropské země, která zůstává mimo eurozónu, a její Bank of England.
Navíc i v britské centrální bance se mohou dít zajímavé věci. Do jejího čela má brzy nastoupit Mark Carney, kterého britský ministr financí George Osborne přetáhl z kanadské centrální banky. Dosavadní kanadský guvernér Carney před několika dny vysvětloval své plány britským poslancům a zřejmě nepůsobil až tak radikálně, jak finanční trhy očekávaly.
I v Bank of England se mohou dít zajímavé věci. Do jejího čela má brzy nastoupit Mark Carney z kanadské centrální banky.
Přesto dal jasně najevo, že je od něj třeba očekávat značnou „flexibilitu“. Hlídání inflace zůstane hlavním posláním Bank of England, ale pokud se růst cen bude nějakou dobu pohybovat nad stanoveným cílem, tak se z toho podle Carneyho nestřílí.
Možná bychom se měli v této situaci více zamyslet nad tím, o co vlastně jde francouzskému prezidentovi Hollandovi. Jeho případné tlaky na umělé oslabování eura je třeba odmítnout. Když ovšem hlava francouzského státu mluví o tom, že je nutné se ve střednědobém výhledu zabývat také politikou směnných kurzů, zní to hodně riskantně, ale nikoliv zcela nesmyslně. Pokud by šlo primárně o to, že nejbohatší ekonomiky světa budou koordinovat své měnové politiky tak, aby si navzájem neubližovaly a neuchylovaly se k umělému oslabování vlastních měn, bylo by to možné jen uvítat.