Co zůstane z evropského ducha, bude-li solidarita a integrace v Evropě možná jen v dobrých časech? Pierre Hassner, francouzský filozof moderní historie, který zemřel 26. května ve věku 85 let, si tuto otázku položil v jednom ze svých posledních textů. Vzdělanec s nesmírně širokým záběrem kulturních a literárních znalostí a zájmů, pohotový, neúnavný a vtipný diskutér.
S humorem a se smyslem pro vtipnou nadsázku dokázal trefně glosovat a analyzovat nebezpečí, která nese a přináší současnost, a hájit principy lidských práv proti násilí a politické moci. Možná i proto, že se ho jako dítěte z židovské rodiny rumunských emigrantů bezprostředně dotkly dva velké totalitarismy 20. století.
Narodil se v Bukurešti, počátkem roku 1933, den po nástupu Hitlera k moci v Německu. Židovská rodina, z níž pocházel, přestoupila z obavy před nastupujícím fašismem ke katolicismu a v roce 1948 emigrovala do Paříže. Hassner byl celý svůj život důsledným bezvěrcem a nerad se odvolával na vlastní židovský původ. Jeho ženou byla malířka českého původu Scarlet Nikolska.
Jedinečná postava
V padesátých letech získával Hassner filozofické vzdělání na pařížské Ecole normale supérieure. Mezi tamními učiteli tehdy převažovalo marxizující myšlení. Na sociologických seminářích vedených francouzským filozofem a politologem Raymondem Aronem (1905–1983) objevil mladý adept filozofie kritický postoj k socialismu vycházející nikoliv z pouhé ideologie, nýbrž z poznávání a analyzování reálné podoby marxismu v praxi.
Pro Hassnera byl Aron, výrazný kritik levicového myšlení a nekritické intelektuální fascinace pro komunistické režimy, více než jen učitelem. Stali se blízkými spolupracovníky. Aron považoval Hassnera za svého nejbrilantnějšího žáka a Hassner viděl ve svém učiteli vzor kritického postoje k politické moci a silovým mezinárodním vztahům a příklad intelektuální hygieny hodný následování.
Kdo zažil Hassnerovy přednášky a zejména diskusní příspěvky, nezapomene, že vystupoval vždy jako intelektuál svobodomyslný a zároveň obtížně zařaditelný. Mimořádná vzdělanost, vynikající paměť a schopnost pohotově a věcně reagovat z něho činily jedinečnou postavu. |
Hassner zanechal stopy na vzdělanosti několika generací studentů jak ve Francii, tak v Severní Americe. V letech 1964 až 2003 vyučoval na pařížské Vysoké škole politických věd, proslulé Sciences-Po, a jako hostující profesor přednášel na severoamerických univerzitách v Chicagu, Harvardu, Kalifornii a v Montrealu.
Filozofické vzdělání ho přivedlo ke spojování univerzálních lidských práv s mezinárodními vztahy. „Když vyjdu z filozofie a postupuji k mezinárodní politice, vrací se mi jako kruhem to, co souvisí s filozofickým myšlením a duševním řádem,“ píše Hassner ve své knize La violence et la paix (Násilí a mír). Kdo zažil jeho přednášky a zejména diskusní příspěvky, nezapomene, že vystupoval vždy jako intelektuál svobodomyslný a zároveň obtížně zařaditelný.
Mimořádná vzdělanost, vynikající paměť a schopnost pohotově a věcně reagovat z něho činily jedinečnou postavu. Zůstává v paměti obraz nevysokého usměvavého muže bystrého pohledu, ve špatně padnoucím manšestrovém saku, jak trochu zasněně kráčí uličkami pařížské Latinské čtvrti, mírně nahrben pod tíhou obrovité kabely přeplněné knihami a novinami. Míří do Centre de recherches internationales (Centra mezinárodních studií) na přednášku nebo seminář, po nichž v diskusi vtipně glosuje a provokativně doplňuje přednesené a vyslovené.
Pohyb ve východním bloku
Hassner se nejprve věnoval studiu vlivu dekolonizace na vztahy Východu a Západu. V USA našel posluchače mezi teoretiky amerického strategického myšlení, jako byli sociologové Irving Kristol (1920–2009) a Talcott Parsons (1902–1979), orientalista Bernard Lewis (1916–2018), politolog Stanley Hoffmann (1928–2015) či geopolitik Zbigniew Brzezinski (1928–2017).
Hassner jako jeden z prvních teoretiků mezinárodních vztahů v rámci rozděleného světa pochopil váhu společenských pohybů v zemích východního bloku, když poukázal na posuny v náladách společností východního bloku a lidsko-právní otázky vřadil do kritiky a analýzy mezinárodních vztahů |
Hassner měl blízko k tvůrcům amerického neokonzervativismu, zejména v myšlence tvrdého postoje k Sovětskému svazu, ale bránil se být s neokonzervativci spojován nebo fungovat jako nositel jejich myšlenek ve Francii. Soudil, že v podmínkách studené války nestačí omezovat mezinárodní vztahy na soupeření dvou vojenských a ideologických bloků.
Prosazoval rozlišení tři rovin vztahů – mezistátní, ekonomické a společenské. Hassner jako jeden z prvních teoretiků mezinárodních vztahů v rámci rozděleného světa pochopil váhu společenských pohybů v zemích východního bloku, když poukázal na posuny v náladách společností východního bloku a lidsko-právní otázky vřadil do kritiky a analýzy mezinárodních vztahů.
Po pražském jaru 1968 upozornil, že povzbuzování společenských změn přes tlak na dodržování lidských práv v zemích Východu nabízí novou oblast stratégům rozpadu prosovětské zóny. Ve zrodu tamního disidentského hnutí spatřoval důležitý jev, který by měl nutit nově definovat priority západní diplomacie.
Wilsonismus ve vojenských botách
Po rozpadu bipolárního světa zaujal Hassnera návrat emocí do politiky a projevy nadčasové tragičnosti v politice a společenském úsilí. Pesimismus, který zazníval z Hassnerových analýz a úvah v desetiletí všeobecného optimismu, kdy se zdálo, že lidské dějiny dospěly ke svému konci, neměl mnoho společného se skepsí amerického politologa Samuela Huntigtona (1927–2008), vetknutou do představy „střetu civilizací“.
Hassnerova pozornost se zaměřila na zlom v americké mezinárodní politice v důsledku atentátů 11. září 2001. Pocit zranitelnosti americké velmoci způsobený tímto šokem se přidal k pocitu neporazitelnosti, který narostl následkem rozpadu Sovětského svazu. USA začaly prosazovat v mezinárodních vztazích to, co Hassner pojmenoval „wilsonismem ve vojenských botách“. |
Navzdory tomu, že Hassnera poutalo s Huntigtonem letité přátelství, neváhal v zájmu otevřené debaty kriticky odsoudit amerického politologa za jeho „velice zjednodušující tezi“. Označil teorii „střetu civilizací“ za cílený pokus o „kulturní Jaltu“ a za matoucí převracení reality: „Pokud nastává nějaký střet, pak uvnitř civilizací, nikoliv mezi nimi.“
Huntington se nedal a Hassnerovy výroky označil za projev „zlé vůle, vágních nepřesností a očerňujícího pomlouvání“. Hassnera tato reakce překvapila a zklamala, neboť kritická debata, která mohla mnohé ze závažných otázek doby k všeobecnému prospěchu osvětlit, se změnila v bulvární hašteření, překřikování a laciné, byť dráždivé strašení: „Je to smutné, směšné a nudné.
V knize Washington et le monde (Washington a svět), která vyšla v roce 2003, a jejímž spoluautorem byl Justin Vaïsse, se pozornost filozofa moderních časů zaměřila na zlom v americké mezinárodní politice v důsledku atentátů 11. září 2001. Pocit zranitelnosti americké velmoci způsobený tímto šokem se přidal k pocitu neporazitelnosti, který narostl následkem rozpadu Sovětského svazu. USA začaly prosazovat v mezinárodních vztazích to, co Hassner pojmenoval „wilsonismem ve vojenských botách“.
Spolupráce mezinárodního společenství
Válka proti terorismu zbavila USA povinnosti respektovat mezinárodní závazky, dala Američanům právo stigmatizovat „zlotřilé“ státy, které se jevily ochotné poskytovat útočiště teroristům, a preventivně proti takovým státům vést válku. Diplomatická diskuse o nukleární výzbroji a princip rovnováhy strachu vyšly z módy.
Američané sice dokázali svrhnout ten či onen režim, ale obnovit a vybudovat nový stát jen sami a vlastními silami nedokázali. Podle Hassnera potřebují a vždy potřebovat budou spolupráci mezinárodního společenství, bez níž nelze ve světě zajistit pořádek. |
Hassnera zneklidňovala rizika tohoto postoje a označil jej za nezdravou úchylku. Preventivní válka, jak soudil, stavěla „zlotřilé“ státy před dilema bezpečnosti. Pokud jim hrozilo, že budou napadeny, protože se hodlají vybavit zbraněmi hromadného ničení, o to rychleji si takové zbraně snažily opatřit, aby se jimi v případě útoku bránily. Strategie preventivní války nastolila téma legitimity takového kroku. Kdo rozhodne, který stát se stane cílem preventivní války, a která instance může tuto válku schválit?
Washington obcházel toto téma odkazem na čistotu a morální oprávněnost bránit se teroru a přivlastnil si rozhodování, co je ve světě zlo a co je dobro. K americké výlučnosti se přidal unilateralismus. Velmoc spoléhající především na sílu záhy narazila na limity své morální a válečnické strategie: Američané sice dokázali svrhnout ten či onen režim, ale obnovit a vybudovat nový stát jen sami a vlastními silami nedokázali. Podle Hassnera potřebují a vždy potřebovat budou spolupráci mezinárodního společenství, bez níž nelze ve světě zajistit pořádek a respekt k přijatým pravidlům mezinárodních vztahů.
Zapomenutí na vášně
Hassner měl schopnost vyhmátnout z aktuálního politického děni otázky, které se vracejí. Jedna z nich rámuje sborník článků z roku 2015 La Revanche des passions: métamorphoses de la violence et crises du politique (Pomsta vášní. Metamorfózy násilí a krize politiky). Dala by se shrnout větou: „Nepoučili jsme se z 20. století?“ Jako by šlo o fatalitu.
Hassner poukazuje na bezmeznou západní naivitu v devadesátých letech, kdy panovala představa, že jsme se ocitli v globalizovaném světě, v němž každý hledá jen svobodu a prosperitu, osobní a kolektivní. Zapomnělo se na „vášně“, tuto prastarou vzpurnost lidské duše, kterou Řekové nazývali thumos. |
Věk apokalyptického terorismu a náboženského fanatismu, imperiální vzpupnosti a etnického čištění v 21. století by měl být pokračováním věku totalitarismů, ideologického fanatismu, gulagu a holocaustu ve 20. století. Hassner poukazuje na bezmeznou západní naivitu v devadesátých letech, kdy panovala představa, že jsme se ocitli v globalizovaném světě, v němž každý hledá jen svobodu a prosperitu, osobní a kolektivní. Zapomnělo se na „vášně“, tuto prastarou vzpurnost lidské duše, kterou Řekové nazývali thumos.
Namísto toho se spoléhalo na „globalizovaný“ lidský druh z kategorie homo economicus. Nebraly se v úvahu lidské projevy, které nemají ekonomickou povahu, ale vycházejí z potřeby po heroismu a souvisejí s identitou, jako je pouto k národu, náboženství či patriotismus zaujatý pro moc a sílu nebo prostý sklon k násilí.
„Ti, kteří věří, že národy si budou více hledět vlastních zájmů než svých vášní, nepochopili nic z 20. století.“ K tomuto výroku Raymonda Arona dodává Hassner, že kdo si myslí, že v našem století samotné národní zájmy převáží nad národními vášněmi, nepochopí nic ani dnes. Náboženský fanatismus přebírá štafetu: „Boj Strany čistých, náboženského a válečnického totalitarismu, je pokračováním ideologických totalitarismů. Na konec ideologií navazuje boží hněv vtělený do náboženského zélótství.“
Potřeba vůdců
„Všechna náboženství v dějinách hledala spásu skrze zabíjení nevěřících,“ konstatuje Hassner a dodává: „Dnes touto patologií trpí islám.“ Filozof se s tímto konstatováním nespokojuje. Kritický duch ho nutí dešifrovat realitu komplexně bez sebemenší stopy po ideologické jednostrannosti. Ani strana mocných a vlivných nepostrádá různé podoby vášnivosti.
Kritický duch nutí Hassnera dešifrovat realitu komplexně bez sebemenší stopy po ideologické jednostrannosti. Podle něho potřebujeme vůdce, lidi, kteří dokážou oslovit národy, aniž by se podbízeli. |
Americká reakce na 11. září 2001 měla daleko k tomu být střízlivá, klidná a rozvážná. Vášně přehlušily vědomí komplexnosti soudobého světa a imperiální vzpupnost začala přikrmovat fanatické a teroristické vášně, které zachvátily Blízký východ a které jdou proti zájmům USA.
„Kde jsou zájmy Ruska v nacionalistické vášni, v této nostalgii nesoucí touhu nedělit se napříště o supervelmocenství s někým jiným, ve vášni, která vedla Putina k anexi Krymu za cenu ztráty zbytku Ukrajiny?“ ptá se Hassner v knize o roli vášní v politice.
Liberální demokracie, která vyhrála druhou světovou i studenou válku, je dnes napadána ze všech stran. Hassner velice silně vnímal tuto skutečnost a tvrdil, že stoupenci liberální demokracie vyklízejí zbytečně pole. Nejsou na výši a zůstávají pasivní. „Potřebujeme vůdce, lidi, kteří dokážou oslovit národy, aniž by se podbízeli“, prohlásil v jednom ze svých posledních rozhovorů.
Pochopení 20. století
A upozornil na sklon uzavírat se do sebe, na „pokušení podléhat všeobecné nedůvěře a nepřátelství, kupříkladu vůči uprchlíkům, a to v reakci na globalizaci“. Uvedl rovněž, že stará pravidla vztahů mezi státy, která se považovala za univerzálně platná a nadčasová, typu „nepřátelé mých nepřátel jsou mými přáteli“ už nefungují.
Hassnerovy myšlenky, postřehy a varování nepochybně přispěly k vysvětlení a pochopení politických dějin 20. století |
Nelze v tom nečíst povzdech pamětníka, který byl a zůstane svědkem epochy táhnoucí se od poválečných časů do současnosti, obhájcem moudrosti a vzdělanosti proti ideologiím a studnicí podnětů pro úvahy o násilí, lidských vášních a fungování politické moci v moderních dějinách.
Hassnerovy myšlenky, postřehy a varování nepochybně přispěly k vysvětlení a pochopení politických dějin 20. století. A přesáhly rámec pouhých komentářů k soudobým událostem. Dnešní vývoj ve světě bohužel spíše potvrzuje některé z jeho pesimistických závěrů a obav, než aby je vyvracel.