Na konci září podepsalo a zveřejnilo 126 muslimských učenců z různých oblastí islámského světa otevřený dopis samozvanému chalífovi Islámského státu (IS) Abú Bakrovi al-Baghdádímu. Seznam signatářů na první pohled vypadá jako adresář respektovaných sunnitských autorit, které na základě výkladu islámských textů zformulovaly teologickou argumentaci odsuzující praktiky IS.
Neformální skupina z 30 zemí se tímto dopisem zařadila vedle jiných muslimských autorit, které se k tématu vyslovily. Francouzské deníky v polovině září zveřejnily Výzvu francouzských muslimů, kterou podepsali zástupci islámských organizací ve Francii.
Zatímco dopis první skupiny se nese v duchu islámské právní vědy a protichůdných kategorií toho, co se smí a co je povoleno (jadžúz versus lá jadžúz, harám versus halál), francouzská výzva se k základním textům islámu nijak nevztahuje a argumentační linii vede po méně zemité, etické stránce.
Navzdory tomu mají obě iniciativy jedno společné – vyvolávají dojem, že v islámském prostředí existují autority, jejichž postoje muslimové akceptují. Tato představa je však vzhledem k nominálnímu počtu muslimů 1,6 miliardy, geografickému rozložení muslimských populací a četnosti překrývajících se identit v muslimských zemích – konfesní, etnická, státní, politická, regionální, rodinná – zavádějící.
Generace autodidaktů
V období 1970 až 2000 se v oblastech geograficky nepříliš vzdálených od náboženského pólu islámského světa Mekky zcela změnilo vnímání náboženských autorit. Namísto učenců podobných signatářům dnešních iniciativ se v sedmdesátých a osmdesátých letech v blízkovýchodních zemích objevila generace autodidaktů. Ti podobně jako protestantské učení v Evropě 16. století zdůrazňovali, že Korán i jeho podpůrné texty mohou nejlépe číst a pochopit sami bez pomoci autorit.
V období 1970 až 2000 se v oblastech geograficky nepříliš vzdálených od náboženského pólu islámského světa Mekky zcela změnilo vnímání náboženských autorit |
Část této generace zároveň v islámských symbolech objevila vhodný jazyk pro odpor proti režimům vzešlým z dekolonizace. V západním prostředí akademici věnující se této problematice začali v polovině osmdesátých let nazývat tuto politickou generaci islámskými fundamentalisty a později zkráceně islamisty. V blízkovýchodním prostředí se pro ně ustálilo označení „islámský proud“.
Sociologicky tuto generaci tvořily tři laické profese – lékař, učitel a inženýr. V blízkovýchodních městech se setkávali a socializovali na univerzitách a v mešitách. Jejich přítomnost proto byla viditelná, sledovatelná a vystavená represím. Blízkovýchodní režimy jim čelily státem sponzorovanou politikou islamizace „shora“, kterou prováděly i ty z nich, jež dnes občas evropští komentátoři nazývají „sekulárními diktaturami“.
Dvě revoluce
Významnou roli v této státem sponzorované politice islamizace hrály i některé osobnosti, které podepsaly aktuální iniciativy – například hlavní muftí Egypta Alí Gum’a v letech 2003 až 2013, konzervativní, pacifistický zastánce statusu quo za všech okolností. Mezi signatáři dopisu i výzvy najdeme mnoho dalších šedesátníků i sedmdesátníků, představitelů „oficiálního“, státní mocí posvěceného islámu.
Islámský svět, pokud přijmeme představu, že existuje, však v Evropě blízkém Středomoří prodělal v letech 1970 až 2010 dvě revoluce – demografickou a migrační –, které tuto hierarchii výrazně rozleptaly a narušily. A obě zejména u evropských muslimů pravděpodobně trvale posunuly hranice, ve kterých je vnímán „islám“ a respektovány osoby činící si historicky nárok jej vykládat.
Islámský svět v Evropě blízkém Středomoří prodělal v letech 1970 až 2010 dvě revoluce – demografickou a migrační –, jež jeho hierarchii výrazně rozleptaly a narušily |
Po generaci tradičních náboženských autorit a islámských autodidaktů v současnosti jak v evropských zemích, tak na Blízkém východě a v severní Africe dospěla mladá generace, která k islámskému učení přistupuje na základě moderních, klipovitých metod.
Poznávání náboženství se postupně stalo ryze individuální – osobní koláží útržků sesbíraných na sociálních sítích a chatech s islámskou tematikou a složených do podoby, která odpovídá nestálosti, nespokojenosti a pochybám dnešního člověka. Ten nepotřebuje mešity, kazatele a nakonec ani Korán, který je příliš dlouhý a obtížně čitelný, aby obstál v souboji s moderní netrpělivostí.
Hledání příčin
Francouzský politolog Olivier Roy tuto mentální změnu zachytitelnou především v prostředí mladých západoevropských muslimů popsal již v roce 2002 ve své knize L’Islam mondialisé (Globalizovaný islám). Poukázal v ní na skutečnost, která platí i v současnosti, kdy opakovaně zaznívají otázky, jak může mladé Evropany inspirovat organizace vyznávající za svou hlavní ideologii totální nihilismus.
Roy systematicky ukazuje rozpad patriarchálního pojetí rodiny a generační nesoulad, které v evropském prostředí vedou k tomu, že druhá a třetí generace imigrantů – narozená v letech 1970 až 1975, respektive po roce 1995 – z nominálně muslimských zemí si případnou cestu k náboženství nehledá v rozhovorech se svými rodiči a v „tradičním“ a „islámském“ kulturním prostředí, ale v kontextu současné sekulární evropské společnosti se všemi jejími klady i zápory včetně pocitů osamělosti a důrazu na osobní individualitu.
Tam, kde je postoj k islámu třeba znovu, doslova na zelené louce od základů „vymyslet“, lze pak objevit přitažlivou výzvu i v interpretaci slibující násilí. Hledání příčin vzniku Islámského státu v Koránu je však stejně nesmyslné jako vyšetřovat dopravní nehodu, a přitom opomíjet reakce řidiče před ní.
Hledání příčin vzniku Islámského státu v Koránu je však stejně nesmyslné jako vyšetřovat dopravní nehodu, a přitom opomíjet reakce řidiče před ní |
Britská média stále znovu přinášejí zprávy o vyděšených rodičích, jejichž synové nebo dcery se bez sebemenších náznaků jednoho dne sbalí a v souladu s duchem Open Skies terorismu odletí do tureckého Gaziantepu, odkud pokračují na jih. Nejde ale v první řadě o rodinnou tragédii, jejíž příčiny je třeba hledat především v rovině psychologie a vztahů?
Nezapomínáme při současných úvahách o schopnostech IS mobilizovat mladé Evropany, že celkový počet občanů Evropské unie, kteří žijí s prstem na spoušti na syrsko-tureckém pomezí, se na podzim 2014 pohybuje mezi třemi až 3,5 tisíci, přičemž v členských zemích EU žije okolo 18 milionů muslimů všech odstínů a především intenzity vyznání?
(Mimochodem, kolik fanoušků se vměstná do sparťanského anebo baníkovského kotle? A můžeme si být stoprocentně jistí, že kdyby policie 23. srpna 2013 v Ostravě nezabránila v pochodu proti „nepřizpůsobivým“ hrotu davu z tvrdého jádra fanoušků Baníku, aby se vydal do čtvrti Přívoz obydlené z nemalé části ostravskými Romy, že by se nezvrtl hodně ošklivě?)
Paralelní komunity
Iniciativy muslimských autorit kritizujících jednání Islámského státu nic nevyřeší. Nemají žádnou moc zapůsobit na tu část mladých muslimů, kteří se s IS identifikují ať už z důvodu generačního rozdílu mezi autory a adresáty iniciativ nebo převratných změn ve vnímání toho, kdo je na začátku 21. století oprávněn hovořit ve jménu „islámu“.
Část mladých evropských muslimů má pocit, že v kontextu současné Evropy nemá životní cíl, a proto jej hledá v mytologizaci islámské minulosti, činech a v hodnotách zbožných předků za raného islámu – as-salafu’s-sálih (salafíja) – a následně ve vytváření paralelních komunit. Hledá jej však bez uznávaných autorit naslepo.
Z evropských a českých médií lze téměř nabýt dojmu, že toto uzavírání se do sebe v současných evropských muslimských komunitách převládá. Jako by se tito muslimové kolektivně rozhodli, že podobně jako v minulosti evropští Židé nemají jinou cestu než do ghetta, exilu (hidžra) či džihádu. Přitom stačí málo.
Část mladých evropských muslimů má pocit, že v kontextu současné Evropy nemá životní cíl, a proto jej hledá v mytologizaci islámské minulosti, činech a v hodnotách zbožných předků za raného islámu |
Při náhledu do francouzské online databáze zubních lékařů však překvapí obrovský počet arabských a severoafrických jmen. A tato profese není nijak výjimečná. Jak se to srovnává s českým neustále opakovaným a zlidovělým nesmyslem, že arabští a afričtí imigranti do Evropy představují masu žadatelů o sociální dávky, kteří se kvůli svému kulturnímu zázemí nejsou a priori schopní integrovat a živí řady salafíje z periferií evropských metropolí?
Jak a proč se mají tito společensky bezproblémově etablování lidé kolektivně omlouvat za aktivity IS? Snad povinným nápisem na dveřích své ordinace: „Odsuzuji doktora Baghdádího a slibuji, že při vašem ošetření nebudu používat žádný předmět, který může posloužit k říznutí?“
Evropské země se v úspěšné integraci liší. Srovnejme ale počty veřejně známých Čechů vietnamského a ukrajinského původu s dobře situovanými a vzdělanými tureckými Němci, arabskými Francouzi a pákistánskými Brity, kteří v soukromí mohou být ateisty stejně jako praktikujícími muslimy.
Evropská veřejnost muslimům vytýká, že se odmítají integrovat a uzavírají se do komunit, ale současně od nich očekává, že budou jako jednolitá komunita reagovat, když jsou k tomu například v souvislosti s IS vyzváni. Zostřeně vnímá muslimy tam, kde se rozhodnou vytvářet paralelní komunity, ale současně s nimi dává do jednoho pytle všechny ty, kteří své životy a zvyky prožívají a praktikují v soukromí.
České prostředí
Je příznačné a poněkud paradoxní, že v českém prostředí tyto komentáře nejhlasitěji zaznívají od lidí, kteří se rétoricky hlásí k odkazu ryzího individualismu – já jsem tady doma, přizpůsob se – ztělesněného například bývalou britskou premiérkou Margaret Thatcherovou.
Muslimové jsou pro většinovou českou společnost společenstvím vyznačujícím se kolektivními rysy, postoji a názory vrytými do hlavy jedinou knihou, kterou muslim dokáže přečíst – Koránem |
Není od věci si v této souvislosti připomenout jeden z jejích slavných výroků: „Myslím, že jsme si prošli obdobím, kdy příliš mnoho lidí bralo za samozřejmé, že pokud se ocitnou v problémech, je na vládě, aby to vyřešila. Mám problém, dostanu finanční příspěvek. Nemám kde bydlet, vláda mi jej musí zajistit. Přehazují vlastní problém na společnost. A jak víte, nic takového jako společnost neexistuje. Existují individuální muži a ženy, existují rodiny. Žádná vláda nemůže udělat nic než prostřednictvím lidí a lidé se musejí nejprve spolehnout sami na sebe.“
Pokud žádná společnost neexistuje, budování vypjatého individualismu v režii Václava Klause v letech 1992 až 2012 v Česku evidentně v některých případech selhalo. Muslimové jsou pro většinovou českou společnost společenstvím vyznačujícím se kolektivními rysy, postoji a názory vrytými do hlavy jedinou knihou, kterou muslim dokáže přečíst – Koránem. Žádné individuální příběhy, žádná integrace a sociální vzestup, žádná přátelství, lásky či funkční vztahy. Nic. Afghánští pastevci souložící s kozami a trpící nedostatkem jódu.
Vzestup naší salafíje
Někteří čeští novináři se opakovaně diví, že se v našem prostředí navzdory nedostatku muslimů daří protiislámské rétorice „kultivované“ v široké shodě od on-line mobilizované „občanské společnosti“ Islámu, který v České republice nechceme, až po současného prezidenta Miloše Zemana.
Tento údiv ale není na místě. Je mnohem snazší otírat se o muslimy tam, kde podobnými postoji současně neurážíme nikoho z vlastních přátel nebo známých, mezi kterými by muslimové v západoevropských zemích byli mnohem pravděpodobněji než u nás. Česká islamofobie je kromě dobře pochopitelného strachu z neznámého, proti němuž neexistuje účinná obrana, také výpovědí o zápase v samotné české společnosti.
Vzestup salafíje není výsostnou doménou muslimských komunit. Její místní verze založené na obraně hodnot a „malého člověka“ rozkvétají v evropských zemích jedna za druhou. |
Je příznakem narůstající síly dosud povrchně organizovaných politických proudů, které dávají přednost vidět naši společnost spíše uzavřenou a založenou na „našich hodnotách“. Pokud k „naším hodnotám“ patří respekt k lidské individualitě, je absurdní, že se v případě muslimů natolik snadno žongluje s principem kolektivní odpovědnosti, která se s touto hodnotou míjí.
Vzestup salafíje není výsostnou doménou muslimských komunit. Její místní verze založené na obraně hodnot a „malého člověka“ rozkvétají v evropských zemích jedna za druhou. A protože v Česku nikdy nebylo a nebude dost muslimů, je třeba se pro inspiraci vrátit „zpět ke kořenům“, a osvěžit se dávno zapomenutým hnědým proudem zurčícím českými háji. List A-Zet, 14. listopadu 1941: „Naše poznámky. Se židomily jako se Židy.“
Lídři iniciativy „Islám v České republice nechceme“ se sobě vlastním ležérním nadhledem již nějakou dobu sestavují osvěžující menu pod názvem „Islamofil dne“. Je tedy na místě nerudovská otázka a prosba o radu: Kam s multikultirními sluníčkářskými islamofily, když nemáme dost muslimů?
