Zakladatel serveru na sdílení souborů Megaupload.com Kim Schmitz nebude propuštěn na kauci a zůstává na základě rozhodnutí novozélandského soudu v tamní vazbě. Schmitz podle ministerstva spravedlnosti USA osobně na web nahrával autorsky chráněné soubory, ostatním za toto uploadování platil a bránil mazání chráněných souborů, i když měl technické prostředky, jak pirátské kopie identifikovat a likvidovat.
Žalobce v dokumentu definuje činnost Schmitze alias Kima Dotcoma, krále Kimbla a pana Megauploada i dalších obžalovaných jako „Megaspiknutí“. Společně prý stvořili mezinárodní zločineckou organizaci, jež se zabývala porušováním autorských práv a praním peněz. Dle obžaloby způsobil Megaupload majitelům práv škodu 500 milionů dolarů.
Kim měl plán udělat z Megaboxu hlavního konkurenta iTunes od AppluTento týden se však z kyberprostoru vynořila teorie, podle níž nemá sestřelení Megauploadu až tak co dočinění s pirátstvím, jako spíš s novým záměrem Kima Schmitze vytvořit legální placenou službu, která v sobě obsahovala potenciál revolucionizovat hudební a filmový průmysl v digitálním věku.
Nebezpečný záměr
Již koncem minulého roku o službě Megabox informoval blog TorrentFreak. Projekt se tehdy nacházel ve fázi beta testování. K jeho partnerům patřili přední internetoví hráči typu Gracenote, 7digital, ROVI a Amazon. A ač se asi všichni shodneme, že Kimble nebyl z hlediska svého podnikání žádné neviňátko, je pravděpodobné, že mu páteř zlomil až tento poslední záměr.
Kim měl plán z Megaboxu, jenž se v první fázi měl soustředit zejména na obchod s muzikou, udělat hlavního konkurenta digitálního obchodu iTunes od Applu. Filmový web Megamovie měl následovat letos. Ze společnosti Megaupload by tento tah rázem udělal plnohodnotného obchodníka s digitálním obsahem a nespočtem fanoušků.
Návnadou měla být podle webu TechCrunch skutečnost, že by se nová služba snažila oslovit především smluvně nevázané umělce, poskytla jim svou infrastrukturu k obchodování s díly a nechala jim až 90 procent z výdělku. Umělci, kteří by se rozhodli svou muziku rozdávat zdarma, by rovněž dostali zaplaceno, a to prostřednictvím služby Megakey. „Ano, je to pravda. Budeme platit i umělcům, kteří svou hudbu budou rozdávat,“ potvrdil v prosinci minulého roku Kim Dotcom. Megabox měl tedy být pro konzumenty i autory v podstatě nástrojem, jak obejít velká nahrávací studia a Americkou asociaci nahrávacího průmyslu (RIAA).
Interpreti a Megaupload
Pirátské fantazie
Zčásti mohlo jít o naplnění vize zakladatele první pirátské strany Rickarda Falkvinga, který již minulý rok v rozhovoru pro ČESKOU POZICI naznačil, že v minulosti prosperující byznys nemá v kyberprostoru budoucnost. Přesto podotkl, že domácnosti dnes utrácejí za kulturu stejné peníze, jako před vznikem hudební služby Napster koncem minulého století.
„Jsme ve fázi obrovských změn. Existuje spousta umělců, kteří vydělávají právě díky pirátství a sdílení v kyberprostoru. Našli nové cesty. Ty staré jsou mrtvé, smiřte se s tím,“ uvedl tehdy Falkvinge v pražském Hard Rock Cafe. A dodal: „Kvůli současným změnám přicházejí o peníze především prostředníci v nahrávacím průmyslu, a ty stejně nikdo nepotřebuje. Nemyslím si, že by lidé, kteří zde visí na zdech, brečeli krev, kdyby z prodeje namísto obvyklých pěti procent, které dostávají od nahrávacího průmyslu, dostali procent padesát.“
Existuje spousta umělců, kteří vydělávají právě díky pirátství a sdílení v kyberprostoruDle Falkvinga shrábne hudební průmysl 93 až 97 procent všech výdělků a jakmile se tito prostředníci odříznou, bude k dispozici spousta peněz. „Sdílení na internetu je největším přesunem peněz od bezvýznamných prostředníků ke kreativním muzikantům v dějinách hudebního průmyslu. Jediní, kdo brečí, jsou šéfové nahrávacích studií. To je jasné, už je totiž nikdo nepotřebuje. Už nepotřebuju hloupý oblek, aby mi dal nahrávku mé oblíbené rockové kapely. Kapela mi tu nahrávku prostřednictvím internetu pošle sama,“ mínil Falkvinge, a pravděpodobně nevědomky tím popisoval plány Kima Schmitze.
Že se takový záměr americkým nahrávacím společnostem nelíbil, je zřejmé. Jejich obavy přitom musel prohlubovat fakt, že, jak soudí autor článku na TechCrunch, společnost Megaupload byla natolik velká, že by se z její služby stal zajisté trhák. Předtím, než americká FBI Megaupload zablokovala, šlo o třináctou nejnavštěvovanější stránku celého internetu, jež odpovídala za čtyři procenta celkového toku dat v kyberprostoru. Služba měla 180 milionů registrovaných uživatelů, z nichž padesát milionů navštěvovalo tento web denně. Navíc stránka již nějakou dobu muzikantům sloužila jako alternativní distribuční kanál.
Žádná válka, obchodní spor
S tím, že Megaupload přišel s převratným a v digitálním prostředí fungujícím řešením, souhlasí i vedoucí Studia nových médií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Josef Šlerka. Megaupload podle něj nahrávacím společnostem předváděl, jak prostřednictvím internetu distribuovat obsah ke klientům. Cestu, která je přímočará, lidé na ni byli zvyklí a byla velmi jednoduchá. „Pokud Kim Dotcom přišel s tím, že bude schopen ušetřit peníze interpretům a dávat jim mnohem větší podíl z toho, co dostávají, tak se de facto připravoval vyhlásit obchodní válku americkým nahrávacím společnostem,“ nechal se Šlerka slyšet v České televizi.
Kim Dotcom v podstatě nahrávací společnosti, jejichž lobby je ve Washingtonu tradičně silná, k útoku donutil. A to svými větami typu: „V roce 2012 můžete očekávat několik ohlášení týkajících se Megaboxu, včetně exkluzivních dohod s umělci, kteří se nemohou dočkat, až opustí zastaralé byznys modely.“ „Pokud takovou stránku zaříznete, a i když ten spor po řadě let prohrajete, učinili jste symbolicky velmi důrazné gesto a ukazujete, jak silná je vaše moc. Reakce ostatních podobných stránek jednoznačně ukázala, že to zabralo,“ domnívá se Šlerka.
Vývoj se přesto zastavit nedá. K paušálnímu poplatku za přístup k hudbě a filmům, tedy službám obdobným té, kterou chystal Kim Schmitz, celý svět pomalu směřuje. Jak správně podotýká čtvrteční vydání Hospodářských novin, v zahraničí již tímto způsobem úspěšně funguje Netflix nebo Amazon prime, v Česku se podobným směrem opatrně vydává třeba TV Nova prostřednictvím videoportálu Voyo.
O novém modelu a „svobodě“ internetu
Ostatně to, že lidé jsou ochotni za obsah platit, dennodenně ukazuje největší digitální obchod s hudbou z dílny společnosti Apple iTunes Store, který během sedmi let na internetu prodal deset miliard písní a teď pomalu rozvíjí i zpoplatněnou videotéku.
Většinu kapacity linek v USA obsazuje Netflix, tedy placená služba, zatímco v Evropě je to BittorentNa nutnost nalézt nové modely pro 21. století již nějakou dobu upozorňuje přední český právní teoretik Radim Polčák, který se věnuje především právu moderních informačních systémů, internetu a kyberprostoru a v současnosti působí na chicagské DePaul University College of Law. Tento týden ČESKÉ POZICI v mailu napsal: „V souvislosti s uzavřením Megaupload se tady v Americe aktivně diskutuje o budoucnosti stahovacích služeb a bylo publikováno i několik studií. Přišlo se třeba na to, že většinu kapacity linek v USA obsazuje Netflix (tedy placená služba), zatímco v Evropě je to pirátský Bittorent. Důvod je jednoznačně v tom, že v Evropě Netflix ani nic podobného není, a ukazuje to na skutečnost, že bezúplatné šíření autorských děl není způsobováno tím, že by se lidem nechtělo platit, ale tím, že zábavní průmysl není schopen jim nabídnout odpovídající produkty. Sám jsem si právě Netflix předplatil a je to skutečně něco, o čem si v Evropě můžeme nechat jen zdát.“
V této souvislosti se nedávno prostřednictvím článku zveřejněného na stránkách The New York Times ozval i Jaron Lanier, vynálezce pojmu virtuální realita, filozof, univerzitní profesor a v neposlední řadě autor populární knihy o technických a kulturních problémech internetu You Are Not a Gadget: A Manifesto (Nejsi věcička: Manifest). Právě ve jménu svobody slova odsuzujeme podle Laniera ostatní za to, co říkají. Výsledkem je atmosféra, ve které se kdokoliv bojí cokoliv říct.
Opozice a s ní spojený boj za svobodu kyberprostoru se staly natolik extrémní, že budoucímu vývoji internetu škodí, jelikož brání vyzkoušení nových cest. „Co kdyby běžní uživatelé vydělávali peníze za své příspěvky? Co kdyby byl ceněný veškerý obsah? Co kdyby vznikla informační ekonomika, která by nakonec prospěla nám všem?“ ptá se Lanier, podle něhož však za těchto podmínek podobné nápady nelze vyslovit ani šeptem. A prostřednictvím útoků na internetu neoslabujeme jen své nepřátele, ale i sebe.
