Zkušený novinář Miloš Čermák, jenž je nově redaktorem papírového týdeníku Ekonom, ale rovněž čile twítuje a zná dobře jak klasická, tak i takzvaně nová média, se v dnešních Lidových novinách zamýšlí nad proměnou role českých médií. Činí tak v článku s všeříkajícím názvem „Potřebujeme důvěryhodné médium“.
„Prezidentské volby ukázaly, jak moc se média za posledních několik let změnila... Jak to, že se české noviny (a nejen české) proměnily z média usilujícího o objektivní zpravodajství ve vehikly názorů a komentářů? Čtenáři nechtějí platit za informace a zpravodajství, které mají zadarmo na webu. Ti zbylí, kteří si noviny kupují, jsou ochotní platit právě za názory, analýzy, exkluzivní informace a příběhy. Brutálně řečeno, z výše vyjmenovaného jsou nejlevnější názory – vše ostatní vyžaduje mnohem víc práce, času a ,lidských zdrojů´. No a tak se české noviny změnily na jeden komentář,“ píše Čermák.
Právě v prezidentské kampani, kde se v nebývalém množství objevily lži a dezinformace, jsme dle Čermáka pocítili, že nám na mediálním trhu něco schází. „Společnost zoufale nutně potřebuje respektované a všeobecně důvěryhodné médium, které bude informace ve veřejném prostoru podrobovat kritické a nestranné analýze. Nikoli nabízet ,názor´ proti ,názoru´, ale prostě se bude pokoušet dobrat pravdy. Ve velkých zemích s velkým trhem taková tištěná média existují, v Česku ho však právě teď čtenáři bohužel nevidí,“ píše.
I za prostými informacemi o skutcích či slovech veřejných osob, i kdyby byly stokrát ověřené a pravdivé, vidí řada čtenářů jednoduše zájmy
To je jistě pravda. Podezřívaví občané i proto čím dál méně dají na „autoritu“ konkrétního média – v masovém měřítku totiž jen málokdo rozlišuje relevanci textu z Českých novin (ČTK) a naopak z webů typu Parlamentních listů nebo Prvních zpráv. A takových čtenářů, kteří odlišují, zda psal komentář jakýsi Bartoš, nebo naopak Čermák, zdá se, též ubývá.
Ale nejde jen o komentáře. I za prostými informacemi o skutcích či slovech veřejných osob, i kdyby byly stokrát ověřené a pravdivé, vidí řada čtenářů jednoduše zájmy: jednotlivých autorů, vydavatelů, politků, hybatelských skupin; posmívají se v diskuzích „bakalonovinám“, „soukupovskému Týdnu“ jakož i „Babišově pozici“.
Manipulace v mediálním prostoru
Všichni (nebo alespoň mnoho z nás – čtenářů i autorů) jsme oběťmi neúprosného mechanismu. Do mediálního prostoru, který postrádá či ztrácí své pevné základy, se dostávají články typu toho, který „odhalil“ obraz s hajlujícími nácky na jednom hradě, či pamflet o „využívání Židů“ v koncentračním táboře. A dostávají se do něj pochopitelně i manipulativní výroky veřejných osob, například jak se jeden z kandidátů opakovaně špatně odvolává na (neexistující) text z Britských listů. Ale nejde jen o smutek, který z toho pochází. Jde také o další vedlejší efekty.
Když se pak – dejme tomu – Mladá fronta DNES vytasí s archivní nahrávkou vrchního mafiána země nebo zveřejní video s pre-prezidentem a lobbistou z vánočních trhů, čtenář tomu vlastně už ani věřit nechce. Je to přeci „evidentní antikampaň“!
I projevená konfrontace evidentních lží s fakty se v tom celém cirkusu může čtenářům jevit jen jako další nátlakový či účelový článek. A čím více vyvracených lží, tím větší „mediální kampaň“.
Vážnou ranou víře v poctivost médií pak jsou anglosaské „endorsementy“, otevřené podpory prezidentů, které jsou v Česku prvkem cizorodým a jež Miloš Zeman označil za „zoufalý amatérismus“. Mimochodem, na téma Miloš Zeman: Když dostal novopečený prezident na své první tiskové konferenci věcný a rozumný dotaz od MfD, nedočkali jsme se věcné odpovědi, nýbrž urážlivého oslovení: „Milá bulvární Mladá fronto…“
K důvěryhodnému médiu, které nebude moci nikdo urážet a kterému se bude dát věřit, že informuje a nelobbuje, je dlouhá cesta a každý ať si sáhne do svědomí, zda k jejímu zdaru přispívá – od politiků, přes novináře až po čtenáře.