Psychiatr Radkin Honzák v rozhovoru mimo jiné říká: „Placebo nefunguje na ,onemocnění‘, ale na řídicí systémy a jejich posly. Čili mohu vzbudit vše, co má neurotransmitery neboli nervové přenašeče. Například u bolesti mohu ,ošidit‘ opioidní receptory. Nezapomínejme totiž, že se s bolestí museli vypořádat i naši předci, a ti neznali analgon! A stejně jako naši předci jsou na tom i zvířata – i ta musejí svou bolest překonat bez analgonu.“
ČESKÁ POZICE: Když jsme uvažovali o tématu rozhovoru, opakovaně jste se zastával placeba. Proč je toto téma natolik podstatné?
HONZÁK: Protože mě štve, když se o něčem řekne: Vždyť je to jenom placebo!
ČESKÁ POZICE: Proč vás to štve?
Původně se pojmem placebo označovali plačky a plačkáři, kteří chodili na pohřby v naději, že když nic jiného, trochu si tam vydělají nebo alespoň dostanou najíst a napít |
HONZÁK: Protože je to totéž, jako byste o někom prohlásil: Vždyť je to jenom člověk!
ČESKÁ POZICE: Placebo není švindl?
HONZÁK: Není. Placebo není žádná lumpárna ani nic podobného.
ČESKÁ POZICE: Vždy jsem si myslel, že placebo je dobré tak akorát pro hypochondra, který nemá žádnou nemoc, protože tu placebo neléčí, a doktor neví, jak se ho zbavit, aby ho neurazil, a možná i trochu povzbudil.
HONZÁK: To je představa z doby, kdy placebo zatáhli do medicínského slovníku.
ČESKÁ POZICE: Kdy se to stalo?
HONZÁK: V 18. století.
ČESKÁ POZICE: Tehdy už bylo placebo ve slovníku obyčejných lidí?
Verš, který začíná slovem placebo, byl prvním z veršů, které spolu s předzpěvákem odříkávali při posledním pomazání všichni přítomní. A mniši si ve špitálech všimli, že se stav pacienta, který už měl být na smrtelné posteli, po tomto rituálu, byl-li proveden správně, někdy – a nikoliv ojediněle – zlepšil. |
HONZÁK: Ano, a to, jak se tam dostalo, je velmi zajímavá historie. Při latinském překladu bible to totiž svatý Jeroným zvoral, nebo lépe řečeno, neví se, jestli to zvoral přímo svatý Jeroným, protože možná vycházel z řeckého překladu, a tam to už bylo špatně. Každopádně verš, který přeložil do latiny jako Placebo Domino in regione vivorum (Bohu se zalíbí v krajině živých), správně zní jinak: Ambulabo coram Domino in regione vivorum (Budu kráčet před Hospodinem v krajině živých).
Tady cesta placeba do lidského slovníku začíná. Původně se jím označovali plačky a plačkáři, kteří chodili na pohřby v naději, že když nic jiného, trochu si tam vydělají nebo alespoň dostanou najíst a napít.
ČESKÁ POZICE: Od plaček na pohřbech vede cesta k medicíně?
HONZÁK: To nevím, ale ze špitálů ano, a žalm, jehož součástí ona špatně přeložená věta je, v nich byl zpíván při udělování posledního pomazání. A verš, který jsem citoval, a začíná slovem placebo, byl prvním z veršů, které spolu s předzpěvákem odříkávali při posledním pomazání všichni přítomní.
A mniši si ve špitálech všimli, že se stav pacienta, který už měl být na smrtelné posteli, po tomto rituálu, byl-li proveden správně, někdy – a nikoliv ojediněle – zlepšil. Tenkrát lidem na urovnání účtů s Bohem zřejmě záleželo, takže se zklidnili a dali trochu dohromady nebo alespoň přišlo snížení tenze.
ČESKÁ POZICE: Teď jsme na pomezí medicíny. Verš se slovem placebo totiž vlastně „léčil“…
Placebo se do medicínského slovníku dostalo jako cosi, co na rozdíl od „léčby“ má pacienta „pouze“ potěšit |
HONZÁK: Jenže tak se do medicínského slovníku placebo nedostalo. Dostalo se tam jako cosi, co na rozdíl od „léčby“ má pacienta „pouze“ potěšit.
ČESKÁ POZICE: Praktikovali doktoři placebo už v 18. století?
HONZÁK: Ano. Víme třeba o doktorech, kteří motali chlebové kuličky, ve kterých nebyl nic než chleba.
ČESKÁ POZICE: Nebyla to od doktorů lež, podvod na pacientech?
HONZÁK: Položme si otázku: Co léčí? Co všechno může léčit? Mluvíme přece o 18. století. A jak tehdy vypadala léčba? To bylo pouštění žilou, klystýry a sem tam nějaká bylina. Co je to tedy lež? Mně přijde jako lež, že může léčit pouštění žilou nebo klystýr, vám ne?
ČESKÁ POZICE: Při dnešním poznání ano, nicméně v té době existoval konsenzus, že léčí pouštění žilou a klystýr, takže v 18. století to lež nebyla, Takové léčebné postupy tehdy prostě nezpochybňoval dostatečný počet odborníků.
V polovině 20. století se rozjel proces kontroly léků založený na experimentálním využití placeba. Skupině pacientů byl podán lék, o kterém odborníci předpokládali, že funguje, a k tomu se podalo „nic“, které fungovat nemělo. A odborníci zjistili, že ty „nicy“ někdy fungují dokonce lépe než takzvané léky. |
HONZÁK: To je pravda, mohli bychom se bavit o rozumu a nerozumu epochy, ale to nechme být.
ČESKÁ POZICE: Dobře, vraťme se tedy k tomu, co všechno tedy může léčit. Co všechno léčí?
HONZÁK: Řeknu dva příklady, které s tím souvisejí. Za prvé, v polovině 20. století se rozjel proces kontroly léků založený na experimentálním využití placeba. Skupině pacientů byl podán lék, o kterém odborníci předpokládali, že funguje, a k tomu se podalo „nic“, které fungovat nemělo. A odborníci zjistili, že ty „nicy“ někdy fungují dokonce lépe než takzvané léky.
Za druhé, v 50. letech nějaký odborník dospěl k závěru, nikoli příliš racionálnímu, že lze příznivě ovlivnit ischemickou chorobu srdeční podvázáním tepen, které vedou hrudníkem. Začal dělat podvazy a mnozí jiní to začali dělat po něm. A zdravotní stav pacientů, kteří tento podvaz absolvovali, se v polovině případů zlepšil. Byl to výtečný úspěch.
Jenže pak jiný odborník přišel na to, že je takový postup úplná blbost, protože cévní systém je někde jinde, a věnčité tepny se zásobují přímo z aorty, ale v zákrocích pokračoval. Začal dělat placebo operace. Pacientovi jen nařízl kůži a řekl, že zákrok byl zdárně proveden. A jeho úspěšnost byla zhruba stejná – polovina pacientů zaznamenala zlepšení. Bolest ustoupila…
ČESKÁ POZICE: Bolest není objektivní?
Bolest je jenom v mém mozku. Jinde není. Nemáte žádný dolorimetr. Jste plně odkázán na to, že vám řeknu, že mě váš úder bolel. |
HONZÁK: Bolest je vždy subjektivní.
ČESKÁ POZICE: Když vás praštím, budete cítit bolest?
HONZÁK: Budu, ale bude mě to bolet po mém způsobu.
ČESKÁ POZICE: Ale bolet vás to bude a já, protože mám s bolestí jako kdokoli jiný zkušenost, si dovedu vaši bolest představit.
HONZÁK: Jistě, ale bude mě to bolet jinak, než by to bolelo kohokoli jiného. Když například praštíte milovanou bytost, bude ji to bolet mnohem víc než mě.
ČESKÁ POZICE: Proč?
HONZÁK: Kvůli nezanedbatelné psychické složce bolesti.
ČESKÁ POZICE: To souvisí s mírou bolesti, tedy s tím, že někoho bude má rána bolet více a jiného méně.
Máte v principu dvě možnosti, jak utišit vystrašené dítě a jeho puls vrátit do normálu. Buď ho vezmete do náruče a budete hýčkat, nebo to uděláte jako u dospělých a podáte mu diazepam nebo neurol. Jde jen o informaci a tu můžete podat buď ve formě chemické molekuly, která působí na vegetativní systém, nebo ve formě hýčkání. Výsledek bude stejný. |
HONZÁK: Není to jen o míře bolesti. Kde je tedy ta má bolest, když mě praštíte? Změříte mi ji? Ne. Je jenom v mém mozku. Jinde není. Nemáte žádný dolorimetr. Jste plně odkázán na to, že vám řeknu, že mě váš úder bolel. Ale vraťme se ke zmíněnému podvazu. Úspěch placebo zákroků totiž ani zdaleka nesouvisel jen s utišením bolesti.
Vyšlo najevo i něco jiného, a tentokrát již objektivně měřitelného, protože můžeme změřit, zda cévy na srdci jsou více nebo méně stažené. A proto víme, že i samotná srdce pacientů na tom byla po placebo zákroku lépe. U poloviny z nich se po rozříznutí kůže objektivně zlepšil zdravotní stav. A přemýšlejme ještě o jedné věci. Představte si, že vystrašíte dítě. Co se stane?
ČESKÁ POZICE: Začne plakat, zvýší se mu puls…
HONZÁK: Je to tak, a vy máte v principu dvě možnosti, jak ho utišit a puls vrátit do normálu. Buď ho vezmete do náruče a budete hýčkat, nebo to uděláte jako u dospělých a podáte mu diazepam nebo neurol. Jde jen o informaci a tu můžete podat buď ve formě chemické molekuly, která působí na vegetativní systém, nebo ve formě hýčkání. Výsledek bude stejný.
ČESKÁ POZICE: Vraťme se ještě jednou ke klamání. Představte si, že budete pacient, a já vám jako váš lékař řeknu: Vypijete-li tuto medicínu, uzdravíte se. Přitom budu vědět, že vám dávám jen obyčejnou vodu...
HONZÁK: A co má být?
ČESKÁ POZICE: Přece vás klamu, byť si třeba mohu myslet, že k vašemu prospěchu. Podsouvám vám předpoklad, že v té tekutině je účinný lék.
Současný pohled na zdraví a nemoc řídicí systémy nebere příliš v úvahu. Říká se: To si vymyslel! To má od hlavy! Nemělo by ale jít především o to zjistit, jak vybudit naši exekutivní složku, aby začala pracovat co nejefektivněji? |
HONZÁK: A já to vypiju a uzdravím se – ke škodě farmaceutických firem. Jak smutné…
ČESKÁ POZICE: Takže lékař bude všemohoucí bůh, a když si bude myslet, že to pacientovi prospěje, bude mu moci podat něco, o čem bude tvrdit, že je to zaručená medicína, ačkoli to něco bude „nic“?
HONZÁK: Ano.
ČESKÁ POZICE: A to je v pořádku?
HONZÁK: Vy se pořád bráníte, abychom se podívali, co je to, co léčí. Vy máte představu, že léčí jenom léky. Říkáte: Já vám dám vodu, a tím jsem vás ošidil!
ČESKÁ POZICE: A neošidil?
HONZÁK: Neošidil. Vy jste mi přece podáním vody dal naději. Podívejme se na to obecněji. Máte systémy řídící a systémy řízené. Systémy řídící jsou nervový, endokrinní a imunitní. Všechny mají paměť a exekutivu, dovedou s organismem něco udělat. Když vám típnu nedopalek o ruku, naskočí vám puchýř, protože se popálily buňky. Když půjdete do cirkusu, a bude tam dobrý hypnotizér, který vám sáhne na ruku a řekne, že o vás právě típnul cigaretu, puchýř se vám udělá také.
Zájem a péče o pacienta – spojení obou složek – přinese jistý efekt. To je nepopiratelný fakt. Doktor, který se na vás ani nepodívá, a jenom se nevrle zeptá, co chcete, bude mít menší léčebné úspěchy než doktor, který se o vás bude navíc i zajímat. |
Řečeno jinak, řídicí systémy v obou případech usoudily, že se na vaší ruce odehrává nějaký děj, a vyslaly vše, co bylo v jejich silách, aby problém začaly odstraňovat. Současný pohled na zdraví a nemoc však řídicí systémy nebere příliš v úvahu. Říká se: To si vymyslel! To má od hlavy!
Nemělo by ale jít především o to zjistit, jak vybudit naši exekutivní složku, aby začala pracovat co nejefektivněji? O tom, zda je, či není etické vzbudit exekutivní složku tím, jestli podáme, nebo nepodáme naději, se bavme až v tomto kontextu. A ještě něco bych dodal: Víte, co to je Hawthornův efekt?
ČESKÁ POZICE: Ne.
HONZÁK: Vědci tímto pojmem odvozeným od názvu firmy zaměřené na prodej elektrické energie nazvali jev, kterým prokázali, že kombinace péče a zájmu vede k aktivitě, jež přináší lepší výkonnost a vyšší výsledky. Můžeme se tedy dnes spolehnout, že zájem a péče o pacienta – spojení obou složek – přinese jistý efekt. To je nepopiratelný fakt.
Doktor, který se na vás ani nepodívá, a jenom se nevrle zeptá, co chcete, bude mít menší léčebné úspěchy než doktor, který se o vás bude navíc i zajímat. V čem je v tomto případě rozdíl oproti vámi zmíněnému příkladu s podáním vody? Je zájem už také švindlem? Možná byste řekl, že zájem neléčí, že není lékem. Myslím si, že to tak není. Zamysleme se, co říkáte, zpochybňujete-li postup lékaře podávajícího placebo…
ČESKÁ POZICE: Říkám tím jen to, že by si někdo mohl myslet, že léčit nemoc může jen chemická molekula.
Slovo doktor je odvozeno od latinského doctus, tedy učený, učící, a slovo lékař od keltského liaig, tedy šaman, čaroděj |
HONZÁK: Já ale vím a říkám, že léčit může i rituál kolem.
ČESKÁ POZICE: Je to ale ještě medicína a svět doktorů?
HONZÁK: Možná bychom si měli připomenout, že slovo doktor je odvozeno od latinského doctus, tedy učený, učící, a slovo lékař od keltského liaig, tedy šaman, čaroděj.
ČESKÁ POZICE: Nejsem si jistý, že se tato etymologie dnes připomíná natolik často, aby to, co říkáte, bylo obecnou normou.
HONZÁK: S tím já ale nic neudělám.
ČESKÁ POZICE: Co si myslíte o současné medicíně?
HONZÁK: Odpovím oklikou, takže i když to bude zprvu vypadat jako úlet sklerotika, úlet to není. Jedni behavioralističtí výzkumníci zkoumali psychopatické charakteristiky u šimpanzů. Výzkumníci pozorovali, měřili a všimli si nesmírně zajímavé věci. Zjistili, že někteří šimpanzi se stejným rozložením behaviorálních charakteristik se ujali jako vůdčí osobnosti, zatímco jiní nikoliv.
Někteří šimpanzi se stejným rozložením behaviorálních charakteristik se ujali jako vůdčí osobnosti, zatímco jiní nikoliv. rozdíl mezi šimpanzi, kteří uspěli, a těmi, kteří neuspěli, byl dán tím, co behavioralističtí výzkumníci nebyli schopní změřit. Věděli jen, že úspěšným šimpanzům toto nezměřitelné „něco“ předali jejich matky. |
A jediný rozdíl mezi úspěšnými a neúspěšnými šimpanzi spočíval v tom, že ty, kteří se stali vůdci, vychovávaly jejich matky, zatímco ti, kteří se vůdci nestali, ačkoliv vykazovali stejné psychopatické charakteristiky, byli matkám, které se o ně nebyly schopné postarat, odebráni a vychováni v opičím sirotčinci. Jinými slovy, rozdíl mezi šimpanzi, kteří uspěli, a těmi, kteří neuspěli, byl dán tím, co behavioralističtí výzkumníci nebyli schopní změřit. Věděli jen, že úspěšným šimpanzům toto nezměřitelné „něco“ předali jejich matky.
A teď se vraťme k současné medicíně a vaší otázce. Současná medicína toto nezměřitelné „něco“ nebere při svých postupech v úvahu. Vidí v člověku jen preparát, jen oživený stroj Descarta, ve kterém probíhají výlučně mechanické pochody, které lze dohledat a přesně změřit. Jenže tak to není, je třeba brát v úvahu i psychologické a sociální věci. Zůstaňme ještě u opic a přemýšlejme o hierarchii tlupy.
Víme, že její vůdce má jako hlavní neurotransmiter noradrenalin. To je stres bojového typu. Šlechtici, kteří se směrem nahoru hrbí, zatímco dolů šlapou, tedy ti, které v lidském světě nazýváme cyklisty nebo pretendenty na trůn, jedou na adrenalin a póvl, proletariát, nebo jak mu chcete říkat, jede na kortikoidy.
Ti, které v lidském světě nazýváme cyklisty nebo pretendenty na trůn, jedou na adrenalin a póvl, proletariát, jede na kortikoidy. To bylo objeveno zhruba před 40 lety, kdy se pátralo, proč na jediný prášek proti vysokému tlaku reagují různí lidé různě. V jediném společenství tedy máte tři typově různé jedince a různost jejich reakcí na vnější podněty není dána ničím jiným než jejich sociálním zařazením. |
To bylo objeveno zhruba před 40 lety, kdy se pátralo, proč na jediný prášek proti vysokému tlaku reagují různí lidé různě. V jediném společenství tedy máte tři typově různé jedince a různost jejich reakcí na vnější podněty není dána ničím jiným než jejich sociálním zařazením. A stejně bych mohl mluvit o emocích a zásadních rozdílech, jak je naladěn člověk v radosti a ve strachu...
ČESKÁ POZICE: Chcete tím asi říci, že medicína tyto emoční rozdíly nezohledňuje...
HONZÁK: Jistě, a nezohledňuje je, protože se jim dosud vůbec nevěnovala. Darwin měl v tom, co říkal, svatou pravdu, a dnes to koneckonců odpovídá tomu, s čím přišel Paul Ekman (americký psycholog – pozn. red.), a co lze označit za supermoderní pohled na emoce. Jenže problém je v tom, že za Darwina byli lidé ochotní zabít třeba i samotného pánaboha, ale už nebyli ochotní uznat, že jsme zvířata a že máme stejné emoce. Spalo to nějakých 160 let někde v koutku, než se o tom začalo postupně mluvit a než tuto myšlenku začali lidé rozvíjet a emoce zkoumat biologicky.
ČESKÁ POZICE: Já tomu pořád nerozumím. Co tedy vlastně léčí? Dejme tomu, že mi lékař podá nějakou chemickou substanci, která má podle našich dnešních znalostí na můj neduh zaručeně zabrat, ale nedoprovodí ji patřičným rituálem, jehož význam tu zdůrazňujete. Ta substance nezabere?
HONZÁK: Odpovím protiotázkou: Věděl jste, že když vám lékař v infuzi podá analgetikum, ale neřekne vám, že vám podává prostředek na tišení bolesti, toto analgetikum v polovině případů nezabere?
ČESKÁ POZICE: Informace o podání analgetika je stejně důležitá jako jeho podání?
Za Darwina byli lidé ochotní zabít třeba i samotného pánaboha, ale už nebyli ochotní uznat, že jsme zvířata a že máme stejné emoce. Spalo to nějakých 160 let někde v koutku, než se o tom začalo postupně mluvit a než tuto myšlenku začali lidé rozvíjet a emoce zkoumat biologicky. |
HONZÁK: Řekněme to jinak: Když vám podám prostředek na tišení bolesti – a zdůrazněme, že vám podám pravý prostředek na tišení bolesti, nikoliv placebo –, a vy se nechytnete, pak proto, že informaci, kterou v daném prostředku přináší chemická molekula, nedoprovází informace, která by zajistila, aby se na příchod patřičné molekuly připravil organismus.
Ronald Melzack (kanadský psycholog – pozn. red.) byl v Indii a ve své knize Záhady bolesti popisuje – dokonce si to nakreslil –, jak na jednom jeřábu s velkými dřevěnými koly byl na dvou hácích za svaly zavěšen mladý muž, zástupce boha úrody, a vesničané, kteří mu to udělali, ho rozváželi dlouhou dobu kolem vesnice, aby požehnal polím, a teprve potom, co ho dostatečně povozili, ho z těch háků sundali a posypali mu to dřevěným popelem. A rána se mu bez problémů do týdne zahojila. To je ta bolest. Kde je ta bolest?
ČESKÁ POZICE: To je všechno jen o slovech? Zvolím-li ta správná, mohu z černé udělat bílou, a naopak?
HONZÁK: Dostali jsme se k Wittgensteinovi. Ten říká: Je to všechno hra slov.
ČESKÁ POZICE: A vy s ním souhlasíte?
Když vám podám prostředek na tišení bolesti – a zdůrazněme, že vám podám pravý prostředek na tišení bolesti, nikoliv placebo –, a vy se nechytnete, pak proto, že informaci, kterou v daném prostředku přináší chemická molekula, nedoprovází informace, která by zajistila, aby se na příchod patřičné molekuly připravil organismus |
HONZÁK: Wittgenstein nebyl hlupák.
ČESKÁ POZICE: Pokud je vše jenom hra slov, jak je možné, že například u ischemické choroby srdeční, kterou jste zmiňoval, pomohl placebo zákrok – naříznutí kůže – jen zhruba každému druhému pacientovi? Proč nepomohl mnohem vyššímu procentu?
HONZÁK: Placebo stojí a padá s tím, jak dobře či špatně postavíte systém.
ČESKÁ POZICE: Když jej postavím dobře, mohu se úspěšností blížit stu procentům, když špatně, nule?
HONZÁK: Ano. Když v 50. letech zjistili, co je placebo, a že někomu funguje a někomu ne, odhadli, že placebo reaktorů je okolo 55 procent. Ale já mohu postavit systém tak dobře, že placebo reaktorů bude sto procent, ale mohu jej postavit tak špatně, že procent bude nula.
ČESKÁ POZICE: Závisí fungování placeba na typu onemocnění?
HONZÁK: Počkejte! Abychom si teď dobře rozuměli, řekněme ještě, že placebo nefunguje na „onemocnění“, ale na řídicí systémy a jejich posly. Čili mohu vzbudit vše, co má neurotransmitery neboli nervové přenašeče. Například u bolesti mohu „ošidit“ opioidní receptory. Nezapomínejme totiž, že se s bolestí museli vypořádat i naši předci, a ti neznali analgon! A stejně jako naši předci jsou na tom i zvířata – i ta musejí svou bolest překonat bez analgonu.
ČESKÁ POZICE: Organismus je nastaven na samoléčbu?
Když v 50. letech zjistili, co je placebo, a že někomu funguje a někomu ne, odhadli, že placebo reaktorů je okolo 55 procent. Ale já mohu postavit systém tak dobře, že placebo reaktorů bude sto procent, ale mohu jej postavit tak špatně, že procent bude nula. |
HONZÁK: Je nastaven na sebehojící postupy, jenže medicína na to dnes nedbá. Je „nastavena“, ať použijeme to samé slovo, úplně jinak. Medicína pořád jenom bije nepřátele a nezužitkovává, co by organismus, pokud bychom mu dali tu možnost, dokázal sám, a třeba i lépe.
ČESKÁ POZICE: Jak mohu „ošidit“ opioidní receptory?
HONZÁK: Buď tím, že jim něco slíbíte. To je anticipace. Nebo tím, že v nich vycvičíte podmíněný reflex.
ČESKÁ POZICE: Co to znamená?
HONZÁK: Čtyřikrát po sobě podáte účinnou látku, ale popáté cukr, a organismus vyskočí v podmíněném reflexu. To dokládají pokusy Roberta Adera (americký psycholog, 1932–2011 – pozn. red.) na myších. Jedné skupině myší podával chuťově výrazný sacharin, což pároval s účinnou látkou, cyklosporinem.
Druhé skupině podával jen účinnou látku. A když přestal, vyšlo najevo, že myši, kterým nadále podával jen „neškodný“, ale chuťově výrazný sacharin, žily mnohem déle než myši, jež podmíněný reflex neměly vypěstovaný. Máte tedy v zásadě tyto dvě cesty léčby. Můžete jít jednou, druhou a kombinovat je.
ČESKÁ POZICE: Dosáhnou řídicí systémy, které lze nabudit i „ošizením“, kamkoli?
Čtyřikrát po sobě podáte účinnou látku, ale popáté cukr, a organismus vyskočí v podmíněném reflexu. To dokládají pokusy Roberta Adera na myších. |
HONZÁK: Ne.
ČESKÁ POZICE: Kam ne? Co nelze „ošidit“?
HONZÁK: Například játra. Ty si jedou za své. Mají vlastní totální ekonomiku.
ČESKÁ POZICE: Podle toho, co říkáte, by se daly kategorizovat nemoci.
HONZÁK: Dnes existují v zásadě dva koncepty nemoci. Illness – subjektivní prožitek člověka se změněným zdravotním stavem. A disease – medicínský konstrukt. Jenže toto dělení nemusí sedět, protože člověk, který plive krev, pokud si nevšimne, že plive krev, bude běhat po svobodě a dál šířit tuberkulózu. Máme teď v blázinci pacientku, která má emočně nestabilní poruchu osobnosti. Ta se ráno rozhodne, že jí není dobře, a proto se nepřevleče z pyžama. A když se jí zeptám, proč má pyžamo, odpoví, že je jí špatně, tak proč by se převlékala…
ČESKÁ POZICE: Co jí říkáte?
HONZÁK: Ať se jde převléct, že se bude cítit lépe.
ČESKÁ POZICE: Funguje placebo i na osoby s depresí?
Dnes existují v zásadě dva koncepty nemoci. Illness – subjektivní prožitek člověka se změněným zdravotním stavem. A disease – medicínský konstrukt. Jenže toto dělení nemusí sedět, protože člověk, který plive krev, pokud si nevšimne, že plive krev, bude běhat po svobodě a dál šířit tuberkulózu. |
HONZÁK: Deprese jsou neuvěřitelně různorodé, ačkoli máme jednu velkou depresivní poruchu, protože firmám se vyplatí prodávat na všechny deprese jedna antidepresiva. Za depresi dnes dokonce označujeme stav, kdy člověk pláče déle než dva týdny nad smrtí milované bytosti – takový člověk si už v naší civilizaci zaslouží prášky… Je to blbost! V takovém případě má o něho pečovat solidární societa blízkých lidí. To je mnohem lepší pomoc než pilulky.
Zmiňme rovněž poporodní blues. Nemám na mysli poporodní depresi, ale poporodní blues. Věděl jste, že naše končiny evropské, takzvaně civilizované, mají poporodního blues asi desetkrát víc než takzvaně primitivní společnosti, kde kolem rodičky je houf tet, které se o ni starají, a proto ji ani nenapadne uronit slzu?
ČESKÁ POZICE: To jsem nevěděl, ale teď jste mluvil jen o některých druzích deprese, lze-li tyto stavy za depresi označit. Funguje ale placebo i na těžkou depresi?
Za depresi dnes dokonce označujeme stav, kdy člověk pláče déle než dva týdny nad smrtí milované bytosti – takový člověk si už v naší civilizaci zaslouží prášky… Je to blbost! V takovém případě má o něho pečovat solidární societa blízkých lidí. To je mnohem lepší pomoc než pilulky. |
HONZÁK: Vrátím se k opicím. Existují studie založené na tom, že výzkumník píchne opici depresant, správně bychom měli říci dysforikum. Jakmile se to stane, ostatní opice v tlupě zareagují tím, že se seběhnou a začnou depresivní opici takzvaně komfortovat, a když sociální podpora chemii nepřebije, a ona ji nepřebije, protože chemie, která do té opice byla vpravena, je silná, opice zareagují tvrdě – depresivní opici vyženou, protože nechtějí, aby jim kazila morálku.
Jinými slovy, od určité úrovně jsou biologické metody pro léčbu jednoznačně prioritní. Budete-li ale doktor, který léči depresi, budete vědět, že optimální přístup i k těžce depresivnímu pacientovi je kombinace biologického a psychoterapeutického postupu.
Radkin Honzák (79)
|
