Lidovky.cz

Masová privatizace přivedla postkomunistické země na mizinu

Blízký východ

  13:23

Dle autorů studie z Harvardu a Cambridge existuje „přímá spojitost“ mezi rychlou masovou privatizací a ekonomickým úpadkem a úplatkářstvím.

Politickým tvůrcem a symbolem masové privatizace v České republice byl v devadesátých letech ministr financí a posléze premiér Václav Klaus. foto: © ČTKČeská pozice

Cílem bylo zajistit rychlý — a nezvratný — přechod ke kapitalismu pro země, které předtím byly za železnou oponou. Jenže místo toho, aby vedly k nové éře prosperity, programy masové privatizace obhajované armádou neoliberálních ekonomů vzdělaných na Západě — a podporovaných místními obdivovateli, například bývalým českým ministrem financí, předsedou vlády a současným prezidentem Václavem Klausem — pomohly přivést Rusko a další země bývalého sovětského bloku na mizinu.

Tvrdí to sociologové z Cambridgeské a Harvardovy univerzity, kteří publikovali studii, o níž prohlašují, že jako první objevuje „přímou spojitost“ mezi programy masové privatizace z počátku devadesátých let — přijatými přibližně polovinou postkomunistických zemí po rozpadu Sovětského svazu — a „hospodářským úpadkem a korupcí, jež následovaly“.

Na základě srovnání majetku 25 postkomunistických zemí (v letech 1990 až 2000) a údajů zjištěných Světovou bankou u manažerů více než 3500 firem ve 24 z nich badatelé tvrdí, že mají pádné důkazy, že čím svědomitěji jednotlivé země přijaly politiku masové privatizace doporučovanou západními ekonomy a mezinárodními finančními institucemi, tím hůř dopadly: státy, které hromadně privatizovaly, zaznamenaly následně průměrný pokles HDP na hlavu o víc než 16 procent v porovnání se státy, které tuto politiku neprováděly.

Studie ukazuje, že nejradikálnější privatizace v dějinách selhala v zemích, jimž měla pomoci

„Tam, kde byly programy masové privatizace realizovány, znamenaly pro postkomunistické vlády obrovský fiskální otřes, jehož následkem se oslabil vývoj institucí pro správu a řízení soukromé sféry a vážně zhoršila transformační recese,“ píší Lawrence King a David Stuckler z Cambridgeské univerzity a Patrick Hamm, doktorand na Harvardově univerzitě ve studii Masová privatizace, schopnost státu a hospodářský růst v postkomunistických zemích zveřejněné v dubnovém čísle časopisu American Sociological Review.

Badatelé tvrdí, že jejich práce, jež je „v přímém rozporu s neoliberálními výklady“, vychází z toho, co před deseti lety zjistila „malá skupina odborníků, kteří kritizovali masovou privatizaci, protože může potenciálně mařit správu věcí veřejných“, včetně Geralda A. McDermotta z Pensylvánské univerzity, ale i když „odpovídá institucionálním pohledům zaměřeným na korupci, překračuje jejich hranice tím, že prohlašuje, že samotná masová privatizace poškodila existující státní instituce a zvýšila korupci“.

Studie nejen dokumentuje minulost, ale přináší i varování pro současnou dobu: ještě v roce 2008 Egypt uvažoval o realizaci programu masové privatizace, o rozdání akcií veřejných obchodních společností přibližně 40 milionům egyptských občanů. Maroko a Tunisko uvažovaly o podobné politice po arabském jaru 2011 a vyzvaly Evropskou banku pro obnovu a rozvoj (EBRD), aby jim při tomto procesu radila.

„Rychlou a rozsáhlou privatizaci podporují někteří ekonomové, aby řešili současnou dluhovou krizi na Západě a docílili reforem v ekonomikách Blízkého východu a severní Afriky,“ uvedl King v tiskovém prohlášení a vyzval, aby prioritou bylo zabezpečit vládní příjmy a schopnosti státu. „Tato studie ukazuje, že nejradikálnější privatizace v dějinách selhala v zemích, jimž měla pomoci.“

„Šoková terapie“ – hořká pilulka, která nic neléčí

Mezi propagátory receptu „šokové terapie“ pro postkomunistický svět, kteří volali po rychlé masové privatizaci, liberalizaci cen a obchodu a po úsporných opatřeních ve fiskální a měnové oblasti, patřil americký ekonom Jeffrey Sachs, jenž mnoha postkomunistickým zemím radil, jak realizovat reformy. „Nutnost urychlit privatizaci je rozhodující ekonomicko-politickou otázkou, před kterou východní Evropa stojí,“ napsal Sachs v roce 1992. „Když v blízké budoucnosti nenastane v privatizaci velkých podniků výrazný posun, celý proces by se na mnoho let mohl zastavit.“

Neoliberálové, jako je Sachs, propagovali základní princip politické prospěšnosti radikální změny, protože „se domnívali, že období ,mimořádné politiky‘ po pádu komunismu dává elitám krátkou šanci k provedení reforem, po níž by se manažeři a pracovníci státních podniků mohli snažit o zastavení či dokonce potlačení privatizačních a liberalizačních snah, aby zabránili propouštění a dalším sociálním nákladům,“ píšou King, Stuckler a Hamm.

Domnívali se také, že šoková terapie je tou správnou léčbou, i když hořkou pilulkou ke spolknutí. Zpráva EBRD o transformaci (Transition Report) z roku 1999 shrnuje konsensus zahraničních poradců a postkomunistických elit na začátku přechodného období:

„Soukromé vlastnictví by zajistilo podnikovou správu orientovanou na zisk, kdežto liberalizace obchodu a cen by uvolnila konkurenční tržní síly, které odměňují ziskové aktivity. Firmy by tedy měly vnitřní i vnější podněty k restrukturalizaci.“

Hlasy prosazující postupné kroky však od začátku zdůrazňovaly důležitost státem řízené institucionální reformy a tvrdily, že při absenci podpůrného institucionálního prostředí „by radikální reformy měly negativní dopad: privatizace by mohla vést spíše k rozprodávání aktiv než k investování a rychlé reformy by mohly stvořit ekonomické vítěze, kteří by se následně chovali kořistnicky“, upozorňují King, Stuckler a Hamm.

Masová privatizace dosáhla horšího výkonu podniků spolu s klesající schopností státu zdaňovat firmy

Navzdory tomu v politických debatách ve většině zemí zvítězili zastánci politiky šokové terapie. Jak to vyjádřil Lawrence Summers v roce 1994 poté, co odstoupil z funkce hlavního ekonoma Světové banky: „Navzdory pověsti ekonomů, že nejsou schopní se nikdy na ničem shodnout, v radách poskytovaných zemím východní Evropy a bývalého Sovětského svazu je velký stupeň shody. (…) Privatizace, stabilizace i liberalizace… musejí být dokončené co nejdříve.“ 

Badatelé z Cambridge a Harvardu říkají, že pokud jde o masovou privatizaci, neoliberální zastánci šokové terapie evidentně nečekali, že fiskální šok bude obzvlášť ničivý ze dvou důvodů:

  • Za prvé přívrženci se domnívali, že socialistické státy se chovaly tak, že snižovaly hodnotu vynakládáním obrovského množství zdrojů na pomoc neefektivním firmám, které vyráběly nepotřebné zboží. Radikální privatizace tudíž teoreticky mohla vytvořit pro stát obrovské úspory.
  • Za druhé očekávali rostoucí daňové výnosy z mimořádného růstu nanovo soukromých firem a zlepšujícího se výkonu privatizovaných státních podniků, aby se vyrovnaly výpadky příjmů.

„Tvrdíme, že když se nějaká postsocialistická země rozhodla rychle privatizovat svou kapitálovou účast v podnicích, okamžitě to snížilo finanční postavení tohoto státu kvůli vysoké rozpočtové závislosti na příjmech státních firem,“ píšou King, Stuckler a Hamm, přičemž výsledkem byl začarovaný kruh vzájemného posilování upadajícího státu a upadající ekonomiky.

„Aby se stát vyhnul fiskální krizi v důsledku masové privatizace, podniková sféra by musela růst a být účinně zdaněna. (…) Masová privatizace dosáhla přesného opaku: horšího výkonu podniků spolu s klesající schopností státu zdaňovat firmy.“

Masová privatizace, masový klam

Masovou privatizaci (v České republice známou jako „kuponová privatizace“) provedla přibližně polovina postkomunistického světa. Zahrnovala distribuci kuponů obyčejným občanům, kteří za ně mohli získat akcie národních podniků. Tuto metodu zvolily především země, jež považovaly zahraniční investice za nepravděpodobné a výhradní zaměstnanecké vlastnictví za nežádoucí, ale odmítaly skupování většinových podílů managementem a zaměstnanci jako nezávislé možnosti.

Podle badatelů z Cambridge a Harvardu se z balíku „šokové terapie“ tato politika ukázala být nejobtížněji proveditelná a v jejích výsledcích byly také největší rozdíly. Badatelé prohlašují, že tato politika úplně selhala ze především dvou důvodů:

  • Za prvé oslabila stát, protože odstranila jeho příjmovou základnu — zisky podniků v majetku státu — a jeho schopnost regulovat vyvíjející se tržní hospodářství.
  • Za druhé vytvořila podniky postrádající strategické vlastnictví a řízení a otevřela je zkorumpovaným majitelům, kteří rozprodávali majetek a své firmy nerozvíjeli.

Navíc nově hromadně privatizované firmy byly ve většině případů odříznuty od státních dotací, ale na rozdíl od firem privatizovaných strategickým vlastníkům „neměly přístup ke zdrojům, jako jsou investiční kapitál, nové manažerské talenty nebo marketingové sítě. (…) V důsledku této situace, kdy majitelé, manažeři a pracovníci nemohli spolupracovat na zkvalitnění svých firem, často sledovali krátkodobé parazitní strategie, například vyvádění aktiv, aby nahromadili majetek.“

Česká „odchylka“

Když se v letech 1991 až 1996 rozpadal Sovětský svaz, čtrnáct zemí přijalo programy masové privatizace vedoucí k celkovému počtu přesahujícímu 30 tisíc středních a velkých společností privatizovaných pomocí této politiky. V Rusku bylo privatizováno víc než 15 tisíc velkých a středních podniků během pouhých dvou let. V České republice — kde se vyvádění aktiv stalo natolik běžným, že tato země dala světu nový termín pro tento jev, totiž „tunelování“ — bylo během čtyř let privatizováno více než 1800 firem.

V České republice bylo během čtyř let privatizováno přes 1800 firem, v Rusku během pouhých dvou let 15 tisíc

King, Stuckler a Hamm však tvrdí, že Česká republika byla „statistickou odchylkou“, protože byla jednou z mála zemí, které tuto politiku realizovaly, ale celkově se těšily hospodářskému růstu a přilákaly velké množství přímých zahraničních investic. To však podle nich bylo dáno spíše jejím relativně pevnějším výchozím bodem a zeměpisnou polohou — a tento relativní úspěch nevydržel.

„Česká republika byla druhou nejbohatší zemí v regionu, její zahraniční dluh byl malý, měla dlouhou a uznávanou historii průmyslové výroby z doby, kdy byla hybnou silou ekonomiky rakousko-uherské říše, hotovou předkomunistickou právní tradici v oblasti smluvního a majetkového práva a výhodnou polohu s hranicemi s Německem.“

„Navzdory tomu v roce 1999 Česká republika zaznamenala ty nejhorší výsledky ve střední a východní Evropě v oblasti ochrany vlastnických práv, efektivnosti vlády a tempu růstu. Data z případové studie navíc dokazují, že společnosti privatizované pomocí kuponů měly značné problémy v oblasti správy a řízení… a mnoho firem privatizovaných prostřednictvím kuponů bylo znovu zestátněno a nakonec prodáno zahraničním investorům.“

Badatelé dále citují McDermotta z Pensylvánské univerzity, který v roce 2002 ukázal, že masová privatizace v České republice velmi zkomplikovala správu a řízení společností a způsobila, že aktiva nebyla využita z důvodu nejasných majetkových poměrů, které odrazovaly cizince od investování. „Dobře fungující regulační a ratingové agentury nebo nezávislý hospodářský tisk by bývaly mohly zmírnit porušování akcionářských práv, ale tyto instituce neexistovaly,“ píšou King, Stuckler a Hamm.

Co bylo špatně?

Proč přechod od socialismu ke kapitalismu vedl v některých zemích k lepšímu růstu a v jiných ke značnému hospodářskému poklesu? King, Stuckler a Hamm uvádějí, že odborníci přišli s třemi hlavními argumenty:

  1. Úspěšné země rychle realizovaly neoliberální politiku.
  2. Nezdary nebyly způsobeny politikou, ale špatným institucionálním prostředím.
  3. Politika byla kontraproduktivní, protože uškodila státu.

„Zastánci postupných kroků i stoupenci šokové terapie tvrdili, že fakta potvrzují správnost jejich původních stanovisek. Ti druzí však udělali jeden důležitý ústupek: na institucích a dalších výchozích podmínkách záleželo víc, než dříve přiznávali,“ konstatují autoři studie.

Nebo jak to vyjádřil slavný monetaristický a neoliberální ekonom Milton Friedman v roce 2002, když přemýšlel o postkomunistickém Rusku: „Ukazuje se, že zákonnost je zřejmě důležitější než privatizace. Privatizace bez právního státu nemá smysl. Co znamená privatizovat, když nemáte jistotu vlastnických práv, když se svým majetkem nemůžete nakládat, jak chcete?“

Milton Friedman v roce 2002: „Ukazuje se, že zákonnost je zřejmě důležitější než privatizace. Privatizace bez právního státu nemá smysl.“

O dva roky dříve laureát Nobelovy ceny Joseph Stiglitz ve své přínosné práci Zašantročená reforma. Deset let transformace tvrdil, že upřednostňování privatizace před vytvořením patřičného institucionálního rámce podporuje rozsáhlou korupci a vyvádění majetku, přičemž tyto tendence zhoršuje liberalizace kapitálových účtů, což usnadňuje převádění peněz do ciziny, poznamenávají King, Stuckler a Hamm.

Badatelé tvrdí, že v současnosti existuje shoda mezi zastánci postupných kroků i stoupenci šokové terapie ještě v jednom klíčovém bodě: některé země, jako je Česká republika, měly větší dispozice, aby restrukturalizovaly své ekonomiky efektivněji a dosáhly konkurenceschopnosti na globalizovaných trzích vzhledem ke svému zvláštnímu historickému a kulturnímu dědictví.

„Navzdory tomuto přiznání stoupenci šokové terapie dál trvali na tom, že rychlejší a rozsáhlejší reformy vedou k lepšímu výkonu. Z tohoto důvodu tvrdili, že jejich původní teorie nepotřebují zásadní revizi. Místo toho prohlašovali, že rozdíly ve výkonu je možné vysvětlit kombinací výchozích podmínek a nedostatečnou realizací reforem,“ píší badatelé.

Například John Nellis, senior manažer oddělení Světové banky pro rozvoj soukromé sféry, prohlásil v roce 2008, že země „po chybných privatizacích, jež uskutečnily, jsou na tom lépe, než by byly, kdyby bývaly odprodej majetku neprovedly nebo odložily“.

Ovšem podle sociologů z Cambridge a Harvardu ty země, které při vytváření soukromé sféry postupovaly pozvolněji – Polsko a Slovinsko – jsou teď mnohem blíže „západnímu kapitalistickému ideálu“ a vyznačují se relativním oddělením politiky a ekonomiky spíše než „klientelským nebo politickým kapitalismem“.

„Samozřejmě, že netvrdíme, že masová privatizace je jedinou cestou k postkomunistickému patrimonialismu (jasným případem patrimoniálního kapitalismu je například Bulharsko, ale to program masové privatizace neuskutečnilo). Avšak tím, že masová privatizace byla jednou z příčin fiskální krize a vedla k vážným problémům ve správě věcí veřejných, stala se určitě úrodnou půdou pro činnosti vedoucí k patrimonialismu (vyznačujícího se například účelovými převody majetku, oficiální korupcí, žádostmi o ilegální provize a privatizací vládních prostředků).“

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.