Pro Tomáše Garrigua Masaryka (1850–1937) byla první světová válka, kterou vykládal pod vlivem francouzského zakladatele sociologie Augusta Comta (1798–1857) jako svár teokracie a demokracie, širším vyjádřením české otázky. Na rozdíl od mnoha intelektuálů však odmítl ve válce vidět obrodný živel. Rozpoznal zlo a aktivně proti němu bojoval. Vítězství „dobra nad zlem“ přispělo k nadějím, které s sebou nesl nový československý stát, jenž vznikl 28. října 1918, a demokratickým programem náležel k vítěznému proudu dějin.
Masarykovo pojetí života a politiky sub specie aeternitatis (z hlediska věčnosti) či pravda vítězí proto nebylo pouhým spekulativním heslem, ale vírou, že prozřetelnost bdí nad chodem světa. Koncept státu Masaryk vybudoval v tradici zápasu o pravdu, která má být v životě člověka nejvyšší autoritou.
Demokratický charakter první republiky ocenili myslitelé, jako je Karl R. Popper (1902–1994) či Hannah Arendtová (1906–1975), když se zmínili o Masarykovu Československu jako o ostrovu demokracie a svobody uprostřed fašizující se střední Evropy.
Duchovní spjatost
Tehdejší Československo bylo mimořádným státem nejen tím, že dosud jediným v dějinách, který byl založen či podle TGM obnoven filozofem, ale i tím, že jej doprovázela silná, západně orientovaná víra v ideály demokracie a humanity. Ty v novém státě ztělesňoval především Masaryk, okruh jeho spolupracovníků, „jeho“ legionáři a také bohatý spolkový život a působily natolik silně, že brzy přispěly ke vzniku pozitivního mýtu o první republice. Masaryk současně rozpoznal, že tyto ideály jsou vůdčími motivy českých dějin.
Ve své filozofii dějin Masaryk ukázal, jak jsou české dějiny duchovně spjaté se světovými. Vzestup demokratických tendencí je tudíž českým národním zájmem. |
Českou otázkou se Masaryk jako univerzitní profesor filozoficky zabýval od konce 19. století – podle něho filozofie je převážně etikou, sociologií a politikou. Ve své filozofii dějin pak ukázal, jak jsou české dějiny duchovně spjaté se světovými. Vzestup demokratických tendencí je tudíž českým národním zájmem. A naopak, co se děje ve světě, týká se i nás. České myšlení nemá zůstat jen okrajovým, ale má být silnou filozofií moderního člověka.
Takto Masaryk řešil i problém malého národa: být národem malým není zlo. Malost je v tom, že člověk neprohlédne a nehledá prostředky k odstranění své malosti. Problém malého národa lze pochopit jako výzvu k účasti na světových otázkách: „Musíme ten svět přesvědčit, že co chceme, je v jeho prospěchu.“ Jde o to rozpoznat, že světová témata jsou tématy české otázky.
Záchrana křesťanství
Moderní člověk se však vyznačuje ochromenou vůlí, kterou je třeba oživit nejen soustředěnou a metodickou prací, ale i odklonem od přílišného subjektivismu k objektivismu, což pro Masaryka znamená přestat se neustále zabývat vlastním nitrem a více se starat o vnější svět.
Když Masaryk zjistil, že církevní náboženství upadá, chtěl zachránit křesťanství necírkevním náboženstvím humanity. Jeho úvahy o významu náboženství tudíž mají praktický ráz. |
Polovzdělanost plodící umrtvující lhostejnost a titanismus prostupuje generacemi a představuje pro Masaryka zlo. Titanismem pak označuje podle řecké mytologie zvrácené směřování k přehnanému individualismu a velikášství, v němž se člověk považuje za boha. S problémem polovzdělanosti se Masaryk potýká už ve svém habilitačním spise Sebevražda z roku 1881, který Masarykův tajemník Vasil Kaprálek Škrach (1891–1943) označil za klíč k Masarykovu dílu.
Masaryk v něm ukazuje, že beznábožnost vede lidi k nespokojenosti. A podobně jako jiní filozofové viděl již v 19. století, že se blíží doba velkých válek a revolucí. Domníval se, že to souvisí s otázkou náboženskou, se zbožností. Když zjistil, že církevní náboženství upadá, chtěl zachránit křesťanství necírkevním náboženstvím humanity. Masarykovy úvahy o významu náboženství tudíž mají praktický ráz.
Stěžejní zájem
Východiskem z moderního oslabení, jak uvádí v Sebevraždě, je „očistit učení Kristovo od kněžourských mazanic a náležitě ho pochopit“. Podobně když na konci první světové války píše dílo Nová Evropa, formuluje v závěru programové heslo: „Ježíš, ne César!“ Ježíše však Masaryk pojímá pozemsky, nevidí v něm Boha a je mu především učitelem humanity. Svou interpretací smyslu českých dějin přivádí k Husovu odkazu bratrství a reformace, čímž opět vede člověka k Ježíšovi.
Masarykovým stěžejním zájmem bylo, aby člověk nežil pouze přírodně, nýbrž aby vybojoval pro sebe a své bližní prostor uznání a svobody – v tomto smyslu chápal politiku |
To je pro Masaryka zdroj humanity a jádro demokratického programu. Masarykovi bylo zřejmé, že filozofie a myšlení tvoří dějiny. Jeho stěžejním zájmem bylo, aby člověk nežil pouze přírodně, nýbrž aby vybojoval pro sebe a své bližní prostor uznání a svobody – v tomto smyslu chápal politiku. Dějiny jsou cestou ke svobodě, kterou je třeba nabývat prací. Masaryk je přesvědčen, že teprve prací člověk získává mravní kulturu, humanitu, tedy lásku k bližnímu: „Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce.“
Včleňuje tak lidskou práci do univerza, šlo mu o metafyzický význam práce. Důležitosti, kterou Masaryk přisuzuje práci, ukazuje jeho přednáška Jak pracovat? z roku 1898), v níž nechápe práci jako především ekonomický fenomén, ale jako základní přístup člověka k sobě samému, jako rys vzdělanosti a kultury, tedy předpoklad svobody. Tuto drobnou, každodenní práci staví Masaryk proti svůdným romantickým představám čehosi velikého a ohromného, co vyřeší situaci. Strach ze všednosti je třeba překonat obyčejnou prací.
Reformační tradice
Práce, kterou Masaryk předepisuje modernímu člověku jako lék, je sebezapřením, ale zároveň nutností, již je třeba podstoupit na cestě k pravé demokracii a svobodě. V práci se učíme potlačovat své já, sklony a samolibost, je vedením k řádu, pravidlům, zákonům, obecně k mravnosti, která stvrzuje lidskou svobodu jako odpovědnost.
Masarykova národní filozofie závisí na reformační tradici, která se občansky a politicky projevila zejména v USA v přesvědčení, že svoboda a demokracie stojí na kázni puritanismu, že demokracie vyžaduje morálku, humanitu |
Masarykova národní filozofie závisí na reformační tradici, která se občansky a politicky projevila zejména v USA v přesvědčení, že svoboda a demokracie stojí na kázni puritanismu, že demokracie vyžaduje morálku, humanitu. Nahlédnout tuto spojitost je pro Masaryka zásadní pro budování demokratického státu.
Humanitní ideál je bratrským ideálem, který nabývá konkrétní podoby v sociální otázce. Ta byla zápasem za odstranění materiální i mravní lidské bídy, a v tomto smyslu ji považoval za výraznou součást identity nového státu. U Masaryka je tato identita sice formulována jako česká otázka, ale nejde o žádné národovectví.
Masaryk se opírá o univerzální hodnoty filozoficko-vědeckého přístupu k životu – moderní stát, jeho občany a instituce nelze formovat bez kritické vědy, která učí myslet a metodicky pracovat. Podle něho vědecké vedení potřebujeme, abychom snáze odhalovali záměry prozřetelnosti v dějinách. Českou otázku pak Masaryk rozvíjí především s evropskými tématy, se sociální otázkou a s otázkou náboženskou.
Nebezpečí zleva i zprava
Masaryk byl strážcem demokracie a uvědomoval si nebezpečí, které jí hrozí zleva i zprava. Jako prezident poukazoval na zhoubný vliv bolševismu na sociálně demokratickou levici. Od Masarykova rázného zásahu proti těmto silám v roce 1920 (vyhlášení generální stávky) bolševický radikalismus v Československu v podstatě ztratil vliv.
Nepochybně se díky Masarykovi snížil počet členů Komunistické strany Československa z 340 až 380 tisíc v roce 1921 na 20 tisíc v roce 1929, kdy vnitřními spory rozvrácené komunisty udržovala při životě jen masivní podpora Moskvy. Podobně střežil demokracii před nebezpečím zprava, zejména odrazoval premiéra Karla Kramáře (1860–1937) od spoluúčasti ve válce proti Sovětskému svazu.
Masaryk byl strážcem demokracie a uvědomoval si nebezpečí, které jí hrozí zleva i zprava |
Jiné nebezpečí viděl ve vzestupu fašismu ve střední Evropě a především nacismu v Německu. Zhruba dva měsíce po jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem uveřejnil Masaryk pod pseudonymem V. S. německy zdrcující recenzi Hitlerova pamfletu Mein Kampf. Tuto propagandistickou slátaninu odhaluje nejen jako svévolnost, ale byl i jedním z prvních světových státníků, kteří objevili v nacismu gangsterizaci Německa.
Masarykovi se podařilo to, co dnešní Evropě a českému prostředí chybí – na základě humanitních ideálů formuloval program státního společenství, ozřejmil smysl jeho institucí a nezbytnost etického rozměru jeho občanů.A to s erudicí vzdělance, který čerpal moudrost z klasické vzdělanosti a současně podporoval technické vzdělání a přírodní vědy.
Univerzity
V té době v Evropě na jedné straně doznívaly osvícenské ideály a v mnoha oblastech života se uplatňoval nový vědecký postoj – pozitivismus – a na druhé byly bouřlivě prosazované národní zájmy a narůstal antisemitismus. Jako demokrat si Masaryk uvědomoval, že demokracii je třeba budovat nejen institucionálně a legislativně, ale že jde i o problém obecné vzdělanosti.
Univerzity jsou pro Masaryka uskutečněním humanitního ideálu – centrem osvětové práce a dovršením osvícenských ideálů, tak u něho splývá vzdělanost se smyslem pro demokracii |
Zatímco v současnosti se o vzdělání hovoří převážně v souvislosti s uplatňováním na trhu práce, tedy s rozvojem specializovaných bezprostředně užitečných dovedností, podle Masaryka úkolem vzdělání není pouze připravit člověka pro zaměstnání, ale především ho vzdělat v lidskosti.
Univerzity jsou pro Masaryka uskutečněním humanitního ideálu – centrem osvětové práce a dovršením osvícenských ideálů, tak u něho splývá vzdělanost se smyslem pro demokracii. Každá škola je vlastně demokratickou institucí, a proto souhlasil s Komenského demokratickým principem vzdělání a s myšlenkou, že reforma státu musí probíhat již ve škole.
Masaryk byl zastáncem Komenského návrhu, podle kterého je třeba uskutečňovat nápravu společnosti komplementárně ve třech oblastech – v politice, náboženství a ve vzdělání. V souladu s Komenským požaduje, aby vzdělanost byla prvořadým úkolem státu, neboť až vzděláním se člověk stává člověkem.
Potřeba demokratů
Masarykovo pojetí Evropy se opíralo o odlišné pojetí vzdělanosti, než je to současné – zatímco dnes se ozývají nářky nad nedostatkem technicky vzdělané pracovní síly, Masaryk zdůrazňoval, že republika potřebuje demokraty. Vzdělanost ještě v 19. století představovala politikum, které se těšilo prvořadému zájmu. Masaryk měl otázku vzdělanosti neustále na zřeteli a byla mu předním politickým úkolem.
Masarykovo pojetí Evropy se opíralo o odlišné pojetí vzdělanosti, než je to současné – zatímco dnes se ozývají nářky nad nedostatkem technicky vzdělané pracovní síly, Masaryk zdůrazňoval, že republika potřebuje demokraty. |
Klasická vzdělanost, která formovala Masaryka, a na niž se svým pojetím demokracie odvolával, je pro dnešního člověka takřka neznámá. Filozof Jan Patočka (1907–1977) v této souvislosti poznamenal, že přicházející doba poevropská se vyznačuje tím, že mizí klasická vzdělanost představovaná především historií, filozofií, latinou a řečtinou, přičemž právě tyto předměty v sobě nesou specifické a pro Evropu příznačné pojetí člověka.
Evropa jako duchovní útvar se podle Masaryka ocitá v krizi, proto je jejím politickým úkolem demokratická rekonstrukce, která nastane mravní převýchovou národů. Pokud se její vzdělávací instituce z přiměřené části nevrátí k velkým tématům vzdělanosti, bude skomírat v duchovní pustině účetně-hospodářských přístupů k politice a k člověku.
Specifická interpretace
Masaryk rozumí pojmu vzdělanosti, jak je vlastní německé filozofické tradici – vzdělání je vzestup od partikulárních zájmů k obecnosti. Tento pojem vzdělanosti Masaryk konkretizuje specifickou interpretací českých duchovních dějin. Zdůrazňuje jeho etický rozměr a opírá jej o boj za pravdu. Jeho mystický rozměr udržuje zmínkou o sub specie aeternitatis, o životě před tváří Boží.
Masaryk rozumí pojmu vzdělanosti, jak je vlastní německé filozofické tradici – vzdělání je vzestup od partikulárních zájmů k obecnosti. Tento pojem vzdělanosti Masaryk konkretizuje specifickou interpretací českých duchovních dějin. |
Konfrontace s Masarykem proto pro dnešního člověka neznamená pouze střet s dobou, v níž se vedl boj o politickou samostatnost, ale především s českou filozofií dějin, kterou prakticky uplatňoval ve svém politickém zápase. Masaryk se politicky geniálně obrací k vlasteneckým touhám českého národa – mluví o národu, o Češích, o vlasti. Zdůrazňuje „českou“ otázku, úlohu „českého“ národa a smysl „českých“ dějin. V tom však není nijak výjimečný.
Jeho politické mistrovství však spočívá v tom, že těmto často provinciálností zkompromitovaným tématům dodal univerzální charakter a vztáhl je k vážným otázkám evropského duchovního vývoje. Provinciální mysl pozvedl k obecným úkolům. Češství mu bylo nástrojem k tomu, jak se stát člověkem, Evropanem a světoobčanem.
Není češství bez evropanství
Masaryk nechápal evropanství jako něco, co je naší kultuře vnější, co potlačuje naši suverenitu, nýbrž naopak jako to, čím ji stvrzujeme. Rozpoznal totiž, že má-li být řeč o češství, je nutné vidět v jeho základě evropanství, respektive není češství bez evropanství, není česká otázka bez otázky evropské.
Masaryk rozpoznal, že má-li být řeč o češství, je nutné vidět v jeho základě evropanství, respektive není češství bez evropanství, není česká otázka bez otázky evropské |
Evropa je pro Masaryka určena duchovním zápasem o novou podobu člověka, který se zrodil v antickém Řecku a přes židokřesťanství a osvícenství pronikal do současnosti. V tomto smyslu Masarykův odkaz na Palackého odkazuje na Kantovo mravní pojetí lidskosti.
V jeho pojetí Evropy jako duchovního úkolu je však třeba vidět i slova Masarykova přítele, filozofa Edmunda Husserla (1859–1938): Evropa je racionální nahlédnutí. Masaryk nám dnes připomíná, že zájem český a evropský je neoddělitelný. Proto byl příznivcem evropské federalizace a formování nového člověka, kterého nazval homo europaeus.