Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Masaryk se mýlil. Správně má být: Bát se a krást!

Evropa

  21:26

Ze současných afér vyplývá, že kdyby Česká republika nevstoupila ani do EU, ani do NATO, její politická kultura by byla stejná jako dnes.

Prvnímu československému prezidentovi Tomáši Garrigueovi Masarykovi se přisuzuje heslo Nebát se a nekrást, které vyplývá z jeho projevu 11. dubna 1913. foto: ČTKČeská pozice

Nebát se a nekrást! Toto krédo prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka má na své facebookové stránce neformální šéf Věcí veřejných (VV) Vít Bárta. Napravit současnou politickou kulturu v Česku chce jeho bývalý kolega Jaroslav Škárka. Dle předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky Věci veřejné „dostaly politickou kulturu až na samé myslitelné dno“. A místopředseda sociálních demokratů Michal Hašek zase „nevyloučil obecnější debatu politických stran o obnově elementární politické kultury“.

Všem uvedeným politikům jde o stejnou věc jako Masarykovi před 98 lety – o zlepšení české politické kultury. Pro upřesnění definice, co to vlastně ta politická kultura je: Tímto pojmem se obvykle označuje soubor hodnot a neformálních etických pravidel, jejich dodržování veřejnost očekává od politických stran a osob činných v politickém životě bez ohledu na jejich stranickou, etnickou či ideologickou příslušnost.

Masaryk v projevu 11. dubna 1913 na schůzi politického klubu České strany pokrokové, takzvané realistické, na níž se projednávaly doplňovací volby pražských obecních starších, vyzval členy a příznivce strany, aby se v politice nebáli říkat své názory – nebát se. A prohlásil, že je důležitý i program hospodářský, v němž by se mělo projevit odhodlání nekrást.

V souvislosti se současnou vládní krizí lze konstatovat, že se česká politická kultura za téměř sto let od Masarykova projevu v podstatě nezměnila. Verbální snaha jmenovaných současných politiků je sice chvályhodná, leč marná. Realita byla až dosud v Česku mocnější než ideály. A to i v případě VV, jež se chovají jako podnikatelský subjekt, což si mnozí, pokud jde o jednání politických stran, před parlamentními volbami loni v květnu přáli. Jak se ukázalo, podlehli stejnému idealismu jako Masaryk.

Proto je třeba nevkládat naděje do nejisté, nepředpověditelné a lepší budoucnosti. Užitečnější bude prozkoumat některé zásadní události uplynulých více než 20 let z hlediska nefungujícího předpokladu příčin a následků, takzvaných kontrafaktuálních (virtuálních) dějin – toho, co se nestalo, ale stát mohlo. Možná právě to pomůže vidět Česko realističtěji.

Vstup do EU a NATO

Jednou z těchto událostí byl vstup České republiky do Evropské unie v květnu 2004. Argumentem jeho obhájců bylo i zlepšení české politické kultury. Od té doby se vystřídalo šest vlád – Vladimíra Špidly (ČSSD), Stanislava Grosse (ČSSD), Jiřího Paroubka (ČSSD), Mirka Topolánka (ODS), Jana Fischera (nestraník) a Petra Nečase (ODS) – a politická kultura se nezlepšila. Pokud se tedy nezhoršila.V souvislosti se současnou vládní krizí lze konstatovat, že se česká politická kultura za téměř sto let v podstatě nezměnila

Svědčí o tom dnešní krize Nečasovy vlády, jíž vyvrcholily kauzy Barták, Drobil a Vondra. Včetně současné aféry kolem ABL, se vyrovnají těm, jichž jsme byli svědky za předchozích pěti vlád. Aféře spojené s nákupem bytu Stanislavem Grossem, kvůli které musel odstoupit z funkce premiéra, či s firmou Moravia Energo, jejímž 31procentním vlastníkem se stal. Nebo skandál Jiřího Čunka (KDU-ČSL), místopředsedy vlády Mirka Topolánka, který musel odejít z funkce kvůli údajnému půlmilionovému úplatku. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by se politická kultura zlepšovala.

Další významnou událostí byl vstup ČR do NATO v březnu 1999. Ten sice nebyl přímo spojován s politickou kulturou, ale měl mimo jiné zajistit fungování české armády dle západních norem. Nezajistil. Vypovídá o tom například kauza Gripeny, jež začala v roce 2001 za vlády Miloše Zemana (ČSSD) a týká se údajných úplatků ve výběrovém řízení na dodavatele nadzvukových letadel, ve kterém zvítězilo konsorcium BAE Systems-Saab. A také aféra Barták kvůli velkým armádním zakázkám, jež provází podezření z korupce.

Vlády Václava Klause (ODS) v letech 1992 až 1998 jsou pak především spojené s aférami lehké topné oleje a fiktivních sponzorů ODS. Odhalení těchto mecenášů vedlo v listopadu 1997 k takzvanému Sarajevskému atentátu. A následně vyvolalo demisi druhé Klausovy vlády.

Žádná změna

Z výčtu některých afér za uplynulých více než 20 let vyplývá, že se české politické prostředí příliš nezlepšilo. Přesto byly všechny zúčasněné strany opět zvoleny do parlamentu, s pozoruhodnou výjimkou KDU-ČSL (její bývalí členové angažovaní v jiných stranách tam ovšem zasedají).

Co by se z tohoto hlediska stalo, kdyby ČR do EU a NATO nevstoupila? Pravděpodobně vůbec nic. A paradoxně by to možná naší politické kultuře prospělo. Museli bychom se totiž spolehnout pouze sami na sebe, a nikoli na vyspělejší Západ. Toto spoléhání se na Západ má příčinu v chybném kauzálním předpokladu, že vstup do EU vyřeší všechny české problémy. Jeho důsledkem je pak pasivita, protože vše vyřeší někdo jiný za nás, evropská pravidla nastavují kulturní a procesní mantinely.

Přístup odpůrců vstupu do EU a do NATO, kteří sice takto neargumentovali, tedy byl realističtější. A neobstojí ani tvrzení obhájců vstupu do těchto institucí, že jeho odpůrci tím chtěli zajistit pro své spřátelené byznysmeny ovládnutí ČR, čemuž lepší právní prostředí západních zemí mělo zabránit. To se totiž nepovedlo. Kauzální způsob myšlení se tedy ani v případě obhájců vstupu do EU a do NATO neosvědčil.

Pokud by tedy ČR v uplynulých více než 20 letech nevstoupila do EU ani do NATO, lze z hlediska zlepšení politické kultury zpochybnit i listopad 1989. Jedním z jeho cílů totiž bylo začlenění ČR do západních struktur skrývající se pod heslem Zpět do Evropy! Co by nastalo, kdyby zůstala u moci Komunistická strana Československa (KSČ)?

Čínský scénář

Jedním z možných scénářů pro bývalé Československo je vývoj dle vzoru Číny v minulých více než 20 letech. Současná Čína a ta v roce 1989 jsou dvě odlišné země, které mají jedno společné: vládu komunistické strany. Ta sice příliš nedodržuje lidská práva, ale pod jejím vedením v Číně nastal nebývalý hospodářský růst. To by se nepochybně líbilo i proměněné KSČ, v níž by starou gardu Miloušů Jakešů, Vasilů Bilaků a jim podobných nahradila mladší garnitura složená z lidí typově blízkých Aleši Hušákovi, Martinu Ulčákovi nebo Vladimíru Dlouhému. 

Zvyky mizí, až když se dostanou do střetu se ctí. Čest však zatím v Česku nikdo nenabízí, ani po ní není poptávka.

Z hlediska politické kultury bychom na tom byli pravděpodobně stejně jako dnes a lépe v tom smyslu, že bychom se opět museli spolehnout spíš sami na sebe než na někoho jiného. Vztah k vlastnickým právům, z nichž se na Západě vyvinula i práva lidská, by v Česku vypadal přibližně jako dnes – někde mezi jejich západním pojetím a ruskou kolektivní občinou. V jedné věci by však možná byla KSČ chytřejší než čínská komunistické strana či současný režim v Bělorusku. Vzhledem k dobrému hospodářskému stavu země by mohla povolit zcela regulérní demokratické volby, protože by v nich pravděpodobně bez problémů zvítězila.

Rozhoduje čest

Z téměř nehybného stavu české politické kultury v uplynulých sto letech, a to i v případě alternativního vývoje Česka od roku 1989, vyplývá ponaučení, jež je třeba si vzít z neúspěchu Masarykova hesla Nebát se s nekrást! Za prvé, že bylo nereálné, protože Masaryk byl příliš v zajetí Platónských idejí. Za druhé, že je třeba vyhlásit nové, Aristotelovsky realistické heslo, které mnohem víc odpovídá české realitě: Bát se a krást!

Toto přiznání se k českým zvykům by totiž bylo čestnější a pomohlo by je lépe odstranit než všechny apely na rozum, morálku či náboženství. V knize Zákon cti americký filozof ghansko-britského původu Kwame Anthony Appiah píše, že zvyky mizí, až když se dostanou do střetu se ctí. Čest však zatím v Česku nikdo nenabízí, ani po ní není poptávka.

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...