Martin Kovář: Čas politické korektnosti skončil. Nebo končí.

Největší hrozba, s níž se musí Západ v současné době vypořádat, je Islámský stát. „Musíme to udělat okamžitě. Neodkladně. Dokud je čas,“ míní mimo jiné v rozhovoru ředitel Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Martin Kovář.

ČESKÁ POZICE: Bojíte se třetí světové války? Celý svět je – od Ukrajiny po Jihočínské moře – jaksi rozechvělý...

KOVÁŘ: Bát se není úplně správný pojem. Spíše bych mluvil o znepokojení, o neklidu. Když jsem hovořil před necelými dvěma lety na podobné téma pro Hospodářské noviny, začínali jsme takřka stejně: již tehdy byla situace velmi vážná. Od té doby se však zhoršila, a to razantně. V jistém smyslu už válka, celosvětová válka svého druhu, probíhá.

Válčí se na Blízkém i Středním východě, válčí se ve východní Evropě, válčí se na řadě míst Afriky a také v dalších oblastech haraší političtí vůdci zbraněmi, které mohou kdykoli spustit. Samozřejmě jsou to jiné konflikty, respektive jiný konflikt, než jakým byla první nebo druhá světová válka, které lidem přijdou nejčastěji na mysl, je-li řeč o válce. Ale na věci to nic nemění.

ČESKÁ POZICE: Začněme za humny. Situace na Ukrajině je vyhrocená. Byl též unesen estonský zpravodajec na rusko-estonské hranici. Obě strany to interpretují opačně… Nepřipomíná vám to něco? Třeba provokaci v Gliwicích roku 1939 a podobně?

KOVÁŘ: Na Ukrajině probíhá regulérní vojenský konflikt, ať už je to občanská válka „bez přívlastku“, nebo občanská válka, jejíž jednu stranu podporují takzvaní ruští dobrovolníci, anebo válka, do níž neoficiálně, bez ohlášení, vstoupily jednotky ruské armády. Je to brutální válka – se vším, co k ní patří. Navíc válka blízko našich hranic. Pokud se někdo domnívá, že to není nebezpečné, pak je dětina. Únos estonského zpravodajce je v dané situaci příznačný, je to další střípek do mozaiky, do skládačky, jejíž výsledný obraz mám před očima…

ČESKÁ POZICE: Oč Rusku a Putinovi jde?

KOVÁŘ: Rusko se snaží co nejvíce minimalizovat, respektive vrátit zpět, ztráty, které utrpělo v devadesátých letech po rozpadu Sovětského svazu. To je klíč ke všemu. Rusko je eurasijská imperiální mocnost trpící vážnými, ba přímo existenčními problémy. Jde zejména o důsledky vyplývající ze ztráty postavení supervelmoci z časů bipolárního světa.

Gorbačov a Jelcin nepřinesli ruským občanům – viděno jejich očima – nic víc než ztrátu vlivu a s tím související ponížení na mezinárodní scéně, hospodářský chaos, obří korupci, mučivou nejistotu a strach z budoucnosti, v důsledku čehož jsou v zemi hrubě neoblíbení.

ČESKÁ POZICE: A toho Putin využívá…

KOVÁŘ: Putin má v Rusku, logicky, silnou podporu, neboť se snaží situaci, ať už skutečně, či pouze zdánlivě, podle toho v čem, změnit. Jeho jednání ovšem určují minulost důstojníka komunistické zpravodajské služby, studenoválečnické vidění světa, nevyléčitelný komplex z USA, frustrace z toho, do jakých potíží – ekonomických, demografických, ekologických a dalších – se Rusko propadá, ale i možnosti, které jako šéf stále ještě velkého a silného státu má.

ČESKÁ POZICE: V čem je situace jiná než v době nacistických provokací a anšlusů?

KOVÁŘ: Skoro ve všem. Dějiny se takto neopakují a všechny paralely, jak historikové dobře vědí, jsou falešné. Vladimir Putin není Adolf Hitler a dnešní Rusko není nacistické Německo, i když jsem podobná přirovnání, podle mě silně přitažená za vlasy, četl.

Putin si navíc nepochybně uvědomuje, že Rusko velkou válku proti Západu nemůže vyhrát, i kdyby o ní uvažoval, což, věřím, nečiní. Současně si je ale dobře vědom slabosti Západu, přesněji řečeno neochoty Západu „krvácet“, není-li to bezpodmínečně nutné. Proto zkouší, krůček za krůčkem, co všechno ještě Západ unese, co vše mu bude tolerovat. Využívá přitom všech prostředků, jako když například, obklopen malými dětmi, de facto vyhrožuje jaderným arzenálem.

ČESKÁ POZICE: Zabýváte se i dějinami sportu. Zasáhl by Putina bojkot mistrovství světa ve fotbale anebo zákaz účasti ruských týmů v Lize mistrů?

KOVÁŘ: Jakkoli to některým lidem, zejména těm, kteří o sportu a o jeho celospolečenském významu nemají potuchy, může připadat směšné, je to tak. Autoritativní političtí vůdci a různí diktátoři se při podobných akcích vždy nesmírně rádi před světem prezentují jako pořadatelé „té nejlepší olympiády“, „toho nejlepšího šampionátu“ a podobně.

Jen si vzpomeňte na Mussoliniho a mistrovství světa v kopané 1934, na Hitlerovy olympiády v Ga-Pa a Berlíně 1936, na Moskvu 1980 či na Peking 2008. Musel jsem se usmívat, když jsem četl výroky mnoha sportovců, jak báječná byla poslední zimní olympiáda v Soči, jak všechno „dokonale fungovalo“, jak byli pořadatelé „vstřícní“ a „přátelští“.

ČESKÁ POZICE: Proč jste se usmíval?

KOVÁŘ: Kdybyste četl vyjádření mnoha sportovců vracejících se z berlínských olympijských her, našel byste hodně podobná, ne-li stejná slova. Tím samozřejmě neříkám, aby mi nebylo špatně rozuměno či aby moje slova nebyla vytržena z kontextu, že Berlín 1936 rovná se Soči 2014. Ne, to vůbec ne. Chci jenom říci, že chtějí-li politici z demokratických zemí zasáhnout autoritativní vládce kdekoli ve světě na citlivém místě, mohou to efektivně udělat i tak, že je zbaví pořadatelství podobných akcí.

Ekonomické sankce bolí diktátory relativně málo, neboť trvá velice dlouho, než se dotknou jich samotných, pokud se to vůbec stane. Zato nemožnost ukázat se ve „světle ramp“, při zahájení významné sportovní události, bok po boku s mocnými světa, je velmi nepříjemná a bolí ihned.

ČESKÁ POZICE: V souvislosti s tím, o čem se bavíme, se mi zdá, že vstup Česka do NATO (a zejména existence 5. článku o kolektivní obraně) je jednou z historicky nejdůležitějších událostí našich novodobých dějin. Je to tak?

KOVÁŘ: Záleží na úhlu pohledu, ale podle mě máte pravdu. Jednoznačně. Situace, v níž se Aliance po skončení studené války, respektive po rozpadu SSSR, ocitla, byla sice složitá, neboť přišla ze dne na den o svého protivníka, a proto musela za pochodu měnit svou doktrínu, do toho přišel problematický zásah na Balkáně, je to zkrátka složité.

Ani to však nemění nic na tom, že je to nejefektivnější obranná aliance na světě. Pokud nás, zjednodušeně řečeno, neochrání před nebezpečím, ať přijde odkudkoli, NATO, neochrání nás nic. Z toho by měla vyplývat i ochota ČR podílet se na akcích Aliance a přispívat na obranu.

ČESKÁ POZICE: Další hrozbou je rozmach Islámského státu (IS). Znáte z dějin analogii takto barbarského uskupení?

KOVÁŘ: Na otázku není snadné odpovědět, nicméně musím říci, že Evropa, tedy spíše někteří evropští vládci, stejně v předchozích stoletích vnímali například Turecko, Osmanskou říši, čímž – pozor – neříkám, že taková skutečně byla. Později, ve 20. století, se bezpříkladným barbarstvím prezentovalo nacistické Německo nebo stalinské Rusko, děsivá byla Mao Ce-tungova diktatura v Číně i vláda Rudých Khmérů, takže podobná státní či protostátní uskupení v zásadě známe.

To ale neznamená, že by Islámský stát byl méně nebezpečný. Osobně jsem přesvědčen, že je to největší hrozba, s níž se musí Západ, ale nejen on, v současné době vypořádat. Okamžitě. Neodkladně. Dokud je čas.

ČESKÁ POZICE: Cítíte vy, známý milovník Británie, intenzivní obavy britské společnosti z islamistů a džihádistů?

KOVÁŘ: Samozřejmě. Na úvod bych ale rád řekl, že ona „moje Británie“, o níž tak hezky mluvíval Karel Kyncl, rozhlasový zpravodaj v Londýně, je v mnoha ohledech mrtvá. Dnes je to země vypjatých sociálních, rasových a náboženských střetů a bohužel nejen potenciálních teroristických útoků, které přicházejí zevnitř. To je hrozivé. Já osobně nikdy nezapomenu, jak po jednom, naštěstí včas odhaleném útoku britské noviny – myslím, že Daily Telegraph – napsaly o atentátnících: „White, Rich and British“, tedy: bílí, bohatí a Britové.

Odhodlání současné Cameronovy vlády tomuto nebezpečí čelit, zpřísnit zákonodárství a zavést opatření na posílení bezpečnosti chápu. A naprosto jej sdílím. Bez výhrad, i za cenu dílčích omezení některých tradičních svobod, na nichž si Britové dlouhodobě tolik zakládají. To se zkrátka nedá nic dělat.

ČESKÁ POZICE: Nepletu-li se, i londýnský duchovní vystoupil proti IS. Je to obrat?

KOVÁŘ: Máte pravdu, ale žádný velký obrat to není. Mírumilovní muslimové, jichž je na ostrovech většina, nemají a nechtějí mít s Islámským státem nic společného, protože žijí ve svobodné zemi, jež se k nim chová slušně a v níž je jim mnohem lépe než ve „státě“, o němž se nyní bavíme. Dobře to vědí a chovají se podle toho, pochopitelně včetně svých náboženských vůdců.

ČESKÁ POZICE: Jak coby historik vidíte vývoj izraelsko-palestinského konfliktu?

KOVÁŘ: Pravda je taková, že na Blízkém východě panuje naprosto bezvýchodná situace, která, jakkoli to nezní optimisticky, podle mne nemá v dohledné době žádné řešení. Na obou stranách je příliš mnoho nenávisti, příliš mnoho prolité krve, příliš mnoho touhy po odplatě.

ČESKÁ POZICE: Má Izrael bojovat i za cenu mnoha nevinných životů v Palestině?

KOVÁŘ: Pokud jde o politiku izraelské vlády, jež je často kritizována, musím za sebe říci, že jejím tvůrcům, oněm izraelským „policy makerům“, rozumím, jakkoli i já vnímám některá rozhodnutí jako problematická.

Na jejich obranu bych rád řekl: zkuste si byť jen představit, že žijete dlouhodobě obklopen státy, jejichž političtí vůdci a velká část populace tvrdí, že holokaust nikdy nebyl, a jejichž jediným cílem je váš stát zničit, obyvatele „spláchnout“ do moře, o což se již pokusili. Respektuji všechny, kteří vidí oběti konfliktu na prvním místě například v Pásmu Gazy, ale byl bych rád, kdyby byli schopní stejně silně vnímat obavy, strach a oběti i na druhé straně – na straně Izraele.

ČESKÁ POZICE: Nenastal čas, aby si Západ uvědomil, že se musí jasně rozhodovat, na jaké straně bude stát, ač to nebude vždy bez negativ, bolesti?

KOVÁŘ: Nevyhnutelně. Čas politické korektnosti skončil nebo se blíží svému konci. To je – a její zastánci mi snad prominou – cesta do pekla. Neschopnost, neochota či strach politiků, byznysmenů i intelektuálů vyjadřovat se jasně k tomu či onomu problému kvůli obavám, že budou obviněni z politické nekorektnosti, řadu závažných diskusí buď přímo ukončily, anebo učinily pouze plytkými a jednostrannými. To je špatně.

ČESKÁ POZICE: Jak může vypadat třetí světová válka? Bude to kontinuální konflikt?

KOVÁŘ: Už na začátku jsem řekl, že ve válce jsme. Myslel jsem to, a myslím to i teď, smrtelně vážně. Nejde přitom o pojmenování, o to, zda se budeme bavit o huntingtonovském „střetu civilizací“ či to nazveme jinak. V zásadě je to střet mezi státy fungujícími na základě demokratických pravidel a respektujícími určité hodnoty, které jsou i nám vlastní, a mezi státy, skupinami či jednotlivci, které či kteří tyto hodnoty respektovat odmítají – jedno, zda z ideologických, hospodářských, náboženských či jiných důvodů.

Tato válka není a nebude válkou velkých tažení, velkých armád a velkých bitev, ale válkou skládající se z neustálých drobných střetů, lokálních konfliktů, teroristických útoků a podobně. Je to válka, která již začala.

ČESKÁ POZICE: Jste spolueditorem úspěšné knihy o kolapsech. Zkolabuje Západ?

KOVÁŘ: Na to neumím jednoznačně odpovědět, a proto to řeknu jinak. Zcela nepochybně můžeme u dnešního Západu pozorovat příznaky, které signalizovaly kolaps, pád či zánik civilizací. Egyptolog Miroslav Bárta je výtečně popsal v úvodu naší knihy. Zároveň ale platí, že tento kolaps nikdy nebyl – a ani dnes není – nevyhnutelný.

Pokud si političtí lídři našeho světa uvědomí, že balancujeme na hraně, pokud budou schopni a ochotni nejen pojmenovat problémy a hrozby, jimž čelíme, pravými slovy, ale i rázně jednat, nemusí být pozdě.