Lidovky.cz

Martin Dvořák: „Restaurátor nesmí dělat chyby“

  8:31
Tajemný Egypt i tajemné památky. Čeští egyptologové sklízejí světové uznání. Co se s tisíce let starými předměty děje po nalezení? Začíná boj o čas: památka uložená staletí ve stabilním prostředí ho najednou změní...

Martin Dvořák při restaurování sochy princezny Šeretnebtej. foto: archiv Martina Dvořáka

Je nutné jí co nejrychleji zajistit takové podmínky, aby nedošlo k poškození, či zničení. Tím, kdo se o sošky, amulety či odhalené reliéfy stará, je hlavní restaurátor Martin Dvořák (51), jenž s Českým egyptologickým ústavem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy spolupracuje už patnáct let.

„Poprvé jsem byl v Egyptě v roce 1999. Tehdejší expedice byla zajímavá v tom, že se kopaly dvě hrobky a dotýkali jsme se památek jak z období Staré říše, což byla Hetepiho hrobka s krásným reliéfem z doby asi 2500 let př. n. l., tak i z doby sajsko-perského období kolem roku 520 př. n. l. – to byla nevykradená šachtová hrobka kněžího Iufaa. Člověk se posunul o dva tisíce let dopředu,“ řekl ČESKÉ POZICI Dvořák, jenž restauroval stovky předmětů.

A to i z takových velkolepých nálezů, jakými byly v nedávných letech odkryté artefakty  z pohřební výbavy z hrobky kněze Neferínpua, nálezy z komplexu princezny Šeretnebtej nebo loňský objev mastaby lékaře Horního a Dolního Egypta Šepseskafancha.

„Nepopsatelný adrenalin“

Jaký byl nejúžasnější artefakt k záchraně? „Těžko říci. Každý z nálezů je mimořádný a má neopakovatelné kouzlo, ale v poslední době to byl asi komplet soch z hrobky Šeretnebtej. Byly prostě nádherné. Některé v lepším, jiné v horším stavu, ale všechny neopakovatelné unikáty. Měli jsme v Abúsíru návštěvu kolegů z francouzské expedice z Louvru, říkali jen: ,To jsou věci, které by byly u nás v expozici na prvním místě.‘ Ale samozřejmě v Egyptě si vše nechávají – není už možné cokoliv do Evropy odvézt,“ říká Dvořák, jenž se vedle vlastního restaurování věnuje i následné péči o památky.

Objev každého díla je vzrušující. „Je to neuvěřitelný adrenalin, nedá se to ani moc popsat. Někdo skáče bungee-jumping, někdo zdolává osmitisícovky, já restauruji staré věci. Po samotném objevu a prvním obeznámení se s nálezem pak nastává samotná práce, která není až tak vzrušující jako spíše časově náročná a nesmírně zodpovědná, protože nesmíte udělat žádnou chybu. Chyby se prostě dělat nedají,“ doplňuje.

Proto každému restaurátorskému zákroku musí předcházet podrobný průzkum stavu památky, materiálů i technik. „Každá věc je unikát, dílny a autoři měli někdy jiný přístup, techniky a svůj ,rukopis‘. A co je nejdůležitější  – u jednotlivých artefaktů se liší samozřejmě i stav poškození,“ vysvětluje Dvořák, jenž vystudoval na VŠCHT jak makromolekulární chemii, tak chemii a technologii restaurování uměleckých děl a vše si doplňoval přednáškami a kresbou na Akademii výtvarných umění.

Jak říká, důležitá pro jeho další profesní vývoj však byla především zahraniční praxe; po revoluci absolvoval archeologický studijní pobyt na University of London a do Londýna se později vrátil na delší dobu, když pracoval ve Victoria & Albert Museum a navštěvoval přednášky o restaurování na Royal College of Arts. Nové přístupy k restaurování se před ním otevřely během pobytu v Getty Conservation Institute v Los Angeles.

Starověké „skládačky“

Při práci vyhodnocuje užité materiály, stav památky a příčiny jejího poškození, navrhuje koncepci zásahu, musí volit nejvhodnější materiály i technologie pro čištění a zpevnění barevných vrstev a jejich fixaci. „Jedna ze soch se nalezla téměř ,kompletní‘, ale ve 25 fragmentech. V tom případě pak postup připomíná velký trojrozměrný puzzle – společně s egyptskými pomocníky jsme v muzeu v Sakkáře trpělivě po dlouhé hodiny porovnávali lomové hrany fragmentů a místa možných spojů, a ty dávali dohromady,“ vypráví.

Egyptský spolupracovník reis Ahmed El- Kérétí v okamžiku nálezu soch u hrobky...

Socha princezny Šeretnebtej a jejího syna ve fragmentech.

Martin Dvořák při restaurování sochy princezny Šeretnebtej.

Socha princezny Šeretnebtej po restaurování.

„Nakonec se nám podařilo sochu téměř kompletně sestavit, ale několik částí chybělo. Protože ještě nebyl archeologický výzkum ukončen, stále existovala možnost, že chybějící fragmenty mohou být nalezeny. Proto je nutné pro spojování jednotlivých kousků užívat taková adheziva, která jsou sice pevná, ale zároveň reversibilní, aby v případě potřeby mohl být spoj rozlepen a socha doplněna o chybějící fragment,“ dodává Dvořák.

K tomu se používají polymerní materiály – syntetické pryskyřice, jež mají výbornou adhezi a pevnost spoje, ale zůstávají reversibilní. Dalšími moderními materiály jsou nanodisperze. „Ty jsou díky svým vlastnostem – především velikosti částic – vhodné ke konsolidaci barevné vrstvy i narušeného kamene. Tohle použití je vlastně takový vedlejší produkt nynějšího ,nanoboomu‘, kdy se nanomateriály uplatňují ve skoro všech mysitelných odvětvích –  nanodisperze mnohem lépe pronikají do struktury kamene, a proto výsledné zpevnění je vynikající,“ nezapře v sobě Dvořák chemické vzdělání.

Chemik, ale i umělec

Kombinuje více oborů. „Myslím, že tak by měla být profese koncipována. V ideálním případě propojit různé vzdělání, rozšířit obzory o materiálech, ale mít uvnitř pokoru a brzdu, aby se člověk nehrnul do velkých experimentů,“ říká, když připomíná, že před každým zákrokem je nutné si nové materiály a technologie důkladně vyzkoušet.

„Věda je sice krásná a vzrušující, ale leckdy se ukáže, že dobrá myšlenka může mít i negativní dopad. Některé kroky mohou být, bohužel, nevratné.“

„Nové materiály se vždy před použitím na památce testují v laboratořích na kontrolních vzorcích; užívají se například postupy tzv. umělého stárnutí a nejrůznější analytické instrumentální metody a teprve po vyhodnocení je možné nový materiál použít. Věda je sice krásná a vzrušující, ale leckdy se ukáže, že dobrá myšlenka může mít i negativní dopad. Některé kroky mohou být, bohužel, nevratné,“ dodává.

Postupy konzultuje i se zahraničními kolegy. „V roce 2005 se Český egyptologický ústav domluvil na spolupráci s Metropolitním muzeem v New Yorku, a tak jsme se skamarádili s restaurátorkou Deborou Schorschovou, která pracovala na misi v Abydu, asi 500 kilometrů jižně od Abúsíru. Strávila s námi pak dvě sezony při restaurování reliéfní výzdoby šachtové hrobky Iufaa. Bylo to pro nás velmi přínosné – člověk pozná jiný přístup i jinou životní filozofii,“ říká restaurátor. Český způsob je prý pro Egypt trochu vhodnější, neboť Češi jsou schopni jisté improvizace, kdežto Američané potřebují naprosto dokonalou přípravu.

„Když třeba Deborah neměla skalpel číslo pět, tak čtyřku ani nevezme, ale my, když nemáme ani skalpel číslo 4, ani číslo 5, tak vyndáme z kapsy rybičku a uděláme to taky...,“ směje se Martin Dvořák, který je součástí velkého egyptologického týmu pod vedením známého profesora Miroslava Bárty. Spolupracují v něm odborníci nejrůznějších specializací – egyptologů, archeologů, antropologů, geodetů, paleobotaniků i geofyziků.

Napjatá situace v Egyptě

Jeho práce Dvořáka stále baví. Prý má ale i své zápory. „Člověk je dlouho od rodiny a Egypt dnes nepatří k nejbezpečnějším místům světa, i když jsem naštěstí nikdy neměl zásadní špatnou zkušenost,“ říká.

Nicméně současná situace vedla egyptology k přeorganizování pobytu: z české amabasády v Káhiře, kde dříve bydleli a odkud denně cestovali do Abúsíru, se přesunuli do expedičního domu v Sakkáře – z ruchu šestnáctimilionové megapole se přestěhovali na venkov, blízko výzkumné koncese. „Je pravda, že situace v Egyptě se změnila. Letos jsme třeba v Káhiře projížděli jen asi 90 minut poté, co tam vybuchly tři bomby... To je samozřejmě nepříjemný pocit. Ale v poušti je pořád naštěstí klid. A neuvěřitelné ticho,“  zasní se Dvořák.

Sledování vnitřního klimatu v Iufaaově hrobce.

Nepůsobí jen na Sahaře. Ve spolupráci se strojní fakultou ČVUT spolupracuje na projektu Climate for Culture, kde se spolu s německým Fraunhoferovým institutem a dalšími vědeckými i kulturními institucemi podílí na výzkumu, jaký dopad budou mít klimatické změny na památky, a hledají cesty, jak vlivům zabránit. Jedním z výsledků byl i návrh řešení na ovlivnění vnitřního klimatu v Iuafaaově hrobce. Relativní vlhkost tam dosahovala 95 procent! „To je ideální pro pěstování žampionů, ale v žádném případě ne pro uchovávání památek,“ směje se Dvořák. Efektivní systém, který využívá přirozeného komínového efektu v obslužných postranních šachtách, dokázal snížit vlhkost na ukázkových 65 procent.

Domácí „boje“ za Buďánku

V Česku se zabývá mimo jiné rekonstrukcí kostelíka v Jeseníkách a spolupracuje i na dalších restaurátorských projektech. V současnosti jej naplno zaměstnává Buďánka v Praze 5. „Nyní se asi nejvíc věnuji projektu revitalizace této památkové zóny u nás v Košířích. Tahle malebná kolonie – taková vesnice ve městě – byla v roce 1988 vystěhována a určena k demolici a na jejím místě měl být postaven osmipatrový panelák. To už se naštěstí bolševikům nepodařilo; po roce 1989 zde vznikla památková zóna. Původní obyvatelé se už ale nevrátili, domy začaly chátrat... a bezdomovci i zub času dovedli domy až do současného tristního stavu,“ vypráví muž, jenž bydlí hned vedle a denně chodí kolem.

„A tak nám to s mojí ženou a s pár nadšenci nedalo: založili jsme občanské sdružení a začali jsme hledat cesty, jak to, co ještě z malebné osady zbylo, zachránit. Cesty jsou, ale jsou dlouhé a mnohdy trnité... Když vše půjde, jak má, tak bychom se už příště mohli sejít k rozhovoru na Buďánkách – do zimy by tam měl být opraven první z domků a otevřeno malé informační a dokumentační centrum záchrany Buďánek i s malou kavárnou,“ plánuje Martin Dvořák, který se stará o památky v Egyptě, ale i doma.

Martin Dvořák (51)

  • Vystudoval VŠCHT (obor makromolekulární chemie) a ve spolupráci s Akademií výtvarných umění se specializoval na restaurování uměleckých děl: diplomová práce na téma konzervace kamene (1987).
  • Odborné stáže absolvoval na University of London, Royal College of Arts či Getty Conservation Institute.
  • Pracoval ve Státním ústavu památkové péče (1993-2003) a v Národním památkovém ústavu (2004–2008).
  • Od roku 1999 je hlavním restaurátorem Českého egyptologického ústavu FF UK.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.