Appeasement, appeasement, appeasement – to je celé dění okolo krize eura. Tak nějak vyhlíží současné, již pár let probíhající zatajování a oddalování pravdivého sdělení o rozsahu problémů měnové unie. Pštrosí politika. Snad jsme ještě nedosáhli bodu, kdy již není návratu.
Eurozóna je velký projekt s nevyřešeným přemostěním problémů o rozsahu „Velkého kaňonu“. Ono to snad nějak dopadne, nalhávali veřejnosti i sami sobě politici, ekonomové a finančníci. Náklady na návrat budou ohromné a těžko říci, jestli více pro hříšnické země, nebo pro financující státy a jejich nemravně bohatnoucí banky.
Dvourychlostní EU? Nikoli – mnohorychlostní! Vlaky jedoucí rychleji, ale i vlaky se zápornou narůstající rychlostí. V lepším případě přibrzďující. Vezou se i černí pasažéři. Rozumné vycouvání je lepší než pád do propasti. Čím dříve bude pravdivě přiznáno, kde se eurozóna skutečně nachází, tím lépe. Nejlépe už zítra, do Velikonoc. Jsou přece křesťanským symbolem zmrtvýchvstání a nového života.
Lepší bude se otužovat v reálných podmínkách a rychle se vycvičit pro plavbu povodňovým proudemBudovaly se hráze a náspy proti povodním – ale na kopcích. Lepší bude se otužovat v reálných podmínkách a rychle se vycvičit pro plavbu povodňovým proudem a ve schopnosti přežít v něm, odrážet drtící kmeny a držet si směr a záchranný cíl. Místo toho byla vyzdobena stávající nádraží, byly zapřaženy a použity staré výkonné a dobré lokomotivy – dřívější evropské národní měny. A se slávou se vyrazilo. Dekorace byly každoročně obnovovány. Do vlaku nepřibývaly žádné nové tažné lokomotivy. Jen byly připojeny celé bizarní zastaralé vlaky s nefunkčními stroji bez páry a s bizarními vagonky, někdy i se zataženou brzdou.
Jakápak solidarita
Při vší úctě – spolková kancléřka Angela Merkelová volá: „Solidarita! Spárujme solidaritu s lepší konkurenceschopností.“ Její ctihodný kancléřský předchůdce Ludwig Erhard už před půl stoletím říkal: „Solidarita jen se subsidiaritou.“ Erhard tím myslel jen na vnitřní, tedy německou ekonomiku, její daňové poplatníky. O Řecku a zachraňování Středomoří nebyla tehdy ani řeč. Tehdy vždy pouze v individuálních odůvodněných případech. Což platí i dnes.
Ti, kdo již nechtěli předstírat, že císař je oblečený, Pakt pro euro nepodepsali. Císař však nikdy žádné šaty neměl. Pakt podepsaly země:
- jež chtějí zachraňovat chiméru multiměny, intelektuální prestiž (věřitelské země) a také svoje banky a zájmy;
- eurozónoví dlužníci a bankrotáři, aby byl záchranný fond EFSF (European Financial Stability Fund) na 440 miliard eur zachován, respektive „dovytvořen“ v celé výši, a bylo nadále z čeho čerpat. Sami už vědí, že nic přispívat asi muset nebudou, také není ani z čeho;
- nečlenské země eurozóny – členové EU, kteří se jen těší, aby se dostali dovnitř a již se mohli podílet na čerpání záchranných fondů. Přispět nechtějí, ani nemají z čeho. Tyto země chtějí i pod křídla nového Evropského stabilizačního mechanismu (ESM), nově budovaného trvalého záchranného a systémového mechanismu k roku 2013, který je míněn jako záchranný fond pro země eurózony vůbec. Tento fond je však faktorem, který zásadně zhoršuje disciplínu a porušuje stávající již chatrný řád, stav, motivaci a výsledek. Zásadně mění pravidla hry, a to k horšímu. Není to žádná prorůstová inovace a stabilizující prvek;
- menší země měnové unie v rámci hesla „držet hubu a dál sloužit“, z úleku a nedostatku vlastního otevřeného přiznání.
Eurozóna by měla přijít s maximální snahou o „řízený krach“. Vycouvat zpět ze slepé koleje do nějakého multiměnového systému evropských platidel, který tu ještě nedávno byl. Kdo se chce spojit a s kým, určí národní vůle, nikoliv bruselské losování. Dílčí – jen národní restrukturalizace dluhů – radši řízené bankroty, chceme-li. Přežila-li to individuálně Argentina v nedávné minulosti, přežijí to i jiní viníci.
Ratingové agentury již vědí
Po konečně provedených zátěžových testech irských bank byl jejich stav shledán ještě horším, než se očekávalo. Tedy spíše tutlalo, ale známo bylo nejméně již před dvanácti měsíci. Tehdy se již vědělo o Řecku a jeho katastrofálním zadlužení. Důvěrně obeznámeny však byly jen trhy a ratingové agentury, které to tajily. A Irsko ještě plulo jako zelený liberalistický obláček. Zátěžové zkoušky bank Irové připustili až na podzim 2010 spolu s přijetím vnější pomoci vystoupavší dnes na 85 miliard eur od EU a Mezinárodního měnového fondu.
Irské banky by měly po provedených testech navýšit kapitál o 24 miliard eur. Samotná Allied Irish Bank o celých 13,3 miliardy eur. Podle tamního guvernéra centrální banky, profesora Patricka Honohana, jdou peníze hlavně na posílení rezerv, „část“ pak na krytí špatných úvěrů. Vláda chystá slučování bank na dvě univerzální banky a jednu další finanční instituci, jejich částečné (asi masivní) znárodňování a přesun kapitálové přiměřenosti na šest procent. Očekává snížení objemu úvěrového vytváření peněz z dnešních 180 procent poměru ke vkladům na 122,5 procenta do roku 2013. Do roku 2013 – to zní hrdě.
Ochranné finanční deštníky vždy jen zhoršovaly koncový rozsah krachuDluhy patří dlužníkům. Deštníky zadluženosti zemí nikdy skutečně a úspěšně nefungovaly. Ani Sovětům, ani pařížským a londýnským klubům. První je jen slibovali a neposkytli, druzí napřed hovořili o restrukturalizaci v čase a o podmínkách – pak to byly jen odpisy dluhu a odpouštění dlužníkům. Je to zkušenost s nesplácenými a nesplatitelnými již napáchanými dluhy. Už žádné nové úvěrové linky nezodpovědným! Ochranné finanční deštníky vždy jen zhoršovaly koncový rozsah krachu.
Německý časopis Spiegel již v sobotu na svém webu přinesl informaci o aktuálním návrhu MMF na skutečnou restrukturalizaci řeckého státního dluhu. Řecká vláda má začít organizovat jednání s věřiteli. Spiegel uvádí i dvě pozitivní zprávy: První je, že po zátěžových testech irských bank se požadavek na dodatečných 24 miliard eur „vejde“ do 35 miliard eur dřívějšího pomocného úvěrového balíku. Druhá – portugalská páteční emise státních dluhopisů byla úspěšná v celém rozsahu zhruba 1,645 miliardy eur. Roční dluhopisy nesou 5,8procentní úrok, předchozí emise byla úročena méně – 4,33 procenta. Jak je vše relativní.
Krach nenastává v nekonečnu
John Maynard Keynes kdysi řekl, že v delší perspektivě jsme všichni již mrtví. To, co může k roku 2013 naslibovat irská vláda dnes, to nebude platit již letos v létě. Je to stejné plácnutí prknem o rybník jako loňské finanční injekce a předchozí sliby. Vklady unikají ven, schopnost irských bank se refinancovat na trzích klesá. Tato dění nemívají lineární průběh. Bývá to funkce geometrická, mířící hluboko do záporných čísel. Krach nenastává až v nekonečnu, ale naráz a brzo. Stahuje pak do propasti celé trhy.
Ratingové agentury Standard & Poor‘s a Moody‘s snižují svá hodnocení problémovým členům eurozóny – Řecku, Portugalsku či Irsku – takřka s týdenní frekvencí. Vždy „dobře informované kruhy“ pak nevyloučí další možný pokles. Řecko je už na úrovni ratingu Mongolska. Salámovou metodou vám tu porci krachu, kterou znají a tají agentury již více než rok, předají postupně. Více vkladů se z těchto zemí stačí soukromně vyvést, více peněz tam bude nastrkáno, zombie eurozóna ve strachu před prozrazením svých nesladkých tajemství více pustí.
Markýrovaným čekáním na summit a summit o summitu se nic nevyřeší. Daňoví poplatníci financujících zemí si to již začínají uvědomovat. Odborná veřejnost píše manifesty, například dříve citované prohlášení německých ekonomických profesorů. Ratingové agentury vědí – udržují si však dekorum. Jaká trpká komedie. Zaslouží si ratingy a audity i prověření pravdivosti samy o sobě. Zatím není kým. Velcí rozhazovači EU a MMF by se měli ve vlastním zájmu o něco takového pokusit.
Česká veřejnost přijímá zprávy o hrozící finanční katastrofě se stoickým klidem, stejně jako pozoruje dění okolo porcování Sazky. Nás se to prý netýká. Ale týká. Ať už byly pohnutky premiéra Petra Nečase při odmítnutí Paktu pro euro jakékoliv – a jistě byly velmi komplikované a frustrující – rozhodl se správně.