Lidovky.cz

Marina Abramovićová konečně v Bělehradě: Performance není divadlo

  9:26
V sobotu 21. září v Muzeu současného umění v Bělehradě vernisáží vyvrcholila dvouletá putovní retrospektiva The Cleaner světoznámé představitelky performance Mariny Abramovićové. Do 20. ledna se v něm veřejnost může seznámit s dílem 72leté performerky, která se však loučit nemíní.

Marina Abramovićová, srbská performerka. foto: Foto Wikimedia Commons

Muzeum současného umění vybudované v letech 1960 až 1965 v tehdejším „jugoslávském“ hlavním městě Bělehradu v brutalistickém stylu bylo po více než desetileté renovaci opět v roce 2017 otevřeno a hostí proslulé osobnosti. V sobotu 21. září 2019 v něm velkolepou vernisáží vyvrcholila dvouletá putovní retrospektiva The Cleaner světoznámé představitelky performance Mariny Abramovićové.

Díky podpoře srbské premiérky Any Brnabićové se veřejnost v rodném městě obou žen může po dlouhých 44 letech až do 20. ledna 2020 seznámit s vystoupeními, kresbami, malbami a instalacemi Abramovićové. Ta se nicméně loučit nemíní a prohlásila, že zemře v práci.

Již ve své autobiografii Walk Through Walls: A Memoir (Chůze zdmi. Paměti) Abramovićová tvrdí, že performance se od divadla podstatně liší. Na nic si nehraje, nedá se opakovat, věci v ní jsou skutečné, performer se vystavuje tomu, čeho se nejvíc bojí. Přijímá energii z publika a vrací mu ji. Ztělesňuje jeho strachy, oprošťuje se od nich a vlastním příkladem povzbuzuje ostatní.

Partyzánská výchova

Rodiče Mariny Abramovićové, bývalí velitelé Titových partyzánských oddílů, si vzájemně za druhé světové války zachránili život. Otec Vojin či Vojo byl následně přidělen k elitní ozbrojené skupině Josipa Broze Tita (1892–1980), matka Danica se stala ředitelkou Muzea umění a revoluce a dohlížela na umělce.

Matka dceru tvrdě vedla k pořádku a dochvilnosti, ale její kulturní a umělecké sklony podporovala, takže měla vlastní pokoj i ateliér s malířským stojanem a barvami. Navštěvovala hodiny klavíru, francouzštiny a angličtiny. První malby znázorňovaly její sny v modré a zelené barvě.

Otec pojmenoval svou dceru, narozenou 30. listopadu 1946, po milované ruské spolubojovnici, kterou před ním zabil granát. Matce se pak noc před porodem zdálo, že porodila obrovského hada. Dceru zavírala do temné komory a neustále bila, až měla všude podlitiny a musela být hospitalizována kvůli neustálému krvácení. Na následný dlouhý pobyt v nemocnici Marina Abramovićová vzpomíná jako na nejšťastnější období svého dětství. Za dospívání se jejím hrdinou stal Rasputin, neboť přežil několik pokusů o atentát.

Zatímco téměř každý byt v Bělehradě sdílelo několik generací, její rodiče, příslušníci nepočetné „rudé buržoazie“, měli služku a obývali osmipokojový byt v Makedonské 32, zkonfiskovaný již za nacismu bohaté židovské rodině. Matka dceru tvrdě vedla k pořádku a dochvilnosti, ale její kulturní a umělecké sklony podporovala, takže měla vlastní pokoj i ateliér s malířským stojanem a barvami. Navštěvovala hodiny klavíru, francouzštiny a angličtiny.

První malby znázorňovaly její sny v modré a zelené barvě. Po pubertálních autoportrétech se soustředila na vraky a dopravní nehody. Díky otcovým konexím dostávala zprávy od velitelství tehdejší milice, proto vždy přispěchala k dopravním nehodám, a kreslila si je, načrtávala a fotografovala.

Proces důležitější než výsledek

Manželství nebylo šťastné. Rodiče neměli nic společného, dělali si naschvály a nakonec se rozvedli. Malá Marina žila částečně s babičkou. Otec sice matku podváděl, ale dceru nikdy nebil. Mladá dívka, přezdívaná žirafa, se necítila hezká ani šťastná a za sebe i za svou rodinu se styděla.

Marina počkala, až dílo vychladne a pověsila ho na zeď. Po prázdninách našla jen cucky popadané na zem. Došlo jí, že proces je důležitější než výsledek a že být umělcem znamená nesmírnou svobodu.

Rodiče spali s nabitými pistolemi na nočních stolcích a ve 14 letech Marina pozvala domů spolužáka na ruskou ruletu. Obě děti si namířily pistole do úst, ale spoušť pokaždé cvakla naprázdno. Teprve při třetím pokusu s hlavní otočenou nazdařbůh vyšla ohlušující rána – střela zasáhla knihovnu a zničila román ruského spisovatele Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821–1881) Idiot.

Jednou otec pro Marinu zařídil lekci umění – pozval svého přítele umělce domů. Ten uřízl plátno, položil ho na podlahu, nalil na ně lepidlo, přidal trochu písku, pár barevných pigmentů, na to nalil půl litru benzínu, škrtl sirkou a vše vybuchlo. Měl to být soumrak. Marinu to ohromilo. Počkala, až dílo vychladne a pověsila ho na zeď. Po prázdninách našla jen cucky popadané na zem. Došlo jí, že proces je důležitější než výsledek a že být umělcem znamená nesmírnou svobodu.

Na umělecké akademii byla předsedkyní komunistické strany a nekompromisně podporovala studentskou revoltu v červnu 1968 proti vládnoucí, podle jugoslávského disidenta Milovana Djilase (1911–1995) „nové třídě“. Tehdejší diktátor Tito části studentských požadavků vyhověl. Marina nikoli kvůli němu, ale kvůli zbabělosti ostatních studentských lídrů hodila svou stranickou legitimaci do ohně.

Čeho jsou lidé schopní

V Bělehradě Marina s pěti mladými kolegy založila kroužek. Navazovali styky se zahraničím a diskutovali, jak vnést do umění život. Zkoumali hranice, kam může umělec a jeho publikum zajít, a čeho jsou lidé schopní. Marina vtahovala do nepředvídatelné hry obecenstvo, které jí později několikrát zachránilo život. A měla se čeho bát.

Po výsměchu médií v Bělehradě jí Studio Morra v Neapoli v roce 1975 umožnilo performanci. Marina si předsevzala, že namísto prezentací se vystaví publiku. Do galerie na šestihodinové představení Rythm 0 přinesla 72 objektů a na tabuli napsala, že je kdokoli smí na ní použít, jak chce. Za důsledky nese odpovědnost. Pak nasadila nepřítomný pohled. První tři hodiny se obecenstvo ostýchalo, chovalo se k ní jemně, nanejvýš jí někdo podal květinu, políbil, přehodil šál přes ramena. Pak události nabraly rychlejší a zajímavější spád.

V Bělehradě Marina s pěti mladými kolegy založila kroužek. Navazovali styky se zahraničím a diskutovali, jak vnést do umění život. Zkoumali hranice, kam může umělec a jeho publikum zajít, a čeho jsou lidé schopní. Marina vtahovala do nepředvídatelné hry obecenstvo, které jí později několikrát zachránilo život.

Někdo jí odstřihl oděv, další manipulovali s tělem, roztáhli jí nohy a přistrkovali k rozkroku nůž, zabodávali do ní špendlíky, jeden jí rozřízl krk, aby se napil krve, a malý, těžce dýchající muž nabil pistoli a zamířil na její krk. Až když mačkal spoušť, kdosi ho popadl, a v publiku se rozpoutala rvačka a dostalo se do transu. Těsně poté, co Marina ukončila performanci, a pohlédla na obecenstvo, okamžitě se rozprchlo. Krvácela sice již při představení, ale až nyní pocítila bolest, přehrávala si zpětně zážitky a cítila se osamělá jako nikdy dříve.

Příštího dne zjistila, že částečně zešedivěla. A uvědomila si, že v silně katolické kultuře jižní Itálie neexistuje vůči ženám střední cesta mezi uctíváním neposkvrněné Panny Marie a opovržlivým postojem k děvce a že na začátku druhé poloviny představení ženy na galerii napověděly mužům, ctihodným členům italského uměleckého establishmentu, co smějí nekonformní ženě provést. Přítomnost žen však zabránila jejímu znásilnění.

Později v časopise New York Magazine své zkušenosti zobecnila: člověk se učí tím, co nemá rád. Lidi prý žena, která neuhýbá, chvíli fascinuje. Pak ji chtějí změnit, poté rozdrtit a nakonec odejdou.

Zpráva o nových a exhibicionistických formách umění se donesla Marinině prudérní matce. Ta jí vyčetla, že vystavováním svého nahého těla a odporného umění zneuctila (již neexistující) rodinu. Popadla těžký skleněný popelník a s výkřikem „dala jsem ti život a teď ti ho vezmu!“ jej hodila na její hlavu. Marina však uhnula a popelník se roztříštil o skleněnou výplň dveří.

Obsah košů

V červnu 1977 Městské muzeum moderního umění v Bologni pozvalo několik umělců na Mezinárodní týden performancí. Marina a její druh a umělecký partner Ulay chtěli obecenstvo upozornit, že bez živých umělců nemohou existovat muzea. Zúžili proto vchod do galerie svislými rámy, stoupli si zády k nim, aby se každý návštěvník musel prodrat dovnitř mezi dvěma nahými lidmi bokem a přitom se otočit čelem buď k muži, nebo ženě.

Slibovaná odměna, která měla být vyplacena předem, se však nedostavovala a úředníci přicházeli každý den, jak to Italové umějí, s novou výmluvou. Ulayovi došla trpělivost, vtrhl nahý do kanceláře a obořil se na zkoprnělou sekretářku: „Kde jsou moje prachy?!“ Ta odemkla sejf a podala mu svazek bankovek.

Marina vytrvala u performance. Jako první a nadlouho jediná v Evropě ji vyučovala na mnoha uměleckých školách. Studenty brala do terénu a učila je odolnosti, životu bez jídla, soustředění a orientaci v prostoru a nepříjemném prostředí. Museli každý den psát a shromažďovat své dobré nápady a špatné házet do košů. Po třech měsících Marinu zajímal pouze jejich obsah: právě tam prý skončí to, čeho se bojí.

Ulay neměl kapsu, a proto je vložil do umělohmotného pytlíku, utěsnil jej gumičkou, umístil do nádrže záchodového splachovadla a seběhl na představení. Mělo trvat šest hodin, ale v polovině přišli dva policisté, prodrali se čelem k Marině dovnitř, aby ho kvůli údajné nemravnosti ukončili. Peníze naštěstí stále plavaly v nádrži. Další umělci si odměnu neodnesli.

Poté se věnovali lépe zpeněžitelné tvorbě – malování a sochařství. Marina však vytrvala u performance. Jako první a nadlouho jediná v Evropě ji vyučovala na mnoha uměleckých školách. Studenty brala do terénu a učila je odolnosti, životu bez jídla, soustředění a orientaci v prostoru a nepříjemném prostředí. Museli každý den psát a shromažďovat své dobré nápady a špatné házet do košů. Po třech měsících Marinu zajímal pouze jejich obsah: právě tam prý skončí to, čeho se bojí.

Na Benátském bienále v roce 1997 na Marinu zbyl vlhký suterén, který jí však vyhovoval. V reakci na válku v bývalé Jugoslávii nabídla pořad Balkan Baroque. Nechala navézt tisíce v horku rychle se kazících, červivých a nesnesitelně páchnoucích hovězích kostí, na nichž seděla, čistila je, plakala a zpívala lidové balkánské písničky. Na horních záznamových panelech na ně také tančila a v laboratorním oděvu vyprávěla o vlkokrysách, přičemž na přiložených snímcích její otec mával pistolí a matka si zakrývala oči.

Vyhrála Zlatého lva a titul nejlepší umělec festivalu. V děkovném projevu vysvětlila, že jí jde jen o umění, které může změnit myšlení a společnost. Umění zaměřené jen na estetické hodnoty ji nezajímá.

Dcera Balkánu

Ve školních letech chodívala Marina na obědy za otcem do Polytechnického institutu, kde přednášel válečnou strategii a taktiku. Vojin Abramović myslel na své zpackané manželství, když jednou studentům vysvětloval, že některá zranění z války mohou vypadat lehce, ale mají hrozné důsledky pro život, jiná prý vypadají osudově, ale lze s nimi žít: „Kupříkladu mně za války střepina granátu utrhla jednu kouli, ale měli byste vidět mou dceru!“ V tu chvíli se otevřely dveře a Marina vešla do posluchárny.

Poté, co ji otec představil, mužští posluchači propukli v hurónský smích. Marina, která nevěděla, o čem se mluví, zčervenala a utekla. Díky balkánským žertům i drsné výchově později lépe než změkčilí západní umělci zvládala psychické i fyzické nároky své práce. Po dětech nikdy netoužila. Nejsilnějšími chvílemi jejího života pro ni byly a jsou performance, při nichž nevnímá nebezpečí – drogy a alkohol jí nikdy nic neříkaly, navíc by byly s jejími dlouhými akcemi neslučitelné.

Díky balkánským žertům i drsné výchově později lépe než změkčilí západní umělci zvládala psychické i fyzické nároky své práce. I po více než 70 letech vypadá po všech utrpeních o 20 let mladší. Média i kurátory přitahovala, zatímco mužští partneři v umění i životě odpadali.

I po více než 70 letech vypadá po všech utrpeních o 20 let mladší. Média i kurátory přitahovala, zatímco mužští partneři v umění i životě odpadali. Po dlouhých obdobích strávených s australskými domorodci a na meditacích a představeních s tibetskými buddhistickými mnichy, brazilskými šamany i léčiteli si uvědomila, nakolik je západní kultura v chápání mezí těla a ducha omezená.

Mezi světové celebrity se Marina propracovala až v roce 2010, kdy tři měsíce šest dní v týdnu seděla osm až deset hodin bez hnutí v Muzeu moderního umění v New Yorku ve spartánském křesle. Kdokoli se mohl posadit do křesla proti ní a dívat se jí do očí, jak dlouho chtěl. Před akcí se kurátor obával nezájmu publika, ale Marina přitáhla do Mekky moderního umění rekordních 750 tisíc lidí, z nichž mnozí navštívili nějaké muzeum poprvé.

Po vystání front se dostalo do křesla proti ní celkem 1545 šťastlivců, ale davy dalších vše pozorovaly i zvěčňovaly. Marina v očích druhých nahlédla mnoho bolesti a osamění. Nejeden z nich se někomu zadíval hluboko do očí poprvé. Nic dalšího tyto vyvolené nerozptylovalo, mohli utéct jen k sobě, mnozí si uvědomili vlastní zranitelnost a rozplakali se.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.