Manažerské řízení univerzit vede k centrálnímu plánování a šikaně

Evropské vlády a úředníci se už delší dobu obávají, že k poklesu ekonomické konkurence univerzit přispívá i jejich nižší kvalita. A usilují o vyšší podíl univerzitních absolventů v populaci, aby zlepšili konkurenceschopnost pracovních sil. Stejně jako všichni centrální plánovači však neměří své úspěchy kvalitou, ale kvantitou výstupů.

Vnutit reformu autonomním, samosprávným, a tedy konzervativním institucím je obtížné, ne-li nemožné. V uplynulých 20 letech proto v mnoha evropských zemích centrální plánovači na ministerstvech školství rušili akademickou samosprávu, autonomii kateder, celé katedry, definitivu i akademickou svobodu a nahrazovali humboldtovskou univerzitu manažerským modelem, který se podobá sovětskému hospodářství Brežněvovy éry.

Vyhrožování

Manažeři, kteří se ze své činnosti takřka nezodpovídají, mají velké pravomoci, a proto je důležité, odkud pocházejí. Absolventi MBA programů dávají přednost lépe odměňovaným a více uspokojujícím postům v soukromé sféře. Akademici s aktivními výzkumnými programy se zdráhají zasvětit všechen svůj čas administrativě. Na belfastské Queen’s University, kde jsem působil, vládly manažerské třídě dvě skupiny – neúspěšní akademici a úřednický nebo administrativní univerzitní personál.

Manažeři mají vyšší platy, nemusejí se věnovat výzkumu a mohou vládnout „intelektuálům“, kteří výzkum provádějí, a šikanovat je. Mohou své akademické poddané vystavovat mnohahodinovým proslovům ve stylu Fidela Castra, nabádat je, aby plnili kvóty pro počet absolventů a ucházeli se o granty s beznadějnými návrhy, a vyhrožovat jim, že „jinak uvidí“.

Na schůzích, jichž jsem se na Queen’s University zúčastnil, se většina profesorského sboru neodvážila o těchto problémech debatovat, protože ty nemnohé, kteří to učinili, manažeři okamžitě potrestali. Nešlo o deliberativní fakultní jednání, jež jsem znal z USA, ale o mítinky připomínající totalitní režimy, kde se od poddaných očekávalo, že budou poslouchat diktátora a tleskat mu.

Jsou-li vulgární, nevzdělaní a neotesaní centrální plánovači a manažeři, kteří neprovádějí žádný nebo skoro žádný výzkum, ve volném čase nečtou knihy, nechodí do divadla, ani neposlouchají klasickou hudbu, pověřeni plánováním univerzitního vzdělávání, odstraní to, čemu nerozumějí – teoretické vědy a vysokou kulturu, které jsou nejméně nákladné, protože vyžadují jen učitele, knihovny a tabule.

Ignorantství

Manažeři rozlišují mezi teoretickým a aplikovaným výzkumem, přičemž přehlížejí historický fakt, že aplikované vědy v polovině 19. století vznikly jako teoretické. Takové ignorantství však lze očekávat, neboť historie a filozofie vědy patří mezi obory, které plánovači často dychtí zrušit. Hermann Göring zavtipkoval, že když slyší slovo kultura, sahá po revolveru. Když slovo kultura slyší akademičtí manažeři, sahají po propisce, aby seškrtali rozpočet.

Vybudování manažerské hierarchie a zrušení akademické samosprávy měly původně omezit moc líné, neproduktivní, rigidní, ba nekompetentní (a přesto mocné a protežované) oligarchie vrcholných profesorů, kteří ovládali klientelistický systém zaměstnávání a povyšování členů pedagogického sboru.

Proto byl manažerský model zprvu oblíbený u některých níže postavených zaměstnanců, kompetentních a kreativních, ale s menší mocí a horšími platy a vydaných na milost a nemilost akademikům na vrcholku hierarchie, kteří rozhodovali o najímání nových členů sboru a jejich kariérním postupu.

Níže postavení profesoři si od manažerů slibovali zvrácení mocenské rovnováhy v jejich prospěch. Jenže stejně jako když generální tajemník nahradil cara, i v tomto případě jakmile noví vládci obdrželi moc, která byla údajně třeba k vyřešení problémů utlačovaných, nebyli nuceni využít ji, jak bezmocní doufali. Výsledkem bylo, že se staré neduhy vrátily v nových a někdy horších podobách.

Výběr obětí

Akademičtí manažeři dostali a vydobyli si moc bořit etablované univerzitní hierarchie, propouštět členy profesorského sboru, podrobovat si je kázeňskými opatřeními a šikanovat je, dokud nerezignují nebo neodejdou do předčasného důchodu. Nejprve tyto metody uplatňují na nekompetentních zaměstnancích. Pak se snaží svými institucionálními pravomocemi odstranit všechna konkurenční mocenská centra, jež existují nebo by mohla vzniknout.

Jejich moc z velké části vychází ze zastrašování, proto je v jejich zájmu příležitostně si za oběť vybrat nejzabezpečenější a nejrespektovanější profesory s vynikajícími badatelskými výsledky, mezinárodní pověstí a obdivem studentů. Jakmile se ukáže, že je lze vyhodit, šikanou přimět k rezignaci či předčasnému odchodu do důchodu anebo je ponížit, bude každému jasné, že nikdo není v bezpečí, ať má jakkoliv impozantní bilanci.

Táž logika vedla stalinisty k vyhlazování svých nejvěrnějších stoupenců. Nakonec se akademičtí manažeři zaměří na každého, kdo se liší. Podobnost s totalitními režimy je evidentní – nejprve odstraňovaly své skutečné nepřátele, pak „objektivní“, a poté každého odlišného.

Zvyšování homogenity profesorského sboru

Jednou z nejpřesvědčivějších námitek proti humboldtovské univerzitě je její sklon k homogenitě a konformitě tím, že profesoři před získáním definitivy vybírají nové akademiky z řad svých klientů. Jakmile si ji zajistí, mohou se stát, a někdy i stávají, svobodnými, a to až excentricky. Komise, jež o definitivách rozhodují, nicméně dělají vše, aby vyřadily ty, kdo úplně nezapadají.

Manažerský model zvyšuje homogenitu profesorského sboru, neboť bez ochrany definitivou mohou manažeři své podřízené kdykoli postavit do latě tím, že srazí pár hlav. To vede k průměrnosti a úřednické zaměnitelnosti typické pro pozdní komunismus. Na belfastské Queen’s University manažeři nejprve šikanovali a vypudili neschopné zaměstnance, následně elitní skupinu obzvlášť aktivních badatelů a nakonec Židy.

Rozhodnutí University of London propustit některé z nejlepších a nejslavnějších řádných profesorů (mnohdy s židovskými jmény), kteří působili na King’s College, vyvolalo mezinárodní skandál. Akademici se obrátili o pomoc na kolegy z americké Harvardovy a Stanfordovy univerzity. Když ty naznačily, že by mohly s King’s College ukončit spolupráci a neuznávat její tituly, přineslo to požadovaný výsledek.

Manažeři ustoupili, ale předtím v hysterické snaze si znovu upevnit autoritu tím, že všechny vyhodí, požadovali od všech akademiků na King’s College, aby se opět ucházeli o své posty. Manažeři si udrželi místa a subvencované platy a původně propuštění řádní profesoři rovněž zůstali, ale pověst dříve prestižní instituce byla nenávratně poškozena. Důvodem tohoto zdánlivě iracionálního chování je nedostatek vnějších zábran vyplývající ze subvencí a z chybějící konkurence.

Taktiky totalitních režimů

Systém funguje tak, že i když manažeři zničí pověst instituce, neovlivní to výši subvencí; fakulta nemůže zbankrotovat. Oproti tomu americkou instituci, jež učiní podobná opatření, potrestá trh: ovládne ji chabý profesorský sbor, sníží se poptávka studentů, bude mít nižší příjmy, méně darů a grantů, méně peněz na profesorské platy, a tudíž ještě slabší profesorský sbor a horší studenty. Dozorčí rada pravděpodobně brzy zasáhne a manažery vymění. Pokud však univerzitu řídí stát, není nikdo, kdo by šílenství zastavil.

Protože manažeři postrádají demokratickou legitimitu i intelektuální úspěchy, musejí k získání autority používat šikanu. Skoro každé číslo britského týdeníku Times Higher Education líčí spory manažerů, kteří nesnášejí kritiku a vyžadují poslušnost, s členy profesorského sboru zvyklými na otevřenou kritickou debatu.

Metody manažerů se surreálně, leč nápadně podobají taktikám totalitních režimů a jejich tajné policie. Když převezmou kontrolu a nahradí demokraticky zvolené ředitele kateder, vydají dlouhý, vágní seznam regulací, jenž jim poskytuje pseudolegalistickou oporu, aby kdykoliv mohli proti komukoliv zahájit disciplinární řízení. Jako v Kafkově Procesu je každý vždy vinen, ale soud může být odložen.

Agenti provokatéři

Na Queen’s University, jež za častou šikanu, získala přezdívku „univerzita šikany“,manažeři používali nespokojené studenty coby agenty provokatéry – jelikož měli přístup k univerzitním elektronickým databázím, mohli si zjistit, kteří mají nejhorší studijní výsledky.

Pokud se zaměřili na nějakého profesora, buď si tyto studenty přímo povolali, nebo použili prostředníka, aby jednoho nebo více neúspěšných studentů kontaktoval a naznačil jim, že když na profesora podají stížnost, budou mít manažeři důvod revidovat jejich známky. Někteří slabí studenti dospěli k přesvědčení, že objevili metodu na zlepšení známek – a pak byli vyvedeni z omylu, když si postěžovali na profesory, které manažeři tou dobou na mušce neměli.

Manažeři uplatňovali taktiku „rozděl a panuj“ – povzbuzovali, přiživovali a dokonce iniciovali konflikty členů profesorského sboru. Pokud veškerou moc drží jediný manažer a nikdo nemá definitivu, je výhradním arbitrem konfliktů. Čím více konfliktů na fakultě, tím mocnější je. Management na Queen’s University usiloval o atomizaci profesorského sboru a rozbíjel všechny potenciální aliance.

Udávání kolegů

Totalitní režimy tohoto cíle nejúčinněji dosahují tím, že ze všech občanů učiní udavače. Podobná je moje univerzitní zkušenost. Manažerka, moje přímá nadřízená, si mě předvolala na schůzku. Nejprve mě zavalila výtkami kvůli špatně vyplněným formulářům a jedné pozdě zapsané známce. Odpověděl jsem, že jsem ji vyplnil včas, a opožděně zanesl druhý hodnotitel, profesor a bývalý děkan, který si v tomto postu nadělal nepřátele, z nichž někteří postoupili na manažerské posty.

Na univerzitě neexistoval institut definitivy a profesor, když byl děkanem, nic nepublikoval, takže byl zranitelný a jeho nepřátelé sbírali důkazy o jeho prohřešcích. Manažerka zmínila, že příští semestr s ním budu vyučovat kurz a že by byla ráda, kdybych ji informoval o stížnostech na něho nebo o jeho porušování předpisů. Donášet na něho je v mém zájmu, neboť jinak mě bude bývalý děkan vinit ze svých chyb, jak udělal v případě pozdě zapsané známky. Odmítl jsem.

Manažerka však dále naléhala; řekla mi, že jí můj kolega posílal e-maily, v nichž mě denuncoval, a vyzvala mě k odplatě. Odpověděl jsem, že nehodlám udávat nikoho, přítele ani nepřítele, ale nepolevovala a zmínila „pěkně tučný“ plat bývalého děkana v naději, že u mne, hůře placeného, ale intelektuálně nadanějšího akademika, rozdmýchá závist, s níž pak bude moci manipulovat. Poté, co mě nezlákala do svých služeb, rekrutovala roztrpčeného doktoranda, jenž mně a bývalému děkanovi pomáhal vyučovat společný kurz, aby na oba donášel.

Když jsem proti svému „setkání“ s manažerkou protestoval, náměstek vicekancléře, druhý nejvýše postavený člověk na univerzitě, mi vysvětlil, že požadavek udávat kolegy považuje za „manažerskou techniku“, do níž by se neměl vměšovat. Nedokázal správně vyslovit slovo „totalitarismus“, které jsem uvedl ve své stížnosti; bylo příliš dlouhé.

Vojenští guvernéři

Tento incident nebyl ojedinělý. Šéf mé katedry si v jednom svém tříhodinovém, Castrem inspirovaném proslovu postěžoval pedagogickému sboru na nejmenovaného profesora, jenž na něho donášel vicekancléři univerzity. V této fázi jsem se, aniž bych spekuloval o občanské nebo mravní nadřazenosti USA, rozhodl do nich vrátit.

Příští rok zmíněný bývalý děkan, jemuž táhlo na šedesátku, přijal nabídku na odchod do předčasného důchodu. O rok později do předčasného důchodu odešla ve věku 60 let i manažerka, která mě chtěla vydíráním přimět k udavačství. Vyřešilo se, co zbývalo vyřešit. Jak prohlásil Stalin: „Kde je člověk, tam je problém. Kde není člověk, není problém.“

Když v roce 1945 britská armáda okupovala část Berlína, kde sídlí Technická univerzita, zrušila na ní úzce zaměřenou odbornou přípravu a požadovala, aby se inženýři a technici učili humanitním vědám. Nechtěla totiž, aby z nich stali vyškolení profesionálové, kteří jsou současně neetickými morálními nihilisty. Z etického hlediska by britský univerzitní systém mohl namísto manažerů zkusit štěstí s vojenskými guvernéry.

Článek je upravenou verzí článku Bully U: Central Planning and Higher Education (Univerzita šikany: centrální plánování a vysoké školství), který vyšel v časopise The Independent Review.