Lidovky.cz

Máme se mnohem lépe než před 30 lety. Třináctkrát ale…

Oslavy třicátého výročí 17. listopadu. foto:  Petr Topič, MAFRA

Více „zla“ i „dobra“ ve srovnání s minulostí je důsledkem toho, že dnes je vše mnohem polarizovanější než v „šedé“ společnosti „reálného socialismu“. Zaplať pánbůh, že to není horší.
  9:19

Ve svém životě jsem zažil dvě velké historické události – „pražské jaro” v roce 1968 a „sametovou revoluci” v roce 1989. Ta první skončila špatně – vyústila v chmurné období husákovské „normalizace“ –, ta druhá mnohem lépe a zásadně změnila životy nás všech. Jsem rád, že jsem byl účastníkem historického pochodu v pátek 17. listopadu z Albertova na Národní třídu až do pendrekového konce. Většina českých občanů se shodne, že polistopadové politické změny přinesly výkonnější ekonomický systém a mnohem více svobody.

Větší prosperita je patrná ze vzhledu mnoha našich měst i z toho, že si většina občanů koupí za svou mzdu víc než před 30 lety. Už si ani neumíme představit fronty na nedostatkové zboží, výjezdní doložky na cesty do zahraničí nebo „manifestační volby s jednotnou kandidátkou Národní fronty“. Já (i většina mých známých) se mám mnohem lépe než před 30 lety, a neměnil bych ani za nic. Po tomto pochvalném úvodu však začíná 13 mých „ale“.

1. Hospodářské zaostávání

Jsem velmi zklamán, kolik věcí se v těch 30 letech pokazilo. Rozhodně jsem si například nepředstavoval, že i po 30 letech budeme natolik výrazně hospodářsky zaostávat za Německem či Rakouskem. Samozřejmě, že ekonomická situace je dnes mnohem lepší než tehdy, ale přijde mi trapné, až směšné se tím chlubit.

Připomíná mi to situaci z mého dětství, kdy jsem často slyšel z rádia, jak se komunisté pyšnili: „Podívejte se, jak se zvýšila životní úroveň ve srovnání s první republikou – kolik lidí mělo tenkrát auto, kolik lidí mělo ledničky, kolik lidí mělo televizi?“ Ale dnes je to přece už také tak dávno! A podívejte se, jaký pokrok za tu dobu udělala třeba Čína!

2. Trapné vymlouvání se

Stejně trapné je vymlouvat se při pohledu na dnešní špatný morální stav společnosti na „dědictví totality”. S tím velice souvisí i falešný „boj s nebezpečím komunismu“, který jen odvádí pozornost od viníků současných problémů.

3. Málo sociálně spravedlivé

Nelze zavírat oči před tím, že existuje nezanedbatelný počet spoluobčanů (možná až třetina?), kteří se na rozdíl ode mne nemají lépe, a kteří by například raději snášeli obtíže se získáním devizového příslibu než likvidační exekutorskou šikanu či finanční problémy při nutné opravě 20letého auta. Je zřejmé, že značná část společnosti vnímá dnešní uspořádání jako sice relativně svobodné, ale málo sociálně spravedlivé.

4. Studená občanská válka

Jak to, že se ve srovnání s počátkem devadesátých let natolik změnila nálada ve společnosti, že zuří „studená občanská válka“ mezi „pražskou kavárnou“ a zjednodušeně řečeno „zemanovci“?

5. Opovržení politiky

Lidé vnímají politiky velmi negativně, až s opovržením. Nevím, je-li to úplně oprávněné – asi to nejsou takoví padouši, jak se všeobecně soudí. Důvodů takového negativní postoje veřejnosti je několik. V první řadě politici jsou skutečně zodpovědní za mnoho špatností, které se za 30 let staly – mám na mysli především gigantickou hospodářskou kriminalitu doprovázející privatizační proces, špatné zákony či manipulované veřejné zakázky.

Politici mají velký podíl na svém negativním obrazu i proto, že své politické soupeře systematicky líčí jako lháře, neschopné hlupáky a škůdce této země… Je mi líto, ale musím konstatovat, že dnešní politici jsou většinou vnímáni téměř stejně negativně jako politici husákovské éry, v některých ohledech dokonce ještě hůře (rozšířené přesvědčení, že ti dnešní „kradou víc“).6. 

6. Neschopnost státu

Až neuvěřitelná je neschopnost státu řešit efektivně situace, kdy nastává konflikt mezi úzkým soukromým a významným celospolečenským zájmem – například mnohaleté spory s majiteli pozemků, přes které by měla vést dálnice. Jak je možné, že takovou věc mohou buď jedinci, nebo různí aktivisté blokovat třeba 20 let?

7. Sociálně nepřizpůsobiví občané

Za obrovský problém a selhání polistopadového vývoje považuji neřešený a stále se zhoršující potíž se „sociálně nepřizpůsobivými občany“. Jakkoli jde o velmi obtížný problém, je smutné, že demokratická společnost se o jeho efektivní řešení ani nepokouší (absence účinného programu sociálního bydlení, boje proti ilegálním lichvářům a predátorským exekutorům), takže jeho současná situace je mnohem horší než před 30 lety.

8. Kriminalita

Přechod ke svobodné společnosti byl doprovázen enormním nárůstem kriminality – jak „obyčejné“ (krádeže, vloupání, vraždy), tak ekonomické, spojené především s privatizací. Hanebné bylo, co se dělo (a asi ještě děje?) v souvislosti s takzvanými zprostředkovatelskými agenturami pro zahraniční pracovníky ze zemí, jako je Ukrajina, Mongolsko, Vietnam a další. Jak je možné, že se náš demokratický stát nedokázal tak dlouho vypořádat s tímto organizovaným zločinem, s tím, že na našem území žily (žijí?) tisíce lidí ve faktickém otroctví?

Když už se zdálo, že to nejhorší z ekonomické kriminality máme za sebou, dočkali jsme se před šesti lety „vyvrcholení“ šokující Klausovou amnestií. Po pádu prohnilé Nečasovy vlády se konečně začaly orgány činné v trestním řízení vypořádávat s korupčníky a „justiční mafií“. Proto mě před třemi lety šokoval zásah ministra vnitra proti Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu.

9. Hazard

Dalším zlem rozlezlým po naší zemi bylo, a do značné míry stále je, bezpříkladné rozšíření hracích automatů a hazardu vůbec. To, že v jediné pražské čtvrti donedávna bylo víc hracích automatů a kasin než v polovině Evropy, a proto mezi námi žijí desetitisíce lidí s chorobnou gamblerskou závislostí, považuji za neuvěřitelný, nesnesitelný skandál, za který nesou odpovědnost naši zřejmě ostudně zlobbovaní politici.

10. Manipulativní žurnalistika

Velmi mě hněte dnešní manipulativní žurnalistika. Velká většina novinářů a komentátorů píše neobjektivně, jejich snahou je přizpůsobit skutečnost, o které píší, svému, předem zformovanému politickému názoru. Takové novináře lze označit spíše za propagandisty, píšící tak buď z vlastního přesvědčení, nebo možná z jiných důvodů. Bohužel se zdá, že tady de facto působí „sofistikovanější forma cenzury“, respektive autocenzury – výsledek je ale podobný, jako kdyby fungovala cenzura tradiční.

11. Ohlupující reklama

Odpudivá je všudypřítomná ohlupující reklama a masivní bulvarizace života. Někdy se mi zdá, že ty hloupé, vlezlé a často oplzlé reklamní žvásty, které se valí ze všech stran, mi lezou na nervy ještě víc než komunistické. Reklama je obzvlášť škodlivou formou znečištění životního prostředí – marketéři znásilňují a vyprazdňují jazyk a otupují vnímavost. Tyto reklamní orgie nejsou projevem svobody slova a nezbytnou součástí svobodné společnosti a tržní ekonomiky ať bez přívlastků nebo s nimi. Kdyby bylo na mně, rázně bych je omezil.

12. Rozmach šarlatánství

Nepřestává mě udivovat a pobuřovat rozmach všemožného šarlatánství, pavěd a iracionality a jejich komerční úspěch. Dokonce spousta vzdělaných lidí považuje za samozřejmost astrologické charakteristiky lidí narozených v určitém znamení zvěrokruhu. Lidé masivně kupují homeopatické preparáty.

Řada soukromých lékařů skandálně používá šarlatánské diagnostické a terapeutické „alternativní“ metody, například „elektroakupunktura dle Volla“, „clusterová medicína“, homeopatie či magnetoterapie, stát podporuje spolupráci nemocnic s „tradiční čínskou medicínou“. Smutné je, že i mnozí vzdělaní a vlivní lidé tyto trendy považují za správné a žádoucí mimo jiné proto, že byly za komunistického režimu potlačované.

13. Zahraniční politika

Problematické jsou i některé aspekty naší zahraniční politiky. Nechápu rezervovaný vztah většiny českých vlád v uplynulých 20 letech k Evropské unii, například heslo našeho minulého předsednictví „Evropě to osladíme“, odkládání přijetí eura na neurčito a odmítání pomoci evropským partnerům postižených migrační krizí.

Místo abychom se snažili stejně jako Slováci přimknout se k integračnímu jádru EU, okázale a iracionálně se družíme s problematickými režimy v Maďarsku a Polsku a více či méně nadáváme na Brusel. Vysoce problematická byla v těch 30 letech i nekritická podpora jakéhokoli aspektu americké politiky, ať to byla trestuhodná intervence v Iráku, ozbrojený zásah v Jugoslávii následovaný uznáním nezávislosti Kosova či plány na radar v Brdech.

„Zlometr“ a „dobrometr“

Co je hlavní příčinou uvedených problémů? Celá naše politická reprezentace včetně její levicovější části nemá a nikdy neměla ujasněn cíl, k němuž směřovat. Přitom by měl být zřejmý – být ve všech ohledech co nejpodobnější nejvyspělejším zemím, tedy skandinávským. V rámci takového přístupu by se definovaly (asi s pomocí zahraničních expertů) všechny problematické oblasti, zpracoval by se realistický a ambiciózní plán na řešení a každý ministr by předkládal zprávu, jak se k cíli přibližujeme. To je však utopie.

Politici jsou více či méně v zajetí „klausovských“ názorů, že se stát nemá do ničeho plést a že trh všechno vyřeší. Navíc se převážně věnují vzájemným půtkám jak vnitrostranickým, tak s koaličními partnery či opozicí, takže na dalekosáhlé plány a jejich namáhavé uskutečnění nemají čas. Obávám se, že efektivní „tah na branku“ k dosažení skandinávského vzoru by vyžadoval autoritativnější režim, nebo alespoň rozumnější verzi demokracie. Takže – zapomeňme na něco takového…

Efektivní „tah na branku“ k dosažení skandinávského vzoru by vyžadoval autoritativnější režim, nebo alespoň rozumnější verzi demokracie. Takže – zapomeňme na něco takového…

Je snadné být po bitvě generálem, ale nelze se ubránit přesvědčení, že mnoha z uvedených negativních jevů bylo možné aspoň částečně zabránit (některým i snadno) a že dnešní situace mohla být mnohem lepší. Bylo by skvělé zkonstruovat přístroj, s jehož pomocí by bylo možné měřit množství „zla“ ve společnosti – mít k dispozici „zlometr“.

Ten by vyhodnocoval množství zla, lidského neštěstí a naštvanosti, například z útlaku a nespravedlností způsobených občanům státem, nezaměstnanosti a sociálního vyloučení či z důsledků alkoholismu, drogových a gamblerských závislostí, zločinnosti, dopravních nehod a nemocí. Naměřil by „zlometr“ více zla a utrpení nyní, nebo v husákovské době? Pro mě osobně by nynější hodnota byla mnohem příznivější, ale v celospolečenském měřítku by naměřil vyšší hodnotu nyní…

Opačný přístroj, „dobrometr“, měřící spokojenost, pozitivní emoce a „štěstí“, by nyní naměřil také vyšší hodnoty – nejen u mě, ale i celospolečensky. Tento paradoxní výsledek, více „zla“ i „dobra“ dnes ve srovnání s minulostí, je důsledkem toho, že v současnosti je vše mnohem polarizovanější než v „šedé“ společnosti „reálného socialismu“. Co s tím? Trochu rezignovaně a cynicky bych řekl – zaplať pánbůh, že to není horší…

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.