Malá privatizace a restituce přivedly zodpovědné hospodáře

Mysleli jsme si, že máme všechno na háku, vzpomíná v rozhovoru na začátek devadesátých let exguvernér ČNB, ekonom a investiční bankéř Miroslav Singer.

Bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer | foto:  František Vlček, Lidové noviny
Bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer

Obraz montoven, jež údajně dominují české ekonomice, je ukázkou fake news, vymyšlených zpráv, říká v rozhovoru Miroslav Singer, bývalý guvernér České národní banky, který před 30 lety, kdy mu bylo 21 let, působil coby asistent architektů ekonomické transformace Václava Klause, Karla Dyby a Vladimíra Dlouhého. Příběh, jak zahraniční firmy jdou v Česku především po nekvalifikovaných lidech, neodpovídá podle Singra realitě. Ze statistik vyplývá, že od roku 2000 tu vzniklo 700 tisíc míst pro vysokoškoláky, což je oproti začátku milénia skoro dvojnásobek.

A dalšího čtvrt milionu míst bylo vytvořeno pro středoškoláky s maturitou. „Určitě nikdo nebude tvrdit, že skoro milion kvalifikovaných lidí pracuje ve státních strukturách. Naopak typických kandidátů na post v montovně – zaměstnanců se základní školou – ubylo o 150 tisíc, tedy asi o třetinu. A zaměstnanců se středním vzděláním o 200 tisíc, asi o desetinu,“ zdůrazňuje Singer. Dodává, že místa pro lidi bez kvalifikace vznikají spíš ve skladech obchodů, u pokladen a v přidružených službách.

Zdejší mzdový průměr sráží nízká nezaměstnanost s mnoha méně produktivními lidmi, kteří pracují za nízký plat. V zahraničí jsou při vyšší nezaměstnanosti často mimo trh práce a mzdovou statistiku nesnižují.

Singer upozorňuje i na ošidnost statistik, podle nichž Česko vychází jako země s nízkými mzdami, což obzvlášť vyniká ve srovnání s Německem, kam výsledky práce českých zaměstnanců z velké míry směřují. Zdejší mzdový průměr podle něho sráží nízká nezaměstnanost s mnoha méně produktivními lidmi, kteří pracují za nízký plat. V zahraničí jsou při vyšší nezaměstnanosti často mimo trh práce a mzdovou statistiku nesnižují.

Vliv na mzdy má i to, že si čeští zaměstnanci málo říkají o navýšení platu. Singer se vyjádřil také k často kritizované kuponové privatizaci. Jiná alternativa podle něho nebyla, navíc oddálila eskalaci problémů bank a umožnila slušný rozchod se Slováky.

LIDOVÉ NOVINY: V listopadu 1989 vám bylo 21 let. Co jste tehdy dělal?

SINGER: Dělal jsem lidově řečeno bordel. Studoval jsem na Vysoké škole ekonomické (VŠE) Fakultu řízení, obor matematické metody v ekonomii. Byl to docela těžký obor, takže z původních 50 studentů nás na katedře zbylo asi patnáct. Komunisté do oboru vkládali velké naděje, protože měl přinést přes matematiku novou kvalitu do socialistického plánování, do přípravy pětiletek. Takže jsme si mohli dovolit být docela drzí. Dnes by takové hnutí odporu vypadalo směšně, ale tehdy člověku připadalo odvážné leccos.

V Prognostickém ústavu jsem Klausovi, Dybovi a Dlouhému dělal takzvaného pomvěda, což byla zkratka pro označení pomocný vědecký pracovník. Dybovi jsem rovnal skříně a Dlouhému připravoval data. Za 500 korun měsíčně, tehdy pěkné kapesné.

Když jsme třeba prosadili, že doporučení studentům pro výjezd do zahraničí bude udělováno automaticky, bez vazby na nějaká kritéria, jako byla účast na česání chmelu. Bez tohoto povolení nedostal student takzvanou výjezdní doložku a bez té mu byl i do socialistického tábora pas úplně k ničemu, takže nevyjel. A já jsem 17. listopadu dopoledne přinesl šéfovi fakultní organizace SSM (tehdejší Socialistický svaz mládeže – pozn. red.) legitky všech členů SSM z našeho ročníku s tím, že ve svazu mládeže končíme. A 20. listopadu jsme vyhlásili stávku a také to, že budeme v rámci stávky okupovat školu.

LIDOVÉ NOVINY: Na konci osmdesátých let jste dělal asistenta hlavních architektů ekonomické transformace Václava Klause, Karla Dyby a Vladimíra Dlouhého. Jak jste se k tomu dostal?

SINGER: V Prognostickém ústavu jsem Klausovi, Dybovi a Dlouhému dělal takzvaného pomvěda, což byla zkratka pro označení pomocný vědecký pracovník. Dybovi jsem rovnal skříně a Dlouhému připravoval data. Za 500 korun měsíčně, tehdy pěkné kapesné (průměrná mzda v roce 1989 byla 3170 korun – pozn. red.).

Na začátku toho všeho bylo, že za mnou v roce 1988 přišli lidé z vedení katedry s nabídkou vstoupit do KSČ, podmiňovali tím možnost být pomvědem na VŠE a zůstat tam po vystudování jako asistent. Poslal jsem je nakonec do háje. Pak mne vyhledal Vladimír Dlouhý s tím, že se dověděl o mém odmítnutí, a nabídl mi totéž v Prognostickém ústavu. Vedení katedry si to mezitím rozmyslelo a už na podmínce členství v partaji netrvalo, ale už jsem byl jednou nohou u prognostiků.

LIDOVÉ NOVINY: Jací byli Klaus, Dyba a Dlouhý v přelomových devadesátých letech?

Michael Kocáb mě někdy v roce 1996 či 1997, to jsem asi už byl ředitelem investiční společnosti Expandia, pozval do Lán do vily Amálie. Diskutovalo se tam o privatizaci. Musím říci, že jsem cítil hluboký soucit s Václavem Klausem, že musí snášet takové nekonečné, v kruhu se motající debaty. Neměl jsem na to tehdy jako člověk z byznysu čas ani trpělivost.

SINGER: Působili jako zjevení, obzvlášť pro studenta VŠE. My jsme ostatně po Listopadu ve studentském hnutí prosazovali, aby v Občanském fóru měli vliv, protože tam takové osobnosti chyběly, ale oni se tam také šli aktivně sami přihlásit. Pro mou generaci bylo výjimečné, že jsme je mohli zažít a být s nimi třeba i v užším kontaktu.

LIDOVÉ NOVINY: Jako zjevení?

SINGER: Byl jsem v kontaktu hlavně s Karlem Dybou. Byl strašně fajn, chytrý, vtipný, decentní. A v knihovně za sklem měl plakáty polské Solidarity, za to by se z VŠE vyhazovalo. Vladimír Dlouhý měl Renaulta 9, což bylo v době, kdy u nás jezdily jen socialistické škodovky či východoněmecké trabanty a wartburgy, výjimečné, nosil super saka. Vydělal si na auto na stáži v Belgii. Byl to chodící sen, úspěšný ekonom nešířící bolševické bludy existující v Husákově Československu, navíc si mohl dělat v podstatě, co chtěl. Václav Klaus byl v prognosťáku velká autorita, přirozený vůdce.

LIDOVÉ NOVINY: Václav Klaus se u politiků i ekonomů setkával také se značným nepřátelstvím...

SINGER: Michael Kocáb (hudebník, spoluzakladatel Občanského fóra, poslanec a poradce prezidenta Václava Havla, posléze vládní zmocněnec pro odsun sovětských vojsk z Československa – pozn. red.) mě někdy v roce 1996 či 1997, to jsem asi už byl ředitelem investiční společnosti Expandia, pozval do Lán do vily Amálie. Diskutovalo se tam o privatizaci. Musím říci, že jsem cítil hluboký soucit s Václavem Klausem, že musí snášet takové nekonečné, v kruhu se motající debaty. Neměl jsem na to tehdy jako člověk z byznysu čas ani trpělivost.

LIDOVÉ NOVINY: Ještě zpátky k Listopadu. Pár let o vás nebylo slyšet. Najednou jste se ale v polovině devadesátých let, to vám mohlo být nějakých 27 let, začal objevovat mezi nejvlivnějšími lidmi. Co za tím bylo?

Prakticky ihned po pádu železné opony v roce 1989 jsem se rozhodl, že půjdu studovat do zahraničí. V dubnu 1990 jsem se začal připravovat na zkoušky na doktorát na univerzitě v americkém Pittsburghu.

SINGER: Prakticky ihned po pádu železné opony v roce 1989 jsem se rozhodl, že půjdu studovat do zahraničí. V dubnu 1990 jsem se začal připravovat na zkoušky na doktorát na univerzitě v americkém Pittsburghu. Mimochodem – na přijímací zkoušky na americký doktorát jsem intenzivně šprtal angličtinu a každodenně si kupoval drahé americké noviny a časopisy. A zkoušky jsem dělal ve Vídni, protože čekací lhůty na americké ambasádě v Praze, kde se dělaly, obnášely několik let.

V rakouské metropoli jsem během čekání na autobus zpátky do Prahy poznával bídu, do které nás komunisté dostali. Třeba i v tom, že jsem kvůli omezeným přídělům deviz (každý občan tehdejšího Československa si v roce 1990 v rámci takzvaných devizových přídělů mohl v bance vyměnit velmi omezenou částku – pozn. red.) měl pouze na hostel, spal jsem tam před zkouškou na pokoji s osmi různě exotickými týpky a Vídeň jsem mohl tak akorát prochodit. Na to, abych si tam koupil něco k pití, neřkuli jídlu, jsem neměl.

Do Ameriky jsem odjel v roce 1991 a za 3,5 roku jsem se s čerstvým doktorátem vrátil do Prahy. Spěchal jsem za svou budoucí ženou, která tady na mě čekala. Vzápětí, v roce 1995, mi Jan Švejnar (tehdy poradce prezidenta Václava Havla – pozn. red.) nabídl místo zástupce ředitele v jeho Národohospodářském ústavu. Tak jsem tam šel. A tehdy za mnou dorazil Radek Musil z investiční společnosti Expandia a chtěl po mně, abych jim spočítal hodnotu kuponové knížky (kterou si lidé mohli koupit v rámci kuponové privatizace – pozn. red.) v Polsku.

Propočty jsem dospěl k závěru, že cena, za niž drobní investoři své kuponové knížky prodávali investičním fondům a dalším subjektům, byla silně podhodnocená. To byla dobrá příležitost pro Expandii, která na tom pak hodně vydělala, a mně tam nabídli místo hlavního ekonoma.

Propočty jsem dospěl k závěru, že cena, za niž drobní investoři své kuponové knížky prodávali investičním fondům a dalším subjektům, byla silně podhodnocená. To byla dobrá příležitost pro Expandii, která na tom pak hodně vydělala, a mně tam nabídli místo hlavního ekonoma.

LIDOVÉ NOVINY: V Expandii jste si udělal jméno bankéře, který perfektně rozumí problematice podniků a špatných aktiv teoreticky i prakticky.

SINGER: Ano, prostřednictvím této společnosti jsem vstoupil do světa řešení problematických portfolií investičních firem, restrukturalizace podniků a následných prodejů či projektů zlepšujících výkonnost firem. Prodával a restrukturalizoval jsem aktiva, hlavně podniky holdingu Expandie, kde jsem byl později ředitelem. Na restrukturalizace a prodeje špatných aktiv jsem se pak zaměřoval jako ředitel v poradenské společnosti PriceWaterhouseCoopers.

LIDOVÉ NOVINY: V novinářských kuloárech se o vás opakovaně hovořilo jako o někom, koho by prezident Václav Havel rád viděl ve vedení České národní banky. Jak to tehdy bylo?

SINGER: Někdy v roce 1998 mě požádal, abych mu sdělil svůj názor na příčiny české měnové krize z let 1997 a 1998. Napsal jsem mu, že na krizi se významně podílela centrální banka, která měla kvůli tehdejšímu útoku měnových spekulantů na českou korunu daleko dříve uvolnit měnový kurz a nechat korunu volně plavat.

Někdy v roce 1998 mě Václav Havel požádal, abych mu sdělil svůj názor na příčiny české měnové krize z let 1997 a 1998. Napsal jsem mu, že na krizi se významně podílela centrální banka, která měla kvůli tehdejšímu útoku měnových spekulantů na českou korunu daleko dříve uvolnit měnový kurz a nechat korunu volně plavat.

Místo aby ji násilně, za pomoci masivního utrácení devizových rezerv držela ve vymezeném fluktuačním pásmu (koruna se směla odchylovat od určeného středního kurzu směrem dolů či nahoru maximálně o 7,5 procenta – pozn. red.) a zvyšovala úrokové sazby. Důsledkem bylo, že strašně zdražily peníze pro banky i podnikový sektor, posílil kurz, čímž omezil exporty, a tehdy už oslabující ekonomika dostala notný brzdný impulz.

Ekonomika se dostala do krize a ta se přenesla do bank. Tak jsem to od srdce napsal. Později jsem zjistil, že odpovědi na tu Havlovu žádost šly přímo na stůl tehdejšího guvernéra centrální banky Josefa Tošovského v souvislosti s chystaným přeobsazováním bankovní rady ČNB. Tošovský chtěl k sobě do vedení jenom toho, kdo centrální banku a její práci nekritizoval, a Havel mu takto umožnil tu selekci udělat.

LIDOVÉ NOVINY: To jste si to tedy u prezidenta Havla, který jmenoval členy vedení ČNB, pěkně polepil. Co bylo dál?

SINGER: Především jsem tehdy svým kritickým postojem k udržování režimu pevného kurzu koruny udělal průnik do médií. (směje se) Dostal jsem se do televize, rádia a novin a držel se tam několik let. A do bankovní rady ČNB jsem nakonec jmenován byl, akorát že Václavem Klausem. To bylo v roce 2005 a vzápětí jsem se stal viceguvernérem.

LIDOVÉ NOVINY: Jak hodnotíte ekonomickou transformaci?

Ekonomická transformace dopadla dobře. Mám přitom – na rozdíl od mnohých – tu výhodu, že jsem v Expandii, PriceWaterhouseCoopers, ČNB i nyní v Generali měl možnost vidět, jak to vypadá v zahraničí. Že jsem měl srovnání s jinými zeměmi.

SINGER: Dopadla dobře. Mám přitom – na rozdíl od mnohých – tu výhodu, že jsem v Expandii, PriceWaterhouseCoopers, ČNB i nyní v Generali měl možnost vidět, jak to vypadá v zahraničí. Že jsem měl srovnání s jinými zeměmi.

LIDOVÉ NOVINY: Kritici ekonomické transformace často vyzdvihují, že se pozdější milionáři či miliardáři tehdy dostávali k majetku velice lacino.

SINGER: Podíváte-li se na první fázi transformace i v jiných zemích, je zjevné, že zkreslení hodnoty majetku bylo v počáteční fázi přechodu z centrálně plánované ekonomiky na tržní nevyhnutelné. Při přechodových transakcích tohoto druhu nelze doufat ve férovou cenu. Ta je možná až později, až podnik získá jednoznačného vlastníka a začne generovat jednoznačně měřitelné obraty a výnosy.

České investiční fondy, které v privatizaci získaly do svého majetku podniky, měly zájem na ně získat co největší půjčky od bank. Proto zveličovaly jejich hodnotu. Z toho později v polovině devadesátých let vznikla bankovní krize, kdy z trhu kvůli krachu odešla řada bank. Banky doplatily na to, že půjčily příliš mnoho proti majetku, který tu hodnotu neměl. A krachovaly také podniky, jejichž majetek se poté za babku dostával k tomu, kdo měl tehdy peníze. V této souvislosti mě ovšem napadá ještě jeden příběh.

LIDOVÉ NOVINY: Jaký?

České investiční fondy, které v privatizaci získaly do svého majetku podniky, měly zájem na ně získat co největší půjčky od bank. Proto zveličovaly jejich hodnotu. Z toho později v polovině devadesátých let vznikla bankovní krize, kdy z trhu kvůli krachu odešla řada bank.

SINGER: Často hrála hlavní roli při získání majetku nejprostší náhoda. Být na správném místě ve správnou dobu. Příběh? Šli prý takhle jednou v roce 1995 tehdejší generální ředitel České pojišťovny (ČP) Vlastimil Uzel spolu s nejvyšším šéfem České spořitelny Jaroslavem Klapalem na Fond národního majetku na schůzku o odstátnění ČP. A na Václavském náměstí potkali generálního ředitele Interbanky, nejmenšího peněžního ústavu v Česku. A ten na ně: Vezměte mě s sebou. A tak se stalo, že deset procent největší české pojišťovny dostala zcela nevýznamná banka.

Česká pojišťovna přitom byla opravdová slepice snášející zlatá vejce. Jen její monopol v oblasti povinného ručení znamenal miliardy korun automatických příjmů ročně, což tehdy byla závratná suma. Podobný podíl na pojišťovně tehdy dostaly největší banky – Česká spořitelna, Komerční banka a ČSOB. Byl jsem tehdy za akademickou sféru členem dozorčí rady České pojišťovny a po léta jsem si říkal, jakou cestou mohla Interbanka přijít k takovému majetku. Tak mi to pak kdosi z okolí tehdejších privatizačních úředníků vyprávěl.

LIDOVÉ NOVINY: Co se na transformaci povedlo?

SINGER: Zásadním a povedeným krokem, na nějž se zapomíná, byla malá privatizace – prodej obchodů a drobných provozoven reálným vlastníkům. Ti lidé do toho dali vlastní reálné peníze, práci, své jméno. A i když se to ne všude povedlo, mělo to velký význam. I třeba pro obnovu městské zástavby a infrastruktury. Vidět je to hlavně v Praze. Jsou tu opravené budovy, jedno jednoznačné hlavní městské centrum, což jsou věci, které velice pomáhají cestovnímu ruchu.

Česká pojišťovna byla opravdová slepice snášející zlatá vejce. Jen její monopol v oblasti povinného ručení znamenal miliardy korun automatických příjmů ročně, což tehdy byla závratná suma. Podobný podíl na pojišťovně tehdy dostaly největší banky – Česká spořitelna, Komerční banka a ČSOB.

Na rozdíl třeba od Budapešti, která je v centru stále dost rozbitá a neopravená, přijíždějí turisté do Prahy na delší dobu. Malá privatizace a restituce přivedly zodpovědné hospodáře a lidé viděli, že odstátnění přináší novým majitelům peníze a že zkrátka nepřicházejí ani ostatní. Na trhu najednou bylo víc zboží i služeb. To všechno lidé viděli a prožívali. Usnadnilo to realizaci reformy.

LIDOVÉ NOVINY: Jak hodnotíte kuponovou privatizaci? Ta je mnoha ekonomy i velkou částí veřejnosti napadána.

SINGER: Jaká byla alternativa? Přímé prodeje? V Polsku a Maďarsku nechali takto podniky jejich manažeři zkrachovat, aby si jejich použitelná aktiva koupili za směšný peníz. To by se nepochybně stalo i v Česku. Znovu, první období transformace nevyhnutelně přináší manipulaci s hodnotou výrobních celků, podniků, aktiv. A projevilo by se to na růstu nezaměstnanosti.

Česko si mezi ostatními zeměmi bývalého sovětského bloku stále udržovalo velmi nízkou nezaměstnanost. Trochu se zvýšila jen po pádech bank kolem let 1995, 1998 či 2000, kdy následně zkrachovaly také některé podniky. Takže z tohoto pohledu kuponovka přinesla užitečný odklad eskalace problémů bank a podniků, který dlouhodobě udržel pod pokličkou růst nezaměstnanosti. Kuponová privatizace, respektive její odkladný účinek na nezaměstnanost, nám také umožnila slušný rozchod se Slováky.

LIDOVÉ NOVINY: Kritici kuponové privatizace dodnes vyzdvihují zaměstnanecké akcie. Podniky by se prý díky tomu ubránily své přeměně na montovny.

Zásadním a povedeným krokem, na nějž se zapomíná, byla malá privatizace – prodej obchodů a drobných provozoven reálným vlastníkům. Ti lidé do toho dali vlastní reálné peníze, práci, své jméno. A i když se to ne všude povedlo, mělo to velký význam.

SINGER: Zaměstnanecké akcie? To je většinou naprostá blbost. Systém EZOP (vlastnictví podniku v rukou zaměstnanců – pozn. red.) může fungovat pouze v případě, že jde o podnik, který potřebuje naprosté minimum finančního a fyzického kapitálu a kdy nositelem kapitálu, na němž podnik stojí, jako třeba know-how, jsou lidé. A spoluvlastnictví, respektive partnerství, vyžaduje obrovskou energii, kterou je nutné podniku věnovat. Vždy je tam strašný tlak zisk vyplácet, nikoliv investovat do technického, fyzického kapitálu či know-how a výzkumu.

A to je problém, který se těžko zvládá, když podnik nemá jednoho jasně vyprofilovaného vlastníka. Podívejte se, když jedu po naší zemi a vidím opravené domy, fabriky a náměstí s novými kašnami a plastikami, říkám si, že tohle kapitálové vybavení by mohlo vydržet dalších 40 let zpočátku tak pohodlného života plánované ekonomiky. Života jako za socialismu. A to je úspěch transformace. Akorát je dnes cítit, že někteří politici by to, co jsme za těch 30 let od Listopadu nashromáždili, zase rádi rozkulačili.

LIDOVÉ NOVINY: Jsme montovna?

SINGER: Považuji neustále se opakující tezi o montovnách, které údajně dominují české ekonomice, za pěknou ukázku fake news (vymyšlené, nepravdivé zprávy – pozn. red.). Příběh, jak zahraniční firmy nevyhledávají vysokoškolsky vzdělané, a tedy drahé pracovní síly a místo toho jdou po nekvalifikovaných lidech s cílem udržet technologicky zaostalé výroby, neodpovídá elementárním skutečnostem. Ty lze vyčíst z dat Českého statistického úřadu (ČSÚ). Z nich je vidět, že i přes minirecese v roce 2001 a v letech 2002 až 2004 či velkou recesi v letech 2008 až 2011 naše ekonomika od začátku milénia generuje pracovní příležitosti pro vzdělané a kvalifikované lidi ostošest.

První období transformace nevyhnutelně přináší manipulaci s hodnotou výrobních celků, podniků, aktiv. A projevilo by se to na růstu nezaměstnanosti.

Vše je na statistikách ČSÚ pěkně vidět a do velkých podrobností týkajících se vzdělanostní či kvalifikační struktury. Zjednoduším to: od roku 2000 vzniklo v České republice 700 tisíc nových pracovních míst pro vysokoškoláky, čímž jsme se oproti roku 2000 dostali na takřka dvojnásobek. Dalších 250 tisíc míst čili nějakých třináct čtrnáct procent přibylo pro středoškoláky s maturitou. Určitě nikdo nebude tvrdit, že ten skoro milion kvalifikovaných lidí pracuje ve státních strukturách!

A hlavně, typických kandidátů na post v montovně, tedy zaměstnanců se základní školou, naopak ubylo o 150 tisíc, tedy asi o třetinu, a zaměstnanců se středním vzděláním o 200 tisíc, tedy asi o desetinu. Ještě je třeba dodat, že místa pro ty nejméně vzdělané zaměstnance masivně vznikají v dobách prosperity, v období rostoucí poptávky spotřebitelů. Typicky v etapě, jaká je dnes. Nejsou to ovšem, jak si mnozí myslí, místa v montovnách, ale spíše ve skladech velkoobchodů a hypermarketů, u pokladen a v přidružených službách. Montovna nejsme.

LIDOVÉ NOVINY: Důsledkem toho, že jsme pouze detašovaná dílna Německa, jsou prý i nižší české mzdy. Jak to vidíte?

SINGER: Nižší mzdy jsou i odrazem toho, že máme velmi nízkou nezaměstnanost a nižší minimální mzdu než v jiných zemích. Mzdový průměr, který je předmětem mezinárodního srovnávání, totiž u nás při nízké nezaměstnanosti táhnou dolů méně produktivní zaměstnanci, kteří pracují za nízkou mzdu. V zahraničí jsou kandidáti na nízkou či minimální mzdu často mimo trh práce, prostě nezaměstnaní, takže ovlivňují statistiky nezaměstnanosti, nikoliv mzdové statistiky.

Kuponová privatizace přinesla užitečný odklad eskalace problémů bank a podniků, který dlouhodobě udržel pod pokličkou růst nezaměstnanosti. Kuponová privatizace, respektive její odkladný účinek na nezaměstnanost, nám také umožnila slušný rozchod se Slováky.

Charakteristikou českých zaměstnanců ale také je, že má pro ně největší význam jistota zaměstnání. Proto si také dost neradi – ve srovnání se zahraničními kolegy méně často a méně důrazně – říkají o přidání a na kolektivní vyjednávání nechodí s tak velkými požadavky. To ovšem není všechno. Druhým zdrojem nižších platů je, že u nás – na rozdíl od ostatních zemí – roste podíl průmyslu. Jinde průmysl ubývá ve prospěch služeb. Takže jsme dnes nejprůmyslovější zemí Evropské unie. Podíl průmyslové výroby na hrubé přidané hodnotě (ta je téměř shodná s hrubým domácím produktem – pozn. red.) Česka aktuálně dosahuje 32 procent.

Oproti tomu Německo, světová průmyslová velmoc, má tento podíl jen na úrovni 26 procent. A průmyslová výroba vyžaduje ve srovnání se službami větší váhu fyzického kapitálu, tedy strojů, zařízení, budov a tak dále – a tento kapitál k nám přišel většinou od zahraničních investorů. V této oblasti, v oblasti podílu zahraničních investic, hrajeme mezi postkomunistickými zeměmi prim. A vlastníci tohoto kapitálu, zahraniční korporace, ze svého kapitálu chtějí výnosy.

LIDOVÉ NOVINY: Jaké byly největší chyby transformace?

SINGER: Nikdo si neuvědomil, jak těžké je vybudovat funkční finanční sektor. Mysleli jsme si, že všechno víme a známe, že to máme, jak se říká, na háku. A že budeme moci poučovat i entity typu Goldman Sachs. Do druhé poloviny devadesátých let jsme prožívali radostný kapitalismus, kdy jsme chodili na schůzky s dlouhými obědy a mysleli si, že je všechno jednoduché, že nás nečekají žádné komplikace a žádné větší pracovní úsilí. A přišla krize a bylo jasné, že to tak jednoduché nebude. Tenhle radostný kapitalismus skončil někdy v letech 1998 až 1999.

Příběh, jak zahraniční firmy nevyhledávají vysokoškolsky vzdělané, a tedy drahé pracovní síly a místo toho jdou po nekvalifikovaných lidech s cílem udržet technologicky zaostalé výroby, neodpovídá elementárním skutečnostem. Ty lze vyčíst z dat Českého statistického úřadu.

A já jsem v PriceWaterhouseCoopers pro ministra průmyslu Miroslava Grégra maloval třeba koncepci restrukturalizace Nové huti. Ta se nakonec úspěšně podařila. Podnik byl, a dokonce bez dotací, za pozitivní cenu prodán Indům. Ale i tak si myslím, že stejně záslužné bylo, že jsem – když mi jednou z Nové huti volali přímo na jednání na ministerstvu – zdatně poradil, jak má vypadat kniha evidence došlé pošty, jaké má sloupečky. Přišla doba drobné, neoslnivé, ale potřebné práce místo debatování velkých vizí.

LIDOVÉ NOVINY: Co transformace přinesla podnikům?

SINGER: Podniky to měly strašně těžké. Rozpadly se jim totiž trhy. Opoziční ekonomové navrhovali dát podnikům peníze, aby mohly své trhy zachránit. To bylo nesmyslné. Vezměte si, že třeba nejdůležitější trh – ruský – svou velikostí najednou odpovídal pouze Rakousku a Belgii. Takže vize udržet si za každou cenu takzvané tradiční trhy bývalého RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci, sdružující země tehdejšího sovětského bloku – pozn. red.) byla iluzí.

LIDOVÉ NOVINY: Miroslav Grégr, někdejší vicepremiér a šéf výrobce vysokozdvižných vozíků Desta Děčín řekl, že podnik před listopadem 1989 vyvážel na asi tři desítky západních trhů.

Podniky to měly strašně těžké. Rozpadly se jim totiž trhy. Opoziční ekonomové navrhovali dát podnikům peníze, aby mohly své trhy zachránit. To bylo nesmyslné.

SINGER: Desta Děčín zkrachovala. Odbyt neměla a značnou část jejího kapitálu Grégr prošustroval pokusem o spolupráci s Čínou.

LIDOVÉ NOVINY: Je přesvědčen, že transformace byla pro české podniky likvidační...

SINGER: Těžko mohla být likvidační, když máme dnes nejvyšší podíl průmyslové výroby na hrubé přidané hodnotě celé ekonomiky v Evropě.

Miroslav Singer (51)

  • Hlavní ekonom a ředitel pro styk s institucemi pojišťovací společnosti Generali CEE Holding, která zaštiťuje aktivity Generali v Rakousku, střední a východní Evropě a Rusku, a předsedou dozorčí rady České pojišťovny a dalších dceřiných pojišťoven holdingu.
  • Vystudoval obor matematické metody v ekonomii na Vysoké škole ekonomické (VŠE) v Praze a pokračoval doktorským studiem na University of Pittsburgh (1995).
  • Profesionální kariéru zahájil v roce 1991 jako zástupce ředitele pro výzkum, výzkumník a přednášející na CERGE UK a v Národohospodářském ústavu Akademie věd ČR.
  • V letech 1995 až 1996 byl členem dozorčí rady České pojišťovny.
  • Poté zastával různé vedoucí manažerské pozice ve finančních a průmyslových podnicích skupiny Expandia, v níž se posléze stal generálním ředitelem.
  • V roce 2001 se stal ředitelem pro restrukturalizace poradenské společnosti PriceWaterhouseCoopers.
  • V roce 2005 byl jmenován viceguvernérem České národní banky (ČNB).
  • V letech 2010 až 2016 pak byl guvernérem ČNB. Na tomto postu vystřídal Zdeňka Tůmu.
  • Přednáší na VŠE v Praze. Zkreslení hodnoty majetku bylo v počáteční fázi přechodu z centrálně plánované ekonomiky na tržní nevyhnutelné. Při transakcích tohoto druhu nelze doufat ve férovou cenu.

Počet příspěvků: 3, poslední 15.11.2019 10:36 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.