Lidovky.cz

Majetek předurčuje sociální postavení – i několik století

  8:04
Na myšlence, že tvrdou prací a odříkáním se lze vymanit z chudoby, stojí kapitalismus. Některé moderní ekonomické studie ale ukazují odlišné. Stačí se narodit do správné rodiny a budete se mít dobře. A to nejen dvě či tří generace, ale stovky let.

Již v první polovině 15. století byla Florencie městem, kde vznikaly nové módní styly. Freska z okruhu Domenika Ghirlandaia v kostelíku San Martino del Vescovo v centru Florencie. foto: © Ivan ChvatíkČeská pozice

Ve Florencii se toho během uplynulých sedmi století změnilo hodně. Jedna věc ale zůstává překvapivě neměnná – třída lidí bohatých a skupina těch, kterým se peněz nedostává. Překvapivé zjištění přinesla studie ekonomů Guglielma Baroneho a Saura Mocettiho z italské centrální banky.

Ve své práci srovnali data o florentských daňových poplatnících z roku 1427 s údaji z roku 2011, k nimž získali přístup, když se zavázali, že konkrétní jména kvůli ochraně osobních údajů nezveřejní. A protože italská jména jsou osobitá a regionálně rozdílná, podařilo se jim navzdory propasti sedmi století najít v obou daňových záznamech rodiny, které jsou s největší pravděpodobností příbuzné. To ale nebylo největším překvapením.

Případ Florencie

Bližší průzkum dokumentů ukázal, že povolání, příjem a bohatství dávných předků vcelku spolehlivě předurčovalo povolání, příjem i bohatství jejich současných potomků. „Zjistili jsme, že jména s největším příjmem mezi současnými daňovými plátci byla na špičce socioekonomického žebříčku již před šesti sty lety,“ píší oba ekonomové ve svém komentáři pro webovou stránku VoxEU. Předci nejbohatších obyvatel dnešní Florencie byli v 15. století nejčastěji členy ševcovského cechu, hedvábného cechu a advokáty.

Florencie se v roce 1427 rozhodla vytvořit seznam asi deseti tisíc nejvýznamnějších florentských daňových poplatníků. Devět set z těchto jmen lze dodnes ve Florencii nalézt – nosí je okolo 52 tisíc tamních plátců daně.

Výzkum obou ekonomů byl možný jen díky fiskální krizi, kterou Florencie v roce 1427 procházela. Toskánské město bylo tehdy na pokraji bankrotu kvůli válce s Milánem, a proto se rozhodlo vytvořit seznam asi deseti tisíc nejvýznamnějších florentských daňových poplatníků. Devět set z těchto jmen lze dodnes ve Florencii nalézt – nosí je okolo 52 tisíc tamních plátců daně.

Zjištění, že bohatství předků hraje u potomků důležitou roli a do značné míry předurčuje jejich sociální status, není ničím novým ani přelomovým. Překvapivý je však na florentském příkladu fakt, že tato majetková predestinace funguje navzdory propasti mnoha století. Pro lepší představu: v roce 1427 nebyli ještě naživu Leonardo da Vinci ani Michelangelo Buonarroti. Florencie se v následujících dekádách vymanila z moci Medicejů, stala se republikou – a opět padla do rukou mocného rodu Medicejských.

Ani jeho panování však netrvalo věčně, v první polovině 18. století vymřel nejprve po meči, poté i po přeslici. A tak se na přelomu 18. a 19. století zmocnil města Napoleon, aby následně moc kdysi slavného městského státu upadla a Florencie se stala součástí italského království. Toskánská metropole přestála 20 let vlády Benita Mussoliniho, nacistickou okupaci – a po druhé světové válce zažila italský ekonomický zázrak, kdy HDP rostlo ročně o osm procent.

Záchranná síť

Ani všechny tyto války, změny vládnoucí vrstvy a všemožné historické i ekonomické zvraty však nedokázaly otřást faktem, že pokud něčí předci v 15. století náleželi k bohaté třídě florentských měšťanů, se značnou pravděpodobností k nim po šesti stech letech budou náležet i jejich vzdálení potomci.

Zdá se, že existuje záchranná síť, která brání, aby se potomci smetánky propadli ve společenském žebříčku

Zdánlivě to může svádět k myšlence, že zjištění obou italských ekonomů je doložením výzkumu francouzského ekonoma Thomase Pikettyho, který dokumentuje nebývalý růst příjmové nerovnosti, především mezi jedním procentem nejbohatších. To ale Barone a Mocetti odmítají. „Náš výzkum je o ekonomické mobilitě, tedy o tom, jestli bohatí zůstávají bohatými. To ale nutně neznamená, že se stávají ještě bohatšími. Nenavazujeme tedy přímo na Pikettyho argumentaci,“ vysvětlil pro Wall Street Journal Sauro Mocetti.

Nicméně podle obou italských ekonomů florentská data dokazují, že právě u nejbohatších je největší pravděpodobnost, že své postavení na sociálním žebříčku ani po stoletích neztratí. Zdá se, že existuje záchranná síť, která brání, aby se potomci smetánky propadli ve společenském žebříčku.

Stát od státu

Florentská studie se od ostatních podobných prací liší širokým časovým rozpětím. Většina studií zkoumá ekonomickou mobilitu, vzestup či pokles na společenském žebříčku pouze mezigeneračně – mezi rodiči a jejich potomky. Tyto studie za prvé tvrdí, že taková mobilita se výrazně liší stát od státu – zatímco ve Velké Británii, USA či Itálii je sociální status rodičů a jejich dětí poměrně stabilní, ve skandinávských zemích je rozkolísanější.

Sociální mobilita se výrazně liší stát od státu – zatímco ve Velké Británii, USA či Itálii je sociální status rodičů a jejich dětí poměrně stabilní, ve skandinávských zemích je rozkolísanější

Druhý závěr je mnohem zajímavější – během několika generací jakákoli majetková předurčenost mizí. Například ekonomové Gary Becker a Nigel Tomes ve své studii z roku 1986 tvrdí, že „takřka všechny výhody a nevýhody předků jsou vymazány během tří generací“. Barone a Mocetti ale ukázali, že ve Florencii to neplatí. A jak prokázal ekonomický historik Gregory Clark, ani v Japonsku a Švédsku.

Clark sice neměl na rozdíl od italských ekonomů k dispozici data o majetku, mohl se ale opřít o jiný doklad majetnosti či chudoby – o příjmení. Ta švédská vznikla v 17. století a byla určována na základě urozenosti svých držitelů. Kdo patřil k nejvyšší třídě švédské společnosti 17. století, byl pojmenován na základě rodové příslušnosti. Lidé ve střední třídě získali zpravidla příjmení s ohledem na profesi, kterou vykonávali, a u těch nejchudších bylo odvozeno od prvního jména jejich otce. Například příjmení Andersson získal člověk, jehož otec se jmenoval Anders.

Švédsko a Japonsko

Z Clarkova výzkumu vyplynulo, že Švédové s „urozenými“ příjmeními budou patřit k finanční elitě současného Švédska s mnohem větší pravděpodobností než lidé s příjmením Andersson. To do určité míry překvapuje, protože severské státy jsou známé rovnostářstvím a vysokou prostupností sociálních tříd.

Švédové s „urozenými“ příjmeními budou patřit k současné finanční elitě země s mnohem větší pravděpodobností než lidé s příjmením Andersson. To překvapuje, protože severské státy jsou známé vysokou prostupností sociálních tříd.

V japonském případě postupoval Clark obdobně. Zjistil, která jména náležela na počátku 19. století tradičním samurajským rodinám, jež patřily k elitě tehdejší společnosti. Následně nositele těchto velmi specifických jmen vysledoval v současném Japonsku. A dospěl ke stejnému závěru jako u Švédska. Četnost výskytu „samurajských“ jmen v seznamech japonských lékařů, univerzitních profesorů, manažerů a právníků byla výrazně vyšší než u jmen „obyčejných“.

Majetková predestinace opět zafungovala. V Japonsku navíc podobně jako v Itálii navzdory obrovským historickým změnám. Ani reformy Meidži, kterými byl po roce 1869 v Japonsku zrušen feudální systém, ani porážka země ve druhé světové válce neotřásly elitním postavením samurajských rodin.

Sociální mobilita

Podle ekonomických studií je tedy sociální mobilita v krátkém období několika generací vysoká, zatímco v běhu staletí se ukazuje, že sociální postavení našich dávných předků silně předurčuje naši pozici na společenském žebříčku. Vysvětlení tohoto paradoxu je možná jednoduché. Statistika totiž někdy může poskytnout velmi pokřivený obraz reality.

Podle ekonomických studií je sociální mobilita v krátkém období několika generací vysoká, zatímco v běhu staletí se ukazuje, že sociální postavení našich dávných předků silně předurčuje naši pozici na společenském žebříčku

Není nijak výjimečné, že dítě bohatých a sociálně vrcholně postavených lidí absolvuje elitní školu, aby se následně věnovalo umění, vědě, charitě či jiné nepříliš ziskové činnosti. Jeho dítě naopak může podle vzoru prarodičů opět skončit v byznysu a vydělávat vysoké částky. Kdybychom takovou rodinu sledovali tři generace, vyšlo by na základě statistických dat, že její sociální mobilita je vysoká.

V první generaci boháč, ve druhé člověk vydělávající velmi málo a ve třetí opět movitý člověk. Ve skutečnosti by přitom sociální mobilita byla nízká, všechny tři generace náleží k elitní vrstvě společnosti. Při dlouhodobém pohledu se tyto statistické výkyvy stírají. Faktory, jako jsou sociální konexe, velký nemovitý majetek, tradice elitního vzdělání nebo i společný genetický základ v dlouhém dějinném pohledu, rodinám umožňují přetrvání ve vyšších společenských třídách.

Už při narození

Clark tvrdí, že sociální postavení předků předurčuje sociální status jejich potomků nikoli jen dvě či tři generace, jak naznačují jiní ekonomové. Je určující po deset až patnáct generací, tedy po ohromující dobu 300 až 450 let. A možná ještě déle. Podle Clarkových propočtů mohou předkové ovlivňovat sociální postavení potomků dokonce přes propast jednoho tisíce let.

Zdá se, že o postavení člověka na společenském žebříčku je do značné míry rozhodnuto už v okamžiku, kdy spatří světlo světa

Britský historik prostudoval takzvanou Domesday Book, což je soupis majetku ve středověké Anglii z roku 1086, a zjistil, že současní Angličané jmenující se například Sinclair, Percy nebo Beauchamp, což jsou jména náležející tehdejší elitní třídě normanských dobyvatelů, mají o čtvrtinu větší šanci dostat se na Oxford či Cambridge než lidé s „prostými“ příjmeními.

Zdá se tedy, že neplatí argumenty vědců, že majetková nerovnost není na škodu, protože z dlouhodobého hlediska je sociální mobilita vysoká. Vypadá to, že je tomu naopak – bohatí předci zajišťují, že i jejich potomci budou po staletích patřit k bohaté třídě obyvatel. A zřejmě ani neplatí, že rovnostářský sociální stát, jaký je třeba ve Švédsku, funguje, protože z dlouhodobého hlediska zajišťuje vysokou sociální mobilitu. Zdá se, že o postavení člověka na společenském žebříčku je do značné míry rozhodnuto už v okamžiku, kdy spatří světlo světa.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.