Snad žádné půlroční předsednictví Evropské unie dosud nezačínalo takovými salvami. Až na to, že nešlo o slavnostní ohňostroj, ale o salvy kritiky a různých urážek, které se na novou předsedající zemi sypaly ze všech stran. Šest měsíců bude nyní Maďarsko řídit evropskou agendu, hostit pravidelná jednání a do jisté míry také v následujícím půlroce rozhodovat o hlavních aktivitách této evropské organizace.
Na tom by nebylo nic zvláštního, neboť předsednickou administrativní agendu si členské státy EU předávají jako štafetu. Proč tedy takové pozdvižení především v západní Evropě?
Ohavný státeček
Těsně před Vánoci, týden před převzetím předsednictví EU, schválil maďarský parlament mediální zákon. A právě ten vyvolal ostrou kritiku Budapešti, jaká v poslední době v podstatě nemá obdoby.
Maďarsko je ohavný státeček, z nějž se šíří odpudivý zápach. Pračlověk s velkým kyjem, který roznáší bacily. V jeho čele je přinejmenším cenzor, spíše však Putin z pusty, odvěký nepřítel americké demokracie. Vášnivý fotbalista je beztak jen drobný zemědělec, který pořádně rozorá maďarskou politickou půdu.
Jeho styl jako předsedy vládní strany byl často přirovnáván k chování bývalého ředitele běloruského kolchozu, a Viktor Orbán je posledním člověkem v Evropě vhodným k vedení EU. V jeho despotickém chování se prý projevují diktátorské sklony. Nejlepší však bylo, když ho jeden list nazval Leninem.
Souhlasit nicméně můžeme s tím, že za natolik ostře kritickými názory, jež se objevují takřka v celém západním tisku a ze kterých jsme vybrali jen ty nejlepší, musí něco být.
Služka politické moci
Mimořádně prudké výpady postrádající jakoukoli eleganci a často doprovázené přízemními přívlastkovými konstrukcemi byly psané na obranu svobody tisku. A právě tomuto základnímu požadavku západní demokracie čerstvě přijatý maďarský zákon neodpovídá. Naopak se z tisku – aspoň dle jejich argumentace – snaží udělat přímo služku politické moci.
Zajímavé je, že ve chvíli, kdy vzešla všechna obvinění, existoval zákon o rozsahu 180 stran pouze v maďarštině
Proto se nechali někteří publicisté natolik unést. Proto se na Maďarsko sesypaly výroky natolik urážlivé, že se proti nim ohradil i spolupracovník jednoho budapešťského online listu, kterého rozhodně nelze nařknout z přílišné loajality vůči vládě. Proto se na Budapešť snesla taková silná vlna kritiky.
Zajímavé na tom všem je, že ve chvíli, kdy vzešla všechna tato obvinění, existoval zákon o rozsahu 180 stran pouze v maďarštině. Sedí snad v redakci každého velkého západního listu redaktor, který mluví perfektně maďarsky, a během chvilky tento odborný materiál, jenž by vydal na celou knihu, přeložil? Jde přece o právnický jazyk, jehož pochopení činí obtíže i těm, kdo danou řeč ovládají na úrovni rodilého mluvčího. Zjevně jim musel někdo napovídat.
Přezíravost Západu
Levicová a liberální část maďarského politického spektra neuplatnila tuto taktiku poprvé – zburcovat podobně smýšlející západní představitele a média, a vyvinout tím na pravici takový tlak ze zahraničí, aby své představy musela vzít nazpět a utrpěla politickou porážku. Nikoli náhodou bylo nejhlasitějším kritikem Německo.
Právě tam totiž žije vrstva liberálních maďarských literátů vyučujících na německých univerzitách, kteří disponují velmi dobrými kontakty v německých médiích a prostřednictvím starých přátel informují o domácí situaci. Ani to by však zdaleka nestačilo k rozpoutání takové masivní vlny kritiky, jelikož k překřikujícímu se jednohlasnému sboru se připojily i britské, švýcarské, rakouské a francouzské noviny. Za tím muselo být také něco dalšího.
Představitelé levice a liberálové v uplynulých 20 letech úspěšně krmili západní média, že maďarská pravice je nacionalistická, ba co víc šovinistická, protievropská a protizápadní, zpátečnická a nenávidí demokracii. Tím se jim podařilo vytvořit v postoji západních novinářů podvědomé výhrady, jež v některých případech hraničí až s nenávistí, setkají-li se s maďarským pravicovým politikem.
Premiér Viktor Orbán prohlásil, že Maďarsko je připravené zákon změnit, shledá-li jej Evropská komise závadným
Pak je tu také jednoznačná přezíravost Západu vůči všemu, co pochází z Východu. Tak tomu bylo i v případě slovinského a českého předsednictví. Západní politici jim stáli za zády, připravení převzít vedení, kdyby jim to nešlo. Uplynulo příliš málo času, abychom Západ přesvědčili, že v těchto končinách nežijí barbaři a že uznáváme podobné principy demokracie, ač naše materiální možnosti nejsou až natolik růžové. I u nich přece jsou korupční skandály či vládní krize a občas je přijat diskutabilní zákon. Jen to zatím neznamenalo konec světa.
Změna hospodářské politiky
Ke všemu navíc přistupuje fakt, že ve volbách loni na jaře dostala maďarská pravice natolik mohutné pověření k vedení země, že to překvapuje celou Evropu. V parlamentu disponuje dvoutřetinovou většinou. Navíc následovalo drtivé vítězství v komunálních volbách. Maďarsko se otočilo jednoznačně doprava. A proč vlastně?
Pouze několik kritizujících západních listů zmínilo, že osmiletá vláda socialistů Maďarsko doslova zničila. Jeho zahraniční dluh vzrostl od roku 2002 na víc než dvojnásobek, noviny jsou plné případů korupce předchozí vlády a je pouze otázkou času, kdy dojde i na nejvyšší kruhy. Za nevídaným vítězstvím současné vládnoucí strany Fidesz je jednoznačně krach socialistického, přesněji řečeno neoliberálního kurzu.
Nový kabinet dospěl k závěru, že nelze pokračovat v hospodářské politice navržené Mezinárodním měnovým fondem (MMF). Vedla totiž k neustálým úsporným opatřením dopadajícím na obyvatelstvo a neřešila cestu z kruhu zadluženosti. Proto kabinet oznámil, že o další spolupráci s MMF nemá zájem. Aby vláda snížila rozpočtový deficit, zavedla dočasně bankovní daň, která je čím dál populárnější i v Evropě, omezila odměny vedoucích státních pracovníků, uvalila zvláštní daň na energetické odvětví, velkoobchod a telekomunikační firmy a zestátnila soukromé penzijní fondy. Právě to se Západu příliš nezamlouvá.
V Maďarskou jsou totiž tato odvětví stejně jako v České republice z velké části v rukou nadnárodních společností. V uplynulých letech byly osvobozené od placení daní, zisk odváděly do zahraničí. A právě v Maďarsku zaznamenávaly největší profit z celé Evropy. Jsou mezi nimi především německé, rakouské a francouzské společnosti, které hned nato spěchaly se stížností do Bruselu. EU však, jak známo, mele pomalu, proto se teprve ukáže, které z maďarských zvláštních daní jsou oprávněné a které nikoli. Do té doby však, jak jen můžou, házejí Orbánovu kabinetu klacky pod nohy.
Útoky nejen zleva
Těžko se mohla naskytnout lepší příležitost než mediální zákon. I zahraniční firmy povzbuzovaly novináře, kteří naslepo, ale o to zuřivěji požadovali ochranu maďarské svobody tisku. Orbánův kabinet tvrdí, že všechny kritizované normy lze nalézt i v zákonech jiných evropských zemí. Premiér Orbán také prohlásil, že Maďarsko je připravené zákon změnit, shledá-li jej Evropská komise závadným. Pak však musí být změněna i zákonná norma země, ze které daný paragraf pochází. Je nový maďarský tiskový zákon dobrý?
Polemika o maďarském mediálním zákonu odvádí pozornost od úkolů, které by měly být v popředí současného předsednictví EU
Je nezpochybnitelným faktem, že dosavadní mediální úřad prostě a jednoduše nefungoval. Několikaletá jednání často vedla pouze k pětiminutovému „zatemnění“ na provinilé komerční stanici. Po procesech trvajících nezřídka i rok byla novinářům vyměřena směšná pokuta. Nešlo tu ani tolik o svobodu tisku jako spíš o to, že mohl cokoli.
Zkouškou pudinku je jeho konzumace. Zuřivé útoky nepřicházely ani zdaleka jen zleva, výhrady k určitým nařízením zákona měli i někteří pravicoví novináři. Mnozí mu vyčítají vysoké penalizační kvóty. Ty však lze soudně napadnout, přičemž rozsudek musí být vynesen nejdéle do jednoho měsíce.
Další výtkou je, že v mediálním úřadě sedí pouze zástupci vládní strany Fidesz. Nabízí se podezření ze záměru koncentrace moci. Kdyby však na Západě disponovala některá politická strana natolik výraznou parlamentní většinou, nepokoušela by se snad přetvořit média k obrazu svému?
Komunikační chyby
Maďarská vládní strana se, co se týče komunikace, určitě dopustila bezpočtu chyb. Především podcenila rozsah a intenzitu hysterie. Prakticky sama vyrobila bombu, jež vybuchla, když se Maďarsko ujalo předsednictví EU. Vláda se nesnažila předem informovat mezinárodní tisk, přestože mohla vědět, že toto téma vzbudí všude velký zájem.
Premiér, vláda a poslanecký klub čekali s vyjádřením jeden na druhého. A vyčerpali se tím, že maďarské veřejnosti omílali, jak je mediální zákon evropský. Přitom měli spíš bod po bodu – pokud možno ještě před schválením zákona – dokázat zájemcům z mezinárodního tisku, že se konkrétní pasáž shoduje s německým, francouzským či holandským mediálním zákonem.
Polemika o maďarském mediálním zákonu odvádí pozornost od úkolů, které by měly být v popředí současného předsednictví EU. Nezbývá než doufat, že se rozbouřené vášně zklidní a na toto předsednictví se opět dostane.