Poté, co maďarský premiér Viktor Orbán 17. června 2015 oznámil, že postaví plot na hranici se Srbskem, aby zabránil ilegálním migrantům ve vstupu do země, zareagovala většina západoevropských států i Srbsko odmítavě. Mluvilo se a psalo o nové železné oponě i o tom, že ploty migrační krizi, která v té době ani zdaleka nedosáhla vrcholu, vyřešit nemohou.
Dnes je hodnocení mnoha zemí jiné, plotů přibývá a migrační krizi se – aspoň prozatím – podařilo utlumit. Co však přimělo Orbána k rozhodnutí, když ostatní země na „balkánské trase“ migranty bez problémů a kontroly na jedné hranici vpouštěly a na další vypouštěly? Z maďarského pohledu to byla logická reakce, protože Maďaři museli svou zemi proti islámským výbojům bránit dlouhá staletí a boj proti Osmanské říši je významnou součástí výuky dějepisu.
Pomalé uvědomování
Osmanská říše byla původně jedním z malých států na území dnešního Turecka, vládl jí bej Osman I. (1258–1326), zakladatel dynastie, která šest set let říši vedla. Osman a jeho potomci ji postupně rozšiřovali všemi směry, a když roku 1389 po bitvě na Kosově poli ovládli Srbsko a krátce potom Bulharsko, dostala se Osmanská říše až k Dunaji, do přímého sousedství s Uherským královstvím.
Evropští panovníci si postupně, ale pomalu, a nikoli všichni, začali uvědomovat nebezpečí, jež přicházelo od Osmanské říše |
Evropští panovníci si postupně, ale pomalu, a nikoli všichni, začali uvědomovat nebezpečí, jež přicházelo od Osmanské říše. Když uherský král Zikmund, syn Karla IV., hledal v roce 1396 na evropských dvorech podporu pro výpravu proti Osmanům, našel ji u francouzských a německých rytířů. S nimi a se svým uherským vojskem pak vedl křížovou výpravu, která se skončila tragicky.
V roce 1396 bylo v bitvě u Nikopole křižácké vojsko rozdrceno, ale sultán Bajezid I. se naštěstí více věnoval obléhání Cařihradu, a tohoto vítězství k další expanzi nevyužil. Evropa si poté mohla na pár let oddechnout – Turci byli více zaměstnáni bojem s Mongoly vedenými Tamerlánem a pak občanskou válkou.
Národní hrdina
V 15. století se odehrálo mnoha bitev Maďarů s Osmany a jejich hlavní postavou byl maďarský národní hrdina János Hunyadi (asi 1387–1456). Ten vstoupil v roce 1430 do služeb krále Zikmunda a s ním navštívil Prahu, kde se seznámil s taktikou husitského boje. Tu později úspěšně používal v boji s Turky, včetně vozové hradby. Podle některých zdrojů se dříve husitských válek i přímo zúčastnil.
V 15. století se odehrálo mnoha bitev Maďarů s Osmany a jejich hlavní postavou byl maďarský národní hrdina János Hunyadi |
V roce 1438 vtrhli Turci do Sedmihradska a příští rok začali obléhat poslední srbskou pevnost Semedereve. Maďarský král Albert Habsburský se obával jejich tažení do Uher, a proto vyzval evropské šlechtice, aby se shromáždili k boji proti Osmanům. Jen málo z nich však jeho výzvu vyslyšelo. Bojovat nechtěl žádný z nich, pouze Hunyadi provedl řadu nájezdů na osmanské oblehatele, v malých bitkách nad nimi vítězil, čímž se brzy proslavil. Osmané ale Semedereve po tříměsíčním obléhání dobyli.
Za podporu krále Vladislava III. v občanské válce jím byl Hunyadi pověřen velením Bělehradu, který tehdy patřil k Uhrám, ostatních pevností na Dunaji i vládou v Sedmihradsku. Tím se dostal přímo na hranici Uherska s rozpínající se Osmanskou říší a v dalších letech se stal jeho hlavním obráncem. V roce 1440 ubránil Bělehrad před útokem Osmanů a poté se dokonce vypravil na turecké území a zvítězil znovu u Semedereve.
Za vlastní peníze
V roce 1442 Osmané napadli Sedmihradsko, Hunyadiho překvapili a porazili v první bitvě u Sântimbru. Poté se obléhali Sibiu, ale Hunyadi je přinutil odtáhnout a u Alba Julia pak celou osmanskou armádu zničil. Sultán Murad II. následně poslal do Sedmihradska novou 70tisícovou armádu, a ačkoli Hunyadi shromáždil jen 15 tisíc mužů, podařilo se mu osmanské vojsko znovu rozdrtit v bitvě u Železných vrat.
Hunyadi za vlastní peníze najal více než deset tisíc žoldnéřů, mezi nimi i bývalé husitské bojovníky, Vladislav III. také s podporou Poláků a Moldavanů vyzbrojil armádu a na podzim vyrazili proti Osmanům |
Tyto Hunyadiho úspěchy povzbudily ostatní evropské šlechtice i papeže Evžena IV., který v lednu 1443 vyhlásil křížovou výpravu proti Turkům. V ní měli hlavní účast Maďaři vedení králem Vladislavem III. a Hunyadim a jejich tažení proti Turkům je známé jako „dlouhá výprava“.
Hunyadi za vlastní peníze najal více než deset tisíc žoldnéřů, mezi nimi i bývalé husitské bojovníky, Vladislav III. také s podporou Poláků a Moldavanů vyzbrojil armádu a na podzim vyrazili proti Osmanům. Hunyadi v Bulharsku dobyl Niš a Sofii, pak se spojil s královským vojskem a porazili Osmany v bitvě u Kunovice a zajali i sultánova zetě. Vyčerpáni zimou a nedostatkem zásob se vrátili do Uher, ale Osmanská říše byla vytlačena ze Srbska, Bosny, Hercegoviny i Albánie a Hunyadi byl v Budínu vítán jako hrdina a vítěz nad Turky.
Další tažení
Po těchto porážkách chtěl sultán Murad II. ukončit boje, a proto nabídl Vladislavovi III. velkorysé příměří, dokonce byl ochoten stáhnout své vojáky ze Srbska. Papež Evžen IV. současně přesvědčoval evropské šlechtice, aby využili turecké slabosti a pokračovali v křížové výpravě. Mírová smlouva byla sice podepsána, ale brzy poté vyrazil Hunyadi s novou armádou, kterou zaplatil z vlastních peněz, na další turecké tažení.
Mírová smlouva byla sice podepsána, ale brzy poté vyrazil Hunyadi s novou armádou, kterou zaplatil z vlastních peněz, na další turecké tažení |
Jeho armáda směřovala do Bulharska, u Varny se měla spojit s papežskou a benátskou flotilou, společně plout do Cařihradu a tam vyhnat Turky z Evropy. Murad II. mezitím dostal zprávu o porušení příměří a vydal se jim s armádou naproti. Obě armády se střetly v bitvě u Varny v Bulharsku a křesťanské vojsko utrpělo těžkou porážku, král Vladislav III. byl zabit.
Osmanská armáda však také měla velké ztráty, sultán zjistil až za tři dny, že zvítězil. Tímto vítězstvím si však Osmané zajistili klid od evropského zasahování proti své expanzi. Po vítězství nad Hunyadiho vojskem v druhé bitvě na Kosově poli v roce 1448 měli otevřenou cestu k dobytí Cařihradu v roce 1453.
Ideál středověkého rytíře
Sultán Mehmed II., po dobytí Cařihradu zvaný „dobyvatel“, pokračoval v tažení do Evropy, obsadil Srbsko a oblehl Semedereve. Hunyadi vyrazil do Bělehradu, aby zabránil osmanskému vojsku v postupu na Maďarsko, město na vlastní náklady opevnil a vyzbrojil. Poté shromáždil nejen armádu, ale i flotilu 200 lodí.
Hunyadi představuje ideál středověkého rytíře, stal se slavným vojevůdcem a schopným státníkem nejen v Maďarsku, ale i na celém Balkánu – říkalo se o něm, že nebojuje rukou, ale hlavou |
Mehmed II. začal obléhat Bělehrad. 4. července 1456, 14. července Hunyadi rozdrtil tureckou flotilu na Dunaji a o týden později, po spontánním útoku dobrovolných vojáků, pronásledoval Turky až do jejich tábora a po těžkém boji jej obsadil. Sultán Mehmed II. poté ukončil obléhání Bělehradu a vrátil se do Cařihradu. Tím zajistil Hunyadi Uhrám 70 let bezpečí před Osmanskou říší.
Sám se však z vítězství dlouho neradoval, 11. srpna 1456 zemřel ve vojenském táboře na mor. Je málo známé, že papež Kalixt III. nechal každé poledne zvonit kostelní zvony jako výzvu pro křesťany, aby se modlili za úspěch při obléhání Bělehradu. Když Turci odtáhli, papež tento příkaz neodvolal, proto dodnes zvoní kostelní zvony každé poledne jako vzpomínka na Hunyadiho velké vítězství.
Hunyadi představuje ideál středověkého rytíře, stal se slavným vojevůdcem a schopným státníkem nejen v Maďarsku, ale i na celém Balkánu – říkalo se o něm, že nebojuje rukou, ale hlavou. Byl moderním vojevůdcem, který se soustředil více na strategii a taktiku než na hrdinství. Bývá popisován jako silný muž sporé postavy s dlouhými vlasy a veselýma očima. Nebylo by překvapením, kdyby premiér Viktor Orbán stejně jako mnoho dalších Maďarů považoval tohoto maďarského národního hrdinu za svůj vzor.
Katastrofa bitvy u Moháče
Osmanská říše sice po porážce u Bělehradu 70 let na Uhry nezaútočila, ale postupně si podmanila celý Balkán a rozšířila se i do severní Afriky a na Blízký východ. Až sultán Sulejman I. (1494–1566) nasměroval její expanzi opět do Evropy. Už v prvním roce své vlády dobyl jen po týdenním obléhání Bělehrad, čímž se mu otevřela cesta do Uher.
Bitva u Moháče byla sice velkou prohrou i pro České království, ale kromě smrti panovníka neměla pro ně žádné negativní důsledky. Pro Maďary však představovala národní katastrofu – co je pro Čechy Bílá hora, to je pro Maďary Moháč. |
Uherský (a český) král Ludvík Jagellonský sice zorganizoval armádu a vyrazil bránit Bělehrad, ale armáda se mu rozpadla ještě dřív, než tam dorazil. Roku 1526 vyrazilo po diplomatickém sporu stotisícové osmanské vojsko vedené sultánem Sulejmanem I. pokořit Uhry. Střetlo se s vojskem Ludvíka Jagellonského u Moháče a tato bitva skončila katastrofálně. Uherské vojsko bylo na hlavu poraženo, král Ludvík byl zabit a Uherské království zanedlouho přestalo existovat.
Jeho severozápadní část připadla Habsburské monarchii jako Horní Uhry, malá východní část Sedmihradsko si částečně zachovala nezávislost a zbytek království, většina dnešního Maďarska, se stala provincií Osmanské říše, takzvaným Budínským pašalikem s centrem v Budínu, dnešní Budapešti.
Bitva u Moháče byla sice velkou prohrou i pro České království, ale kromě smrti panovníka neměla pro ně žádné negativní důsledky. Pro Maďary však představovala národní katastrofu – co je pro Čechy Bílá hora, to je pro Maďary Moháč. Na 150 let přestalo Uherské království existovat a bylo obnoveno jen jako součást Habsburské monarchie. Stalo se hraniční oblastí mezi dvěma velmocemi a rozhodovalo se o něm ve Vídni a Istanbulu. Statisíce Maďarů byly odvlečeny do otroctví, řada měst a vesnic vypálena a zničena. Maďaři žili 150 let pod tureckou nadvládou.
První obléhání Vídně
Sulejman I. se roku 1529 s velkou armádou pokusil dobýt Vídeň, ale po třítýdenním „prvním obléhání Vídně“ musel odtáhnout. Roku 1541 se Habsburkové pokusili dobýt Budín, byli však odraženi a museli podepsat potupnou mírovou smlouvu. Naposledy se 71letý Sulejman pokusil dobýt Vídeň v roce 1566. V cestě mu ležela habsburská pevnost Szigetvár a Sulejman ji začal obléhat 5. srpna 1566.
Sulejman I. se roku 1529 s velkou armádou pokusil dobýt Vídeň, ale po třítýdenním „prvním obléhání Vídně“ musel odtáhnout. Roku 1541 se Habsburkové pokusili dobýt Budín, byli však odraženi a museli podepsat potupnou mírovou smlouvu. |
Jejím velitelem byl hrabě Mikuláš Šubič Zrinský, ostřílený válečník, který už v několika bitkách Osmany porazil – jeho ženou byla Eva z Rožmberka, sestra Viléma a Petra Voka z Rožmberka. Osmanské armádě se 150 tisíci muži čelilo 2300 maďarských a chorvatských obránců pevnosti. Po měsíci obléhání nebyla dobyta a obě strany utrpěly těžké ztráty.
Sulejman se pokusil Zrinského uplatit nabídkou vlády v Chorvatsku, ten mu však ani neodpověděl a pokračoval v boji. Stalo se však, co nikdo nečekal – 6. září sultán Sulejman I. zemřel ve svém stanu. Normálně by to znamenalo, že vojsko bude muset odtáhnout a vrátit se až s novým sultánem. Proto sultánův velký vezír držel jeho smrt v tajnosti a oznámil ji až po 48 dnech. Podle některých pramenů dokonce ukázali osmanským vojákům sultána na křesle upraveného tak, aby vypadal jako živý a vojáci nepřestali bojovat.
Bitva o pevnost Szigetvár
Závěrečná bitva se odehrála 7. září, den po Sulejmanově smrti. Pevnost byla téměř zničena dělostřelbou, minami a ohni a zbývalo jen 600 obránců, kteří už neměli žádné zásoby. Zrinský je shromáždil a vyzval k poslednímu útoku z pevností, protože nechtěl čekat, až Turci pevnost dobudou, nebo zemřou hlady.
Obránci počkali, až se Turci dostanou na úzký most, pak náhle otevřeli bránu a vypálil na ně velkou nálož s úlomky železa a zabili na 600 útočníků. Poté Zrinský zavelel k útoku, obránci vyběhli ven a začali bojovat s Turky. Brzy byl Zrinský zabit a většina obránců s ním, jeho hlavu Turci nabodli na kopí a odvezli novému sultánovi. Jen sedm obránců proniklo tureckými liniemi.
Hrdinná obrana vstoupila do dějin, Zrinský se stal maďarským a chorvatským národním „hrdinou ze Szigetváru“. Kardinál Richelieu prohlásil o Szigetváru, že šlo o „bitvu, která zachránila civilizaci“. |
Ještě před tímto posledním útokem Zrinský nařídil, aby ke zbývajícím zásobám střelného prachu přiložili pomalu hořící roznětku. Když útočící Turci pobili osádku a vtrhli do pevnosti, více než tuna prachu vybuchla a zabila na tři tisíce mužů. Tato hrdinná obrana vstoupila do dějin, Zrinský se stal maďarským a chorvatským národním „hrdinou ze Szigetváru“.
Celkově to bylo pro osmanskou armádu drahé vítězství: tři pašové, sedm tisíc janičářů a okolo 28 tisíc vojáků bylo zabito, sultán byl mrtev a výboj na Vídeň na desetiletí zastaven. Kardinál Richelieu prohlásil o Szigetváru, že šlo o „bitvu, která zachránila civilizaci“.
Sultánovy vnitřnosti byly údajně pohřbeny v jeho stanu ve zlaté schránce a jeho tělo odvezeno do Cařihradu a tam pohřbeno. Jeho hrob v Maďarsku se dlouhou dobu nepodařilo objevit, až letos oznámil pécský profesor Norbert Pap, že jej pravděpodobně našel, vykopávky ale dosud probíhají. Na letošní oslavy 450. výročí Zrinského hrdinného činu měl 7. září přijet i turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, po pokusu o puč však byla jeho návštěva odvolána.
Obnova a samostatnost
Turecká okupace Uher trvala až do konce 17. století, kdy se sultán Mehmed IV. znovu pokusil dobýt Vídeň. Vojsko vedené vezírem Kara Mustafou k ní dorazilo a 14. července 1683 začalo „druhé obléhání Vídně“. Trvalo do 12. září a bylo ukončeno bitvou u Vídně, kdy spojená německo-polská vojska pod vedením Jana III. Sobieského Turky porazila.
Uherské království bylo obnoveno, ale už jen v rámci Habsburské monarchie. Maďarsko získalo znovu samostatnost až v roce 1920 po potupné Trianonské dohodě, jež mu odebrala dvě třetiny bývalého území. |
Brzy nato zahájila protiofenzivu, jež odstartovala velkou tureckou válku v letech 1683 až 1699, během níž byli Turci úplně vytlačeni z Uher a Chorvatska. Boje se vedly především na maďarském území a ustupující turecká armáda za sebou zanechávala spálenou zemi a zničené vesnice.
V následujících letech se už Osmanské říši nepodařilo navázat na úspěšné výboje a byla postupně Habsburky vytlačována z Evropy. Uherské království bylo obnoveno, ale už jen v rámci Habsburské monarchie. Maďarsko získalo znovu samostatnost až v roce 1920 po potupné Trianonské dohodě, jež mu odebrala dvě třetiny bývalého území.
Přirozená snaha
Maďarská zkušenost s tureckými výboji a s islámem je tedy zcela negativní. Pro Maďary byla reakce premiéra Orbána na rostoucí islámskou migraci a výstavba plotu v létě 2015 mnohem pochopitelnější než třeba pro Němce a ostatní západní a severní Evropany, kteří na svém území turecké vojáky nikdy neviděli.
Orbán považuje za svůj úkol stejně jako Hunyadi před 560 lety obranu Evropy před islámskou invazí. Snaží se evropské vládce přesvědčit o nebezpečí, které Evropě hrozí, a stejně jako Hunyadimu se mu to příliš nedaří. Hunyadi ale byl velmi bohatý a mohl si dovolit sám vyzbrojit armádu, Orbán má mnohem méně možností a referendum 2. října 2016 bylo jedním z mála nástrojů, které mohl použít.
Ať už je nebezpečí v důsledku migrace skutečné, nebo pouze smyšlené, Orbanova snaha je kvůli maďarské historické zkušenosti přirozená, ale pro bruselské úředníky zcela nepochopitelná. Může se však někdo divit, že Maďaři muslimské migranty nevítají stejně jako Němci? |
Ať už je nebezpečí v důsledku migrace skutečné, nebo pouze smyšlené, jeho snaha je kvůli maďarské historické zkušenosti přirozená, ale pro bruselské úředníky zcela nepochopitelná. Může se však někdo divit, že Maďaři muslimské migranty nevítají stejně jako Němci? Turci zemi spravovali jako vzdálenou provincii, v níž není třeba nic budovat. Uhry pro ně byly zdrojem otroků, kteří byli na orientálních trzích velmi ceněni, a země se stala bitevním polem při jejich častých bojích s rostoucí Habsburskou říší.
Turci při svém příchodu i odchodu po 150 letech zapalovali města a vesnice a jejich obyvatele zabíjeli nebo odvlékali do otroctví. Většinu z několika tureckých staveb Habsburkové zbourali, největší zachovalá je džámí (mešita) v Pécsi, jež nyní slouží jako křesťanský kostel. Pécs byla před tureckou okupací už od římského osídlení velké a bohaté město, po odchodu Turků v ní zbylo jen dvanáct domů z původní předturecké zástavby.
Na rozdíl od balkánských zemí v Maďarsku nedocházelo k masovým přestupům k islámu. Maďaři ke konverzi nebyli ani nuceni, islám si zkrátka nezvolili. Dlouhý pobyt Turků neměl také velký vliv na maďarský jazyk, zbylo po nich jen pár slov, například sál-şal (šála), szakáll-sakal (vousy), nebo jedna celá věta: zsebemben sok kicsi alma van-cebimde çok küçük elma var (mám v kapse hodně malých jablek).
Většina Maďarů si nemyslí, že islám patří k Maďarsku.
