Má v době digitálních technologií smysl učit školáky vázané písmo?

Mnoho průzkumů ukazuje, že psaní rukou zlepšuje paměť, vyjadřovací schopnosti, kreativitu i soustředění. Dnešní doba mu ale nepřeje. Rukopis ustupuje moderním technologiím a většina dětí i dospělých už pomalu lépe ovládá psaní na klávesnicích a displejích než pero nebo tužku. Vysokoškolští studenti si na přednášky místo sešitů často nosí notebooky a na webu Asociace češtinářů se dokonce před časem strhla diskuse, zda by nebylo záhodno, aby žáci psali maturitní písemky na počítači, a nikoli ručně.

Někteří učitelé se domnívají, že účelem maturitní slohové práce je ověřit schopnost studenta napsat smysluplný text, a nikoli ho nachytat na pravopisných chybách, které textový editor na počítači pomůže odstranit. Ti konzervativnější jsou však toho názoru, že maturant by měl umět napsat souvislý text v češtině bez chyb. Měly by se tedy děti učit psací písmo, nebo ho v budoucnu nebudou příliš potřebovat?

Nečitelnost

„Psaní rukou, pokud má sloužit, by mělo být čitelné. Už proto, že se ze sešitů pak žáci učí. Zároveň se při psaní textu rukou lépe upevňují myšlenky. Lidé se dnes k elektronické formě psaní uchylují často kvůli nečitelnému rukopisu. Kdybychom se ale učili již od začátku funkční čitelnější písmo (například skript), můžeme předejít tomu, že bychom v budoucnu odložili tužky a pera definitivně,“ myslí si autorka nového školního nespojitého písma Comenia Script Radana Lencová. Podle ní Čechům dělá největší problémy při psaní vázaného písma především čitelnost a tvary velké abecedy.

„Většina lidí v běžném rukopisu používá na začátku vět jednoduchá velká písmena. Komplikované rádoby krasopisné tvary velkých písmen si málokdo pamatuje. Používá se často skript – tedy nespojité písmo se sklonem. Téměř nikdo nepíše absolutně spojitě, přerušuje se psací tah hlavně kvůli psaní diakritických znamének, kterých má čeština hodně. Kdyby si chtěl někdo své písmo ,přikrášlit‘, doporučuji místo přežitého krasopisu spíš elegantní renesanční kaligrafii, která je čitelnější a rychlejší než běžné spojené písmo, a navíc lépe vypadá.“ V českých školách se prvňáčci stále učí kroužit jednotlivé tvary, i když na takzvanou úpravu sešitů už se většinou neklade stejný důraz jako kdysi.

„Nemyslím si, že by dětem psaní rukou dělalo větší problémy než třeba před 15 lety. Některé jsou pečlivější, jiné to nebaví, a tak to odfláknou. Ale já si na krasopisu nijak zvlášť nezakládám. Každý ať píše podle svých možností. Stačí, když vidím, že se snaží. Problémy jim dělává naučit se psát plynule, dodržovat jednotný sklon, někdo si hůř pamatuje velká psací písmena nebo ta méně používaná, jako je q nebo f… Ovšem když je třeba po vyučování vidím psát na mobilu esemesku, jde jim to rychleji než mně,“ líčí své zkušenosti s mladšími žáky učitelka brněnské základní školy.

Finská zkušenost

Výuce spojitého psacího písma, která je v českém prostředí zatím povinnou součástí školních osnov, ale v některých koutech světa už odzvonilo. Například Finsko, jehož vzdělávací systém je v mnoha ohledech považován za hodný následování, ji v roce 2016 vyměnilo za výuku psaní na počítači. Minna Harmanenová z finské Národní rady pro vzdělávání to odůvodnila tím, že dnešní studenti budou později v pracovním životě vypracovávat naprostou většinu textů na počítači, proto je pro ně důležité naučit se psát rychle.

Finsko teď školáky vede spíše k tomu, aby se soustředili, co píší, než jak to píší. Místo krasopisu se po ovládnutí základního psaní „tiskace“ učí s počítačovou klávesnicí a tráví více času v digitální sféře. Asociace učitelů finštiny ale zároveň s touto radikální změnou upozorňovala, že výuka psaní má vliv na jemnou motoriku i na rozvoj mozku, a u dětí, které už se psací písmo učit nebudou, by měla být nahrazena ručními pracemi a kreslením.

I v mnoha státech USA už se psací vázané písmo neučí, pouze jeho tiskací forma. Většina států tam od roku 2013 vyřadila hodiny psaní z povinných standardů osnov. Ve Velké Británii se děti nejprve učí psát nespojitým tiskacím písmem a až ve vyšších ročnících přichází výuka spojité kurzívy.

„Rukou napíšu tak dvě procenta všeho textu. Pracovní poznámky si dělám do počítače, co nesmím zapomenout, si poznamenám do elektronického diáře a seznamy na nákup si píšu taky do mobilu. Dělá mi problém, když mám na poště napsat adresu na balík. Recepty už také vypisuju elektronicky. Ostatně už na vysoké jsem si na přednášky nosil laptop, některé texty jsme si navíc mohli stáhnout rovnou z internetu,“ rekapituluje 30letý lékař svou téměř nulovou denní praxi s rukopisem.

I žáci základních škol používají klávesnici stále častěji. „Zápisky z hodiny si musíme psát rukou do sešitu, ale třeba na přírodopis je máme k dispozici na netu. Stačí si je stáhnout, vytisknout a založit do desek. Je to praktické a dobře se mi z toho učí, protože je to přehledné a čitelné. Někdy totiž svůj škrabopis po sobě špatně přečtu. Na počítači taky často děláme různé prezentace a referáty. Mám to raději, protože když píšu delší text, bolí mě pak ruka,“ říká 15letá Tereza.

Vliv na kvalitu učení

Co dnes ještě píšeme rukou, pokud na to dojde? Mezi 20 odpověďmi lidí různého věku a profese, které jsme oslovili, se nejčastěji objevovaly pracovní poznámky („když něco tvořím, vymýšlím, líp mi to myslí s tužkou v ruce, navíc si mohu pomáhat i schémátky a kresbami“), záznamy do diáře a kalendáře, seznamy na nákup či úkoly typu „co dnes nesmím zapomenout udělat“, vzkazy „přijdu v šest, jsem tam a tam…“ nebo vyplňování formulářů. Téměř polovina z dotázaných ale považuje svůj rukopis za špatně čitelný.

Nad otázkou, kdy jste naposledy napsali dopis v ruce, většinou všichni přemýšleli dost dlouho a odpovědi mluvily za vše: „To už si vážně nepamatuju“, „Naposledy z vojny před 50 lety“, „Manželce do porodnice, když se nám před 43 lety narodil syn“, „Před 19 lety, když jsem dokončil školu, prarodičům na Slovensko,“ „Před 18 lety kamarádce do lázní“, „Před 15 lety kamarádovi do Ameriky“, „Asi před deseti lety, když jsem se rozcházela s přítelem“, „Před třemi roky, ale jen fiktivní, potřeboval jsem si srovnat pocity“.

Na důvodech, které k napsání dopisů jejich pisatele vedly, je dobře vidět, jak je rukopis spojený s emocemi a jak je pro nás v jistém slova smyslu intimní záležitostí. Psaní rukou je pro mnohé sice méně pohodlné a pomalejší, ale přináší i mnohé benefity. Má například vliv na kvalitu učení. Pokud si při přednášce budete dělat poznámky rukou, víc si z nich zapamatujete. Učíte se už při psaní.

Studie Washingtonské univerzity prokázala, že při psaní rukou se zapojují i ty části mozku, které při datlování do klávesnice zůstanou spát. Jiné akademické studie tvrdí, že psaní rukou stimuluje i vizuální pozornost a paměť, rozvíjí kreativitu a emoční inteligenci. Lze ho využít také k relaxaci a psychické očistě (psaní deníku má v psychoterapii dlouholetou tradici). Pomáhá i malým dětem, když se začínají učit číst. A navíc je to zcela jedinečný projev naší osobnosti, stejně individuální jako otisk prstu.

Jiné druhy gramotnosti

Možná za pár let nebudou mít děti na základní škole na lavici sešit, ale výhradně notebook. Místo atlasu otevřený Google Earth a místo do písanek se budou v první třídě učit psát všemi deseti na klávesnici. (Už zhruba před deseti lety probíhalo mezi Čechy na internetu hlasování, zda by se na základní škole mělo povinně učit psaní na počítači – 62 procent tehdy hlasovalo pro „ano“, 31 procent pro „stačí jen volitelně“, pět procent si myslelo, že je to zbytečné a dvěma procentům to bylo jedno.) Jemná motorika, která se ručním psaním trénuje, i některé části velkého mozku, odkud přichází impulz ke psaní, možná zakrní.

Podle vědců nabydou na významu i jiné druhy gramotnosti než jen ta vztahující se ke čtení a psaní. Zásadní bude například schopnost vyhledávat informace, kriticky je třídit a využívat (takzvaná dokumentová gramotnost) nebo schopnost ovládat digitální technologie. Budiž útěchou, že i když budeme v jedné oblasti „hloupnout“, v jiné snad budeme chytřejší. Navzdory tomu by asi byla škoda zapomenout na rukopis úplně – už jen proto, že bychom se dobrovolně připravili o možnost specifickým způsobem vyjadřovat sami sebe.