Lidovky.cz

Má-li Česko dohnat Německo, musíme mnoho změnit

  8:08
Polistopadové naděje, že během pár roků doženeme hospodářsky vyspělé západní země, vzaly za své. Euforie a naděje na lepší budoucnost, jež nás v prvních svobodných letech poháněly, již také vyprchaly. Uplynulých 25 let ukázalo, že dohánění Německa nepůjde rychle. Ale ztratíme-li odhodlání a víru, že to půjde, nedoženeme Západ nikdy.

Slavnostní zahájení stavby společného česko-německého centra v roce 2011. foto: MAFRA

Po listopadu 1989 politici slibovali, že se brzy staneme druhým Rakouskem a při svobodných cestách do zahraničí budeme mít kapsy nadité tvrdou měnou. Již v roce 1995 řekl Václav Klaus, že reforma ekonomiky skončila, a o rok později před volbami hlásal, že průměrná mzda bude v roce 2000 dosahovat 20 tisíc korun. Naivní iluze. Průměrná mzda se v roce 2000 sotva přehoupla přes 13 tisíc a nejtěžší proměna českou ekonomiku teprve čeká.

Při pohledu zpět je zřejmé, že jsme někde udělali a stále děláme chybu. Nejenže jsme se západním vzorům přiblížili mnohem méně, než se čekalo. Jiné postkomunistické státy s horší startovní pozicí, jako je Polsko, Estonsko, Maďarsko či Slovensko, se na nás navíc dotahují. Stačí se podívat na statistiky Světové banky. Podle nich se český hrubý domácí produkt na hlavu zvýšil v letech 1993 až 2015 více než 2,5krát na 32 758 dolarů. Polsko nebo Estonsko ale za tu dobu zvýšily svůj HDP na hlavu více než čtyřikrát.

Pomyslný strop

Udrží-li toto tempo, budeme se jim za pár let dívat na záda. Pro Česko je tato zpráva o to depresivnější, že jeho ekonomika se v současné podobě už příliš zlepšovat nemůže. Podle ekonomů se blíží svému potenciálu. „Metod, jak zjišťovat úroveň potenciálu, je více. Podle jedné z nich se česká ekonomika aktuálně pohybuje přesně na svém potenciálu, podle jiné je zhruba 0,2 procenta pod ním,“ říká hlavní ekonom poradenské společnosti Deloitte David Marek.

Zdá se, že česká ekonomika naráží na svůj pomyslný strop. Nezaměstnanost je minimální, export i díky intervencím ČNB roste, v zemi panuje cenová stabilita. Růst už příliš není kam. Navzdory tomu na tom z dlouhodobého pohledu moc dobře nejsme.

Zdá se, že česká ekonomika naráží na svůj pomyslný strop. Nezaměstnanost je minimální, export i díky intervencím ČNB roste, v zemi panuje cenová stabilita. Růst už příliš není kam. Navzdory tomu na tom z dlouhodobého pohledu moc dobře nejsme. Po listopadu 1989 se nám sice dařilo přibližovat se vyspělým západním zemím, od světové finanční krize se ale situace změnila.

Smutnou skutečností je, že od roku 2008 úroveň české ekonomiky (HDP na hlavu přepočtený v paritě kupní síly) stagnovala. Odráží se to i na výplatních páskách českých zaměstnanců. Statistiky z loňského roku ukazují, že Češi si domů odnesou čtvrt století po pádu železné opony výrazně méně než třeba Němci nebo Rakušané. Podle údajů Eurostatu byla průměrná hrubá mzda v Česku sotva čtvrtinová v porovnání se situací v Německu či Rakousku.

Nízké mzdy

Zatímco Čech si v průměru vydělal 11 654 eur ročně, Němec 47 041 eur. Co je ještě horší, jiné statistiky ukazují, že reálné české platy (po započtení inflace) rostou takřka nejpomaleji v Evropě. Podle mezinárodní odborové centrály Trades Union Congress se v Česku v letech 2007 až 2015 zvýšily celkem jen o 1,1 procenta. Hůře na tom byli zaměstnanci jen ve čtyřech dalších zemích. Méně rostly mzdy v Itálii (o 0,9 procenta), v dalších třech zemích pak reálné výdělky dokonce klesly – v Portugalsku (o 3,7 procenta), Velké Británii a Řecku (shodně o 10,4 procenta).

I v důsledku nízkých mezd u nás totiž bují šedá ekonomika, z níž se neodvádí žádné daně. Nízké mzdy navíc znamenají také nízké odvody státu a nakonec i nízké důchody.

Pro české zaměstnance musí být frustrující, že třeba takoví Poláci si v roce 2015 odnesli domů v průměru o čtvrtinu vyšší výplatu než v roce 2007. A je to frustrující nejen pro ně, ale pro celou českou ekonomiku. I v důsledku nízkých mezd u nás totiž bují šedá ekonomika, z níž se neodvádí žádné daně. Nízké mzdy navíc znamenají také nízké odvody státu a nakonec i nízké důchody. Na otázku, proč mají Češi tak nízké mzdy, lze podle ekonomů najít hned několik odpovědí.

Jednak platí, že mzdy v Česku patří přinejmenším v rámci EU k nejvíce zdaněným. Podle studie UBS odvádíme přibližně 57 procent mzdy. Nejhorší je v tomto ohledu především vysoké sociální pojištění. Ekonomové si často stěžují, že objem sociálních odvodů v poměru k HDP je v Česku jeden z nejvyšších v hospodářsky vyspělém světě.

Produktivita práce

Firmy by rovněž možná více přidávaly, kdyby nemusely tolik peněz posílat do zahraničí. Ze společností registrovaných v Česku odteče zahraničním majitelům každoročně na 200 miliard korun v dividendách. Tedy okolo pěti procent českého HDP. Konečně může za nízké mzdy českých zaměstnanců i skutečnost, že u nás neexistují silné odborové svazy, které by za jejich zvýšení mohly účinně bojovat. Oproti zaměstnancům z jihu Evropy či Francie si ti čeští také často neumějí, nebo se bojí, říct o přidání.

Produktivita práce v Česku – podle údajů Eurostatu za rok 2015 – dosahovala jen 74 procent průměru EU, zatímco v Německu 126 a v Rakousku 116 procent. Předstihlo nás dokonce i Slovensko se 76 procenty.

Konečně tu jsou dva důvody stěžejní, jež spolu úzce souvisejí. Nezmění-li se, budeme pořád platit za chudé příbuzné západních zemí. Češi svým způsobem doplácejí na to, že hlavním tahounem české ekonomiky je průmysl, který se na domácím HDP podílí takřka z poloviny. Jelikož je průmysl investičně výrazně náročnější než služby, musejí si podniky dávat stranou na investice více peněz, a na výplaty proto zbude méně.

Co je ještě důležitější, české firmy většinou vyrábějí meziprodukty, tedy součástky, které se vyvezou a teprve v zahraničí z nich vzniknou hotové výrobky. Cena součástek je logicky nižší než hotového zboží, a proto mají čeští zaměstnanci nižší platy. S tím úzce souvisí i faktor druhý – často zmiňovaná nízká produktivita práce v Česku. Nejde ani tak o to, že by snad čeští zaměstnanci byli línější či nešikovnější než ti němečtí. Produkují prostě jen levnější zboží a služby.

Montáž kol na škodovku či mercedes je zhruba stejně časově i fyzicky náročná, jelikož je ale německý vůz o poznání dražší než český, je rozdílná i hodnota práce. Právě proto produktivita práce v Česku – podle údajů Eurostatu za rok 2015 – dosahovala jen 74 procent průměru EU, zatímco v Německu 126 a v Rakousku 116 procent. Předstihlo nás dokonce i Slovensko se 76 procenty.

Případ Finsko

Pokud jde o platy českých zaměstnanců, měla by se situace letos zlepšit. Prostor pro rychlejší zvyšování mezd tu je každopádně velký. Jak vyplývá z údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ), kupní síla průměrné mzdy v Česku činí jen 59 procent unijního průměru, zatímco výkonnost ekonomiky dosahuje 86 procent průměru Evropské unie. Ekonomika navíc solidně roste, firmám stoupají tržby a na straně druhé je nedostatek volných pracovníků. To vše znamená, že čeští zaměstnanci letos dostanou přidáno.

Místo aby věci vyráběli, začali je Finové raději vymýšlet. Proto také investovali značnou část HDP do vědy a výzkumu. Výsledkem byla mimo jiné Nokia, jež byla dlouhá léta tahounem tamní ekonomiky.

Z nedávného průzkumu ČSOB mezi pěti sty podnikateli vyplynulo, že mzdu chce letos zvyšovat polovina malých a středních podniků. Desetina dokonce počítá s růstem o více než pět procent. Jenže jestli chce Česko jednou dohnat Německo, musí se toho změnit mnohem víc. Jak již bylo řečeno, průmysl pohánějící českou ekonomiku je zároveň paradoxně brzdou jejího většího rozletu. Na situaci se nic nezmění, nepromění-li se zaměření průmyslové výroby. Řečeno jednoduše: od výroby součástek se musíme dostat k produkci sofistikovaných výrobků, které se ve světě prodají dráž.

Ekonomové se shodují, že něco takového se snadno řekne, ale hůře provede. I kdyby na takové proměně panovala celospolečenská shoda, potrvá to řadu let, možná celé generace. Že to ale jde, ukazují některé příklady ze zahraničí. Stačí se podívat například do Finska. Země, jejíž hospodářství bylo do značné míry závislé na vývozu do SSSR, se od devadesátých let zásadně proměnila. Místo aby věci vyráběli, začali je Finové raději vymýšlet. Proto také investovali značnou část HDP do vědy a výzkumu. Výsledkem byla mimo jiné Nokia, jež byla dlouhá léta tahounem tamní ekonomiky.

Jiným, ještě zářnějším příkladem je pak Izrael. Z kdysi chudé a především zemědělské země se během pár desetiletí stala uznávaná ekonomická mocnost sázející na moderní technologie. I z Česka by se třeba jednou mohl stát „středoevropský Izrael“. Základním předpokladem je ale zásadní vylepšení našeho vzdělávacího systému.

Bídná úroveň vzdělávání

Mají-li ekonomové a akademici odpovědět, co nejvíc brzdí českou ekonomiku, jedním z nejčastěji zmiňovaných faktorů je bídná úroveň vzdělávání. Jak říká někdejší šéf České spořitelny Pavel Kysilka, Česko potřebuje školství pro 21. století, jenže náměty, které od různých politiků zaznívají, naplňují spíše povzdech, že „doporučení pro 21. století doléhají k uším politiků 20. století a končí opatřeními pro 19. století“.

Mají-li ekonomové a akademici odpovědět, co nejvíc brzdí českou ekonomiku, jedním z nejčastěji zmiňovaných faktorů je bídná úroveň vzdělávání

Je to obrovská škoda, neboť podle Daniela Municha, který se jako jeden z mála ekonomů v Česku otázkou vzdělávání dlouhodobě zabývá, je právě zde skryt největší potenciál „jaderné energie“ pro českou ekonomiku. „Zažehnout jadernou reakci tohoto druhu ale není tak jednoduché, jak se může zdát. Stačí se podívat, jak dlouho trvá a ještě asi bude trvat, než se politická reprezentace shodne, že platy učitelů jsou ostudně nízké a bez jejich výrazného zvýšení se nikam nepohneme,“ říká Munich. Statistiky OECD mu dávají za pravdu.

Vyplývá z nich, že v přepočtu na studenta jsou kantoři placeni hůře již jen na Slovensku, v Turecku nebo v Mexiku. Roční platy učitelů s 15 lety praxe a běžnou kvalifikací (bez nenárokových složek platu) dosahují u nás průměrně pouze 17 146 dolarů v paritě kupní síly v předškolním vzdělávání a 18 324 dolarů na základních a středních školách. To není ani polovina částky, kterou si domů v průměru odnesou učitelé v zemích OECD. Není pak divu, že české školství v posledních letech upadá.

Tragická situace

Z různých mezinárodních srovnání vyplývá, že se zhoršujeme především v matematice a přírodních vědách, což je pro zemi živenou průmyslem tragédie. Stejně tragické je i to, že se v Česku jen zhruba čtvrtina obyvatel domluví anglicky. Není to přitom zdaleka jen problém starší generace. Mnozí akademici si stěžují, jak špatně jazykově připraveni vycházejí žáci z českých středních škol.

Z různých mezinárodních srovnání vyplývá, že se zhoršujeme především v matematice a přírodních vědách, což je pro zemi živenou průmyslem tragédie. Stejně tragické je i to, že se v Česku jen zhruba čtvrtina obyvatel domluví anglicky.

Česká ekonomika je přibržďována i dalšími často zmiňovanými dílčími faktory, jako je neefektivita veřejných služeb a institucí, jež prodlužuje například dobu nutnou pro založení firmy či získání stavebního povolení. Zahraniční investory může odrazovat i nedokonalá dopravní infrastruktura v Česku. Jiným palčivým problémem je odliv mozků, který není dostatečně vyvážen přílivem pracovní síly z Východu.

Podle Pavla Kysilky je další brzdou ekonomiky nedostatek pracovních sil způsobený do značné míry tím, že státní správa „vyluxovala“ statisíce kvalifikovaných lidí. „Tito odborníci nejenže chybí v průmyslu i ve školství, ale navíc je jejich hlavním produktem přebujelá regulace, která dusí pracovitost a podnikavost, a také mašinerie dotací, jež představuje hlavní zdroj plýtvání a korupce,“ říká.

Nevyužitý potenciál

Nevyužitým potenciálem české ekonomiky jsou pak dle ekonomů například ženy pečující o děti. Ve srovnání s jinými Evropankami jsou totiž výrazně méně zaměstnány. V práci je jen jedna pětina Češek s dětmi mladšími tří let. Například ve Švédsku přitom zůstává zaměstnaných téměř 72 procent matek s dětmi do tří let věku a zaměstnanost žen se nesnižuje ani s přibývajícím počtem dětí v rodině.

Nevyužitým potenciálem české ekonomiky jsou pak dle ekonomů například ženy pečující o děti. Ve srovnání s jinými Evropankami jsou totiž výrazně méně zaměstnány. V práci je jen jedna pětina Češek s dětmi mladšími tří let.

Na současný stav v Česku doplácejí jednak rodiny, kterým se sníží příjmy nejen v průběhu mateřské dovolené, ale i později. Ženy se po dlouhé mateřské totiž hůře vracejí do pracovního procesu, zvyšuje se u nich riziko nezaměstnanosti a snižuje jim to budoucí výdělky. Tratí na tom ale i stát, který kvůli nižší zaměstnanosti přichází o výnosy z daně z příjmů a pojistného. Současná situace má ještě jeden neblahý dopad, který se sice projeví až za pár desítek let, ale o to drtivěji. Snižuje se ochota českých žen mít děti.

V evropském srovnání vykazuje Česko velmi malou míru porodnosti. V roce 2012 představovala 1,45 dítěte na ženu, což je hluboko pod hranicí, která zaručuje prostou reprodukci společnosti (zhruba 2,1 dítěte na ženu). Pro srovnání například zmiňované Švédsko, vyznačující se rovněž vysokou zaměstnaností žen s malými dětmi, má dlouhodobě míru porodnosti na úrovni 1,9.

Chybí společenský konsensus

„Státy se rozpadají, jakmile ztratily svůj cíl, svou myšlenku. Jakmile vedoucí a odpovědní lidé a jakmile všichni bezejmenní a poctiví pracovníci nevědí, proč pracují a k čemu mají směřovati, pozorujeme na celém národě zlenošení, zmalátnění, úpadek,“ psal v roce 1937 ve své vizionářské knize Budujme stát pro 40 000 000 lidí Jan Antonín Baťa.

Při pohledu na současné Česko se zdá, že politický, natož společenský konsensus na nějaké jednotící myšlence či cíli pro naši zem chybí. Bude třeba jej znovu nalézt.

Při pohledu na současné Česko se zdá, že politický, natož společenský konsensus na nějaké jednotící myšlence či cíli pro naši zem chybí. Bude třeba jej znovu nalézt. Jak říká Pavel Kysilka, bez vědomí „smyslu“, proč věci děláme, nemůže dlouho úspěšně fungovat jednotlivec, rodina, firma, umělecký či sportovní tým ani národní celek.

„Obrovským selháním intelektuálů 20. i 21. století je snaha ,exportovat‘ celospolečenský smysl našeho snažení na úroveň abstraktních a pochybných cílů, ať už to je beztřídní společnost, rasa, krev a půda, globální klima, politická korektnost, nároky uměle definovaných menšin, vývoz demokracie a podobně. Velké cíle jsou potřebné, ale jen takové dávají smysl, ve kterých si pro sebe něco najde jasná většina příslušného společenství. A bude jim schopna i něco obětovat,“ dodává Kysilka.

Naděje, že jednou bude lépe, dává lidem sílu pracovat. Uplynulé čtvrtstoletí nám ukázalo, že dohánění Německa nepůjde rychle. Ale ztratíme-li odhodlání a víru, že to půjde, nedoženeme Západ nikdy.

Růst reálných mezd

v letech 2007–2015 (v %)

Polsko: 23; Německo: 13,9; Estonsko: 13,4; Slovensko: 12,3; Švýcarsko: 11,3; Lucembursko: 11,1; Francie: 10,5; Švédsko: 10,1; Kanada: 9,4; Maďarsko: 9,3; Španělsko: 2,8; Irsko: 1,6; Česko: 1,1; Itálie: 0,9; Portugalsko: -3,7; Velká Británie: -10,4; Řecko -10,4

Produktivita práce na odpracovanou hodinu

Vybrané státy v roce 2015 (v %)

Průměr EU: 100

Lucembursko: 178,7; Irsko: 173,9; Norsko: 155,9; Belgie: 135; Dánsko: 132; Francie: 128; Nizozemsko: 127,1; Německo: 126,1; Švýcarsko: 124,2; Rakousko: 116,4; Švédsko: 114,6; Finsko: 106; Itálie: 101,4; Velká Británie: 99,2; Španělsko: 97,1; Slovinsko: 78,6; Slovensko: 77,3; Malta: 75,9; Česko: 73,5; Řecko: 68,2; Portugalsko: 68,1; Maďarsko: 65,4; Litva: 64,1; Estonsko: 62,5; Chorvatsko: 61,1; Polsko: 59; Lotyšsko: 55; Rumunsko: 53,7; Bulharsko: 44

HDP na obyvatele v paritě kupní síly (v USD)

Česko

  • 1993: 12 110; 2015: 32 758

Slovensko

  • 1993: 7 276; 2015: 29 104

Maďarsko

  • 1993: 8 357; 2015: 25 799

Polsko

  • 1993: 6 480; 2015: 26 260
Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.