Má být očkování dětí povinné?

Kam až může zajít stát v zájmu ochrany společnosti? Patří očkování mezi povinnosti, které má jedinec vůči společnosti, jejíž je součástí?

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Reuters, ČESKÁ POZICE, UrbČeská pozice

Zdá se, že po několika letech soudních sporů bude o něco jasněji v otázce ústavnosti povinného očkování. Nedávno se totiž uzavřel další z „řetězců“ soudních rozhodnutí. A že byl pořádně dlouhý!

Na jeho začátku v roce 2006 byl nevinně vypadající verdikt ředitelky pražské mateřské školky, kterým z ní vyloučila nenaočkované dítě. Rodiče se rozhodli bránit právně. Následovalo rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, které zamítlo všechny žalobní námitky. Poté totéž učinil Městský soud a nakonec i Nejvyšší správní soud (NSS) rozhodnutím z 29. srpna letošního roku. Pokud žalobci nepodají ústavní stížnost, pak bylo toto rozhodnutí NSS definitivní.

Počítám-li správně, existuje pět zásadních případů, v nichž správní orgány a posléze soudy vydaly postupně řadu rozhodnutí – jednou rozhodoval dokonce Ústavní soud (ÚS). Zmiňovaná „kauza z mateřské školky“ je spíš výjimkou. Většinou bývá na začátku pokuta uložená hygienickou stanicí rodičům, nedostaví-li se se svými dětmi k povinnému očkování. Jsou-li rodiče důslednými „odpírači“ očkování, odvolávají se a podávají žaloby – s cílem nenechat své děti očkovat.

Hlavním (a zřejmě jediným) právním aspektem je posouzení přípustnosti očkování jako zásahu do lidských práv, ba přímo do tělesné integrity jedince ze strany státu:

  • Kam až může stát v zájmu ochrany společnosti zajít?
  • Je stát oprávněn uložit svým občanům povinnost podřídit se očkování?
  • Patří očkování mezi povinnosti, které má jedinec vůči společnosti, jejíž je součástí?

Nesnadné odpovědi

Odpovědi na otázky nejsou jednoduché. Dokonce silně pochybuji, do jaké míry jsou vůbec právně řešitelné, je-li soud o nich schopný rozhodnout. Snad právě proto se soudy zpočátku v mnoha případech důsledně snažily vyhnout odpovědím na ně. Místo toho neúnavně řešily zástupné problémy, ryze formalistické právní otázky. Například zda je, či není protiústavní uložit povinnost očkování vyhláškou, obsahuje-li zákon dostatečné zmocnění pro vydání prováděcí vyhlášky či nemají-li být tyto povinnosti uložené přímo zákonem coby právním předpisem vyšší právní síly.

Obě strany nejspíš od soudu očekávaly spravedlnost ve smyslu rozuzlení, nejen formálního rozhodnutí, po němž bude následovat obdobné a pak ještě jedno

Kdyby nešlo o natolik zásadní věc, bylo by to i úsměvné. Představuji si odpůrce očkování, jak se zaradují, když jim povinné očkování zákonodárce uloží zákonem slavnostně vyhlášeným ve Sbírce zákonů namísto vyhlášky nějakého ministerského úředníka... Pokud vím, ministerští úředníci už z toho boje, který navíc možná dosud nekončí, byli také poněkud zoufalí. Obě strany nejspíš od soudu očekávaly spravedlnost ve smyslu rozuzlení, nejen formálního rozhodnutí, po němž bude následovat obdobné a pak ještě jedno.

Abych však kolegům soudcům nekřivdil, vím, že jsou povinni se zabývat žalobním petitem a argumenty obou stran sporu, nikoli otázkami, kterými by se snad zabývat chtěli. Vím také, že se někteří soudci odhodlali k tomu, aby se obiter datum – nad rámec řešeného případu – zamysleli nad ústavností samotného očkování. Bez ohledu na to, zda je aktuálně stanovuje vyhláška, či přímo zákon.

Spíš faktické než právní argumenty

Argumenty „odpíračů“ se v jednotlivých případech opakují:

  • Mnoho nemocí už zmizelo, proto je zbytečné proti nim očkovat.
  • Očkovací vakcíny mohou mít nebezpečné vedlejší účinky, proto raději nechají u svých dětí nemoc proběhnout, čímž získají imunitu i bez očkování.
  • Navíc, pokud již je v populaci určitá úroveň „proočkovanosti“, je další očkování zbytečné, a proto si počkají, až budou naočkované ostatní děti, s výjimkou toho jejich, argumentujíce mimo jiné Úmluvou o lidských právech a biomedicíně.
  • V jedné z kauz byli rodiče rafinovanější. Očkování neodmítali, pouze tvrdili, že není stanoven věk dětí, do nějž je třeba je nechat naočkovat. Své děti naočkovat nechají, ale až naprší a uschne, respektive až se vyskytne epidemie.

Všechny tyto argumenty mají jedno společné – jsou spíše faktické než právní. Právní argumenty, jako je protiústavnost vyhlášky, používají stěžovatelé pouze jako nástroj k dosažení cíle – vyhnout se očkování.

Žádné teoretizování

Dle lékařů nebude zřejmě nikdy možné zcela vyloučit ojedinělé případy vedlejších negativních účinků vakcín – podobně jako u jakéhokoli léku. Na druhé misce vah leží odpovědnost jednotlivce vůči společnosti, jejíž je součástí. Jde přitom o odpovědnost jak (ne)naočkovaného jedince za své zdraví, respektive svých dětí, tak za zdraví populace.

Jde o odpovědnost jak (ne)naočkovaného jedince za své zdraví, respektive svých dětí, tak za zdraví populace

Epidemie se totiž šíří (nebo naopak nešíří) v závislosti na míře „proočkovanosti“ populace. Ta přitom z různých důvodů nebude nikdy stoprocentní – například kvůli příliš nízkému věku dětí, nemocným lidem, kteří by očkování špatně snášeli, či kvůli těm, u nichž se očkování „neujalo“. Pokud tito lidé tvoří jen nízké procento populace – obvykle se uvádí okolo čtyř procent –, může u nich v krajním případě nákaza propuknout, ale dál se nešíří. Výskyt těchto osob totiž bývá v populaci rozložen rovnoměrně, a proto netvoří statisticky významné skupiny.

Bude-li však jejich procento vyšší, mohou se tyto izolované ostrůvky spojit ve větší celky, čímž nastane řetězové šíření nákazy či přímo vypukne epidemie. O tom, že nejde jen o teoretizování, svědčí například zhoršující se situace u dětských spalniček. Ty byly již před lety na některých kontinentech zcela vymýceny a až donedávna se zdálo, že i v Evropě. Dokud se však neobjevily znovu, o čemž svědčí aktuální údaje Světové zdravotnické organizace (WHO) či Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC).

Jako právník mám rád exaktní fakta. Uvedu proto výčet nemocí, proti nimž jsou u nás dnes povinná očkování. Je jich celkem jedenáct a některá z nich jsou povinná jen pro určité skupiny obyvatel:

tuberkulóza, záškrt, tetanus, dávivý kašel, invazivní onemocnění vyvolané původcem Haemophilus influenzae b, přenosná dětská obrna, virová hepatitida B, spalničky, zarděnky, příušnice a pneumokokové nákazy.

Vývoj právního názoru soudů

Nejvyšší správní soud nejprve v roce 2010 rozhodl, že vyhláška stanovující povinná očkování je protiústavní a její porušení nelze postihovat. Ústavní soud pak začátkem loňského roku konstatoval, že český ústavní pořádek nezná žádné „základní právo nebýt očkován“ a že povinné očkování je přípustným omezením základního lidského práva projevovat náboženství, neboť jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné. Výslovně také uvedl, že „autonomie rodičů při rozhodování o zdravotních zákrocích vůči jejich dětem není absolutní“.

Dle Ústavního soudu je povinné očkování přípustným omezením základního lidského práva projevovat náboženství

Současně však ÚS v témže rozhodnutí věc vyřešil poněkud šalamounky. Vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele, který tvrdil, že bylo zasaženo do jeho práva svobodně projevovat své náboženství. Dle Ústavního soudu je nutné „pečlivě zvážit okolnosti individuálního případu a výjimečně rozhodnout, že sankce nebude uložena a povinné očkování nebude v individuálním případě ani jinak vynucováno“. A NSS vytkl, že to v posuzovaném případě neučinil.

Nejvyšší správní soud v reakci na to okolnosti ještě jednou pečlivě zvážil. A dospěl ke stejnému závěru jako původně. Námitky žalobce neuznal a potvrdil předchozí rozhodnutí hygienické stanice. Žalobce totiž neuvedl žádný výjimečný důvod, proč odmítl svého syna nechat naočkovat, a prohlásil, že „otázka filozofická nebo náboženská je pro něho druhotná“ a očkování odmítá „z důvodů zdravotních, neboť očkování škodí dětem“.

Nejednomyslní soudci

Rozhodnutí ÚS nebylo jednomyslné. Jeden ze tří členů senátu, soudce Jan Musil, sice souhlasil se závěry o přípustnosti očkování, neztotožnil se však s výtkou NSS ani se závěrem, že by ve výjimečném případě bylo možné povinné očkování nevynucovat. Dle jeho názoru existující zákon dostatečně zohledňuje výjimečné situace, pokud stanoví, že „očkování se neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (trvalá kontraindikace)“.

Ústavní soudce Jan Musil se neztotožnil se závěrem, že by ve výjimečném případě bylo možné povinné očkování nevynucovat

Ve svém odlišném stanovisku, takzvaném separátním votu, dále soudce Musil uvádí, že by považoval za „velmi povážlivé a riskantní“ vytvářet další výjimky: „Pokud Ústavní soud dospěl k závěru, že v konkrétním případě by mělo být výjimečně od sankcionování upuštěno, měl současně jasně říci, v čem spočívá ona výjimečnost, což však neučinil. Taková výjimečnost totiž nemůže být založena pouze na nekonkrétním tvrzení stěžovatele, že očkování je v rozporu s jeho náboženskou vírou.“

Jak jsem již zmínil v úvodu, v zatím nejčerstvější kauze se věcí zabýval nejprve jeden ze senátů NSS. Následně letos v dubnu 2012 speciální rozšířený senát téhož soudu a nakonec opět původní senát dospěly k závěru, že vyhláška protiústavní není. Za stěžejní právní otázku přitom soud opět považoval posouzení ústavnosti vyhlášky. Ani rozšířený senát přitom nebyl zcela jednotný. Tři ze sedmi členů vyjádřili odlišný názor.

Co nás čeká

Dočkali jsme se uvedeným rozsudkem NSS skutečně finálního rozuzlení? Nevím, kolik sporů na toto téma aktuálně řeší soudy nižších instancí, velmi bych se však divil, kdyby žádné neexistovaly. Dostanou-li se k NSS, měly by být rozhodnuty obdobně jako nejčerstvější případ. Rozšířený senát existuje právě proto, aby sjednocoval judikaturu. A navíc se chystá rozhodnout podobnou kauzu jako letos v dubnu. Většina (tři ku čtyřem) byla křehká, a proto nelze vyloučit, že ji příště posoudí odlišně.

Může se však také stát, že poslanci dříve, či později – na návrh ministerstva zdravotnictví, či z vlastní iniciativy – povinnost očkování jednoznačně přesunou z vyhlášky přímo do zákona, včetně seznamu povinných očkování i lhůt k jejich provedení. Odpírači očkování by tedy konečně mohli napadnout jako protiústavní samotný zákon a ÚS by se pak mohl soustředit na jádro věci.

Pokud by Ústavní soud opět dospěl k závěru o neuplatňování sankcí za odmítnutí očkování ve výjimečných a odůvodněných případech – například předchozí negativní zkušenost s očkováním v rodině, či jiné závažné důvody –, mohlo by to sice zavést výjimky, jež by však byly naprosto ojedinělé a rozhodovací praxe by se zřejmě neměla výrazně změnit. Podobně se ostatně před časem vyjádřil veřejný ochránce práv-ombudsman Pavel Varvařovský, který „apeloval na volbu individuálního přístupu“.

Historický exkurz

Pokud jste se domnívali, že spory o očkování jsou produktem moderní doby, uvedu rozhodnutí z roku 1926. Již tenkrát rozhodoval tehdejší Nejvyšší správní soud o přestupku, kterého se stěžovatel dopustil tím, že „se nedostavil se svým děckem povinným k očkování“. A již tehdy stěžovatel argumentoval, že „zásah do těla státního občana, totiž nucené očkování, jest zákrok mnohem intensivnější než omezení osobní svobody“.

Již tehdy soud uzavřel, že „subjektivní názor jednotlivce o účelnosti nebo škodlivosti …předpisu zákonného nelze uznati za důvod, který by zprostil povinnosti předpisům těm vyhověti“. A již tehdy také předpis „vypočítává důvody, za kterých kdo povinnosti očkování jest zproštěn a uznává… jako důvod zproštění jen individuální zjištění ohrožení zdravotního stavu určitého očkovance, nikoli abstraktní teoretické nebezpečí ohrožení připočítané očkování“.