Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

„Lustrační“ proces Babiš versus ÚPN: Nastalo ticho veliké

  16:18
V Bratislavě v pondělí pokračovalo slyšením dvou svědků, bývalých příslušníků StB, soudní projednávání ochrany osobnosti navrhovatele Andreje Babiše proti odpůrci, slovenskému Ústavu paměti národa (ÚPN). Po výpovědi Júlia Šumana, který popřel, že by v 80. letech naverboval současného ministra financí ke spolupráci s StB jako agenta, zklamání auditoria vyvrcholilo. Oběť unikla, žádná mediální tortura se nekonala, píše Jan Schneider.

Andrej Babiš 30. ledna u Krajského soudu Bratislava I při soudním líčení ve věci jeho žaloby proti slovenskému Ústavu paměti národa. Na pokračování 13. dubna Babiš nepřišel. foto: © ČTKČeská pozice

V Bratislavě pokračovalo soudní projednávání ochrany osobnosti navrhovatele Andreje Babiše proti odpůrci, slovenskému Ústavu paměti národa (ÚPN). Ten v intencích zákona zveřejnil archivovaný údaj, že Babiš byl vědomým a úkolovaným spolupracovníkem Státní bezpečnosti (agentem StB), zatímco navrhovatel se domáhá soudního výroku, že v registrech StB byl takto uveden neprávem. Několik poznámek Jana Schneidera k pondělnímu kolu kauzy.

Slyšeni byli dva svědci, bývalí příslušníci StB František Hákač a Július Šuman, povolaní před soud odpůrcem (ÚPN). Panovalo tedy očekávání, že podpoří tezi ÚPN o důvodné Babišově registraci jako agenta StB.

Podstata soudkyní Zuzanou Doricovou velmi dobře vedeného sporu je složitá. Komentuje ji kdekdo a podle toho pak vypadá mediální vyznění případu. Někteří do případu projektují své intence, jiní do něj vnášejí své představy, jiní si nedokážou uvědomit, že dokumenty a realita mohou tvořit dvě různě se proplétající roviny.

A tak se stalo, že zatímco některá média referovala, že se tentokrát na soudu vlastně nic zajímavého nestalo, v soudní síni samé, v jednu konkrétní chvíli, nebylo možno si nepovšimnout ticha přímo hmatatelného, které se rozhostilo při výpovědi svědka Šumana.

František Hákač

První předvolaný svědek Hákač, jehož jméno figuruje na dokumentech přiložených ÚPN, vypověděl v podstatě jen dvě věci. Na otázku, zda zná Babiše, odpověděl, že nikoliv. A k jeho případu nemá co říci, protože si po dvou mozkových příhodách na mnoho věcí nevzpomíná, mnoho lidí nepoznává.

  • Zde je nutno učinit první poznámku. V soudní síni zazněl v tu chvíli od převážně mladého auditoria tlumený smích. Naznačoval, že všem je jasné, jaká se tu hraje hra, a že „estébák“ to má nacvičené. Jednou z hlavních ingrediencí všeobecně blbé nálady, jak ji kdysi indikoval Václav Havel, je však právě jistá neomalenost!
    Nikdo nikomu nebere možnost přemýšlet a kombinovat za roh, za dva rohy, za deset rohů. Lidé (a ti od médií v první řadě) by však měli mít zažito, že každý výrok je třeba interpretovat nejprve v doslovné formě. Bez tohoto „prostého čtení“, jak říkali staří moudří, je další mluvení jen nedůstojným žvaněním.
    Měli by si proto všichni ti glosátoři nejprve zkusit, zda jsou schopni říci, co dělali třeba konkrétně na podzim 1982 (byli-li vůbec na světě). Možná to nebudou schopni říci ani o loňských svých činnostech, které považují za rutinní, a vůbec netuší, že se jakýsi detail může za 30 let stát fokusem zájmu médií.
  • Druhá poznámka se týká okamžiku, který by absurdní dramatik typu Václava Havla jistě ocenil. Právní zástupce ÚPN ve snaze vyždímat z vlastního svědka cosi použitelného, položil poněkud výstřední dotaz: „Když si nepamatujete své kolegy, jak si můžete pamatovat, že pana Babiše neznáte?“
  • Třetí poznámka se týká jevu, který by bylo možno nazvat „dojem místo důkazu“. Právní zástupci ÚPN začali svědkovi předkládat faksimile stran svazků a žádali, aby potvrdil autenticitu textů či svého podpisu na nich. Soustředili se tedy na dokazování, že svědek má cosi nezpochybnitelně společného s předloženými písemnostmi. Zcela jim unikla ona podstatná otázka (nebo se jí v rámci své taktiky snažili vyhnout), co mají ty písemnosti společného s realitou. Snažili se dosáhnout dojmu, že prokázáním autorství oněch státobezpečnostních písemností se potvrzuje reálnost v nich popsaných jevů.

To ostatně koresponduje s úporností, s níž se snaží uplatnit své názory různí badatelé s odvoláním na to, že jim prošly rukama stovky až tisíce svazků a že se s žádným falšováním svazků nesetkali. Ti nemnozí z nich, co si doplnili toto teoretické poznání „prací v terénu“ (se svědky), jsou však důstojně skeptičtí. Vědí například, že takový seriózně vyhlížející svazek může být opravdu tím, čím se jeví, nebo také velmi dobře odvedenou zpravodajskou prací (odvisle od problému, zda to bylo, či nebylo v souladu s nějakými směrnicemi).Seriózně vyhlížející svazek může být opravdu tím, čím se jeví, nebo také velmi dobře odvedenou zpravodajskou prací

Závěr Hákačovy výpovědi byl už tristně zmatený. Prohlásil, že nikdy nepodváděl, že nikdy nic fiktivního nevytvořil. K tomu lze jen dodat, že v tom případě mohl být sice čestným důstojníkem Zboru národnej bezpečnosti (ZNB), ale jako zpravodajec „stál za baterky“.

Nicméně na inspekční šťáru na XII. Správy ZNB si Hákač prý pamatuje, vzpomíná si matně, že někteří jeho kolegové měli problém s falšováním svazků, ale on nikoliv. Žádný fiktivní záznam o Babišovi nevytvořil, žádného Babiše nezná, avšak nebyl schopen vysvětlit, proč jím vyrobené dokumenty hovoří o tom, že byl jeho řídícím orgánem.

Július Šuman

V téměř všeobecném překvapení se k soudu dostavit klíčový svědek Július Šuman, jehož se však dosud médiím nepodařilo vypátrat. Příslušník StB, který zavedl svazek „Bureš“.

První otřes tento svědek – předvolaný ÚPN (!) – zaznamenal výrokem, že Babiše nezná, že se nikdy neviděli. Založení svazku v kategorii „důvěrník“ totiž nevyžadovalo žádný úpis spolupracovníka, protože nešlo o vědomou a úkolovanou spolupráci. V podstatě šlo o „vytěžování“ relativně důvěryhodného zdroje, jenž nemusel mít ani tušení, že hovoří se zpravodajcem.

Šuman dle svých slov do svazku dával informace, které zjistil při operativních stycích s vízovými cizinci z Německa, Rakouska a Švýcarska, i s jinými osobami. Do tohoto svazku také účtoval náklady vynaložené při těchto schůzkách.Operativní materiály StB nikdy nebyly určeny ke zveřejnění, ani neměly sloužit v trestním řízení 

Ke konci roku 1982 si tento spis od Šumana vyžádal jeho nadřízený Rastislav Mátray. Vrátil mu jej za dva či tři týdny a předložil k podpisu „Zprávu o získání ke spolupráci“ Babiše coby agenta Bureše. Šuman zprávu odmítl podepsat, protože při žádné takové schůzce nebyl. Na přímý rozkaz náčelníka 3. odboru XII. S ZNB Milana Greguša ji však podepsal.

Na dotaz soudu sdělil, rozkazu byl povinen uposlechnout. Nebylo to však v rozporu se zákonem, dodal, protože ona „Zpráva o získání ke spolupráci“ nebyla veřejnou listinou a nikomu tím nebyla způsobena újma.

Zde je vhodné poznamenat, že to byla velmi důležitá slova, která by si lustrační fanatici měli vstávajíce lehajíce opakovat. Operativní materiály StB nikdy nebyly určeny ke zveřejnění, ani neměly sloužit v trestním řízení (v něm byly vedeny vyšetřovací spisy). Byla-li tedy komu zveřejněním materiálů StB způsobena újma, jde na vrub polistopadového režimu.

Svědek Šuman tedy zcela jednoznačně vypověděl, že zpráva o „verbovce“ Babiše není pravdivá, žádná schůzka ve vinárně U obuvníka se nekonala, žádný Babišem podepsaný závazek ke spolupráci nikdy neexistoval, a tudíž ani nebyl ve svazku.

Právního zástupce ÚPN zajímalo, jak je možné, že si na to svědek Šuman tak přesně vzpomíná? Podle Šumana proto, že to byla naprosto nezvyklá situace, kdy po něm nadřízení chtěli potvrdit něco, u čeho nebyl. A nadto údajné získání „jeho“ agenta provedli právě tito jeho nadřízení. Nikdy prý se potom Šumanovi nic podobného nestalo.Navrhovatel odmítl mimosoudní dohodu, protože chce docílit vynesení rozsudku, v němž by bylo celé líčení zrekapitulováno a závěr odůvodněn

A co jeho spolupracovníkům, udělal jim Mátray něco podobného? Nevím, odpověděl svědek Šuman, a pointoval na naše poměry velmi nezvykle: „U nás se dodržovaly zásady konspirace.“

A pročpak o existenci zfalšovaných materiálů nevyrozuměl své nadřízené? Touto objevnou otázkou obohatil právní zástupce svůj repertoár absurdních výroků. No protože, odpověděl profesionálně klidný (nebo konsternovaný?) svědek Šuman, ti, co to zfalšovali, byli právě těmi nadřízenými.

A byly na závazku ke spolupráci ještě i podpisy jiných osob? ptal se problematikou nepolíbený právní zástupce ÚPN. Nebyly, ani neexistovaly žádné standardy, odpověděl svědek Šuman. Závazek mohl být podepsán na formuláři, ale i volně rukou na papíře (příkladem může být slavný Štětinův podpis spolupráce s StB, který v očích lustrátorů kupodivu neváží nic, na rozdíl od neexistujícího Babišova, který mu je připisován k tíži).

A pročpak o tom Šuman nevyrozuměl inspekci? Šuman jen lakonicky odvětil, že s inspekcí nekomunikoval, nebylo to obvyklé. Co k tomu dodat? Ti, kteří někdy sloužili, čtou tato slova s větším pochopením než ostatní, protože se jim vybavují dvojsečné zkušenosti s inspekcí.

A právě při této Šumanově výpovědi auditorium zřetelně utichlo a tak to zůstalo až do konce. Všeobecné zklamání bylo završeno. Oběť unikla, žádná mediální tortúra se nekonala.

Další jednání soudu je nařízeno na 15. května. Měl by být slyšen další svědek ÚPN. A to přesto, že soudkyně za tohoto důkazního stavu navrhla stranám mimosoudní dohodu. Tu však odmítl i právní zástupce navrhovatele, protože v tomto zpolitizovaném případě chce docílit vynesení rozsudku, v němž by bylo celé líčení zrekapitulováno a závěr odůvodněn.

Související článek:

Autor: