Filozof Ludwig Wittgenstein, od jehož narození uplynulo 26. dubna 130 let (zemřel 29. dubna 1951), byl synem průmyslníka a mecenáše Karla Wittgensteina, který vlastnil i železárny v Teplicích a na Kladně. Profil jeho manželky a maminky Ludwiga Wittgensteina Leopoldine či Poldi je známý z dresů kladenských hokejistů.
Po studiu strojního inženýrství na technice v Berlíně a leteckého inženýrství v Manchesteru poslal německý logik a matematik Gottlob Frege (1848–1925) Ludwiga Wittgensteina z Jeny na Cambridgeskou univerzitu, aby studoval u britského logika, matematika a filozofa Bertranda Russella (1872–1970). Tomu Wittgenstein zpočátku připadal jako blázen, ale záhy v něm rozpoznal génia a svého nástupce.
Filozofický guru
Po ročním pobytu v Norsku Ludwig Wittgenstein krátce po vypuknutí první světové války dobrovolně narukoval do rakousko-uherské armády, v níž se vyznamenal a dostal medaile za statečnost. Pochvaloval si důstojníky rakouské a stěžoval si na (nedobrovolně odvedené) potměšilé a válečné nadšení postrádající slovanské vojáky. Zřejmě na ty typy ulejváků, které vylíčil Jaroslav Hašek. Wittgensteinův bratr, důstojník Kurt, se dokonce zastřelil, když ho vojáci koncem války přestali poslouchat.
Díky dílu Tractatus logico-philosophicus v Ludwigu Wittgensteinovi někteří rakouští i britští filozofové uviděli guru. V tomto útlém spisku, obratem přeloženém do angličtiny, tvrdí, že jazyk a svět sdílejí tutéž strukturu, jazyk zobrazuje stav světa obdobně jako model skutečnost. |
Nad pohnutkami jednání příslušníků národů, které habsburská říše vyháněla po statisících na smrt na bojišti, aniž by mohli rozhodovat o její zahraniční politice, se přední Rakušané příliš nezamýšleli. Tvrdil-li Wittgenstein později, že „kdyby nějaký lev mohl mluvit, nebyli bychom s to ho chápat“, byl by s to rozumět alespoň těmto lidem? Díky movitému otci mohl Wittgenstein před válkou v Anglii vypravit na výlet k moři jen pro sebe a přítele zvláštní vlak. Po válce však rozdal svůj majetek umělcům a bohatým sourozencům.
Díky dílu Tractatus logico-philosophicus v něm někteří rakouští i britští filozofové uviděli guru. V tomto útlém spisku, obratem přeloženém do angličtiny, Wittgenstein tvrdí, že jazyk a svět sdílejí tutéž strukturu, jazyk zobrazuje stav světa obdobně jako model skutečnost. Věty jednoduché i složené jsou pravdivé a smysluplné, jen když jim odpovídají předměty, situace, skutečnosti světa. To, co mají jazyk i situace společné, sama forma zobrazení, se ovšem zobrazit nedá.
Věty logiky jsou tautologiemi, neboť platí vždy, bez ohledu na pravdivostní hodnoty zobrazovacích vět. A spor, kontradikce, naopak neplatí nikdy. Takové bezesmyslné věty slouží leda k větší jasnosti přírodovědných vět. Matematika je logickou metodou, její věty jsou rovnicemi. Lidský subjekt nepatří ke světu, je jeho mezí. A etické jednání je nevyjádřitelné – lze jej leda předvést. Wittgenstein věřil, že tímto dílem vyřešil problémy filozofie, absolvoval učitelský ústav a šel učit děti do nejzapadlejších rakouských vesnic.
Varování před akademickým prostředím
Život Wittgensteinovi připravoval stále více látky k přemýšlení, která do jeho raných představ nezapadala. Má-li jazyk pouze zobrazovací či ukazovací funkci, lidem mnohé nevysvětlíme, a ani nedokážeme vyjádřit. Slovo funguje spíše jako šachová figurka; význam slova až na výjimky odpovídá jeho použití v řeči. Jazyk používají lidé na nesčetně způsobů a kvůli různým účelům.
Wittgensteinovy soubory rodinných podobností jsou soubory, v nichž se nedá najít jediný rys či vlastnost společná všem jejich prvkům či věcem. Každá věc však obsahuje alespoň některé rysy či vlastnosti společné s některými jinými věcmi v daném souboru. Máme například různé druhy čísel či her – deskové, karetní, míčové, bojové a jiné.
Jako učitel filozofie na Cambridgeské univerzitě Wittgenstein své studenty varoval před nástrahami akademického prostředí a vybízel je spíše k praktické činnosti. I on sám za druhé světové války místo přednášek odešel dobrovolně sloužit do nemocnic a osvědčil se. |
A významný a rozmanitý „celek, zahrnující používání jazyka i činnosti, s nimiž je spjat“ (například formulace hypotézy a její ověřování, vymýšlení příběhu, hraní divadla, uhadování hádanek, vyprávění vtipů, překládání, zdravení a další) tvoří hry jazykové. Promlouvání jazyka je v nich součástí nějaké činnosti nebo životní formy, praxe.
Jako učitel filozofie na Cambridgeské univerzitě Wittgenstein své studenty varoval před nástrahami akademického prostředí a vybízel je spíše k praktické činnosti. I on sám za druhé světové války místo přednášek odešel dobrovolně sloužit do nemocnic a osvědčil se.
Filozofii dával nové, podle svého krajana, zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda (1856–1939), terapeutické úkoly – má vyjasňovat myšlenky a vysvětlovat fungování jazyka. Většina filozofických problémů prý vznikla jednak proto, že jazyk není průhledný a často člověka klame (což ukázal již Russell) – a filozofie by měla být bojem proti zakletí prostředky jazyka –, jednak proto, že mnozí filozofové prý jazyk používali špatně, jinak než se běžně užívá, a pokoušeli se hrát hry, které se hrát nedají.
Jazykové hry
Hra má veřejný a opakovatelný charakter. To, co si někdo myslí, ještě nemusí odpovídat skutečnosti. I výroky jednotlivce o vlastních vnitřních duševních stavech ověří třetí, nikoli první osoba. Argumenty se proto nedají stavět, jak to činil i německý filozof Edmund Husserl (1859–1938)), na samodanosti zkušenostních údajů (empirických dat) jednotlivce, jež ostatně ani nelze izolovat od života.
Hra má veřejný a opakovatelný charakter. To, co si někdo myslí, ještě nemusí odpovídat skutečnosti. Wittgenstein testoval hranice jazykových her na bližních – jednou žádost o fotografii neodmítl, ale vymínil si, že si sedne zády k objektivu. |
Slov „vědění“, „poznání“ a „jistota“ je třeba používat jen ve spojitosti s nějakou evidencí, ale v situacích, kde pochybování stále má dobrý smysl. Probírat každou myslitelnou pochybnost, jak se o to pokoušel francouzský filozof René Descartes (1596–1650), je spíše bláznovstvím – i když se sami nepřesvědčíme, že přítel nemá v hlavě piliny, nemá cenu se touto otázkou vážně zabývat.
Anglický filozof George Edward Moore (1873–1958) zase nadbytečně tvrdí, že o vnějším světě „ví“. Spíše jsme však vrostli do spleti přesvědčení daných jazykem a jeho gramatickými strukturami, která existenci já i vnějšího světa předpokládá, a jedině v nich mají jazykové hry smysl. Nejsme si jistí, zda člověk zpochybňující některá naše přesvědčení přijme jakýkoli argument. A skeptik zpochybňující vše si bude protiřečit.
Filozofové také nepatřičně ze slov, jako je „vědění“, „bytí“ „předmět“ „já“, „věta“ či „jméno“, chtějí postihnout podstatu věci, aniž by brali ohled na jejich běžné používání v řeči, v níž mají slova pravé, jim náležející místo. Hlubší smysl nemá ani jazyková hra. Wittgenstein testoval hranice jazykových her na bližních – jednou žádost o fotografii neodmítl, ale vymínil si, že si sedne zády k objektivu.
Rozmazání hranic
Platónské ideální pojmy ani „vrozené ideje“ neexistují, místo vrůstáme do mytologie a jsme při argumentaci odkázáni na mytologii – či způsob, jak vidíme svět –, která se časem stejně jako pojmy a významy našich slov i jazykových her mění. Její řečiště sestává z pevné a téměř neměnné horniny pevných názorů a ze snadno přemístitelného písku. Ani mezi pohybem vody v řečišti a pohybem řečiště však neexistuje ostrá hranice. Mnoho výroků nemůže být snadno vyvráceno nezávisle na výrocích ostatních.
Wittgenstein rozmazal i hranici mezi logickými pravdami a částí pravd zkušenostních (empirických) – některé z těch druhých, například Země je stará, máme dvě ruce, jsou stejně jako pravdy logické neodmyslitelnou součástí našeho vztažného systému i života a jen díky tomu můžeme argumentovat |
Wittgenstein rozmazal i hranici mezi logickými pravdami a částí pravd zkušenostních (empirických) – některé z těch druhých, například Země je stará, máme dvě ruce, jsou stejně jako pravdy logické neodmyslitelnou součástí našeho vztažného systému i života a jen díky tomu můžeme argumentovat. V tomto zkoumání pokračoval americký filozof Willard Van Orman Quine (1908–2000).
Jen některé jazykové hry mají striktnější pravidla. Zadaná pravidla, třeba pro pracovní postupy, však mohou jejich příjemci různě interpretovat a provádět. Sekce číselné řady lze různě rozvíjet. Americko-židovský filozof a logik Saul Kripke vypíchl skeptický náboj Wittgensteinova tvrzení, že interpretací pravidla může být cokoli.
Úcta k náboženské víře
Takové úvahy v každém případě snižují autoritu těch, kteří si nárokují titul jediných správných následovníků či pokračovatelů nějakého posvátného textu, víry, strany či ideologie. Pro Wittgensteina jsou však relevantní pravidelné praktiky dané komunity, jejíž členové se řídí pravidly bezděčně, přímo „slepě“. Žák potřebuje i příklady, aby věděl, jak se co dělá. Nejen praktik a rutinér, ale i rebel či smělý inovátor se musí naučit velké – a opět ne přesně ohraničitelné – části navyklého způsobu myšlení a práce ostatních.
Na rozdíl od většiny analytických filozofů měl Wittgenstein hlubokou úctu k náboženské víře, pokud život člověka uspořádává a zušlechťuje, přestože ve sféře víry je prý ochota člověka vše riskovat založena na něčem, co v jistém smyslu není podloženo žádnými důvody |
Jazyk, jazykovou hru ani celek života přitom nelze přehlédnout najednou, zcela názorně; pravidla a používání slov nejsou jasná, úplná, ba ani zcela konzistentní, ale jazyk, byť nedokonalý, jakžtakž v životě funguje, ostatně dokonalý není ani život sám.
Na rozdíl od většiny analytických filozofů měl Wittgenstein – také pod vlivem ruského spisovatele a myslitele Lva Nikolajeviče Tolstého (1828–1910) a dánského filozofa Sørena Kierkegaarda (1813–1855) – hlubokou úctu k náboženské víře, pokud život člověka uspořádává a zušlechťuje, přestože ve sféře víry je prý ochota člověka vše riskovat založena na něčem, co v jistém smyslu není podloženo žádnými důvody, přičemž by – paradoxně – nebyl ochotný tolik riskovat kvůli věcem zdůvodněným mnohem lépe.
Na druhé straně logik Wittgenstein, sám věřící, považoval zdůvodňování víry za sebeklam. A odmítal celek katolických dogmat, která jsou prý škodlivá i proto, že se jimi plně ovládá výraz všech názorů, a fungují jako závaží na noze potlačující myšlenkové a vyjadřovací schopnosti lidí. Na rakouské vesnici prohlásil při memorování katechismu: „Nesmysl.“
Podněcování k tvořivosti
Někteří, například britský filozof Michael Dummett (1925–2011), vytýkali Wittgensteinovi, že jeho filozofie smí pouze popisovat, ale ne kritizovat, německo-americký filozof a sociolog Herbert Marcuse (1898–1979) pak, že nechává všechno tak, jak je. Wittgenstein se však tímto postojem především bránil lacinému zobecňování a metodám, které nekonečné bohatství života a jednotlivostí redukovaly na nejmenší počet rádoby vědeckých zákonů.
Wittgenstein nechtěl ostatní ušetřit obtíží myšlení, snažil se naopak „podnítit ostatní k vlastním myšlenkám“, tvořivosti. Vylepšoval jazykové i ne-jazykové hry – lidi také učil hvízdání, což výborně uměl. |
Wittgenstein obdivoval rozmanitost rostlin a zvířat a v opozici k němekému filozofovi Georgu Wilhelmu Friedrichu Hegelovi (1770–1831) upozorňoval na odlišnost i těch věcí, které na první pohled vypadají stejně. Ta či ona kultura umožňuje člověku vnímat různé aspekty věcí či gestalty (celky), zatímco jiná je vykoření – třeba nacisté vymýtili humor.
Dodnes jsou ne zcela nepodloženě zpochybňovány i základy Wittgensteinovy zralé filozofie, jež však zejména dnes otvírá nová hlediska, možnosti studia přirozeného jazyka, uznává i různé typy a formy diskurzu. Žádoucím „přehledným sestavením toho, co je už dávno známé“ usnadňuje objevování a odstraňování rozporů.
Wittgenstein nechtěl ostatní ušetřit obtíží myšlení, snažil se naopak „podnítit ostatní k vlastním myšlenkám“, tvořivosti. Vylepšoval jazykové i ne-jazykové hry – lidi také učil hvízdání, což výborně uměl. Navíc lze jeho pravidla jazykových her snadno obrátit, čímž se dá rozebrat a znázornit nekonformita, o niž Marcuse tolik stál. Přiznání specifičnosti hrám a jejich nehierarchizování může spoluutvářet více tvůrčí a svobodnější prostředí, než tradicionalista, respektive revoluční dogmatik, jenž chce společnost změnit k obrazu svému.
Nádherný život
Vztahy Wittgensteina s ostatními nebývaly šťastné, nicméně před smrtí prohlásil, že měl nádherný život. Dnes, kdy se posuzuje hodnota práce vědce i filozofa podle počtu publikací a citací v prestižních odborných časopisech, by Wittgenstein dozajista propadl. Téměř nepublikoval, profesorem se stal jen díky vstřícnosti kolegů a příslušný plat mu umožňoval vybírat si roky volna.
Vztahy Wittgensteina s ostatními nebývaly šťastné, nicméně před smrtí prohlásil, že měl nádherný život |
Ve filozofii prý vítězí nejpomalejší. Za nejvlivnější knihu 20. století ve filozofii vyhlásili nedávno američtí vyučující Wittgensteinovo posmrtně vydané dílo Filosofická zkoumání. Přitom pro něho samotného, který nakonec mnohem více uspěl než pravidly vědeckého provozu sešněrovaní badatelé, nebyla hlavní kariéra, nýbrž přemýšlení, osobní integrita, přátelství a život sám.