Lidovky.cz

Ludvík Vaculík v čase a v nás

  16:47
Dnes lze těžko předvídat budoucí osud literárního díla nedávno zesnulého Ludvíka Vaculíka. Na rozdíl od próz jeho generačních druhů nikdy tolik nesměřovalo, a ani nemohlo směřovat k zahraničním čtenářům. Na to psal Vaculík příliš „sebe sama“.

Ludvík Vaculík při autogramiádě v roce 2008. foto: MAFRA

Červenec 1978, horký slunečný den. Je mi třináct let a se synovcem Ludvíka Vaculíka, milým a hodným Orlíkem, vlečeme na kolech dva batohy plné bochníků chleba klukům na tábořiště směrem k masivu západní části Vysokých Tater. Štít Kriváně se před námi tyčí stejně majestátně jako dnes, jako zítra, jako v 19. století...

Už únavou nemůžeme dál. Jsme tak unavení, že se musíme zastavit na mostku přes Račkový potok, batohy shodit, něčeho se napít, chvíli si popovídat. Orlík mi několika větami vypráví o svém strýci Ludvíkovi. A mně připadá z jeho vyprávění, že Ludvík je horský masiv srovnatelný s Roháči, s monumentální Bystrou. Hora usazená v kraji, v domově, pevná a nevyvratitelná. Nevím o něm téměř nic.

Jeho román Sekyra z roku 1966 sice doma v knihovně rodiče mají, ale já mu ještě nerozumím, ve třinácti je mým hrdinou spíše Old Firehand. Cítím však v tušeném a v představách mi bloudícím statečném Ludvíkovi oporu, ač ho vůbec osobně neznám a nic jsem od něho nečetl.

Český snář

Postupně se mi dostávají do rukou jeho fejetony. Na gymnáziu se mezi spolužáky občas objeví římské Listy, vydávané Jiřím Pelikánem. A v nich Vaculíkovy fejetony. Ten jazyk! Ta slovní zásoba a rytmus vět! Jeho texty mají vůni, jsou plné trávy, květin a stromů. To nejsou intelektuální konstrukce, ale otisk něčeho živoucího, co marně hledám ve vydávané české próze té doby.

Možná aby se zbavil nesnesitelného policejního tlaku, neustálých výslechů a vydírání, činí Ludvík Vaculík Českým snářem celý svůj život, včetně vztahů nejintimnějších, v věcí veřejnou

Dostávají se ke mně zkazky o Vaculíkových nahatých fotkách, otištěných před časem k jeho veřejné dehonestaci v jakémsi časopise. Hned v první chvíli si říkám: kdyby mu to vadilo, jistě by se tak fotit nenechal. Po několika letech se mi to potvrzuje. Od spolužáků dostanu na jednu noc k přečtení torontské vydání románu Český snář. Nádherný propocený výtisk, s listy vonícími cigaretami a dotýkanými přede mnou stovkami lidských rukou.

Píše se rok 1983 a já žasnu nad Vaculíkovou vnitřní svobodou. Možná aby se zbavil nesnesitelného policejního tlaku, neustálých výslechů a vydírání, činí celý svůj život, včetně vztahů nejintimnějších, věcí veřejnou. Chápu ty, jimž něco podobného vadí, po letech porozumím filozofu Karlu Kosíkovi, že to je pro něj naprosto nepřijatelné. Přesto obdivuji stavbu a jazyk toho románu. Protože nejde o deník, ale o rafinovaně a jemně konstruovanou prózou, to je mi jasné okamžitě.

Po pěti letech mi to potvrdí literární kritik Jan Lopatka, když s ním o Českém snáři hovořím: žánrově je to odvozené, Deml tohle dělal dávno před Vaculíkem, ale přesto se to povedlo. Až budou chtít lidé pochopit, co se u nás na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ve společnosti a kultuře dělo, budou moci sáhnout po tomto románu, nikdo jiný žádný podobný nenapsal.

Edice Petlice

Z vyprávění kamarádů se dozvídám o Vaculíkově obětavé samizdatové práci nakladatelské. O stovkách hodin strávených přenášením rukopisů, vytvářením edičního plánu, organizací prací přepisovačských, vazačských a distribučních. Edice Petlice, to je Ludvík Vaculík se vším všudy – 391 svazků za 17 let (1972–1989). Dokáže dnes tohle někdo přesně změřit a docenit?

Vaculík vytváří edici Petlice, která má nejblíže ke „střednímu proudu“ české literatury šedesátých let a udržuje jeho kontinuitu

Vaculík jistě není sám, kdo něco podobného dělá, stačí vzpomenout na Jana Vladislava, Václava, Olgu a Ivana Havlovy, Daňu Horákovou, Tomáše Vrbu, Jana Lopatku, Jiřího Gruntoráda, Jiřího Daníčka, Vladimíra Pistoria, Ladislava Hejdánka, Jaroslava Suka, Václava Kadlece, Vladimíra Binara, Mojmíra Trávníčka, Ivana Chvatíka, Radima Palouše, Antonína Petruželku, Víta Kremličku, Jaromíra Hořce a mnohé další... Vaculík však vytváří edici, která má nejblíže ke „střednímu proudu“ české literatury šedesátých let a udržuje jeho kontinuitu.

Přemýšlím-li v té době i později o obsahu Vaculíkových dalších fejetonů a myšlenek v nich obsažených, často nesouhlasím. Čím dále je pak můj nesouhlas silnější. Souzním v tom s Josefem Vohryzkem, ušlechtilým mužem, jedním z našich nejpronikavějších literárních kritiků a překladatelem ze švédštiny, jehož po roce 1990 navštěvuji v jeho bytě v pražských Malešicích.

Nikdo jiný nevede u nás s Ludvíkem Vaculíkem tak pronikavou a hlubokou polemiku jako právě Vohryzek. Přitom Vaculíka má rád, obdivuje mnohé jeho vlastnosti a je zasažen kouzlem jeho osobnosti. Ale nesouhlasí. V čem cítí největší problém? Ve Vaculíkově nejen politické nekorektnosti. V jeho necitlivosti, ať se týká Romů, trestu smrti nebo třeba patriarchálního vztahu muže k ženě a dalších a dalších závažných otázek.

Jazyková a estetická uhrančivost

Cítím to podobně jako Vohryzek. Přesto mám pocit, že to originální „vaculíkovské“ nelze redukovat jen na jeho myšlenkovou nekorektnost. Jeho texty – a svědčí o tom nejen texty publicistické, ale i romány Jak se dělá chlapec (1993), Loučení k panně (2002) a Hodiny klavíru (2007) – mají mnohdy tak velkou a uhrančivou sílu jazykovou a estetickou, že to, s čím třeba i zásadně nesouhlasíme, můžeme ke svému čtenářskému užitku předem vytknout před závorku.

Vaculíkovy texty mají mnohdy tak velkou a uhrančivou sílu jazykovou a estetickou, že to, s čím třeba i zásadně nesouhlasíme, můžeme ke svému čtenářskému užitku předem vytknout před závorku

Na rozdíl od Viktora Stoilova, který se s Ludvíkem Vaculíkem přátelil a pořídil jeho portrétní fotografie, jsem s ním mluvil jen jednou. Bylo to po zádušní mši, konané za spisovatele, scenáristu a editora Jiřího Horáka (1940–2004). Je to právě Horákova žena, redaktorka a editorka Jaroslava Jiskrová, jež dělala a dělá pro dílo Ludvíka Vaculíka po roce 1990 tak mnoho.

Nejenže v nakladatelství Mladá fronta redigovala knihy jeho fejetonů Jaro je tady (1990) a Srpnový rok (1990), dříve vydané exilově, a obří svazek Milí spolužáci!, poprvé vydaný v úplnosti (1995), ale též iniciovala ve vlastním nakladatelství vydání cenného svazku Polepšené pěsničky (2006), neprávem nedoceněného, a k vydání mu připravila tři svazky fejetonů z Lidových novin: Poslední slovo (2002), Dřevěná mysl (2008), Říp nevybuchl (2012) a v posledních jeho týdnech a dnech s ním spolupracovala na přípravě svazku čtvrtého.

Druhou ženou, která se zásadním způsobem zasloužila o to, aby Vaculíkovo dílo dostalo knižní podobu odpovídající jeho významu, je Jitka Uhdeová, jež v brněnském nakladatelství Atlantis pečuje o vydávání Vaculíkových Spisů. Dosud se jí podařilo přivést na svět deset jejich svazků.

Moravština a bohatá slovní zásoba

Kdyby se mne někdo zeptal, v čem vidím největší přínos Vaculíkova díla, řekl bych bez váhání: V něm samém! V člověku Ludvíku Vaculíkovi, jež tu s námi tak intenzivně po mnoho desetiletí byl a kouzlem své osobnosti si získával lásku, obdiv, respekt a vážnost i u těch, jež s ním v jednotlivých věcech nesouhlasili. Tak tomu bylo již v šedesátých letech a bylo tomu tak až do letošního roku. Jeho hlas, písničky, které zpíval, přirozená, neokázalá a přitom obdivuhodná osobní statečnost, zábavnost, smysl pro humor, pevné ukotvení v zemi a v rodném kraji a jazyce.

Ve Vaculíkem milované moravštině a v jeho mimořádně bohaté slovní zásobě se nachází téměř nevyčerpatelná studnice pro ty, kdo dokáží jazykové bohatství vnímat a ocenit

Pokud jde o jeho dílo literární, těžko lze dnes předvídat jeho budoucí osud. Je zjevné, že na rozdíl od próz Josefa Škvoreckého, Lustigových, Kohoutových, Kunderových či Klímových, abych zmínil jen Vaculíkovy generační druhy, jeho dílo nikdy tolik nesměřovalo a ani nemohlo směřovat k zahraničním čtenářům.

Na to psal Vaculík příliš „sebe sama“ a byl až vášnivě spjat se svou zemí a svým jazykem, milovanou moravštinou. Právě v ní a v jeho mimořádně bohaté slovní zásobě se nachází téměř nevyčerpatelná studnice pro ty, kdo dokáží jazykové bohatství vnímat a ocenit.

Život bez něj

Je nesporné, že román Sekyra společensky ovlivnil celé jedno desetiletí, ne nadarmo ho Václav Černý považoval spolu s Kunderovým Žertem za román „téměř veliký“. Jeho čtenářskou „dlouhoživost“ nedokážu odhadnout. Osobně si velmi cením dvou nenápadných Vaculíkových knih – dokumentárně cenných Nepamětí (1998) a po mnoha letech dopracované Cesty na Praděd (2001), v níž některé obrazy přírodní a krajinné mají jímavost jinde nevídanou.

Román Morčata (v Torontu 1977) z Vaculíkova díla jako jediný typově vystupuje, souzní s důrazem na prozaický experiment, jenž byl v šedesátých letech v české poezii a próze tak podstatný. Vaculík byl ovšem celou svou osobností novinář, fejetonista.

Žít spolu s Ludvíkem Vaculíkem a vedle něj, to je pro toho, kdo dokázal vnímat živost jeho knih a kouzlo osobnosti něco úplně jiného, než žít bez něj

To byl literární žánr jemu nejvlastnější, jak o tom svědčí knižní svazky již zmíněné, ale i starší články shrnuté do svazku Stará dáma se baví (1991), Jaromírem Slomkem uspořádaný svazek Nad jezerem škaredě hrát (1996) a dva dokumentárně cenné publicistické svazky Spisů: Tisíce slov (2009) a Další tisíce (2015). Ze stejného důvodu je cenná i Vaculíkova korespondence s Ivanem Kadlečíkem, Janem Šimsou či Františkem Janouchem.

Žít spolu s Ludvíkem Vaculíkem a vedle něj, to je pro toho, kdo dokázal vnímat živost jeho knih a kouzlo osobnosti něco úplně jiného, než žít bez něj. Ti, kdo teprve přijdou, budou mít k dispozici jen jeho rozsáhlé dílo literární. Třeba v něm objeví něco, co tam my, Vaculíkovi současníci, dosud nevidíme, čeho jsme si nevšimli. V literatuře to tak – k jejímu štěstí – někdy bývá.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.