Lov velryb je pro Japonce otázka cti

Japonsko letos předčasně stáhlo svoji velrybářskou flotilu z Antarktidy. Jde o první zásadní úspěch ekologických organizací.

Japonci v současnosti loví 950 velryb ročně, oficiálně pro vědecké účely. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Japonci v současnosti loví 950 velryb ročně, oficiálně pro vědecké účely. | foto: (c)ReutersČeská pozice
Japonci v současnosti loví 950 velryb ročně, oficiálně pro vědecké účely.

Velryby se v Japonsku loví a konzumují od nepaměti. S průmyslovým lovem velryb však Japonci začali až kolem roku 1930. Od samotného počátku mají problém s akceptováním mezinárodních podmínek a limitů pro lov kytovců. Prvním vnitrostátním protestům proti průmyslovému rybolovu muselo japonské velrybářské konsorcium čelit již v roce 1911. Ustoupit a předčasně ukončit sezonu bylo však donuceno vůbec poprvé, a to na konci minulého týdne.

Objekt ke zkoumání? Především na talíř.

Od roku 1986 platí moratorium na komerční lov velryb, které vyhlásila Mezinárodní velrybářská komise (IWC), jejímž členem je také Japonsko. Zatímco některé státy i nadále v lovu pokračují formou pirátského rybolovu, Japonsko zvolilo cestu lovu „pro vědecké účely“. Nutno dodat, že moratorium na lov velryb pro vědecké účely pamatuje a maso zbylé ze zkoumaných kusů opravdu umožňuje odprodat k dalšímu zpracování. Avšak v případě Japonskem lovených 950 velryb ročně se vkrádá myšlenka o účelovém zneužívání tohoto paragrafu s nebývalou intenzitou. Zejména za situace, kdy japonská veřejnoprávní televize NHK v komentářích hlavní zpravodajské relace vůbec nezastírala, že přerušení výzkumného programu bude mít za následek především omezený přísun potraviny.

„Velrybí steaky, plátky sašimi nebo řízky. Nedostatek velrybího masa pro tradiční kuchyni možná pocítí i v této škole (záběr na školačku s miskou rýže a plátkem velrybího masa - pozn. autora). Japonsko muselo stáhnout výzkumné lodě z oblasti Jižního pólu a pro letošek zastavit vědecký výzkum velryb z důvodu pokračujících agresivních ataků ze strany aktivistů organizace Sea Shepherd,“ zaznělo mimo jiné v reportáži NHK.

Ministr zemědělství, lesnictví a rybolovu Mičihiko Kano v souvislosti se stažením flotily na tiskové konferenci 18. února dodal, že Japonsko podnikne kroky v oblasti mezinárodního práva, jak tyto excesy ze strany australských a novozélandských aktivistů zastavit. Hlasy o právu na zajištění tradiční kuchyně pak znějí napříč politickým spektrem.

O velrybím kultu 

Menší velryby lovili a zpracovávali již původní obyvatelé Japonska – Ainu, v jejichž kultuře i náboženství můžeme mluvit o jistém kultu velryby. Dnešní národ se do aktivního lovu pouští ve století dvanáctém a hromadně organizovaný lov kytovců se v Japonsku objevuje poprvé na konci 16. století ve městě Taidži (dnes prefektura Wakajama). Informace o průmyslovém lovu velryb pak přicházejí do Japonska po jeho otevření v roce 1868 ponejvíce z Evropy.

Za technické pomoci Norů Japonci počátkem 20. století startují vlastní moderní velrybářský průmysl opírající se o výkonné lodě a harpunová děla. Od roku 1930 Japonsko používá „plovoucí továrny“ k velkokapacitnímu zpracování velrybího masa přímo na moři a s klesajícími úlovky v japonských vodách velrybářská flotila vyráží do okolí Antarktidy. Ve stejné době, spolu s Německem, odmítá akceptovat mezinárodní úmluvy na regulaci počtu lovených kytovců. V rámci příprav na druhou.světovou válku roztáčí velrybí průmysl na maximum.

V roce 1938 výřad velryb ulovených japonskou flotilou čítá přes 45 000 kusů za sezónu. V hubených poválečných letech Japonsko v lovu podporují i USA a tehdy poprvé dochází k opravdu širokému využívání velrybího masa. Kytovci v padesátých a šedesátých letech zajišťovaly okolo 50 procentpříjmu živočišných bílkovin pro celý japonský národ. Do sedmdesátých let pak byla velryba běžně k vidění na talířích školních jídelen.

Kytovci v padesátých a šedesátých letech zajišťovaly okolo 50 procentpříjmu živočišných bílkovin pro celý japonský národ.

V roce 1986 IWC schvaluje moratorium na komerční lov velryb, ale Japonsko – de facto samo sobě – schvaluje povolení pro lov asi 950 velryb ročně pro vědecké účely. Na základě tohoto „povolen“" pak v únoru roku 1988 zahajuje lov ve vodách Antarktidy. Prezident Reagan na tento krok reaguje zákazem veškerého japonského rybolovu v amerických výsostných vodách. IWC pak svými devatenácti nótami apeluje na Japonsko, aby prokázalo smysl svého výzkumu a především odůvodnilo, zda výsledků  výzkumu není možno dosáhnout i bez zabíjení těchto kytovců. Japonsko zcela obchází legislativu IWC. Poměrně úspěšně se také angažuje v politice subvencování malých států, členů IWC, jež si tímto nepřímo zavazuje, aby v klíčových hlasováních stáli na japonské straně. 

Po volbách v roce 2009 očekávali ekologové i zahraniční veřejnost zvrat právě v této sporné problematice. Bohužel však nová vláda, ústy tehdejšího šéfa diplomacie Okady, označila lov velryb za otázku zajištění zdrojů, zahraniční politiky a oznámila svůj záměr v lovu pokračovat. 

Proti postupům Japonska bylo vedeno a i v současné době je připravováno několik mezinárodních žalob. Bohužel do dnešních dnů bez valného výsledku. Proti japonskému lovu velryb bojuje několik aktivistických sdružení, mezi nimiž patrně nejsilněji vystupuje skupina Sea Shepherd, která v mezinárodních vodách cíleně atakuje japonská velrybářská plavidla.

Tradice versus ekologie

Význam lovu velryb v japonské historii, zejména v letech po druhé světové válce, zpochybnit nelze. Zásadní otázkou ovšem zůstává, co s lovem velryb dnes. Obliba velrybího masa klesá. Podle odhadů v Japonsku existují zásoby šesti tisíc tun mraženého velrybího masa určeného pro prodej a zpracování v restauracích. Na rozdíl od poválečných let, kdy země musela za omezených zdrojů potravin zvládnout populační boom, dnes v Japonsku rozhodně nikdo hladem netrpí. Na skládce ročně končí okolo 23 milionů tun nespotřebovaných potravin (zhruba čtyřnásobek objemu celosvětově poskytované potravinové pomoci). S obezitou se lze dokonce setkat i u některých bezdomovců.

Co se tedy „nutnosti“ lovu kytovců týká, může na japonské straně obstát pouze argument o zachování tradiční složky v japonské kultuře. Jedná se tedy mnohem více o problém ideový než o zajištění potravin pro společnost. Nakolik však tuto „tradici“ reprezentují moderní lodě a harpunová děla přítomná v mezinárodních vodách u Antarktidy, je otázka, na niž mi nikdo z mých japonských přátel odpovědět nedokáže. V rovině idejí leží též argumentace aktivistů Sea Shepherd, že pokud Japonsko od lovu v Antarktidě neodradí mezinárodní úmluvy, o což se marně snaží přes dvacet let, „uděláme to my silou“.

O co jsou měkčí argumenty na straně idejí, o to tvrdší jsou metody boje. Japonská strana ukazuje video, na kterém jsou její lodě ostřelovány světlicemi, posádka oslňována laserem a na palubu je vhazován páchnoucí materiál. Rybáři na druhou stranu používají vodní děla a v minulých letech přiznali použití střelné zbraně k varovným výstřelům. Člen skupiny Sea Shepherd zase na důkaz použití ostré munice předkládá projektil vyndaný ze své neprůstřelné vesty, kterou měl v době incidentu na sobě. Letošní stažení japonských velrybářů pak aktivisté komentovali silnými prohlášeními: „Pokud přijedou příští rok, ať se připraví na válečné loďstvo.“

Excelentní příklad střetu kultur

„Kráva, vepř, zajíc, králík, klokan,...? To nejsou savci? Jíst je, to je vaše kultura. Velryby zase naše.

Ryba – potažmo velryba – není jen potravinou, ale jako symbol má nesčetně podob ve všech oblastech japonské kultury. Rybí speciality se připravují pro svatební tabuli. Jako symbol hojnosti a bohatství se ryba stává atributem některých šintoistických božstev. Taneční vyjádření rybolovu nalézáme i ve starých divadelních formách. Japonština samotná pak nabízí nepřeberné množství výrazů pro jednotlivá vývojová stádia ryby, jednotlivé druhy ryb i jejich zpracovaní. Snad právě proto může být pro Japonce hůře pochopitelné, proč tak ostře oddělovat jednu část „darů moře“ od druhé. Vždyť na suši si dnes pochutnává téměř celá planeta, a proti lovu velryb naopak ostře vystupuje a protestuje. Pro nezúčastněného japonského pozorovatele se tak zprávy o protestech proti komerčnímu lovu velryb a zároveň informace o vzrůstající oblibě syrového tuňáka na suši jeví jako určitá schizofrenie, kterou trpí okolní svět.

Na extrémní nepochopení narazíme zejména, pokud je na etické problémy lovu velryb poukazováno z ciziny. „Proč má obézní, krávy a prasata pojídající Američan, říkat mě, co mám jíst?“ „Korida a zabíjení býků je součástí kultury Španělska. Zabíjení pro zábavu. Proč stejně nebrojíte proti koridě, jako brojíte proti lovu delfínů, které my navíc jíme?“

„Kráva, vepř, zajíc, králík, klokan,...? To nejsou savci? Jíst je, to je vaše kultura. Velryby zase naše.Tvrdíte, že vaše kultura je lepší než naše? Pohnuli jste se někam od dob kolonialismu?“ „Norsko a další země loví velryby. Proč ostrakizujete jenom náš národ?“

I takhle může vypadat reakce průměrného Japonce, který je s problémem obeznámen pouze ze strany japonských médií. Právě v téhle rovině se přesně odráží důvod, proč se japonská vláda bude snažit mezinárodnímu tlaku odolat. Bohužel se tedy ani v budoucnu nevyvarujeme střetů uprostřed oceánu, kde budou v lepším případě vzduchem létat světlice a proudy vody z vodních děl.

A lze jen doufat v pokračující trend poklesu zájmu o velrybí maso u mladé japonské generace. Propad odbytu a ztráta vlivu rybářských a velrybářských lobby je jediná cesta k řešení situace. Dosažení této cesty však ještě nějakou dobu potrvá.

Snad v tomto sporu nezapadne jedna zásadní otázka, která se vynořuje mnohem méně zřetelně než ocas plejtváka nad mořskou hladinou. A to, jak sami chápeme fakt, že k realizaci našeho života spotřebováváme život jiného živého tvora, ať už savců, ptáků nebo ryb? Japonský zenový buddhismus učí, že neseme odpovědnost za životy, které ukončíme, abychom je užili pro svou potravu, tím, jak prožijeme svůj vlastní život. Za zamyšlení tento výrok stojí bez ohledu na to, který oceán právě omývá tu naši pevninu.

Hrůzná delfíní tradice

Ještě větší otazníky se vznášejí nad smyslem pobřežního lovu delfínů. Každoročně jsou ve městě Taidži loveny dva až tři tisíce delfínů vskutku tradičním způsobem. Skupina lodí vyhledá hejno delfínů do 30 kilometrů od pobřeží, hejno obklíčí, do vody vsune kovové tyče a údery kladiva vytváří zvukovou stěnu. Delfíni jsou takto odříznuti od volného moře a ztrácejí orientaci. Zmatená zvířata jsou pak nahnána do zátoky ke třídění. Takzvané nadějné kusy (ideálně mladé samice delfína skákavého) se prodávají do akvárií a akvaparků pro pobavení dětí a turistů. Zbytek „úlovku“ je pak přímo v zátočině ubodán kopím nebo jej rybáři podřezávají nožem.

Detailně problém zmapoval americký dokumentární film The Cove (Zátoka), jenž v roce 2010 získal Oscara v kategorii dokumentu. Hořkou ironií osudu dochovávané tradice je fakt, že delfíní maso nelze prodávat v běžné obchodní síti. Důvodem jsou vysoké koncentrace rtuti v mase. V některých případech hodnoty až dvacetkrát přesahují úroveň povolenou v japonských potravinách. Kde tedy přesně delfíní maso končí, se dá těžko odhadnout. Moji známí mi bez okolků dokážou sdělit, kam se občas vypraví do restaurace na velrybu nebo kde je možno maso zakoupit, delfína však nikdy nepozřeli. Spekuluje se, že maso z delfínů končí v potravě pro psy a kočky, případně v rybí moučce, která se používá pro výrobu levnějších uzenin. Rozbory masa v již zmiňovaném dokumentu naznačily, že delfíní maso může být při prodeji vydáváno za maso velrybí.

Za návrh hodný dílny doktora Frankensteina pak lze považovat nápad dvou městských úředníků města Taidži dodávat delfíní maso do školních jídelen.

Školy by prý pak ušetřily a děti by se seznámily s kulturními zvyky svého kraje. Rtuť není problém, neboť na přímou distribuci masa do škol – de jure – žádné limitní normy nemyslí. Tenhle nápad byl nakonec přece jen moc i na japonské byrokraty.

Paradoxem zůstává, že o lovu delfínů se díky filmovému dokumentu dozvěděla většina světa, ale téměř nikdo v zemi, kde se celá věc odehrává. Ačkoliv je rybářů ve městě Taidži méně než sto, japonská media zachovávala naprosté mlčení. Informační hradba padla až v okamžiku, kdy The Cove získal Oscara. 

Ocenění dokumentu ani světová medializace na tomto způsobu lovu delfínů nic nezměnily. Představa západního světa, že situaci vyřeší mezinárodní tlak a dokumentování těchto aktivit, je velmi naivní. Právě naopak, mezinárodní kritika místní komunitu spíše v celé věci utvrdila.