Pokud bych měl rok 2011 charakterizovat jedním slovem, pak bych řekl asi vystřízlivění. Myslím-li na zkoušky, které nás čekají v roce 2012, mohu jen doufat, že je tato definice správná. Ačkoliv po první velké vlně globální krize v roce 2008 došlo k momentálnímu otřesu sebevědomí vyspělého světa, většina se brzy v naději, že už to celé máme za sebou, vrátila k hýřivému a rozpínavému způsobu života jako v době před krizí. Občas se sice vynořila obava, že může přijít ještě druhá vlna, nikdo tomu ovšem nechtěl doopravdy věřit.
Loňský rok nám však ukázal, že nelze jen tak beztrestně ignorovat realitu a konzumovat víc, než vyrobíme. Po splasknutí americké bubliny následovala evropská dluhová krize, při které se octly na pokraji krachu nejen investiční banky, ale rovnou celé státy. A aby se předešlo ještě větším obtížím, tak se samozřejmě taky zachrání. To by snad ještě ani tolik nevadilo, je však opět otázkou, budou-li dotyční schopni vyvodit z těchto událostí patřičné ponaučení.
Loňský rok nám ukázal, že nelze jen tak beztrestně ignorovat realitu a konzumovat víc, než vyrobíme
A mezitím pomalounku zchudneme o jednu další iluzi. Čím dál více analýz totiž poukazuje na to, že řešení světové krize nelze očekávat od Pekingu. V Číně podle těchto hlasů sílí vnitřní napětí, a proto je čím dál pravděpodobnější, že je třeba počítat se zpomalením angažovanosti Říše středu na poli globální ekonomiky.
Seznam, jenž nás zbavuje iluzí
Depresi, která se pomalu začíná šířit celým světem, nezmírnily ani další loňské události s celosvětovým dopadem. Dopadení Usámy bin Ládina zaregistrovala většina lidí jen s cynickým úsměvem a také masová střelba zosnovaná šílencem v jinak až nudně poklidném Norsku způsobila překvapení pouze na okamžik. Podobných extremistických šílenců je totiž v našem světě čím dál víc a vůbec – naše víra v bezpečný svět už beztak dávno vyprchala.
I takzvané arabské jaro posílilo spíše cynismus než myšlení zakládající se na hodnotách. Opět totiž vyšlo najevo, že k revolucím nestačí jen nespokojenost ulice. Davy lze rozhýbat snadno a pomáhají k tomu už i nejnovější technologie. Vzbouřenci s plamenným pohledem z káhirského náměstí Tahrír si také jako hořké vystřízlivění pomalu uvědomují, že byli pouhými statisty v mnohem větší hře. Statisty, po nichž pouze přelétnou světla reflektorů, aby se vzápětí propadli do zapomnění. Jsou sice bohatší o jeden skvělý zážitek, nicméně za několik měsíců s překvapením zjišťují, že tyran už je sice sesazen, ale revoluce jim byla ukradena.
A zatím se stejně jako Irák také Libye přesvědčila o tom, že ropa sice umí zázraky, ale po zavraždění diktátora teče takřka více krve než za samotné diktatury. Už vůbec nemluvě o tom, že přeborníci v demokracii rozbombardovali zemi opět zcela v rozporu s mezinárodním právem. Tentokrát to byli Evropané, což by možná svědčilo alespoň o určité síle, kdybychom ovšem nevěděli, jakou roli při tom v pozadí sehrály Spojené státy. Po tom všem se občanovi v jeho rozpolcené mysli dokonce i při pohledu na systematické vraždění syrské opozice rodí otázka, co se v této oblasti bude dít, pokud tamní prezident Bašár Asad padne. Neodvažuje se to sice říct, myslí však na to, zda by nebylo lepší, kdyby přece jen raději zůstal.
A pokud v rámci horečné americké předvolební kampaně dojde skutečně k tomu, co je celou dobu ve vzduchu, jen tomu radši nikdo nechce věřit, a Spojené státy napadnou Írán, budou si mnout ruce pouze zahraničně-političtí novináři vděční za další velké téma. K tomuto seznamu, který nás zbavuje všech iluzí, lze přidat ještě onu podle mnohých nikoli nepodloženou otázku, jakou roli hraje v ohrožení eurozóny její záoceánský spojenec.
Volání po řízeném kapitalismu
Ačkoli bychom mohli dále pokračovat, myslím, že už samotný tento výčet je dostatečným vystřízlivěním a svědčí o všeobecné krizi samotného kapitalismu provázené vážnými finančními a ekonomickými problémy, jež dopadají na světová centra moci. Tak jako jsou dnes hodnoty čím dál častěji překrývány zájmy, slábne rovněž demokracie, jejíž liberální anglosaský model čím dál více ztrácí svoji přitažlivost.
Krize jen ochromuje už beztak těžknoucí politický systém, Evropa se musí konfrontovat s potřebou odstranění nebo alespoň důkladné transformace sociálního státu, zatímco čím dál výraznější globální povaha světa jednotlivým zemím při řešení krize svazuje ruce. Spolu se sílící nejistotou lidé čím dál silněji touží po stabilitě, kterou mnozí spatřují v posílení role státu při regulaci hospodářského života.
Zatímco na ruskou řízenou demokracii se snáší vlna kritiky, čím dál hlasitěji se ozývá volání po jistém druhu řízeného kapitalismu
Jak se zdá, konec studené války a zánik druhého pólu jako určité brzdné a umírňující síly měly na kapitalismus špatný dopad. Hospodářská a společenská liberalizace dostoupila vrcholu, Wall Street a City doslova běsnily a výsledek vidíme sami. V tomto světle by mohl jít příkladem model řízení firmy zesnulého Steva Jobse, který lze charakterizovat tvrdou rukou a centralizovaným mechanizmem rozhodování. Čím dál častěji se připomíná i Franklin D. Roosevelt, který byl jako jediný zvolen prezidentem hned čtyřikrát po sobě. Zkrátka a dobře – zatímco na ruskou řízenou demokracii se snáší vlna kritiky, čím dál hlasitěji se ozývá volání po jistém druhu řízeného kapitalismu.
Ztráta významu Evropy
Žijeme v přechodném období, které začalo rozpadem Sovětského svazu a dosud nedospělo ke konci. Zatím nelze přesně říct, jak bude vypadat nové uspořádání světa, už se však začíná rýsovat několik globálních a sociálních tendencí. Jednou z těch nejviditelnějších je konec autokracie USA a rovněž pokles vlivu Západu. Logicky přitom dochází k posilování rozvíjejících se zemí (skupina BRICS); Čína už je vlastně srovnatelná pouze s Amerikou.
Globalizace oslabuje státy, jako jistá protiváha ovšem zároveň relativně sílí regiony. Z hlediska sociálních trendů se dostává do popředí národní myšlení, posilování občanské společnosti, rostoucí společenská aktivita mládeže, zvyšování role žen a zvětšování nerovností. Zdroje některých druhů energie, jako je ropa a ještě více plyn, za jejichž získání se vede nejostřejší boj, přitom sice posilují geopolitickou váhu jednotlivých zemí, ještě výraznější se však už ve střednědobém plánu stává boj o vodu a zdroje potravy.
Otázkou je i nadále to, zůstane-li Evropa ještě vůbec ve hře
Tolik ovšem nepředbíhejme, neboť momentálně představuje největší úkol ještě stále překonání nejhlubší evropské krize nedávné minulosti. Problém je, že se otřásá nejen eurozóna, ale v případě určitých scénářů může být zpochybněna i existence samotné Evropské unie. Přestože krize již nyní vyostřila protiklady mezi centrem a periférií, především mezi evropským severem a jihem, chmurné prognózy, které hovoří o rozdělení, se zdají přehnané. Otázkou je samozřejmě i nadále to, zůstane-li Evropa ještě vůbec ve hře. Unii nijak nepomáhá, když ji její transatlantický spojenec čím dál častěji efektně odsunuje stranou, čímž zároveň zabraňuje možnosti eurasijského sbližování. K němu by nicméně mělo docházet už proto, že Evropa zaostává i v hospodářském smyslu. K tomu všemu se nyní přidává ještě krize eurozóny, ve které navíc tiká demografická bomba.
Podaří se Evropě tyto pro ni nepříznivé trendy zvrátit? Pokud ne, může potichu pokračovat postupná ztráta jejího významu. Skličující obraz budoucnosti, jenž zbavuje všech iluzí a který může vylepšit nanejvýš to, že letos alespoň přece jen nenastane konec světa.
