Zní to možná neuvěřitelně, ale v České republice je podle aktuální databáze Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ) registrováno téměř 2400 subjektů, které mohou poskytovat služby přístupu k internetu. Zdaleka ne všechny tyto služby veřejně poskytují, navzdory tomu jsou v Česku vyšší stovky firem, od kterých si může zákazník přístup k internetu objednat. Zdání líté konkurence je ale v tomto případě liché.
Většina z tohoto obrovského množství poskytovatelů totiž působí jen regionálně, někdy dokonce jen místě, třeba v jedné dané obci nebo dokonce části obce. Navíc pokrytí není samozřejmostí ani u „celoplošných“ poskytovatelů. Typické je to třeba pro UPC (dnes už integrovaného do Vodafonu), jehož kabelové rozvody nejsou dostupné v každém domě.
Pět základních možností
Například Nordic Telecom ještě před skončením letošní aukce kmitočtů pro sítě 5G oznámil, že svým pevným bezdrátovým LTE internetem hodlá do konce letošního roku pokrýt 1,3 milionu domácností. Těch je přitom v Česku podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) téměř 4,3 milionu, takže Nordic pokryje jen o něco více než čtvrtinu z nich. Úspěch v aukci pak firmě pomůže v budoucnu toto pokrytí výrazněji rozšířit, nicméně je to jasná ukázka, že dostupnost služeb není samozřejmá.
Ani oblíbený DSL internet, tedy připojení přes metalické telefonní linky, není zdaleka dostupný všude. Co se technologií připojení týče, mají Češi v zásadě pět základních možností. Podle výroční zprávy ČTÚ za rok 2019 je v Česku nejoblíbenější technologií pro přístup k internetu wi-fiod některého z lokálních poskytovatelů, toto řešení využívá 29,8 procenta zákazníků.
Co se technologií připojení týče, mají Češi v zásadě pět základních možností. Podle výroční zprávy Českého telekomunikačního úřadu za rok 2019 je v Česku nejoblíbenější technologií pro přístup k internetu wi-fiod některého z lokálních poskytovatelů, toto řešení využívá 29,8 procenta zákazníků. |
Následuje připojení po telefonních přípojkách xDSL (24,3 procenta), 17,1 procenta domácností používá optické připojení, 15,7 procenta kabelové a 13,1 procenta uživatelů má některé z pevných bezdrátových řešení, většinou fixní variantu mobilního LTE připojení. Každá z těchto technologií má specifika. Optika je typicky nejrychlejší, ale pokud nemáte optické připojení u domu, obtížně poskytovatele donutíte, aby kvůli vám rozkopal ulici, a chodník a potřebný optický kabel „natáhl“.
Optické sítě se proto obvykle budují na základě dlouhodobých plánů buď v hustě zastavěných oblastech při jiných zásazích do infrastruktury pod zemí, nebo v místě nové zástavby. Totéž platí pro kabelové připojení. DSL zase naráží na to, že rychlosti vyšší než 100 Mbit/s jsou dostupné jen vzácně a konkurence je zdánlivá: drtivou většinu vedení spravuje společnost Cetin a poskytovatelé – nejčastěji O2, Vodafone a T-Mobile – tento přístup pouze přeprodávají.
Kdo tedy není spokojen s kvalitou svého DSL připojení, změnou poskytovatele si typicky nepolepší. Bezdrátové technologie jsou zase citlivější na vzdálenost od vysílače a někdy i na výkyvy počasí. Obecně však platí, že všechny tyto technologie jsou dnes schopné nabídnout dostatečnou rychlost a kapacitu pro vše, co dnes běžně uživatel potřebuje. Spíše než na konkrétní zvolené technologii proto u zákazníka záleží na tom, jaký tarif s jakou rychlostí a dalšími podmínkami si zvolí.
Zdvojnásobení provozu
Hlad po rychlosti v poslední době zvedla pandemie nemoci covid-19. Podle údajů sdružení NIX.cz se internetový provoz v Česku v důsledku opatření za uplynulé měsíce téměř zdvojnásobil. Obecně přitom platí, že Češi jsou podle dat ČSÚ v práci s internetem docela zdatní. Ve statistikách zdatnosti práce s internetem ovšem doposud chyběl aktuální provoz výuky či práce na dálku, ke kterému se musela řada domácností uchýlit.
Podle NIX.cz to není nic, co by české internetové sítě (až na několik lokálních výjimek) nezvládly, jen uživatelé často narazili na kapacitu svého současného tarifu či linky. Práce z domova, domácí škola, ale i intenzivnější využívání internetu k zábavě, jako je sledování filmů a seriálů, internetové připojení vytěžují výrazně více, než jsme byli doposud zvyklí. Pokud se vám zdá, že je vaše domácí připojení pomalé a zmíněné služby se „sekají“, je proto většinou řešením navýšení rychlosti. A tedy nutnost si připlatit.
Hlad po rychlosti v poslední době zvedla pandemie nemoci covid-19. Podle údajů sdružení NIX.cz se internetový provoz v Česku v důsledku opatření za uplynulé měsíce téměř zdvojnásobil. Obecně přitom platí, že Češi jsou podle dat Českého statistického úřadu v práci s internetem docela zdatní. |
A v tom je někdy trochu potíž. Ceníky poskytovatelů jsou často nepřehledné, někdy dokonce „tajné“. Zákazník se alespoň nějaký odhad ceny často dozví teprve po zadání lokality a kontaktních údajů, aby ho mohl poskytovatel začít „uhánět“. Ceníky lze většinou dohledat v hlubinách webů poskytovatelů, ale pro běžného uživatele nemusí jít o snadný úkol. Navíc platí, že v cenách mohou být menší rozdíly, než by se dalo k množství hráčů na trhu čekat.
DSL připojení se základními 20 Mbit/s typicky přijde na 400 korun měsíčně a u alternativ se lze dostat na částku okolo 300 korun, a to i při rychlosti okolo 50 Mbit/s. U tarifů s rychlostí 100 Mbit/s zaplatí zákazník obvykle asi 600 korun měsíčně, ti šťastnější mohou využít nabídku této rychlosti i za 350 korun. Pro domácnosti nabízená maxima dosahují rychlosti 1 Gbit/s, tedy 1000 Mbit/s, přičemž cena se pohybuje okolo 800 korun za měsíc s tím, že v některých místech stojí totéž kolem 600 korun měsíčně.
U řady poskytovatelů se přitom s rychlostí mění i využitá technologie, třeba O2 nabízí mix DSL, pevného LTE i optiky v závislosti na tom, co zákazníkovi v daném místě umí poskytnout. Výběr to ale opět komplikuje a vrací ho k základnímu problému dostupnosti.
Nezáleží jen na rychlostiPoskytovatelé internetu často uvádějí teoretická maxima, na něž ale zákazník běžně nedosáhne. Rychlost připojení je jedním ze základních parametrů, podle nichž se zákazníci při výběru konektivity k internetu rozhodují. A vyšší je logicky lepší. Na druhou stranu není inzerovaná rychlost jediným parametrem, na který se lze spoléhat. Roli hraje i použitá technologie a řada podmínek „pod čarou“. Český telekomunikační úřad vydal nařízení, podle kterého by měli poskytovatelé připojení k internetu ve smlouvách uvádět „běžně dostupnou rychlost“, jíž budou moci zákazníci v praxi dosahovat 95 procent dne. V běžné komunikaci a inzerci bude moci operátor nadále uvádět rychlosti vyšší, které spíše odpovídají teoretickému maximu dané služby. Nejen stahování, ale i odesílání Například v našem případě dosahovala domácí DSL přípojka s inzerovanou rychlostí 100 Mbit/s v měření v průběhu pracovního dne opakovaně rychlostí nad 75 Mbit/s, což je solidní výkon. Od ledna tedy bude moci náš poskytovatel nadále inzerovat rychlost 100 Mbit/s, ale ve smlouvě bude muset uvést třeba 70 Mbit/s nebo jinou hodnotu, na kterou se „cítí“. Pro zákazníky to bude další důvod, proč si smlouvu s poskytovatelem před jejím uzavřením pečlivě prostudovat. Kromě rychlosti stahování dat se z ní totiž dozvědí i například rychlost uploadu (odesílání) dat, kterou některé nabídky na první pohled trochu tají, ale i další detaily, kupříkladu podmínky takzvané fair user policy (FUP). Většina poskytovatelů připojení k internetu totiž dnes sice zákazníkům nijak neomezuje množství přenesených dat, ale intenzivní „nadužívání“ některých služeb mohou operátoři podle smluv omezovat tak, aby zajistili dostupnost služeb pro všechny zákazníky. Co se samotné rychlosti týče, vyšší je samozřejmě lepší. V současné situaci mnoho domácností zjistilo, že jim základní přípojka s rychlostí kolem 20 Mbit/s nestačí. A v případě takového zjištění nezbývá nic jiného než rychlost navýšit. Průměrné rychlosti připojení k internetu (stahování dat) naměřené portálem DSL.cz se pohybují nad 20 Mbit/s a výjimkou nejsou u některých providerů ani hodnoty okolo 40 Mbit/s. Zejména řada wifiposkytovatelů se však „plácá“ někde nad deset Mbit/s, což je pro dnešní intenzivní provoz s řadou videokonferencí málo. Navíc v tomto případě není důležitá jen rychlost stahování dat, ale i odesílání. Platí přitom, že u většiny služeb je rychlost připojení asymetrická – stahování bývá rychlejší než odesílání dat. Při videokonferenci je ale provoz (zjednodušeně řečeno) v obou směrech stejný, takže pokud sedí doma na home office oba rodiče a dvě děti absolvují výuku na dálku, linka nemusí stíhat. Limit kapacity Dalším komplikujícím faktorem je takzvaná agregace, která říká, že se o danou rychlost může uživatel v praxi dělit s určitým počtem dalších uživatelů. U DSL linek může dosahovat hodnot až 1 ku 50, byť v praxi bývá menší. Agregace či určitý limit kapacity se pak týká i dalších technologií – platí, že u optiky a kabelového připojení jsou v tomto ohledu starosti pro uživatele nejmenší. Optika je také obvykle nejvelkorysejší z hlediska rychlosti odesílání dat, nezřídka nabízí poskytovatelé u optického připojení stejnou rychlost stahování i odesílání. Tyto parametry je vhodné při výběru připojení zohlednit – stejně jako teoretická maxima technologií. Nároky na rychlost připojení totiž časem stoupají, a pokud ji nemusíte navyšovat teď, neznamená to, že k tomu nebudete okolnostmi donuceni v budoucnu. Ostatně, že rychlost připojení roste a uživatelé toho umějí využít, ukazuje aktuální vytížení českých sítí i měření rychlosti portálu DSL.cz. Letos sice mohou rychlosti v závislosti na vytížení u různých poskytovatelů i v různých místech stagnovat, ale dlouhodobá data většinou ukazují postupný nárůst. V tomto ohledu mají největší „rezervu“ již zmiňovaná optická a kabelová připojení s rychlostí až 1 Gbit/s, u DSL teď stoupá teoretické maximum z doposud obvyklých 100 Mbit/s až na 250 Mbit/s. O2 uvádí, že tuto rychlost budou moci využít až dvě pětiny zákazníků s DSL přípojkou. U bezdrátových technologií je budoucností zase 5G, které slibuje další nárůst rychlostí. Pronájem, či koupě modemu?
|
Mobilní internet: pozor na datový limitNahrazování nedostatečně kvalitního pevného připojení k internetu mobilním je v Česku oblíbené a zakořeněné. Dnes už k tomu není tolik důvodů, pro některé to však stále může být vhodné řešení. Podle ČSÚ se v roce 2019 k internetu z mobilního telefonu připojovaly téměř dvě třetiny uživatelů nad 16 let. To znamená, že mobilní internet je v Česku běžnou záležitostí. Není divu, vždyť mobilní datové tarify ještě na přelomu tisíciletí představovaly pro mnohé uživatele i náhradu pevného internetu, a tato tradice vydržela dodnes. Pevný bezdrátový internet založený na LTE nebo podobné technologii je v Česku z hlediska pokrytí asi nejdostupnějším druhem širokopásmového pokrytí a využívá ho asi 12,5 procenta uživatelů. Existují však i situace, kdy může ke kvalitnímu a rychlému připojení k internetu sloužit i přímo váš mobilní telefon a tarif, který provozujete na jeho SIM kartě. Má to několik podmínek a pro domácnosti, kde po internetu brouzdají tři nebo čtyři uživatelé, to ideální řešení není, tady se vyplatí pevné připojení. Mobilní internet Využití mobilního internetu i pro připojení přístrojů v domácnosti se může hodit třeba těm, kdo bydlí sami, často cestují nebo potřebují kvalitní připojení na chatě či chalupě, kde je dostupnost ostatních technologií problematická. Internet v mobilu má totiž tu výhodu, že s uživatelem cestuje – takže pokud nevadí, že když nejste doma, není k dispozici ani připojení, může být mobil řešením. Všechny moderní chytré telefony (i řada nechytrých) už dnes umějí „vyrobit“ wi-fihotspot, ke kterému lze připojit počítač, tablet i další zařízení, a lze tak využít rychlého mobilního internetu – tedy pokud je dostupný kvalitní signál. Má to však také jedno „ale“ – takové sdílení internetu z telefonu jiným přístrojům je náročné na baterii, takže při delším provozu je třeba mít telefon kde nabíjet. Opět platí, že pro víkendové brouzdání po internetu na chatě je to fajn, pro dlouhodobé řešení domácí kanceláře to asi není ono i proto, že mobilní telefon nejspíš budete potřebovat i k volání. Důležité je také k takovému náročnému provozu zvolit patřičný tarif. Nabízí se ty skutečně neomezené, kde operátoři spotřebu dat a rychlost přenosu zásadně nelimitují. Vždyť třeba hodina poslechu hudby z online zdroje znamená zhruba 50 až 150 MB přenesených dat, hodina streamovaného HD videa zhruba 1 GB a Full HD rozlišení zvýší spotřebu asi na 1,5 GB dat. Tarify, které jsou pro takovou dlouhodobou zátěž a spotřebu dat vhodné, jsou ale většinou poměrně drahé. Tarify Třeba O2 nabízí základní mobilní tarif s neomezenou spotřebou dat i neomezeným voláním za 1099 korun měsíčně, ale Neo Bronzový, jak se tarif jmenuje, omezuje rychlost přenosu dat na pět Mbit/s. O 200 korun dražší Neo Stříbrný už nabídne alespoň 20 Mbit/s a za 1599 korun měsíčně můžete mít v mobilu Neo Zlatý s rychlostí až 300 Mbit/s. Je na zvážení každého uživatele, zda pro něho není lepší například DLS připojení s rychlostí 20 Mbit/s za 400 korun měsíčně a k tomu třeba mobilní tarif se 14 GB za 849 korun. T-Mobile obdobně nabízí základní tarif s neomezeným objemem dat (a neomezeným voláním a SMS) za 1075 korun měsíčně, ale po 20 přenesených GB se přenos zpomalí na pouhé tři Mbit/s. Maximální rychlost bez ohledu na spotřebu zachovává až tarif za 1575 korun měsíčně. Vodafone nabízí neomezená data s rychlostí 10 Mbit/s pro jednoho uživatele za 799 korun, kdo ale potřebuje vyšší rychlost, zaplatí za ničím nelimitovaný mobilní tarif 1799 korun měsíčně. Neomezený mobilní internet, který může posloužit i k neomezenému provozu (pozor u některých tarifů na detailní podmínky, které mohou omezovat třeba sdílení s počítačem či tabletem), proto je stále relativně drahou záležitostí a většině uživatelů se spíše vyplatí kombinace pevného připojení a mobilního tarifu s rozumnou porcí dat. |
