Lepší reklamu na stárnutí než covid-19 jsme si neuměli ani představit

Byť covid ukrojil loni Čechům průměrnou délku života o rok a půl a zarazil ji na 78 letech a čtyřech měsících, stárnutí populace, které je trendem vyspělého světa, s největší pravděpodobností nezarazí. „Covid nám to celé rozhodil a nyní čekáme, jaké to bude mít celkově důsledky i do dalších let. Záleží ale na kvalitě společnosti, ne jen na počtech,“ zdůraznil demograf Tomáš Kučera. Řeč čísel a statistiků je neúprosná. Do 30 let bude v Evropské unii třetina lidí v seniorském věku, Česko nevyjímaje.

To přináší větší náklady na důchodový systém a zdravotní péči. Ačkoli řešení stárnutí populace Brusel označil za jednu z priorit, čeští politici mu podle Kučery doposud velkou pozornost nevěnovali. „Je to bohužel stále nepravidelné, ve vlnách. V přípravě na stárnutí nás politici neposlouchali už hodně dlouho. Je to stále dost slabé, především v současné době,“ podotkl s tím, že lepší je situace na obecní či krajské úrovni.

Podobně se v rozhovoru vyjadřuje i socioložka Lucie Vidovićová z brněnské Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, podle které se ale téma začíná nyní více skloňovat, pravděpodobně v důsledku předvolebního klání. „Pozoruji, že se o to začínají hodně zajímat Piráti, oslovují odborníky na tuto oblast. Ale jestli to budou dělat i po volbách, to dnes nevíme,“ shrnula. Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) připouští, že stárnutí populace bude největším problémem, před nímž česká společnost stojí.

„Nejvíce nás v budoucnu bude trápit demografické stárnutí, velká část peněz půjde na investice do infrastruktury sociálních služeb,“ řekla. Vláda rozhodla, že ministerstvo práce a sociálních věcí získá z Národního plánu obnovy 26 miliard korun. Peníze chce Maláčová využít také pro přípravu na změny na trhu práce a na výstavbu jeslí. Právě podpora porodnosti by mohla alespoň částečně fenomén stárnutí zmírnit, celý západní svět se ale s propadem porodnosti potýká, stejně jako s malým počtem dětí v rodinách anebo s bezdětností.

V Itálii, která má jednu z nejstarších populací v Evropě a zkraje koronavirové pandemie to značně pocítila, už začala národní debata na téma bezdětnosti. „Je důležité, aby lidé chtěli a mohli mít více dětí. Podpora mladých rodin je klíčem. Alespoň částečně tak zmírníme dlouhodobý trend snižování porodnosti,“ řekla poslankyně a stínová ministryně práce a sociálních věcí Olga Richterová (Piráti). Kvůli stárnutí populace podle ní každý rok přibývá 25 tisíc seniorů starších 65 let.

„Do roku 2050 bude nutné do důchodového systému dostat 2,5 bilionu korun a dalších 800 miliard do zdravotnictví. Už v příštích 10 až 15 letech, kdy se dožije důchodového věku generace takzvaných Husákových dětí, se skokově zvýší náklady penzijního systému, který tak může být v ohrožení,“ dodala s tím, že plán, jak zajistit udržitelnou výši důchodů a zdravotnictví, stojí na růstu ekonomiky, podpoře inovací, razantním boji proti korupci a na úsporách.

„Pravda je taková, že k udržitelnosti budou nutné i nové zdroje. Dalších 30 až 50 miliard nových zdrojů financování, které nedopadnou na občany, najdeme v řešení nelegální optimalizace daní, poplatcích za těžbu, zdanění digitálních gigantů, výstavby komerčních hal na orné půdě a prodeje konopí,“ doplnila Richterová.

Stárnutí populace je podle demografů a sociologů třeba zasadit do kontextu dalších faktorů, jako je změna klimatu, urbanizace, vzdělanost, životní styl. Právě ten v Česku není nejzdravější a mění se jen velmi pomalu, ať jde o stravování, pití alkoholu, kouření, fyzické aktivity či odpočinek. Tyto jevy mají přitom zásadní dopad na délku dožití ve zdraví. Ta je v České republice u žen 63,4 roku a u mužů 62,2 roku. Věk dožití se zvyšuje rychleji, ale zdravý věk dožití stoupá výrazně pomaleji.

Demografové a sociologové nicméně naši budoucnost natolik černě nevidí a za demografickou panikou spatřují často politiku. „Zneužívají se hodnotově neutrální fakta, aby se vytvořila politická agenda,“ upozorňuje v rozhovoru Vidovićová. Podle Kučery dnes nikdo není schopný říct, jestli méně lidí v produktivním věku bude úplně špatně, nebo částečně dobře. „Protože tu jsou trendy automatizace, ubyde práce. A třeba to, co dnes hodnotíme jako negativum, budeme za dvacet třicet let chválit,“ uzavřel.

Vidovićová pak také v rozhovoru říká: „Nevíme, jak senioři budou vypadat. Takže i předpoklady, že zkrachuje důchodový nebo zdravotní systém, jsou neopodstatněné. Nevíme, budou-li stejně nemocní jako dnešní senioři. Pravděpodobně nebudou. Rozvoj v oblasti medicínské technologie jde rychle dopředu.“

LIDOVÉ NOVINY: Demografická data odhadují, že do roku 2070 bude třetina Evropanů starší 65 let. Jak je to v České republice?

VIDOVIĆOVÁ: Prožívá to celý vyspělý svět. O stárnutí lze mluvit také jako o největším výdobytku humanity, protože pokud bychom nebyli dostatečně bohatí, vzdělaní a neměli dobrou zdravotní péči, nestárneme ani jako populace. Stárnutí má dva aspekty: jedním je individuální stárnutí člověka, druhým stárnutí celé populace, tedy celospolečenský fenomén. Je třeba vidět to jako propojené nádoby.

LIDOVÉ NOVINY: Kdy lze očekávat největší demografický zlom v české společnosti?

VIDOVIĆOVÁ: Odhaduje se to okolo let 2050 až 2060, kdy se u nás do seniorského věku dostanou takzvané Husákovy děti. Chci ale zdůraznit, že nevíme, jak bude budoucnost vypadat, je to věštění z křišťálové koule. Máme přehled jen o některých faktorech, které do toho budou vstupovat, jenže pak jsou tam faktory, o kterých přehled nemáme. Příkladem je nyní covid. A my nevíme, jak takové faktory se stárnutím zamávají. Pro mě je to důkaz, že mít nějaké katastrofické výhledy nebo paniku z demografie, je nesmysl.

Je dobré být připraven na různé eventuality, ale mohou vypadat úplně jinak, než si myslí kazatelé demografické paniky. Musím ale zdůraznit, že nevíme, jak senioři budou vypadat. Takže i předpoklady, že zkrachuje důchodový nebo zdravotní systém, jsou neopodstatněné. Nevíme, budou-li stejně nemocní jako dnešní senioři. Pravděpodobně nebudou. Rozvoj v oblasti medicínské technologie jde rychle dopředu. Problémem jsou ale demence, na to zatím nic moc není. Pokud budeme žít dlouho, tak rizika demencí jsou velká.

LIDOVÉ NOVINY: Jsou v Česku i regionální rozdíly? Kde lze očekávat větší koncentraci starší populace?

VIDOVIĆOVÁ: Jsou, a velké. Jsou dokonce třeba v Praze nebo v Brně i v rámci ulic. Jsou ulice, kde žijí lidé s vyšším průměrným věkem, někde to mohou být sídliště, kam se lidé nastěhovali v určitém věku, teď tam společně všichni zestárli. Angličtina má pro to termín, který v překladu zní „přirozeně vznikající důchodcovské komunity“. Jsou to místa, která vznikla uměle, najednou tam přišli stejně staří lidé a pak se to už příliš nemíchalo. Ale problém věkové segregace je širší společenský, generace se velmi málo setkávají.

Co je zajímavé, jsou velké regionální rozdíly v naději na dožití, kdy mezi nejlepší Prahou a nejhorším Ústeckým krajem je až čtyři roky rozdíl pro nově narozené. A to je hodně. Pro 65leté jsou to už jen dva roky. Velký rozdíl už tedy nabíráme ještě před takzvaným stárnutím. Stárnutí proto není něco, co začíná v 65 letech. Je to celoživotní proces a dnes už dokonce víme, že to začíná v prenatálním stadiu, tam už začínají nerovnosti. V rámci světa je rozdíl 30 let. Jestli se narodíte někde na globálním severu nebo v subsaharské Africe.

LIDOVÉ NOVINY: Jaké aspekty ovlivňují naději na dožití?

VIDOVIĆOVÁ: Jsou čtyři roviny: životní styl, prostředí, genetika a malým procentem je to medicínská péče. Ale tyto čtyři množiny jsou provázané, když se například narodíte někde v ghettu, váš životní styl nebude příkladný. Nebudete mít dostatek informací, dobrou genetickou výbavu, dobrou kojeneckou výživu, dobrou dostupnost lékaře. Prostě máte kratší naději na dožití.

Říká se tomu i Matoušův princip, podle biblického Matouše: kdo má, tomu bude přidáno, kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Ve stáří se proto odrážejí všechny věci, jak je nasbíráme v průběhu života. Proto se neustále opakuje, že základem je prevence, nejen základní zdravotní. I covid do určité míry ukázal, že nezabíjí věk, zabíjí sociální exkluze. To ukazují data ze všech možných zemí.

LIDOVÉ NOVINY: Existuje recept, jak sociální exkluzi podchytit včas a eliminovat ji?

VIDOVIĆOVÁ: Kdo jej najde, dostane Nobelovu cenu. Nějakou sociální nerovnost má lidstvo vždy, není to asi úplně odstranitelné. Ale určitě se dá pracovat na tom, abychom rozdíly zmírňovali. Lze třeba pracovat na zvýšení vzdělanosti populace a podobně.

LIDOVÉ NOVINY: Jenže sociální nůžky se nyní více rozevírají, než zavírají. Spolupracují politici s demografy a sociology, řešíte to společně?

VIDOVIĆOVÁ: Je to ve vlnách a je to velmi personalizované. Většinou to vede nějaká osvícená osoba, která má tu agendu. Dlouhou dobu tady nikdo takový nebyl. Nyní pozoruji, že se o to začínají hodně zajímat Piráti, oslovují odborníky na tuto oblast. Ale jestli to budou dělat i po volbách, to samozřejmě dnes nevíme.

LIDOVÉ NOVINY: Problematiku stárnutí v poslední době zviditelnil především covid-19. Ukázal, jak je starší populace zranitelná, a s ní celá společnost. Vzali jsme si z pandemie s ohledem na stárnutí nějaké ponaučení?

VIDOVIĆOVÁ: Lepší reklamu na stárnutí jsme si nemohli ani představit, to bylo vidět hned od začátku pandemie. Hned zpočátku jsme viděli, že covid na seniory uhodí velmi tvrdě. A to nejen ze zdravotního důvodu. Otázkou je, zda covid nebyl jen zvýrazňovač, který ukázal na to, co tady vždy bylo. Ale to už je filozofie. Z praktického hlediska se dá poučit o spoustě věcí.

Například jde uvažovat o jiných architektonických řešeních nemocnic. Mnohokrát se ukázalo, že problém nešel vyřešit jen kvůli tomu, jak stojí zdi. Druhým aspektem je povědomí, kdo jsou senioři, co potřebují. U některých chybí i spousta dat, stávají se skoro neviditelnými.

LIDOVÉ NOVINY: Na počátku pandemie byla velká vlna solidarity se seniory. Vybublá to a vrátí se to do starých kolejí?

VIDOVIĆOVÁ: Byla to taková euforie z toho strachu, ale mám pocit, že už to celé vybublalo. Nemám na to však úplná data.

LIDOVÉ NOVINY: Odkdy počítat stáří?

VIDOVIĆOVÁ: Záleží na kontextu. Někdy vám někdo řekne ve čtyřiceti, že jste starý, za zenitem, a pak máte vládce zemí, kteří v osmdesátce spravují zemi. Definice stárnutí jsou obtížné. Někdo řekne, že je to podle toho, jak se cítí. Ale ono, i když se cítíte velmi mladý, okolí vám dá velmi jasně najevo, že už tomu tak není.

LIDOVÉ NOVINY: A najevo to dají i technologie. Půjde tlak na rychlý, digitální, smart svět ruku v ruce se stárnutím populace? Zvládneme všechny výdobytky techniky, až zestárneme?

VIDOVIĆOVÁ: To můžu říct jistě, že nezvládneme. Za předpokladu, že technologie pořád pojedou dopředu, nebudeme stíhat a budeme trapná generace, která umí jen s internetem a smart phonem. To je nicméně úděl starší generace ve všech etapách. Problémem ale nejsou technologie, nýbrž to, že nejsme nastaveni, že se celoživotně vzděláváme, nikdo to po nás nechce a nikdo se nám to ani nesnaží nabídnout. Nic takového pro seniory neexistuje, univerzity třetího věku učí historii umění místo třeba základů robotiky.

LIDOVÉ NOVINY: Dá se v Česku stárnout hezky?

VIDOVIĆOVÁ: Dá. Mám kolem sebe spoustu příkladů. Často je to dané vnitřním nastavením, smířeností, trpělivostí a neustálou otevřeností.