Třetí část filmového triptychu ukazujícího dějiny Polské lidové republiky od doby stalinismu v padesátých letech (Muž z mramoru z roku 1976) přes dělnické vzpoury v sedmdesátých (Muž ze železa z roku 1981) až k dohodě u „kulatého stolu“ v roce 1989 (Wałęsa. Muž z naděje z letošního roku) je mnohem lepší, než se čekalo.
Jeho slavný polský režisér Andrzej Wajda totiž ani na okamžik neskrýval obdiv k hrdinovi třetí části Lechu Wałęsovi, který v srpnu 1980 stál v čele stávky v Gdaňských loděnicích, kde se zrodilo nezávislé odborové hnutí Solidarita, za tuto svou činnost obdržel v roce 1983 Nobelovu cenu za mír a v letech 1990 až 1995 byl prezidentem Polské lidové republiky.
O filmu „Wałęsa. Muž z naděje“ v širších polských reáliích píše Aureliusz M. Pędziwol. A domnívá se, že Oscara nejspíše nezíská.
„Víte, že Andrzej Wajda je monstrum a nepochybně vlivný postsovětský agent?“
„Samozřejmě,“ odpovídám, „ví to každé dítě.“
„A četl jste o sobě, že manipulujete s historickými fakty, abyste udržel neposkvrněný Wałęsův mýtus?“
„Samozřejmě, že jsem to četl, známý kněz mi dělá rešerše.“
Tento rozhovor u brány Gdaňských loděnic zaznamenal spisovatel Janusz Głowacki, autor scénáře k nejnovějšímu Wajdovu filmu i knihy o tom, jak tento scénář vznikl. Na spisovatele tak prý promluvil komparzista po natočení jednoho ze záběrů filmu o vůdci odborového hnutí Solidarita, prvního, který si za železnou oponou vyvzdoroval nezávislost na komunistické moci.
Možná je to jen „pravdivá fikce“ – něco, co podle Głowackého „i kdyby se nestalo, se stát mělo“. I kdyby však rozhovor byl jen literární smyšlenkou, pak tyto čtyři krátké věty obsahují skoro celou pravdu o dnešním Polsku.
Dvě tektonické desky
V Polsku 21. století se už mnoho let o sebe třou dvě velké tektonické desky. Obě se vynořily ze stejného magmatu, které koncem léta 1980 vyplulo na povrch v superéře Solidarity a vařilo se tam dalších 15 měsíců, než ho najednou srazila mrazivá noc z 12. na 13. prosince 1981, kdy generál Wojciech Jaruzelski v celém tehdejším komunistickém Polsku zavedl výjimečný stav.
Na druhém Macierewiczově seznamu osob evidovaných polskou Státní bezpečností jako spolupracovník byl tehdejší prezident Lech WałęsaPrvní pukliny se objevily krátce po získání nezávislosti v roce 1989, možná o něco dříve, kdy tvrdé jádro Solidarity bojkotovalo rozhovory u „kulatého stolu“. Ale pořád to nebylo důležité. Spára se rozšířila poté, co v noci z 4. na 5. června 1992 padla vláda Jana Olszewského.
Několik málo hodin předtím totiž jeho ministr vnitra Antoni Macierewicz předložil v polském parlamentu – Sejmu – dva seznamy osob evidovaných polskou Státní bezpečností (SB) jako spolupracovníci. Na jednom bylo 64 jmen členů vlády, poslanců a senátorů, na druhém jen dvě – tehdejší prezident Lech Wałęsa a předseda Sejmu Władysław Chrzanowski.
Rozšiřování spáry
Obě tektonické desky se začaly od sebe výrazně vzdalovat až o mnoho let později – v roce 2005, kdy oproti prognózám nepřevzala vládu v Polsku Občanská platforma (PO) Donalda Tuska, ale Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského, a krátce poté se prezidentem místo Tuska stal bratr-dvojče šéfa PiS Lech Kaczyński. Místo očekávané koalice PO-PiS převzala vládu vítězná strana. Ale jen na dva roky. V předčasných volbách v roce 2007 drtivě zvítězila PO a společně s Polskou lidovou stranou (PSL) vládne dodnes.
Spára se postupně rozšiřovala po celou tuto dobu. Ale až nehoda vládního letadla TU-154M u Smolenska, při níž zahynul prezident Lech Kaczyński, způsobila, že se mezi oběma deskami vytvořil velký tektonický příkop.
Až nehoda vládního letadla u Smolenska, při níž zahynul prezident Lech Kaczyński, způsobila, že se vytvořil velký tektonický příkop
Na jedné jeho straně zůstali představitelé vládnoucích struktur a s nimi Lech Wałęsa a ti, kdo si ho pamatují jako prvního šéfa Solidarity a prvního prezidenta současné třetí Polské republiky. Na druhé pak PiS a ti, kdo ve Wałęsovi vidí jen tajného spolupracovníka Bolka, který v roce 1970 donášel estébákům na své kamarády z loděnic, a v roce 1989 u „kulatého stolu“ popíjel vodku s komunistickým ministrem vnitra generálem Czesławem Kiszczakem. Vztah k Wałęsovi se stal symbolem nového rozdělení Polska.
Bolek: Ano, nebo ne?
V takovém Polsku roku 2010 se jeho nejdůležitější filmový kronikář, tehdy 84letý Andrzej Wajda, rozhoduje ještě jednou zasednout do režisérské židle a ukázat hrdinu opovrhovaného částí spoluobčanů – aby „vrátil Lechovi jeho prestiž a to, co pro nás udělal“.
Spolu s budoucím producentem, šéfem studia Akson Michałem Kwiecińským, si v kavárně varšavského hotelu Bristol dává sraz s Januszem Głowackým, aby si u něho objednal scénář. „Úplný konec února, nebo začátek března – přesně si nevzpomínám, ale byl bych raději, kdyby to byl březen, protože je to měsíc hnusného vlhka a lží,“ zkoušel si později vzpomenout spisovatel.
Toto dobové zasazení je podstatné. Ukazuje totiž, že se nápad natočit film o Wałęsovi nezrodil po nehodě u Smolenska, ale nejméně o několik týdnů dříve. Byl spíše reakcí na knihu SB a Lech Wałęsa. Příspěvek k biografii, kterou vydal Institut paměti národa (IPN) a v níž její autoři Sławomir Cenckiewicz a Piotr Gontarczyk popsali činnost agenta Bolka. Podle nich byl 29. prosince 1970 pod tímto krycím jménem zaregistrován právě Lech Wałęsa, přičemž 19. června 1976 SB vyškrtla Bolka z evidence kvůli „neochotě ke spolupráci“.
Knihu pozitivně ohodnotili čtyři recenzenti, všichni profesoři. Několik jiných profesorů však k ní mělo menší nebo větší výhrady, přičemž poukazovali na chybějící přímé důkazy, že Wałęsa byl opravdu Bolkem – především nejsou v dokumentech SB jím podepsaná udání ani potvrzení o vyzvednutí finanční odměny. Tyto důkazy však prý nařídil zničit sám Wałęsa v době, kdy byl prezidentem.
Právě to však zajímá Poláky nejvíce. „Když se hlídač mého parkoviště dozvěděl, že píšu scénář o Lechu Wałęsovi, zeptal se: ,Pane Januszi, Bolek: Ano, nebo ne?“ poznamenal si Głowacki.
My, polský národ
Řekněme si však konečně něco o filmu, a nejen o jeho hrdinovi a autorech. Začněme od konce, protože i sám Wajda ze začátku pouze věděl, jak bude vypadat závěrečná scéna: „Film chci uzavřít vystoupením Lecha v americkém Kongresu. A jedno vím jistě, že se bude jmenovat My, polský národ.“ „Jen to ne, pomyslel jsem si,“ referuje Głowacki.
Zásluhou scenáristy Janusze Głowackého je stejně silný jako konec filmu „Wałęsa. Muž z naděje“ i jeho začátekByla to dobrá volba, protože to byl okamžik největšího triumfu Polska, Solidarity a samotného Wałęsy, který se postavil před americké kongresmany a začal slovy: „My, národ.“ To i v polštině zní vznešeně. Ale teprve v anglickém překladu získává neobvyklou moc: „We the People.“ Jsou to první slova Ústavy USA. Kongresmani vstali a začali tleskat.
Lech Wałęsa proslul krátkými a údernými výroky. Ale zrovna tento začátek projevu před Kongresem mu napsal tehdejší polský velvyslanec ve Washingtonu, novinář Kazimierz Dziewanowski.
Zásluhou scenáristy Głowackého je však stejně silný jako konec filmu i jeho začátek: „Velké defilé na Rudém náměstí v Moskvě u příležitosti Dne vítězství. Na tribuně Brežněv a celý zbytek. Armáda, tanky, pěchota, rakety, hrůzná, všemocná mašinérie k zabíjení. A vzápětí se objevuje Wałęsa v podání herce Roberta Więckiewicze, jak jde do práce, malý, chudý, šedý, samotný, který se na tuto mašinérii vrhne.“
Více než geniální Więckiewicz
Jak hraje Robert Więckiewicz Wałęsu? Geniálně je slabé slovo. I když na film v Polsku existují různé názory, o jednom skoro nikdo nepohybuje – Więckiewicz překonal sám sebe a veškerá očekávání. „Je až příliš dobrý,“ napsal dokonce recenzent deníku Gazeta Wyborcza.
Herec Robert Więckiewicz nejen vypadá jako Wałęsa, ale i mluví jako Wałęsa
Więckiewicz nejen vypadá jako Wałęsa, ale i mluví jako Wałęsa. Jak napsala recenzentka portálu Popmoderna.pl: „Nejen vizuálně, ale především vokálně se skvěle osvědčil.“ A udělal dojem i na samotný „originál“. „Nafoukanost. Takový náfuka jsem nebyl, takový ješita,“ řekl exprezident, když dlouho před premiérou poprvé uviděl film o sobě.
Ale, ale, byl a je nadále – potvrdí nejeden Polák. A to jaký! Dnes dokonce větší než tehdy. Příklady nechybí. „Svrhl jsem komunismus,“ říká nepříliš skromně o sobě v nedávném rozhovoru pro ženský časopis Zwierciadło. „V Polsku jsem o věcech, o něž jsem bojoval, už rozhodl, a ony běží,“ prohlásil v nejnovějším rozhovoru pro deník Gazeta Wyborcza. Kdysi používal množné číslo, říkával „my“.
Páteř filmu
Z uměleckého hlediska lze ve filmu rozlišit několik postupů, přičemž každý plní konkrétní úkol. Prvním a nejsilnějším je zmíněná dějová spona, kterou tvoří obrazy sovětské moci na Rudém náměstí a zpečetění jejího pádu v americkém Kongresu. Jednoznačně ukazuje, kdo za tím stojí.
Druhým je rozhovor, který s Lechem Wałęsou v roce 1981 vedla proslulá italská novinářka Oriana Fallaciová. „Trochu jsem stříhal a několik sekvencí z tohoto rozhovoru jsem zabudoval do scénáře, protože to byl nejlepší rozhovor s Wałęsou, neopravovaný editory ani vydavateli,“ napsal Janusz Głowacki. Fallaciová však prý tento rozhovor považovala za svůj nejhorší.
Rozhovor italské novinářky Oriany Fallaciové s Lechem Wałęsou z roku 1981 tvoří páteř filmu, kolem níž se odvíjí celý jeho děj
Právě zmíněný rozhovor pak tvoří páteř filmu, kolem níž se odvíjí celý jeho děj. Głowacki a Wajda z rozhovoru použili osm sekvencí, přičemž se stalo něco zajímavého. „Po první sekvenci jsem si všiml, že Robert Więckiewicz hraje jinak než ve zbytku filmu. Lech se projevuje jako člověk. Rýsuje se jeho charakter, způsob myšlení o sobě, trochu se vytahuje,“ řekl Andrzej Wajda v rozhovoru pro Polský rozhlas.
Asi právě těchto osm sekvencí tolik pobouřilo živou předlohu filmového hrdiny. Nakonec prý však Lech Wałęsa změnil názor. Každopádně se světové premiéry filmu na Filmovém festivalu v Benátkách zúčastnil.
Autentické záběry
Dalším Wajdovým postupem jsou časté autentické dokumentární záběry, nejen na začátku a konci filmu, které film činí věrohodným – například černobílé ze střetů s armádou na ulicích Gdaňska v roce 1970 plynule přecházející do barevné filmové fikce, či ze stávky v Gdaňských loděnicích v roce 1980.
Ve filmu je i scéna, kdy kamera přejíždí od Wałęsy vysvětlujícího svoje pravdy k naslouchajícímu tehdejšímu vicepremiérovi Jagielskému. Ten druhý záběr byl stoprocentně autentický dokument, a proto jsem byl přesvědčen, že jsem chvíli předtím slyšel a viděl autentický dokument s Wałęsou. Až z knihy Głowackého jsem se dozvěděl, že Wałęsu z dokumentárního záběru vystřihli a nahradili Więckiewiczem. Neuvědomil jsem si, co všechno lze dnes udělat s pomocí počítače.
Dalším Wajdovým postupem jsou časté autentické dokumentární záběry, které film činí věrohodným
I Więckiewicz byl však v tomto záběru do jisté míry autentický. Měl totiž na sobě tentýž svetr, v němž Lech Wałęsa vedl v roce 1980 stávková jednání a podepisoval srpnové dohody – byl vypůjčený z Muzea Solidarity v Gdaňsku. „Byla to humorná situace. Já jsem samozřejmě měl zakázáno kouřit. Svetr byl trochu pichlavý, ale co bylo horší, hrozně těsný,“ vzpomíná herec. Z toho důvodu musel všechny záběry v tomto svetru hrát „s vdechem“.
Stejně „autentická“ byla Oriana Fallaciová. Původně jí měla hrát Monica Belluciová, roli ale nakonec dostala Maria Rosaria Omaggiová, jež se podle hlavní kostymérky Magdaleny Biedrzycké připravila „perfektně“: „Navázala kontakt s rodinou paní Oriany a získala její originální oblečení. Do Polska přijela v jejím kožichu, měla její brož, zapalovač a magnetofon. Moje úloha se omezila na koupi černého roláku a volbu odpovídajících džínsů.“
Hrdina naší doby
Důležité jsou ještě dva velmi krátké záběry, nikoli však dokumentární. Tentokrát se režisér Wajda odvolává sám na sebe – na druhou část triptychu, „Muže ze železa“, v němž hlavní hrdinové, bývalá novinářka Agnieszka (Krystyna Janda) a Maciej Tomczyk (Jerzy Radziwiłowicz), syn Mateusze Birkuta z první části „Muž z mramoru“ (tuto roli hrál také Radziwiłowicz), rozdávají pasažérům předměstského vlaku samizdatový čtrnáctideník Robotnik (Dělník), který vydával Výbor na obranu dělníků (KOR).
Wajda v už zmíněném rozhovoru pro Polský rozhlas říká, že musel udělat záběr, jak Lech Wałęsa poprvé dostává tento časopis: „Nedokázal jsem si odepřít, aby časopis Robotnik, kterým začalo Lechovo politické uvědomění, dal Lechovi někdo jiný než oni.“
Dle Wajdy je Wałęsa „hrdinou naší doby, ať to někdo chce, nebo nechce“
Druhý krátký záběr, který však lze snadno přehlédnout, je z už prázdného sálu Bezpečnosti a hygieny práce v Gdaňských loděnicích, kde podepsání Srpnových dohod právě ukončilo stávku. Podél řady stolů kráčí s taškou na rameni novinář Winkel (Marian Opania), kterého SB kdysi přinutila podepsat spolupráci a teď po něm vyžaduje reportáž, jež má kompromitovat stávku. Winkel však po četných rozhovorech se svou kolegyní Agnieszkou uznává správnost postulátů stávkujících a estébácký požadavek nesplní.
Tyto dva záběry silně spojují „Muže z naděje“ s „Mužem ze železa“ a s „Mužem z mramoru“. Původně, jak řekl Wajda ještě v roce 2011 během setkání v Muzeu kinematografie v Lodži, to měl být „zcela samostatný biografický film, protože se mi nelíbí vztah k Lechu Wałęsovi, ani to, že do něho všichni mohou kopat. Je to takové velmi polské, ale mně se to nelíbí.“ Dle Wajdy je totiž Wałęsa „hrdinou naší doby, ať to někdo chce, nebo nechce“.
Muž ze svazku
Takových, co to nechtějí, je mnoho. Přesvědčil jsem se o tom i během psaní tohoto článku. Na Facebooku jsem se pustil do diskuse o Wałęsovi se svým přítelem a zareagoval na jeho příspěvek: „Wałęsa měl své vzestupy a pády. Byl malinký a veliký, a zase přízemní. Ale v tom pro všechny nejdůležitějším období, od zavedení výjimečného stavu po pád komuny, se choval jako obr.“
Historik Cenckiewicz Wajdovi především vyčítá, že „zvolil nepravdu, neboť neukázal scénu při podpisu dobrovolného Wałęsova závazku spolupráce s SB“Za chvíli přišla odpověď: „Proboha, to přece právě Wałęsa nejlépe věděl, že je Bolkem, proto se nemusel ničeho bát, ani před sjezdem Solidarity, ani později v prosinci 1981. Jaké je to hrdinství? Také se nemusel ničeho bát v Arłamowě (kde byl internován) ani u kulatého stolu, protože byl operačně vyškolen, jak se má chovat.“ Co s tím? Já takové dlouhodobé vychytralosti komunistů nevěřím.
Sławomir Cenckiewicz, spoluautor zmíněné knihy o Wałęsovi, přijel na festival v Benátkách na premiéru filmu. V recenzi „Wajda – muž z čeho?” zveřejněné v týdeníku Do Rzeczy, nenechal na filmu suchou niť. Překvapuje ho „už samotná vyfabulovaná konstrukce založená na Orianě Fallaciové“, jež působí dojmem, „že autorita kontroverzní Fallaciové má Wałęsovi vrátit vybledlý lesk“.
Historik Cenckiewicz ale Wajdovi především vyčítá, že „zvolil nepravdu, protože neukázal scénu při podpisu, jak tomu bylo v realitě, dobrovolného závazku spolupráce s SB coby tajný spolupracovník s krycím jménem Bolek“. Jen připomínám, že v archivech SB žádné dokumenty podepsané Wałęsou nebyly nalezeny.
Týden poté stejný týdeník zveřejnil úryvek z nové Cenckiewiczovy knihy o prvním vůdci Solidarity „Wałęsa. Muž ze svazku“ s titulkem „Lech Wałęsa. Muž z beznaděje“.
Muž z hněvu
Wałęsa není muž z mramoru ani ze železa. A na rozdíl od názvu filmu není nejspíše ani mužem z naděje. Spíše mužem z hněvu.Recenze na nejnovější Wajdův film se dělí na příznivé a nepříznivé podle toho, na které z tektonických desek vznikly. Z těch prvních uvedu tu z týdeníku Politika, v níž se konstatuje: „(Wałęsa) není muž z mramoru ani ze železa. A na rozdíl od názvu filmu není nejspíše ani mužem z naděje. Spíše mužem z hněvu.“
To je asi nejtrefnější postřeh, jenž se navíc opírá o výrok samotného Wałęsy: „Je třeba mít v sobě spoustu hněvu, aby bylo možné zadržet svatý hněv lidu.“ Řekl jej v rozhovoru s Fallaciovou. Recenzent pak připomíná: „Mnoho měsíců bylo možné slyšet, že Wajda Wałęsovi staví pomník. To se naštěstí úplně nepotvrdilo. Každopádně nemáme co do činění s hagiografickým dílem. Sice vznikl pomník, ale se skvrnou. Na něm by bylo možné napsat: Wałęsa. Muž.“
Dnes, kdy už můžeme sáhnout i po knize Głowackého, je zřejmé, že je to zásluha jak režiséra zamilovaného do Wałęsy, tak spisovatele, který si Wałęsy váží, ale ne přehnaně. Ten druhý uchránil prvního před přehnaným patosem, ten první nemilosrdně krátil druhému scénář, když byl příliš upovídaný.
Hodnocení dle tektonického pohledu
Co nakonec vzniklo? Nejlepší odpověď možná poskytují konkrétní čísla. Wajdův film „Wałęsa. Muž z naděje“ byl v Polsku uveden do kin v pátek 4. října. První víkend jej vidělo 150 tisíc diváků. A za dalších deset dnů už 400 tisíc. Jak na ně film zapůsobil?
Mnozí Poláci už před zhlédnutím Wajdova filmu věděli, jak jej ohodnotí„Plakali jste? Já ano,“ napsal(a) na webu hesus86. Například takový Axel se však udiveně táže: „Lidi, proč hodnotíte na 6,2? Přece je to propagandistický film, jako filmy z doby Stalina! Tento paskvil si zaslouží jednu hvězdičku.“ „Proč tolik negativních názorů?“ ptá se pro změnu karolajna000 a „Wałęsovi” dává všech deset hvězdiček.
Odpověď je zřejmá: zase tektonika. Hodnocení ovlivňuje úhel pohledu. Z jedné tektonické desky je to vidět tak, z druhé zase jinak. A nelze si dělat iluze, že někdo někoho o filmu přesvědčí, ani film samotný. Mnozí věděli už před jeho zhlédnutím, jak jej ohodnotí. A nejeden Polák nejspíše do kina vůbec nešel. Ostatně, proč by to dělal?