V pondělí 24. listopadu bylo oznámeno, že vrcholné literární ocenění hispánského světa, jež nese jméno autora Dona Quijota, získává španělský prozaik, básník, esejista a publicista Juan Goytisolo. Po sedmi hlasováních se porota této ceny, udělované španělským Ministerstvem školství, kultury a sportu a představující 125 000 eur, rozhodla, aby jejím v pořadí už čtyřicátým laureátem byl právě tento spisovatel, pro něhož je psaní politickým aktem a jenž je znám jako kritik západní civilizace.
Cenu Goytisolo převezme 23. dubna příštího roku, v den výročí úmrtí Miguela de Cervantese, v aule Univerzity v Alcalá de Henares z rukou španělského krále Filipa VI.
Sázka na interkulturní dialog
Po loňském ocenění mexické spisovatelky Eleny Poniatowské se stal laureátem opět autor ze Španělska. V rozhodnutí poroty, jež na tiskové konferenci v Madridu vyhlásil španělský ministr kultury José Ignacio Wert, se vyzdvihuje Goytisolova „schopnost zkoumat možnosti jazyka a využívat složité stylistické prostředky v různých literárních žánrech“ a dále jeho „vůle spojovat oba břehy, španělskou heterodoxní tradici a jeho trvalá sázka na interkulturní dialog“.
Podle Goytisola by Španělsko díky své zeměpisné poloze a kultuře mělo být mostem mezi Evropou, Latinskou Amerikou a muslimským světem |
Předseda poroty José Manuel Caballero Bonald, laureát Cervantesovy ceny za rok 2012, označil Juana Goytisola za jednoho z vrcholných představitelů poválečné španělské literatury. Elena Poniatowska, loňská laureátka „Cervantese“ a členka poroty, vyzdvihla Goytisolovu původnost a velké přátelství s mexickým spisovatelem Carlosem Fuentesem. Právě Fuentes zařadil Goytisola do panteonu proslulých nespokojenců, po bok Jonathana Swifta a Jamese Joyce.
Juan Goytisolo, narozený roku 1931 v Barceloně a od roku 1956 žijící v dobrovolném exilu, je velmi tvrdým kritikem konzervativních hodnot své rodné země. Podle něho by Španělsko díky své zeměpisné poloze a kultuře mělo být mostem mezi Evropou, Latinskou Amerikou a muslimským světem. Goytisola zajímají islámské a židovské kořeny španělské, potažmo evropské kultury a ve svých dílech, jichž napsal přes třicet, postupně opustil tradiční formy ve prospěch experimentálních postupů. Do češtiny bylo přeloženo jen pět jeho děl, především z raného období jeho tvorby: Cirkus (1959), Svátky (1962), Níjarské úhory (1962), Spodina (1963) a Za Gaudím v Kappadokii a jiné eseje (2005).
Když byl na jaře 2012 hostem Festivalu spisovatelů Praha, jeho návštěva vzbudila živý zájem. V rozhovoru pro ČESKOU POZICI mimo jiné vysvětlil svůj vztah k arabsko-islámské kultuře a promluvil o svých literárních vzorech, na jejichž vrchol klade Příběhy tisíce a jedné noci.
Persona non grata
Když mu bylo oznámeno, že získal Cervantesovu cenu, tak pro španělský deník El País uvedl: „Vždycky, když mně dávají nějakou cenu, podezírám sám sebe. Když dostanu označení persona non grata, vím, že mám pravdu.“
Prohlásil to, když v souvislosti s Národní cenou za literaturu, jež mu byla udělena před šesti lety, vzpomínal na to, jak byl ve frankistickém Španělsku ostrakizován za Níjarské úhory vyznačující se kritickým pohledem na život v almeríjské provincii, potom mu bylo uděleno čestné občanství Almeríe, a později byl ve stejné provincii opět prohlášen za nežádoucí osobu za to, že se zastal přistěhovalců, kteří tam pracovali ve sklenících ve strašných podmínkách.
„Redukovat Španělsko na značku Španělsko a nevidět krutou realitu společnosti, která trpí nezaměstnaností a marginací, tenhle mýtus je třeba zbořit“ |
Na otázku reportéra deníku El País, jaké jsou mýty současného Španělska, odpověděl Goytisolo bez váhání, že je to značka Španělsko: „Redukovat Španělsko na značku Španělsko a nevidět krutou realitu společnosti, která trpí nezaměstnaností a marginací, tenhle mýtus je třeba zbořit.“
Tvrdit, že Goytisolo je jen kritikem španělských konzervativních hodnot a západní civilizace, by ovšem bylo zjednodušující. Už ve své sbírce esejů Válečné kraje (vydávaných v první polovině 90. let v deníku El País a vyšlých knižně roku 1996 a pak znovu v roce 2001), Goytisolo opakovaně varoval, že radikální islamisté mobilizují generaci, kterou zbídačily a zbavily práv katastrofální experimenty arabských vlád s nacionalismem a sekulárním socialismem, jež pouze maskovaly vojenské diktatury.
Pokud jde o teokratické režimy jako například režim v Saúdské Arábii, Goytisolo ho přirovnává k režimu ve Španělsku po skončení reconquisty, tedy znovudobývání Pyrenejského poloostrova, když v roce 1492 muslimská Granada padla do rukou katolických výsostí Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské: společnost vyznačující se nekompromisní homogenitou, sebestředností a inkviziční bdělostí, jejíž bohatství (zlato z Nového světa v jednom případě a ropa ve druhém) se nevynakládá na rozvoj nebo reformy, ale na pronásledování disidentů a na „skvělou izolaci“ šlechty a duchovenstva ve stále impozantnějších palácích.
Goytisolův pohled ale není úplně pesimistický. Nachází v arabském světě „semena modernity“, a dokonce vyjadřuje naději, že se radikální islamistické strany umírní a vyzrají, když budou mít účast v národních vládách. Možná, že právě tento optimismus vysvětluje, proč si Goytisolovo dílo zjevně nachází cestu k nové generaci dopřávající sluchu jeho „babylonizaci“ jazyků a kultur, obhajobě etnické, náboženské a sexuální plurality a obraně jinakosti.
