Ladislav Špaček etikety zbavený

Bývalý mluvčí Václava Havla by měl projevit úctu nejen vůči svému exzaměstnavateli, ale zejména tam, kde je na místě, píše Jan Schneider.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Uplynulé dny byly ve znamení výměny prezidentů, což provázely různé slavnostní nebo slavnostně se tvářící události. Jimi se různí ceremoniáři a etiketologové snažili přizdobit pobledlou tvář českého prezidentství, nebo se na nich alespoň sami přihřát. Nový prezident, zatím se zdá, si na tyto tanečky moc nepotrpí, a tak možná uvidíme lesk či bídu českého prezidentství vždy hned a nezastíraně. To ale vlastně není špatná zpráva, nelhat si do kapsy ještě nikomu neublížilo.

Nikoliv všechno, co kolem oněch ceremonií zaznělo, pouze plytce odeznělo. Dvakráte se pozoruhodně projevil Ladislav Špaček, mrtvolně přepudrovaný vrchní etiketolog bývalého prezidenta Václava Havla. Jeden jeho výrok byl hloupý, druhý však dost nevkusný a ke všemu ještě lživý. U člověka, který rád poučuje o způsobech ve vysoké a ještě vyšší společnosti, to byla hrubá pavlačovost, která mu čouhala z bot.

Ubohá představivost

Při televizním komentování inaugurační ceremonie došlo na skutečnost, že Miloš Zeman svůj projev pronese spatra. Špačkova tiráda byla opravdu pozoruhodná. Zemanovo avízo ho prý „vyděsilo“. Prezidentský nástupní projev patří mezi základní politické dokumenty, pravil Špaček. Proto záleží na každičkém slovíčku, na syntaktické stavbě věty. Pravda, Zeman je dobrý řečník, připustil Špaček, ale v lamentování neustal.

Bude se Zemanem zábava, už třeba jenom při očekávání, jak bude vyhazovat z konceptu různé ceremoniáře a etiketology

Mluvená řeč je vždycky jiná, než psaná, poučoval Špaček. Asi měl v životě jenom smůlu, že narazil na texty, které se nedaly číst nahlas. My, kavárenští povaleči, však víme, že dobrá řeč se musí nejdříve chvíli povalovat na nejednom patře a na jazyku, aby šla dobře „z huby“. Taková řeč, když se pak napíše, se čte sama.

Žádný člověk na světě, včetně Miloše Zemana, snažil se Špaček přesvědčit posluchače, není schopen v mluvené řeči dosáhnout takové dokonalosti jako v psaném projevu. Zemana prý, pravda, slyšel v situacích, kdy se obával, že nebude schopen, a on přitom svůj připravený projev bezchybně zvládl, ale stejně je to podle Špačka „zbytečná exhibice“.

Zde už hovořila závist a bránění jakýchsi dávno vyčpělých pozic, nebo co. Jistě, leckdo již slyšel lecjaké zvěsti o tom, kolik toho Zeman „vyžahl“, že snad ani nevěděl, v které zemi je na návštěvě, a přesto v tomto stavu pronesl svůj perfektně připravený projev tak, že mohl jít přímo do tiskárny.

A to právě probudilo v protokolárně založeném Špačkovi bytostné pobouření. Vždyť ten projev možná ani neexistuje v písemné podobě! Možná ho má to rétorické monstrum pouze ve své hlavě, a tak není možno ho rozmnožit a přeložit a rozdat předem tiskovým agenturám, aby ho mohly publikovat tři minuty poté, co ho nová hlava státu pečlivě přeslabikuje.

Bude se Zemanem zábava, už třeba jenom při očekávání, jak bude vyhazovat z konceptu různé ceremoniáře a etiketology. Budiž jim služba lehká.

Podezřelý zevnějšek, shnilé nitro

Ladislav Špaček se snaží působit kulantně, světaznale, nedbale elegantně a dělat sám sobě reklamu. Proč ne. Měl by ale projevit úctu nejen vůči svému bývalému zaměstnavateli, ale zejména tam, kde je na místě. A nelhat.

Ona kritická pasáž se týkala televizního zpravodajství, které v souvislosti s nástupem nového prezidenta pojednalo úlohu „první dámy“, od Charlotte Garrigue počínaje. V centru televizní pozornosti bylo to „nejpodstatnější“, totiž otázka vztahu prvních dam k módě.

Pasáž týkající se Olgy Havlové začínala pěkně nablblým komentářem. „Jako divadelní uvaděčka a disidentka si na módu nepotrpěla.“ Olga Havlová jistě nevymetala módní salóny, přesto takováto řeč navozuje spíše zdání, že chodila jako šmudlinka. Korunu tomu nasadila navazující řeč Ladislava Špačka. Olga Havlová se prý „musela naučit nosit ty nádherné vyšívané róby, musela se naučit vybraně stolovat a musela se naučit sedět ty nekonečné hodiny na těch banketech a zdvořile konverzovat s protějšky“. V rozporu se Špačkovými „nádhernými vyšívanými róbami“ naštěstí televizní komentář pokračoval tím, že „i když si nechávala šít na zakázku, vždy si vybírala z návrhů ty nejjednodušší“.

Olga Havlová se nemusela učit být první dámou, ona jí prostě byla. Jenom někteří lidé, co se kolem motali, nepochopili lautr nic.

Zdálo by se, že Špaček za ty roky něco pochytil a postřehl nebo dokonce pochopil. Opak bude pravdou. Olga Havlová byla totiž asi jedinou, která se první dámou nestala. Ona jí totiž byla již dávno předtím, jako chudá žižkovská holka, uvaděčka i disidentka. Nosila svetry a džíny tak, jakoby to byly ty „nádherné vyšívané róby“. Stolovala tak vybraně, že někteří lidé si nikdy nepovšimli, že Olze chyběly poslední články na prstech levé ruky, důsledek úrazu v továrně. Olga se tím nijak netajila, ale nijak se tím ani nehonosila. Uměla se chovat naprosto přirozeně a dokonale elegantně, zcela podle své zásady, že druhým lidem po tom vlastně ani nic není, a zbytečně to upoutává pozornost a odvádí řeč a vůbec.

Olga se skutečně nemusela učit vysedávat dlouhé hodiny a konverzovat, záleželo pouze na protějšcích. Je zjevné, že na oltář vlasti musela vynaložit velké úsilí neříci při takových příležitostech něco žižkovsky vtipně přiléhavého. Ne, Olga Havlová se nemusela učit být první dámou, ona jí prostě byla. Jenom někteří lidé, co se kolem motali, nepochopili lautr nic.

Počet příspěvků: 41, poslední 14.3.2013 11:14 Zobrazuji posledních 41 příspěvků.