Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Kyjevský Majdan: Střet nikoli dvou etnik, ale světových názorů

Evropa

  12:25

Pokud si EU přestane klást otázku ohledně demokratických hodnot, z ukrajinských událostí se může stát pouhá předehra ke krizi celé Evropy.

foto: © Eugen KuklaČeská pozice

Poté, co na kyjevském náměstí Nezávislosti odstartovala ukrajinská revoluce, vybavil se mi německý evangelický teolog a bojovník proti nacismu Dietrich Bonhoeffer (1906–1945). Ten byl za tuto svou činnost popraven, přičemž hovořil o zkušenosti „nového zjevení“ v situacích, které z morálního hlediska vyžadují jednoznačný postoj.

V těchto situacích není k dispozici dost důkazů ani času na přemítání, která strana je správná. Žádají jednat, a to okamžitě. V nitru člověka pak zaznívá morální apel, který pomáhá v rozhodování a nezůstat pasivní. Poté, co bylo Ukrajincům odepřeno nakročit do Evropy, na Majdanu se střílelo do demonstrantů a ruská vojska okupovala Krym, takové „nové zjevení“ narušilo můj klidný život v západní demokracii.

Majdan nebyl žádná náhoda. Část ukrajinské společnosti nevyšla do ulic promrzlého Kyjeva a dalších měst v důsledku náhlého vzepjetí emocí. Protesty se sice rozhořely v noci 21. listopadu 2013, ale už tehdy měl Majdan své dějiny. Sahají až do devadesátých let minulého století a v jejich kontextu je třeba chápat dnešní ukrajinskou krizi, respektive revoluci. Jen tak lze pochopit, proč se její interpretace coby střetu západní „ukrajinské“ společnosti s východní „ruskojazyčnou“ částí země v zásadě míjejí s realitou.

První dvě dějství

Revoluční události soudobých ukrajinských dějin začínají rokem 1991. Tehdy se Ukrajina odtrhla od Sovětského svazu, což podpořilo více než 90 procent jejích obyvatel – vůli vytvořit samostatný stát tedy vyjádřila naprostá většina. O politické orientaci nového státního celku však ani zdaleka stejná shoda nepanovala.

Revoluční rok 1991 v žádném případě nepředstavoval zásadní přelom ani prozápadní a prodemokratický kurz Ukrajiny

Ukázaly to první ukrajinské prezidentské volby ve stejný den – 1. prosince 1991 – jako hlasování o nezávislosti na Moskvě. Dvě třetiny voličů si totiž za hlavu státu vybraly Leonida Kravčuka, (post)komunistického kandidáta a bývalého člena Komunistické strany Sovětského svazu.

Řečeno jinak, samostatná Ukrajina zůstala jednoznačně v ruské sféře vlivu, a nutno dodat, že za souhlasu většiny Ukrajinců, kteří tehdy stále hrdě vzhlíželi k východu. Revoluční rok 1991 tedy v žádném případě nepředstavoval zásadní přelom ani prozápadní a prodemokratický kurz Ukrajiny.

Druhé dějství se odehrálo v roce 2004 a je známé jako oranžová revoluce. Po zmanipulovaných prezidentských volbách, které nakonec Nejvyšší ukrajinský soud prohlásil za neplatné a nařídil jejich opakování, vyšly tisíce lidí do ulic. Demonstranti podporovali prozápadního Viktora Juščenka proti proruskému Viktoru Janukovyčovi, jemuž ruský prezident Vladimir Putin gratuloval k vítězství před oficiálním vyhlášením výsledků voleb.

V opakovaných volbách zvítězil Juščenko. Jeho kabinet ovšem Ukrajinu k demokratickému západu Evropy příliš neposunul, protože jej mnohem více zaměstnávaly vnitropolitické a mocenské šarvátky než starost o dobro své země. Všeobecné znechucení z této situace vrátilo k moci proruského Janukovyče, ačkoliv výsledek prezidentských voleb z roku 2010, ve kterých proti němu stála Julija Tymošenková, byl poměrně těsný.

Třetí pokus

Majdan je pokračováním a vlastně třetím pokusem dokončit ukrajinskou revoluci, jež by zemi přivedla ke standardní demokracii západního typu. Nepodepsání asociační dohody s Evropskou unií na podzim 2013 se stalo rozbuškou pro vzepjetí emocí, které jsou v ukrajinské společnosti latentně přítomné od odtržení od SSSR.

Na jedné straně je hodnota a ideál demokracie a na druhé (post)sovětské smýšlení, jehož nositelem je takzvaný homo sovieticus

Majdan navíc odhalil střet dvou naprosto rozdílných mentalit, které jsou pravděpodobně charakteristické pro každou zemi z bývalého východního bloku. Na jedné straně je hodnota a ideál demokracie a na druhé (post)sovětské smýšlení, jehož nositelem je takzvaný homo sovieticus.

Na obou stranách lze najít ukrajinsky i rusky mluvící Ukrajince a mají své základny jak na západě, tak na východě Ukrajiny. Nejde tedy o střet etnik ani jazykových skupin, ale odlišných světových názorů. A události na kyjevském náměstí Nezávislosti ukázaly střet těchto dvou způsobů myšlení a hodnotových orientací zcela otevřeně, bez iluzí, včetně důsledků, kam až může dospět.

Návrat důstojnosti

Odpověď na otázku, proč vyšli Ukrajinci do ulic, tedy nespočívá v nepodepsání asociační dohody s Evropskou unií, ale v jejich nesouhlasu s postsovětskou politickou orientací a jejím pokračováním. Kdo vlastně demonstroval proti obratu Ukrajiny na východ? Byly to pouze radikálové, nacionalisté anebo dokonce fašisté, jak se občas objevovalo v médiích? Ano, i tyto radikální skupiny byly mezi demonstranty, rozhodně však Majdan neovládaly, a ani zdaleka nevznikl z jejich popudu.

Třetí ukrajinská revoluce je dílem střední třídy, studentů a intelektuálů, kterým Majdan vrátil hlas a důstojnost

Přítomnost radikálů je odvrácenou stranou boje za demokracii, v níž je mnohem složitější vypořádat se s těmi, kdo ji ohrožují, než v autoritářském režimu, který umlčuje veškerou opozici. Kdo tedy stojí za Majdanem?

Z hlediska střetu demokratického ideálu a sovětského způsobu myšlení je třetí ukrajinská revoluce dílem střední třídy, studentů a intelektuálů, kterým Majdan vrátil hlas a důstojnost v jejich boji za méně zkorumpovanou vládu a standardní demokratické zřízení se všemi jeho chybami a problémy. Majdan byl revolucí těch, kdo z nějakého důvodu věří v takzvané evropské hodnoty demokracie a osobní svobody a kteří byli ochotní za ně i umírat.

Dlouhodobý postoj

Majdan tedy nelze interpretovat pouze jako touhu Ukrajinců patřit do EU, ale spíš jako boj za ideje Evropy a evropanství, pravdou však také je, že mají silný pocit deziluze ze současné zahraniční politiky unie. Podle Majdanu je politika EU založena na principu „hlavně nedráždit Rusko“, přičemž nejde o aktuální náladu Bruselu, protože nechce rozdmýchávat krizi, ale o jeho dlouhodobý postoj.

Podle Majdanu je politika EU založena na principu „hlavně nedráždit Rusko“, přičemž jde o její dlouhodobý postoj

Již po oranžové revoluci v roce 2004, kdy Ukrajina na okamžik získala naději ve výraznější proevropskou orientaci, ji Brusel varoval před zbytečným drážděním jejího východního souseda. Tehdy se unijní elity obávaly důsledků debaty Ukrajinců o jejich historickém traumatu Velkého hladomoru v roce 1933, který sovětský režim záměrně vyvolal. Tato debata, jež pro Ukrajince neměla pouze symbolický význam, se nesetkala v centrále EU s pochopením kvůli zmíněnému zahraničně politickému postoji k Rusku, který trvá dodnes.

I v současnosti se zdá, že navzdory povzbuzujícím prohlášením k současné ukrajinské politické reprezentaci převládá v EU (nikoliv pouze v Bruselu, ale i členských státech) ekonomický zájem, kvůli kterému je Rusko důležitější než evropské hodnoty, jimiž se zaštiťuje část Ukrajiny.

Jediná naděje Ukrajinců

Prezident EU Herman Van Rompuy sice podpis politické části asociační dohody se současnými ukrajinskými představiteli doprovodil vznešenými slovy, ale zapomněl otevřeně přiznat, že představitelé unie ani její členské státy tímto aktem Ukrajině ani zdaleka nenabízejí členství. Západ ji totiž považuje spíše za problém než stát, jehož obyvatelé se doslova bijí o to patřit do Evropy.

Ukrajincům i Západu nezbývá než doufat, že spory prozatímních správců Ukrajiny nezničí Majdan stejně jako oranžovou revoluci

V této souvislosti je třeba se zmínit o ukrajinské politické reprezentaci, jež představuje prozápadní demokratické směřování své země, které potvrdila svým podpisem této dohody. Jsou však tito politici skutečnými představiteli Majdanu? Pískot, který v Kyjevě slyšela Julija Tymošenková, patřil nejen jí osobně, ale i celému politickému bloku, jenž vystupoval proti Janukovyčovi. Tito ukrajinští politici patří – přinejmenším dle Majdanu – minulosti, současně však pouze oni vzešli z řádných voleb a mají legitimitu.

Ukrajincům i Západu nezbývá než doufat, že spory těchto prozatímních správců Ukrajiny nezničí Majdan stejně jako oranžovou revoluci. Po odstranění (post)sovětské minulosti spočívá jediná naděje Ukrajinců v tom, že politici minulosti dovedou zemi k demokratickým volbám, z nichž vzejdou její noví představitelé.

Euroskeptická kritika

Ukrajina je v současnosti svým způsobem v pasti. Brusel sice používá vzletná prohlášení, jejich čestnost a pravdivost však prověří až čas. Premiéři a ministři vlád EU-28 vyjadřují podporu Majdanu a demokratizačním snahám Ukrajinců a odsuzují ruskou invazi na Krym, současně však dodávají, že postup je třeba koordinovat s ostatními zeměmi – žádnou přímou akci tedy od nich nelze očekávat. Majdan považují spíše za problém s mnoha ekonomickými dopady na evropské hospodářství než za výzvu k promyšlení ideje Evropy a její obhajobě.

Většině občanů EU je osud Ukrajiny v podstatě lhostejný, případně tamní situaci příliš nerozumějí a její problémy jsou jim velmi vzdálené

Naprosté většině občanů EU je pak osud Ukrajiny v podstatě lhostejný, případně tamní situaci příliš nerozumějí a její problémy jsou jim velmi vzdálené. Valná část politických skupin vystupujících proti EU si v ukrajinské krizi vybrala za partnera východní stranu, a tedy mentalitu, jež jim je pravděpodobně sympatičtější.

Touto svou trochu euroskeptickou kritikou chci pouze upozornit na to, že v záplavě líbivých prohlášení EU o podpoře, a naopak tvrdých číslech, nakolik přijde, se vytrácí obyčejný Ukrajinec. Evropská unie by však mohla poskytovat naději, že krize v důsledku střetu prodemokraticky a sovětsky smýšlejících Ukrajinců se nebude šířit do Evropy.

Hořká zkušenost

Ukrajinská krize a ruský postup vůči Ukrajině bývají srovnávané s československými událostmi v roce 1938, respektive 1968, historici však k těmto srovnáním zaujímají spíše skeptický postoj. Pokud se Ukrajinci přirovnávají k Čechům a Slovákům, nemíní tím vnější historickou, ale vnitřní podobnost – pocit osamocenosti v téměř bezvýchodné situaci. Na jedné straně je ohrožení územní celistvosti země, na druhé pak spojenci, kteří se však kvůli Ukrajině nikam hnát nehodlají.

Přirovnávají-li se Ukrajinci k Čechoslovákům, nemíní tím vnější historickou, ale vnitřní podobnost

Československou hořkou zkušenost zklamání, kterou mají Ukrajinci na mysli, líčí ve svých pamětech Pražská zima bývalá ministryně zahraničí USA českého původu Madeleine Albrightová. Ta během svého londýnského exilu za druhé světové války zjistila, že Čechoslováci jsou pro většinu Angličanů (a tedy spojenců) jen vzdálení Slované z východu, kvůli kterým si nikdo starosti dělat nehodlá.

Přiznejme si, že mnozí evropští občané včetně českých nahlížejí na Ukrajince podobně. A také, že hodnotám, které většina Majdanu vyznává, příliš nerozumíme, protože se nedají spočítat penězi. Ukrajinský apel na československou zkušenost a české reakce ukazují, že starší čeští občané pozvolna zapomínají, jaký byl život v nedemokratickém režimu, a že ti mladší si hlavu morálními otázkami příliš nelámou, protože se to nevyplatí.

Stále živý rozpor

Ukrajinský kulturní historik a intelektuál Mykola Rjabčuk napsal esej Jak jsem se stal Čechoslovákem. Popisuje v něm solidaritu obyčejných Ukrajinců s okupovaným Československem v roce 1968 i jejich stud, protože i ukrajinští vojáci přijeli na tancích do Prahy. Přál bych si dnes Rjabčukovi sdělit, že mnoho českých občanů bylo během událostí na náměstí Nezávislosti a následné krymské krize solidárních s Ukrajinci, ale nejsem si tím jistý.

Rozpor mezi demokratickými hodnotami a sovětským smýšlením je stále živý i v evropských demokraciích

Význam Majdanu, první velká zkouška evropské demokracie v 21. století, přesahuje hranice Ukrajiny. A ukazuje se, že rozpor mezi demokratickými hodnotami a sovětským smýšlením je stále živý i v evropských demokraciích.

Myslí-li Evropská unie pomoc Ukrajině vážně, měla by si ujasnit, co pro ni demokratické hodnoty představují, protože nadále zůstávají významnou otázkou. Pokud si ji totiž přestaneme klást, nejenže Ukrajinu necháme napospas právu silnějšího, ale ukrajinské události se i mohou stát pouhou předehrou k mnohem vážnější krizi celé Evropy.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!