Svým jedinečným pohledem na svět patří k našim nejvýraznějším tvůrcům „veřejného prostoru“ – jeho divácky překvapivé „vznášející“ se objekty mají v sobě nejen jedinečnou krásu a osobitost, ale často nesou stopu i jisté občanské angažovanosti. A to jak v časech demokratických, tak i ještě v dobách komunismu. Jeho pověstní trpaslíci vyjadřující ironii a sarkasmus totiž ve své době dráždili komunistické kulturtrégry k nepříčetnosti...
V současnosti jednak stále vystavuje, a také svůj pohled na svět předává mladým lidem coby profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Se sochařem Kurtem Gebauerem si ČESKÁ POZICE povídala o umění, veřejném prostoru, angažovanosti, něžné agresi, obyčejné kráse, Praze jako jedinečném městě a „jeho“ studentech – nejen jako o nových adeptech sochařského řemesla, ale také čerstvých nositelích občanského postoje.
O zneužitelnosti „umění“
ČESKÁ POZICE: Co dnes v záplavě všeho možného podle vás představuje pojem umění?
GEBAUER: Já jsem si slovo „umění“ zakázal. V češtině třeba na rozdíl od angličtiny je „umění“ ve své obecnosti lehce zneužitelné slovo, a dokonce má nádech jakési povýšenosti, že umíte něco víc než ostatní. Jenže je otázka, kde je ta hranice, která případný přesah určuje a co je vlastně umění, a co není. Někteří říkají, že to není něco jen tak obyčejného, jiní zase tvrdí, že umění je jenom to, co je současné.
Vtip je ale v tom, kdo něco takového posoudí a roztřídí a kdo na kategorizaci do kolonky umění nárok má, a kdo nemá. Takže vzniká jakási vrstva umělců a teoretiků, kteří určují, co je mainstream, a tedy jak se říká „frčí“, a co je pravým uměním. Co se pohybuje mimo hranice a škatulky, pak zkrátka uměním není. Na to já nehraju, čas bývá lepším soudcem.
ČESKÁ POZICE: Co tedy děláte, když to není umění?
„Vzniká vrstva umělců a teoretiků, kteří určují, co je mainstream, a co je pravým uměním. Na to já nehraju, čas bývá lepším soudcem.“GEBAUER: Já nedělám umění, já dělám sochařství v nejširším slova smyslu. V celých dějinách to, čemu se říká umění, bylo chápáno jako řemeslo. Byl to obor, který svět zdobil, byl možná méně pragmatický, ale byl součástí normálního života.
Postavit dům, aby neměl krásnou formu či nějakou, byť sebemenší ozdobu, bylo něco nemožného a takový člověk by ani na obyčejném venkově nemohl jít ani do hospody. Podobně ten, kdo dosáhl nějakého společenského postavení, aniž by se obklopil něčím, co nějak vypadalo a co dnes nazýváme uměním, byl úplně nemožným. Něco takového pak ve společnosti v rámci různých vztahů fungovalo. Dnes se ale děje pravý opak.
ČESKÁ POZICE: A co je ten pravý opak?
GEBAUER: Kdo spoluvytvářel soukromý či veřejný prostor třeba formou architektury, vždy k tomu využil sochaře, malíře a řadu dalších oborů. Byl to jeden vzájemně neoddělitelný celek. Pokud tato symbióza nefungovala, pak to byl projev nějakého společenského konfliktu, což se v jistém smyslu děje právě dnes. K současnému rozpadu té symbiózy asi přispělo 19. století, kdy vkus střední vrstvy pravděpodobně zaostal, a tak se někteří umělci vzbouřili a oddělili se do undergroundu, později do běžnému smrtelníkovi nedostupného prostředí „umění“.
ČESKÁ POZICE: Jak tedy v současnosti vzájemně fungují společnost a umění?
GEBAUER: V industriálně, konzumně, raně kapitalistické, postkomunistické společnosti, jako je ta naše, tvoří ti, kdo otáčejí peníze a mají moc, jednu partu. Další partou jsou architekti, které občas ta první parta nechá nějaký dům postavit, ale dost často za moc nestojí. A pak jsou umělci, což jsou dejme tomu sochaři a malíři, kteří sice byli kdysi nerozlučnou součástí toho celku, ale dnes jsou zvláštní skupinkou, která sice dělá výstavy, ale hlavně řeší, co je, a co není umění. V normální společnosti mají všichni tvořit vzájemně provázaný svět, který tak může vytvářet kulturní prostředí.
Je tu úkol, aby lidé byli zaměstnáni něčím pozitivním, krásným a aby se na společném díle podílelo co nejvíc lidí, jinak se lidi nudí a začnou nebezpečně blbnout. Ti méně schopní by měli být nedílnou součástí světa a mají mít v rámci obce své důležité místo. Dřív v našem oboru ti proslulejší vyráběli třeba pomníky, ti méně významní jim pomáhali nebo zdobili třeba méně významné budovy, zahrady, parky. Dnes tyto souvislosti v „umění“ moc neplatí, a to je, řečeno slušně, kontraproduktivní.
ČESKÁ POZICE: Čím to podle vás je?
GEBAUER: Společnost se posunula do jakési nesmyslné separace, kdy se umění stává jakýmsi ghettem pro zasvěcené kamarády, kteří žijí v pocitu vlastní důležitosti. Zbytek společnosti pak zcela výjimečně nějaké umění do toho svého provozu sublimuje. To se stane, třeba když ten bohatší má přehled a odvahu zadat zakázku někomu kvalitnímu, a ten pak přizve další tvořiče atd.
Domnívám se, že pokud peníze nejdou především na kulturu, v nejširším slova smyslu, jsou nebezpečné. Měl by být větší přehled, kam peníze jdou. Pokud společnost nemá nad penězi kontrolu, tak vlastně podporuje zločin. Za nekontrolované peníze si můžete pořídit nájemnou vraždu, v klidu vybetonovat nějaké pole nebo zařídit válku. Je to podobné jako s vodou a ohněm – peníze jsou taky jen živel. To, že někdo získává obrovské peníze třeba díky podvodům nebo nesmyslným půlmilionovým odměnám i za neúspěch, a druhý nemá ani bídných osm tisíc korun, tak to si říká o průšvih.
Společnost moc neví, kam míří, a lidé už přestávají rozumět tomu, o co těm všem záhadným partám doopravdy jde. Umění by mělo být důležité pro širší veřejnost, nejen pro zasvěcence, a podobně je to i s těmi penězi. Zkrátka nejsou jen pro partu, která s nimi pracuje.
Definice pocitu
ČESKÁ POZICE: Co ale svojí tvorbou sdělujete vy sám?
GEBAUER: Obecně pojmu umělec, či u mě spíše sochař rozumím tak, že člověk sděluje něco, co je pro něj důležité a co možná všichni nevidí nebo neumějí popsat. Svůj zážitek zpracuje do viditelné formy a má radost, že někdo jeho vidění porozumí – tím porozumí možná více i sám sobě. To je v rovině osobního projevu.
Co se týče veřejného prostoru, provozuji něco jako kulturní agresi. Pro mě je práce s veřejným prostorem úplně fascinující. Třeba jen tím, že se tam díky nějakému činu něco stane, vznikne nová situace, a pak tam lidi rádi chodí, dávají si tam rande. Prostě se nenudí. Pokud do takového prostoru chodí lidé a dává jim to smysl, přijde mi to úžasné.
ČESKÁ POZICE: Konkrétně?
„Není to žádná akce, není na nich zobrazené žádné drama, nic důležitého. Prostě mně začalo připadat, jak je život krásný, když se vůbec nic neděje.“GEBAUER: V současnosti více vystavuju fotky a kresby, ale tomu se věnuju odedávna. Teď je to jakési sochařské voyerství fotkou a kresbou. Některé své soubory fotek formou banneru jsem nazval „kurtichy“, podle toho nově objeveného voyera fotografa Tichého. Fotím na ulici, když čekám na tramvaj, na vernisážích, cestou, když někam jdu, hlavně postoje, pohyby, kompozice. Jsou to úplně obyčejné situace a o nic při nich nejde. Není to žádná akce, není na nich zobrazené žádné drama, nic důležitého. Prostě mně začalo připadat, jak je život krásný, když se vůbec nic neděje.
ČESKÁ POZICE: Letos vám bude sedmdesát tři let. Jaký máte ze života mimo jeho krásu – jak říkáte – pocit?
GEBAUER: Kdybych se měl nějak charakterizovat, jsem něco jako vizuální fanatik. Mě ohromuje úplně cokoliv, třeba jenom pouhý pohled z okna. Moje žena ráda cestuje, a vidí tak stále něco jiného, pro mě by ale taková mnohost byla zničující. Aby mě něco ohromilo, stačí málo a mám pocit, že to, co potkám a fascinuje mě, bych měl zviditelnit. Asi mám nafoukanou zodpovědnost, že to, co vidím, mám ukázat jiným lidem. Co kdyby to někoho zajímalo?
ČESKÁ POZICE: Existuje nějaká ideální forma sdělení?
GEBAUER: Řekl bych, že zvolená forma není tak důležitá, všechny mají cosi společného. Je to o pocitu a jeho co nejpřesnějším sdělení. Měl by tu být názor a znalost formy, se kterou pracujete. Tedy, že se tou věcí opravdu zaobíráte. Musíte si také udělat pořádek v tom, co je na tom tak fascinujícího, že se tím zaobíráte.
Člověk, který se něčím intenzivně nezaobírá, může mít jen dobrý pocit, který mu ale uteče. Třeba, že viděl krásný západ slunce či nějakou pěknou slečnu. Nebo že mu bylo v nějaké situaci či uskupení lidí jenom prostě dobře. Kdo chce něco uchovat, musí si to vepsat do paměti a vytvořit určitou geometrii pocitu toho, co má v hlavě. Nakonec jde o čirou abstrakci, pokud by neabstrahoval, byla by to nuda. Ta abstrakce někdy vypadá jako realita, ta ale de facto neexistuje. Všechno je jen definice našeho pocitu.
ČESKÁ POZICE: Co tedy podle vás představuje kultura?
GEBAUER: Podle mě je to něco jako něžná agrese. Tedy že člověk s ostatními nekomunikuje válkou či zabitím souseda, ale že s nimi vede dialog o tom, jak si představuje prostor kolem sebe. V případě, že je esteticky a společensky schopný, třeba svými názory zaujme. Pokud to ten druhý přijme a řekne, jo, to by bylo fajn, kdyby to takto vypadalo, třeba mu to pomůže realizovat. Kulturní území vytyčené oním synkem se tak rozšiřuje třeba právě o zmíněné sousedy, kteří mají podobný pocit jako on, ale sami nemají schopnost nebo čas něco takového řešit. Tak podle mě funguje kultura. Všichni jsou nakonec rádi, že mají Michelangela, který to za ně skvostně udělal. Ale není to vůbec jednoduché.
ČESKÁ POZICE: V jakém smyslu?
„Demokracie přece není samozřejmý nárok na to, se po svém nějak vydovádět. V tomto smyslu si přece nejsme rovni.“GEBAUER: Právě na Michelangelovu sochu Davida házela asi kvůli jeho nemravnému „naturalismu“ městská lůza kameny. Přesto jde o to, aby obec, která má širší rozhled, ten výtvor uchránila. Tak je tomu vždycky. Jde o to uhájit určité hodnoty před pokleslejší vrstvou společnosti. Nejde se na to vykašlat, protože máme demokracii a musíme naslouchat i hlupákům. Demokracie přece není samozřejmý nárok na to, se po svém nějak vydovádět. V tomto smyslu si přece nejsme rovni, jak tvrdili prý socialisté už před více než sto lety. Měli bychom si být rovni před zákonem a měli bychom mít samozřejmě stejné šance, ale rovnostářství prosazované socialisty a totálně zdegradované komunisty dobrou myšlenku schematizuje.
Jednoduše řečeno, všichni nemůžeme dělat všechno. Takto to nefunguje ani ve vlčí smečce ani u slonů. Prostě někdo má schopnosti se starat i o ostatní, a někdo je zase potenciálním lupičem. Pokud ta první část populace, která má schopnosti vést slušně společnost, nefunguje a nechává řídit věci veřejné tou druhou částí, tedy jakýmsi spodkem společnosti, tak se přepadává na silnicích a kálí na náměstích. To je zhruba citát ze Sigmunda Freuda a jeho úvah o kultuře rovnostářství a socialismu.
Demokracie a život na hraně
ČESKÁ POZICE: Co tedy v časech, kdy se stále mluví jen o krizi, vidíte kolem sebe?
GEBAUER: Řekl bych, že v rovině společensko-politické se v žádné krizi či zmaru nenacházíme, jak se často říká. V Čechách se máme vůbec nejlépe, jak jsme se kdy v dějinách měli, a to je přece něco fantastického. Máme svobodu a svět kolem nás nijak extrémně neblbne. V Evropské unii se snažíme svůj okolní svět nějak sjednocovat a zklidňovat. To je jedině dobře, i když je to složité, protože to dělají lidi, a ti dělají chyby.
Blbé ale v současnosti je, že lidé, kteří jsou schopní starat se, organizovat a vydělávat peníze, dost kašlou na ocas té společnosti, kdy má člověk prostě nějakou smůlu. Je mi nesrozumitelné, že i když ve společnosti peníze jsou – viz stavba tunelu Blanka a jiné betony –, přesto není schopna vybudovat sociální byty pro bezdomovce a lidi v nouzi. Naopak, jako by tato oblast byla vyhrazena podvodníkům, kteří za babku koupí nějakou ruinu, a pak na těch chudých a slabých vydělávají neskutečné peníze, které jdou notabene ještě z našich daní. Svobodně a demokraticky tak podporujeme podvodníky. To je úplně absurdní a do nebe volající.
ČESKÁ POZICE: Čeho je to důsledek?
GEBAUER: Jednoduše neumíme žít v demokracii, což je systém, který je pro chytré, rozumné a statečné lidi. Nemusí jít o hrdinství, jenom stačí říci jasně svůj názor, když vidíme, jak se páše nějaká neplecha. Na to jsme ale byli vždycky příliš opatrní – nejen v minulosti, ale i dnes. Pořád se bojíme, že když budeme kritizovat nějakého papaláše, a to i přesto, že byl námi zvolen a je placen z našich daní, že nám to nějakým způsobem vrátí...
Vlastně se čím dál jasněji ukazuje, co to vlastně znamenalo žít takové roky v totalitě. A nejen to. Za první republiky to také nebylo tak ideální, jak si pořád malujeme. Vždyť jenom jak jsme se chovali třeba ke šlechtě či církvi, nebo k Němcům či Židům. V mnoha případech se jen čekalo, až Židy po válce prohlásíme za Němce, a pak jim díky tomu sebereme jejich majetek. A to už nemluvím – za komunismu – o likvidování hrdinů nesvázaných s bolševiky, živnostníků a statkářů, elity. My prostě žijeme v nenormální situaci skoro jedno století.
ČESKÁ POZICE: Jak si s takovou vizitkou počínáme?
GEBAUER: Řekl bych, že jsme hodně překvapeni z toho, že zloději nežijí jen v Itálii a Polsku, jak jsme si mysleli, ale také u nás. Kolik zlodějů a podvodníků tady doopravdy žije. Ať už jde o vykrádání bytů či zcizování kabelů, památek až po obří zlodějny typu Viktora Koženého či Mostecké uhelné. Od té chvíle, co Václav Klaus naznačil, že je jedno, odkud peníze pocházejí, tak se bohužel hodně činíme. Mám dojem, že ta zlodějna byla tak obrovská, že nad ní společnost ztratila kontrolu.
Teď se to snad tak trochu zlepšuje, je důležité, aby se lidé, když jim něco vadí, navzájem spojili tak, jako tomu bylo během listopadu 1989, a třeba začali znovu i demonstrovat. Není to sice standardní způsob, ale třeba ve Francii celé roky funguje. Jedině tak se snad společnost může ubránit úplnému sežrání zaživa od nějakých gangsterů.
ČESKÁ POZICE: Jsme pár měsíců po volbách. Jak vidíte současnost?
„Špatná bude politika vždycky, pokud na ni budou lidé kašlat a ignorovat ji jako něco podřadného a špinavého“GEBAUER: Jak už jsem řekl, dnešní situace mně i přes všechna ta dramata přijde jako vůbec nejvíc v pořádku, co jsme snad kdy zažili. Ovšem je potřeba si uvědomit, že se život v demokracii vždycky odehrává na jakési hraně. Lidé se musejí dokázat o sebe každý den postarat. Když to neudělají oni, udělá to za ně někdo jiný, a to jinak, než si představovali.
Na rozdíl od hloupých rčení, že politika mě nezajímá, já ji vnímám jako součást našeho života. Politika totiž znamená něco jako veřejnou domluvu. Samozřejmě pak záleží na tom, jestli se dělá politika dobrá, či špatná. A špatná bude vždycky, pokud na ni budou lidé kašlat a ignorovat ji jako něco podřadného a špinavého. Pak ji ale bez naší účasti bude dělat opravdu kdokoliv a jakkoli. Což možná řada lidí bohužel chápe jako jakousi výměnu za to, že se o ni nemusejí starat či do ní sami vstupovat.
Od kulturního povědomí k politice
ČESKÁ POZICE: Jak velkou touhu po společenském angažmá vidíte třeba u svých studentů?
GEBAUER: Své studenty hlavně vždycky vyzývám, aby šli volit třeba zástupce do školního senátu, protože tam se volí rektor a senát je kontrola vedení. Podle jejich kvality pak bude škola vypadat. Pokud žijeme v obci, musíme mít zájem na tom, kdo bude stát v jejím čele, a potažmo pak v čele státu. Podle toho zase vypadá stát, a nakonec i celý svět. Prý notoricky je už znám můj výrok: „Alespoň jeden sochař do každé české vísky!“ Protože on má speciální vzdělání ve vizuální kultuře spojené s reálným materiálem a prostorem. V jistém smyslu má starost o veřejný prostor v popisu práce.
ČESKÁ POZICE: Myslíte, že to jiní lidé takto nevidí?
GEBAUER: Řekl bych, že co se týče kultury, společnost zbarbarštěla. A to dokonce tak, že se například i špičkoví vědci, muzikanti či herci často těžko orientují a mnozí jsou nevkusní na úrovni jakéhosi středního proudu. Tak to ale myslím nebývalo. Kultura na jisté úrovni prosakovala skrze všechny vrstvy společnosti. Od kulturního povědomí se ale odvíjí i svět politiky.
Například jak tak úžasné město, jako je Praha, které má tak fantastickou strukturu, na niž se jezdí dívat lidé z celého světa, a ve kterém žije tolik skvělých architektů a intelektuálů, může vyprodukovat něco tak obludného, jako je v rámci tunelového komplexu Blanka křižovatka na Prašném mostě či na nedaleké Petynce? Její tvořiči vůbec nerespektovali urbanisticky jedinečnou dejvickou čtvrť, která by měla být spojená s Pražským hradem spíše pěší zónou, a nad tunelem tam udělali dálniční megauzel... Nakonec jsem se v tom i angažoval a jako obyvatel Dejvic podepsal spoustu peticí jako řada jiných. Všechno marně, najednou se nečekaně tunelovalo.
ČESKÁ POZICE: Spoustě lidí ale bude Blanka vyhovovat...
GEBAUER: Ale proč je povrch připraven pro ještě větší provoz, když se bude projíždět pod zemí? Je to zvláštní stereotyp. V momentě, kdy lidé mají dojem, že zažehnali něco špatného a přestanou být pozorní, přijdou noví papaláši a to špatné rychle udělají. Něco tak připitomělého a příšerného neprovedl ani komunistický režim, který odfiknul sv. Václava od Národního muzea magistrálou. Současné řešení tehdejší chyby nenapravuje, ale dost často znásobuje.
Další býkárnou může být třeba snaha o stavění domů na koupališti Džbán v Šárce. Je tam možnost se dostupně a v kontaktu s přírodou koupat a slunit. Dnes je sice ten areál poněkud zpustlý, nicméně pokud dejvická radnice místo zachování jeho funkce – třeba revitalizací pomocí čističky vody – povolí výstavbu domů, dopustí se opět podrazu na svých voličích.
ČESKÁ POZICE: Co se v Praze jako veřejném prostoru naopak povedlo?
GEBAUER: Řekl bych – když už jsme u Dejvic –, že nová budova Národní technické knihovny je pěkná. Jistě by řada věcí šla udělat jinak, ale přece jen jako celek funguje.
A její předpolí příjemně žije svým životem – jezdí tam na prknech skejťáci, bruslaři, sedí milenci, studenti. Nakonec mám radost, že tam mám i já sám své objekty, takové čtyři betonové palice, což je parodie na lidskou stejnost. Líbí se mi to pohromadě s barevným cvrkotem kolem. Ale abych doplnil informaci – právě je mladí vandalové silně poškodili a pak utekli.
Asi je škoda Kaplického projektu knihovny na Letné. Podle mě se zveličoval fakt, že by působila vůči Pražskému hradu agresivně. Já si myslím, že stávající stromy byly sto to zjemnit, mohla tak opodál Hradu fungovat decentní dominanta. Vedly se o tom tvrdé spory, ale architektura se dá dělat různými způsoby.
ČESKÁ POZICE: Jaký vztah k veřejnému prostoru máme obecně?
GEBAUER: I když si žijeme úžasně, tak svoji situaci zneužíváme a vyrábíme úplné kraviny. Příkladem jsou ty obrovské boudy takzvaných průmyslových zón kolem dálnic, které zasahují do okolní krajiny a do kterých se sváží harampádí z celé Evropy. Místo toho, aby se řada věcí vyráběla či pěstovala u nás, tak tím dovozem ničíme nejen svoji krajinu, ale navíc kamiony přeplňují dálnice. Je to taková až neschopnost politicko-hospodářsko-manažersky řešit ty nejobyčejnější věci, a tím pádem i ta související estetika jde do háje. Vždyť probetonujeme snad úplně všechno.
Je třeba být ve střehu
ČESKÁ POZICE: Co proti tomu navrhujete?
GEBAUER: Když se něco nelíbí, občan proti tomu má protestovat. Přesto je to běh na dlouhou trať. Když se tady bourají úžasné staré stavby, jako třeba opuštěné fabriky, ve kterých by něco pěkného mohlo vzniknout, a nikoho to extra nezajímá, těžko si pak představit, že někdo vezme sbíječky a začne v rámci Blanky budovat pěší zónu mezi Pražským hradem a Dejvicemi jako „protibetonářskou“ korekci.
„Těžko si pak představit, že někdo vezme sbíječky a začne v rámci Blanky budovat pěší zónu mezi Pražským hradem a Dejvicemi jako ,protibetonářskou‘ korekci“Občas je občanský protest úspěšný – a mám radost, že jsem se spolu s jinými spolupodílel třeba na protestu proti už schválenému projektu na výstavbu čističky na Vltavě v Tróji. Petice měla čtyři tisíce podpisů a byl to docela boj. Tu čističku chtěli vystavět v tak obludném rozměru, že měla o patro převyšovat trojský zámek. Stavba se díky takto projevené občanské vůli zastavila a bude mít, doufám, jinou podobu. Jak vidno, všechno není marné. V této souvislosti je docela pozoruhodné, že lehce bulvární tisk a televize dokázaly o věci referovat věcně a na odborné úrovni.
ČESKÁ POZICE: Přesto – myslíte si, že se lidé ještě chtějí angažovat, když mají za to, že má něco takového dělat zvolený politik?
GEBAUER: Jenže ten není neomylný a také může vloženou důvěru zneužívat. Občan by měl být stále ve střehu, tak už to v demokracii chodí. Výše uvedeným případem chci říci, že i když něco prosadit proti politikům je hodně těžká práce a stojí velké úsilí, přesto by ji lidé měli vykonávat. Jedině pak se může něco opravdu nad rámec všedního dne a různých mafiánských zájmů podařit. Jde o to si dennodenně všímat svého okolí a nenechávat věci, na kterých nám záleží, jenom v rukou úzké skupinky lidí.
Právě jen díky občanskému angažmá se povedlo v Brně odvrátit velice exponovaný projekt na slavném Zelném trhu – vcelku drastický zásah v podobě vybudování podzemního parkoviště pro hotel, který měl celé to prastaré náměstí zničit výjezdy. Také mohly být zničeny nedávno zrestaurované kasematy pod náměstím.
ČESKÁ POZICE: Pohybujeme se na nějaké hraně?
„Svět obecně, a nejen ten náš, může jít do háje velmi snadno, ale také může pokračovat ve vcelku snesitelné poloze a na nějaké úrovni“GEBAUER: Svět obecně, a nejen ten náš, může jít do háje velmi snadno, ale také může pokračovat ve vcelku snesitelné poloze a na nějaké úrovni. Pokud ale nepůjde kulturně nahoru, může existovat nebezpečí, že skončí v nějaké zkáze. Pak je to pole pro extremisty, jak zleva, tak zprava, kteří si vždycky najdou nějakého svého viníka. Ať už půjde o Roma, Evropu, Němce, Žida, vlasatého mladíka nebo nakonec i nějakého pracháče.
Ten mechanismus v podobě nacismu či komunismu přece všichni už dobře známe. Pak jim začne naslouchat ta jednodušší část společnosti, která chce patřit k nějakému celku, aby se necítila tak bezvýznamná. A v tom celku pak představují ohromnou sílu, lehce zneužitelnou nějakým alfa samcem – jako byli Hitler, Stalin, Gottwald, Mao a další –, který je dokáže motivovat, respektive zneužít, a oni jsou pak šťastní, že se prostřednictvím ničení a vraždění ve jménu čehosi realizují. Něco takového stále bohužel lidské společnosti hrozí. Koneckonců náznaky vidíme i u nás, třeba i v souvislosti s volbami.
ČESKÁ POZICE: Jak by do toho kvasu mělo promlouvat umění? Existuje dnes ještě něco jako angažované umění? Měli by se tvůrčí lidé nějak angažovat, či je to dávno přežitá funkce? Mají ještě ambici dráždit a provokovat?
GEBAUER: Já jsem znám jako ironik a satirik sochařství, ale před časem jsem vyhlásil ironický manifest krásy bez ironie. Dnes se více zabývám pohodovějšími tématy, třeba plavkyně v bazénu jsou moje celoživotní téma. Je to ventilace radosti ze života. To je také způsob angažovanosti, vedle těch malérů ukázat, jak je svět pěkný.
Nicméně umělci by se měli angažovat. Někdy vidí možná něco trochu jinak než jejich okolí. Druh tvorby, která kriticky reaguje na společenské dění, převzala mladší generace. Dokud fungují média, která by měla plnit funkci i ironie, parodie a kritiky, nechávám to víceméně na nich. Pokud by média selhávala, pak bych se „angažoval“ možná výrazněji.
ČESKÁ POZICE: Co dnes zajímá mladé lidi? Jací jsou vaši studenti?
GEBAUER: Pomáhám jim s jejich trápením už třiadvacet let na Umprumce, a ti, kteří vystudovali už za svobodných poměrů, mají samozřejmě jinou životní zkušenost. Já ale hlásám, že ať je bolševik či svoboda a demokracie, tak to, co dělají, má být také starostí o místo, ve kterém žijí, a to i v občanské poloze. Zdá se, že mnozí to vzali vážně. Vzájemně se stýkají v jakési pospolitosti, například když děláme společné výstavy, což není tak úplně běžné. Tam, kde žijí, třeba na malém městě, se snaží být aktivní a pro své okolí motorem, a to vedle své sochařské tvorby, která nemusí spočívat v megakvantitě.
Třeba Iva Junková v Řevnicích je jako ředitelka základní umělecké školy v radě obce, pořádá výstavy, soutěže, a to i mezi školami navzájem, koncerty. Nedávno jsme tam na nádraží založili prozatímní „Muzeum veškerého sochařství“ z prací našich absolventů. Nebo Jan Stolín – učí na univerzitě v Liberci a léta provozuje báječnou galerii, která se v závislosti na situaci stále stěhuje. Dagmar Šubrtová zase organizuje výstavy na Kladně a v Ústavu makromolekulární chemie AV ČR v Praze na Petřinách. A mohl bych pokračovat...
Jde o ochotu se angažovat v obci, ve které žijí. Řešit prostor kolem sebe, jak si ho představuji, v polemice s ostatními. Ne se stáhnout do soukromé jednotky a hýčkat jen svá tajemná témata. Každý jsme však jiný a zvládáme jen to, na co stačí dech.
