Při návštěvách restaurací se člověk občas dozví i něco poučného – třeba že slavná česká pěvkyně Ema Destinnová se roku 1878 narodila v Kateřinské ulici, v domě, kde dnes funguje stejnojmenná restaurace. Tato informace už sama o sobě stačí, abyste se cítili jaksi slavnostně a neobvykle. Tušíte, že interiér bude pojednán ve stylu starých dobrých časů a ze všech reproduktorů se bude linout Emin božský soprán.
A tak natěšeně sestupujeme po schůdkách do suterénu a už předem nasáváme atmosféru. Náš první pohled patří nechtěně kuchyni, neboť se nachází přímo proti vchodu a dveře jsou dokořán. Proč takové entrée? Očividně to není žádné efektní rejdiště koncipované k exhibici kuchařského umění, a tak tento výjev v kontrastu s „elegantním“ salónem působí jaksi nepatřičně. Je to zatím jen mlhavý dojem, na čichové úrovni nicméně podpořený subliminálním odérem kanalizace (je pravda, že déšť je na spadnutí).
Meze přepychu a vkusu
Míjíme akvárium, kde si zdejší humr odžívá poslední chvíle neutěšené existence, a vrháme se mezi bíle prostřené stoly. V zadní části místnosti jsme zpozorovaly několik starorůžových pohovek s křesly. Pohodlnost - relativní, jak se ukazuje - zvítězila. Ocitáme se tak v sousedství starého gramofonu, nasazená deska však mlčí, místo ní se prostor plní mainstreamovou reprodukovanou hudbou (paní Emo, vy to slyšíte...).
Čím déle se rozkoukáváme, tím jasnější je, že zdejší přepych i vkus mají své meze. Zdi zřejmě vymaloval tentýž autor, který nahodil i dvojici portrétů místní rodačky, na něž máme z našeho místa výhled. Pianino, které tu dvakrát týdně večer obstarává živou hudbu, vypadá spíš jako z kabinetu hudební výchovy a jeho dýha upomíná na sedmdesátá léta. Co do neromantičnosti si docela notuje se sousedním krbem, jejž zdobí velký plechový talíř, který sem osud zavál zřejmě odněkud ze Středního Východu. Navzdory skleníkům a zrcadlům to tu působí levnějším dojmem, který je však v rozporu se zdejší cenovou hladinou (a ostatně i webovými stránkami podniku).
Francouzská a italská klasika
Nečiňme si však úsudek jen podle interiéru. Šéfkuchař a majitel restaurace Steven Trumpfheller je údajně vyškolený v klasické francouzské a italské kuchyni a používá jen vysoce kvalitní a čerstvé suroviny. Zkusme tedy některý z jeho pokrmů – třeba toskánskou polévku, ravioli plněné jelení svíčkovou podávané s brusinkovým krémovým demi glaze (245,-), a to poloviční porci jako předkrm, plus dva další, tentokrát regulérní předkrmy – místo hlavního chodu, protože nabídka předkrmů nám přišla zajímavější.
I když jsme číšníka svými požadavky poněkud vyvedly z míry, vše nakonec pochopil a donesl. Poloviční porce raviol odpovídá čtyřem tmavým taštičkám ze semoliny, naplněným velmi výrazně chutnající směsí na základě zvěřiny, bohužel jsou značně tvrdé, byť těsto bylo vyváleno tence. Tři přiložené malé jelení medajlonky jsou kvalitní a ze všeho nejlepší je nasládlá omáčka lehce připomínající svíčkovou, která je provází.
Toskánská polévka (85,-) obsahuje na kousky pokrájenou papriku, mrkev, hrášek, 3 kostičky měkoučkého telecího masa, pár širokých nudlí a petrželku. Vývar je výrazný a chutná poctivě, s výjimkou zeleniny, jejíž jednotlivé druhy vystupují spíš jako sólisté. Obsahuje však nálož mletého černého pepře, jehož prvoplánovou palčivost pociťujeme jednoznačně jako nepříjemnou. Co je na polévce toskánského, nám žel bohu uniká...
Pepř bohužel dodává jinak delikátní kreaci hospodský rozměr
Prvním předkrmem, který jsme zvolily místo hlavního chodu, jsou dozlatova grilované plátky francouzské králičí svíčkové s purée ze sladkých brambor. Maso je výborné, nádherně vláčné, i omáčka je třída, stejně povedená je i batátová kaše. Bohužel však v kuchyni zřejmě usoudili, že „fádnímu“ ušákovi chybějí grády, a celou kreaci velkoryse posypali – evidentně oblíbeným - pepřem, který celé delikátní kreaci dodává hospodský rozměr. Škoda!
Dalším předkrmem v pořadí jsou bažantí prsa s jablky a šťávou z bílého vína Chenin blanc (220,-). Na elegantním talíři jsou naservírována pěkně měkká, dozlatova opečená prsíčka, 4 mírně podušené plátky jablek, listová petržel, jemně navinulý sós, pár čerstvých lístků tymiánu a bramborová kaše, kterou jsme si přiobjednaly. Vše je, zdá se, v pořádku, jen sůl tentokrát byla zřejmě nad zlato (přičemž zrovna my solíme nestandardně málo...). Po přisolení se dojem sice zlepšil, ale do pravé euforie máme nad touto dietní kreací přece jen daleko. Jemné bažantí maso (evidentně z chovu) by bezesporu potřebovalo nějakého razantnějšího partnera - tím však určitě nemáme na mysli obligátní pepř, jehož dávku tentokrát slízla bramborová kaše.
Na řadu přichází šafránová paella španělské inspirace ( 260,-), o níž jsme byly předem zpraveny jako o extra kousku. Jasně žlutá barva po šafránu působí lákavě, především v kontrastu se zelenou a převážně červenou barvou dalších ingrediencí. Rýže však není úplně dovařená. Kromě kousků kuřete, zeleniny, čtyř slávek (vyloženě nedobrých), langustýny (s nepochopitelně měkkým, takřka rozbředlým masem) a koleček klobásky (nejlepší z celé kreace) obsahuje bujnou snítku kopru a také borduru z bazalkového pesta (které zná Španěl z italských restaurací).
Několik trendů
Je však dlužno přiznat, že na jídlo se soustředíme jen s největšími obtížemi: u sousedního, jediného obsazeného stolu, se totiž postupně střídá kuriózní klientela. Nejprve rozesmátá trojice z Facebooku oplývající těmi nejtenčími dotykovými displeji všeho druhu, z níž se podle všeho postupně vyklubou dealeři s botoxem na pracovní schůzce. Vzápětí blahobytný ultramoderní tlouštík s ostentativní rozhalenkou, zlatým řetězem a mladou společnicí, jejichž způsoby silně připomínají pražskou galerku. Číšník je profík, nasazuje bodrý tón a ani se neobtěžuje s jídelním lístkem; je vidět, že podobné klienty má přečtené a dokáže se trefit do jejich vkusu (steak s hranolky pro pořízka s odhalenou hrudí, salát s kozím sýrem pro krasavici).
Prostředí plus hosty můžeme směle zařadit na čelné místo pomyslného žebříčku bizarnosti
Je zajímavé, že někteří z hostů mizejí v zadním salonku, aniž bychom je viděli odcházet hlavním vchodem. Záhada. Zvědavost nám nedá a vydáváme se tím směrem aspoň na toaletu. Panuje tu stejný druh „přepychu“, jen stylový kohoutek je utržený a nevymáčkneme z něj ani kapku vody. Zoufale se uchylujeme k pánům - tam je to trochu lepší, kohoutek ale pro změnu nelze dovřít. Toalety jsou často určitým indikátorem, jak je na tom podnik s hygienou…
Všechny ty drobnosti nás upřímně řečeno dokonale zmohly. Vlastně už ani nemáme chuť na dezert. Pro formu objednáváme zmrzlinový pohár (2 kopečky malinového a mangového sorbetu plus 1 kopeček smetanové pistáciové). Není to špatné, malinový sorbet byl asi vylepšen sirupem a nějakým barvivem, mangový je lepší, pistáciová zmrzlina je příjemně kontrastně sametová, snad by v ní mohlo být navíc pár pistácií.
Ke kávě nedostáváme vodu, a co hůře, objednaný čaj z čerstvého zázvoru ani po více než 15 minutách nevykazuje pražádnou chuť. Po reklamaci se situace v konvičce poněkud zlepšila, nicméně tekutiny je v ní sotva na jeden šálek, což je při ceně 70 korun opravdu ostudné. Tomuto novému trendu ani trochu nerozumíme – jako by oddenek zázvoru nebo pár snítek čerstvé máty byla taková vzácnost!
A když už jsme u nápojů – pouhé dva druhy „rozlévaného“ vína je u restaurace, která evidentně aspiruje na „lepší“ podnik, žalostně málo, navíc číšník ani tyto dva druhy nebyl schopný kloudně popsat.
Suma sumárum – podnik u Emy Destinnové nám přichystal nejedno překvapení, většina z nich však nepatřila do kategorie příjemných. Prostředí plus hosty můžeme směle zařadit na čelné místo pomyslného žebříčku bizarnosti. (Začíná se nám rýsovat po nedávné návštěvě vyhlášeného SaSaZu, kam chodí snad jen pražští parvenuové. Atmosféra tvrzená nepříjemnou hudbou a nafrněnou obsluhou je sice vpravdě ďábelská, alespoň tam ale opravdu výborně vaří). Účet zněl na 1585 korun, za něž jsme dostaly jednoho vynikajícího králíka, několik průměrných jídel a vrchovatou lžíci pepře. Moc dobrá investice to zrovna nebyla.
Restaurant U Emy Destinnové
Praha 2, Kateřinská 7
Tel.: 224 918 425
www.uemydestinnove.cz
Otevřeno: po-pá 11.00 – 23.30, so 18.00 – 24.00