Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Který Putin se vrátil do Kremlu?

Vladimír Putin

  5:34

Ve světle výzev stojících před Ruskem očekávají mnozí od prezidenta, že nebude pouze slepě uctívat stabilitu, ale přidá i ždibec dynamiky.

Poddaní vítají svého cara aneb Slavnostní prezidentská inaugurace Vladimira Putina. foto: © ReutersČeská pozice

Před několika dny vyšly na stránkách týdeníku Ogoňok utopistické řádky s pera známého ruského politického analytika Fjodora Lukjanova, které stojí za připomenutí. Jak sám autor přiznává, nesnažil se o nic jiného, než vlít na prahu Putinova třetího funkčního období, kdy lze číst většinou samé pochmurné analýzy budoucnosti, do žil svých spoluobčanů alespoň trochu optimismu.

„7. května 2018. Necelý měsíc před začátkem mistrovství světa ve fotbale byl v Kremlu slavnostně uveden do funkce nový prezident Ruska. Vladimir Putin, který si i ve svých pětašedesáti letech udržuje svůj sportovní vzhled, předává po takřka dvaceti letech vládu svému nástupci, mladému a energickému následovníkovi, jenž vstoupil do velké politiky v době rozsáhlé transformace režimu před šesti lety. Ještě předtím poskytl předním televizním stanicím rozhovor, ve kterém zavzpomínal na léta strávená na vrcholu moci.

Prohlásil, že už v roce 2012 se vrátil do Kremlu až po dlouhé rozvaze. Na jeho rozhodnutí měly zásadní vliv obavy o budoucnost jím započatého politického kurzu v době přicházející nové vlny globální krize. Samotné ohlášení Putinovy kandidatury proběhlo ještě v klidu, během parlamentních voleb už ovšem situace zašla příliš daleko, když se vystupňovalo napětí nashromážděné ve společnosti. Opozice však naštěstí nebyla schopna této příležitosti využít.

V nejvyšších patrech mocenské hierarchie se objevily nové tváře, namísto tolik očekávané politické liberalizace však následovalo spíše manévrování navozující dojem změn. To Putin vysvětluje tím, že chtěl v mimořádně citlivé situaci pouze zabránit šíření populismu. Ani to však samozřejmě nezabránilo určitým otřesům. Další vlna globální krize, která se dostavila v roce 2013, ho ovšem utvrdila v přesvědčení, že Rusko nesmí dále otálet s provedením radikální transformace, jinak by přišlo vniveč vše, co dosud vybudoval.

Ve světle úspěšných reforem vzaly snažení Moskvy na poli vzájemného sbližování vážně i dosud jen velmi vlažné evropské země a pod vlivem vyčerpání pramenícího z krize dospěly během pouhých dvou měsíců k rozhodnutím v tak dlouho odkládaných otázkách, jako je například problematika víz. Poněkud složitější situace byla však ve vztahu k hrozivě sílící Číně, nicméně program rozvoje Sibiře a Dálného východu vytvořil dobrý základ spolupráce. V tichomořské oblasti se navíc podařilo nalézt společné zájmy, které se ještě přednedávnem jevily v euroatlatickém regionu jako zcela absurdní, i se Spojenými státy.

Putin tak může do rukou svého nástupce, jenž si od roku 2017 získal mnoho cenných zkušeností i ve funkci premiéra, předat Rusko, které stojí pevně na vlastních nohou a těší se respektu ve světové politice. Rusko, kterým neotřásla ani další vlna globální krize. Putin, jenž je přesvědčen, že vývoj Ruska je na dobré cestě, měl podle svého tvrzení dojem, že nastal čas, aby se plně oddal svojí oblíbené kratochvíli a na domácím mistrovství světa v roce 2018 už pouze uvolněně fandil domácímu týmu…“

Nechtějí brežněvovskou stagnaci

Většina ruských odborníků totiž právě optimismem v souvislosti s návratem staronového vládce do Kremlu neoplývá. Panuje všeobecné přesvědčení, že pozitiva předchozích dvou Putinových prezidentských cyklů se v poslední době obrátila naruby. Tolik očekávanou stabilitu po bouřlivých devadesátých letech již mnozí, především příslušníci střední třídy z velkých měst, považují za hotový fakt a snahy o zachování statu quo jim začínají připomínat spíše léta brežněvovské stagnace. Ačkoliv většina společnosti tento postoj dosud nezastává, tato její nejaktivnější vrstva již jednoznačně očekává změny a obnovu. Největším otazníkem Putinova třetího funkčního období je tedy to, nakolik dokáže staronový prezident těmto výzvám vyhovět.

Putinova popularita, o níž nemůže být pochyb navzdory množícím se, avšak neúčinným demonstracím, se zakládá na 12 letech jeho dosavadní vlády. Zemi, kterou jako prezident převzal na pokraji rozpadu po chaosu panujícím v devadesátých letech, se mu podařilo stabilizovat a následně postavit na dráhu ekonomického růstu. Ačkoli došlo ke konci jeho druhého období k výraznému zpomalení růstu, to, že se za uplynulých deset let průměrný příjem takřka zdesetinásobil, je fakt, který mluví sám za sebe.

Takzvaná „glubinka“ často ještě pořád bojuje za prostou obživu a pro místní je nejdůležitější stabilita

Stabilitu navíc díky nashromážděným rezervám neohrozila ani globální krize. Ukazatele atakující hranici deseti procent růstu HDP mezitím sice klesly na polovinu, růst se však nezastavil a za posílení střední třídy lze vděčit právě období Putinovy vlády. Tato vrstva je nyní nejnespokojenější, přičemž zapomíná na to, že Rusko není pouze Moskva a Petrohrad. Zatímco obě „hlavní města“ požadující urychlení změn už se snaží o průlom směrem k liberalismu, takzvaná „glubinka“ často ještě pořád bojuje za prostou obživu a pro místní je nejdůležitější stabilita.

Není pochyb o tom, že je Rusko zralé na reformy a politická i hospodářská modernizace by také mohly postupovat rychleji, ovšem koordinace zájmů větvících se do všech stran po celé zemi není snadným úkolem. Udržet pohromadě tak obrovský prostor o rozměrech impéria, k tomu je v zásadě zapotřebí tvrdá ruka. Tato výzva s ohledem na předcházející historické skutečnosti do jisté míry ozřejmuje, proč Rusko nebuduje model demokracie anglosaského, liberálního typu. Po rozpadu Sovětského svazu se o to pokusilo, jak se však jasně ukázalo, ve zdejším prostředí je tento model nefunkční.

Bude Putin schopen obnovy?

Rozvážný postup tedy neznamená, že by Putin neměl jasno v tom, před jakými stojí Rusko výzvami. K nejdůležitějším z nich přitom patří potlačení rozbujelé korupce, která také čím dál více brzdí další rozvoj, a omezení byrokracie, jež se stará spíše o ochranu vlastních pozic, stejně jako urychlení společenské mobility a zavedení vnitřních „výtahů“. Bez toho na sebe totiž nechá dále čekat už tolikrát zmiňovaná modernizace, což by ohrozilo i současnou stabilitu. Nemluvě o tom, že by Rusko v prostředí čím dál ostřejšího mocenského boje pouze upadalo stále více do pozadí.

Je jednoznačné, že prezidentské období Dmitrije Medveděva se zapíše do učebnic dějepisu jako roky promarněných možností. Ve vyhlášeném boji proti korupci nedosáhl ničeho a v uplynulých letech nedošlo ani ke snížení závislosti Ruska na vývozu surovin. Navíc přestože jako milovník nových technologií, angažovaný blogger a uživatel Twitteru proklamoval modernizaci země, není Rusko ani na tomto poli o nic dál než před čtyřmi lety. Byla by však chyba svádět všechno na Medveděva. V podstatě se stal prezidentem proto, že jím ve smyslu ústavy nemohl zůstat Putin. Měl tudíž velmi omezené pole působnosti a jeho loajalita mu nedovolovala pokoušet se měnit jeho hranice. O tom, že se Putinovi postaví, tak snili spíš jen ti, kteří k Medveděvovi upínali vlastní ambice.

Není vyloučeno, že se vedle konzervativního Putina může právě kolem Medveděva utvořit další, liberálnější pól

I přesto, stejně jako vzhledem k tomu, že je o 13 let mladší než Putin, vnesl svou rétorikou do ruského veřejného života nový tón, čímž také do značné míry připravil půdu pro nevyhnutelné změny příštích šesti let. Jako premiér nyní může prokázat, že dokáže víc i na poli činů, a pokud mezitím nedojde ke zhoršení makroekonomických ukazatelů a vydrží současná společenská stabilita, může vyvrátit přesvědčení skeptiků. V takovém případě pak není vyloučeno, že se vedle konzervativního Putina může právě kolem Medveděva utvořit další, liberálnější pól. K realizaci tohoto kroku ukazujícího do budoucna totiž neměl tandem, jenž považoval za nejdůležitější především stabilitu, v uplynulých čtyřech letech dostatek odvahy.

K tomu, aby se utopistická povzbuzující vize Fjodora Lukjanova stala alespoň zčásti skutečností, bude však v následujících šesti letech zapotřebí právě více odvahy a dynamismu, který nebude pouze slepě uctívat stabilitu. Kardinální otázkou je tedy to, zda je schopen obnovy sám Putin, jenž v zásadě celý systém určuje. Měnit se nemusí, výzvy 21. století si ovšem vyžadují jiné metody. To cítí i sám staronový pán Kremlu, přičemž jeho státnické schopnosti i strategické ambice dávají tušit, že bude schopen překročit i vlastní stín.

Autor:

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Administrativní pracovník

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Praha