Navíc takové nasazení sil a materiálu již není efektivní a část lidstva k podobnému světovému konfliktu ztrácí motivaci. Navzdory tomu mohou přijít rozsáhlé konflikty v jiné formě, jejichž psychologické i ekonomické dopady zejména na západní civilizaci mohou v lecčems i předčít dosavadní dvě globální války.
Zatímco totiž v řadě koutů Země jsou krvavé, brutální, ba i šílené střety na denním pořádku a tamní obyvatelé často nic jiného než nedostatek, choroby a jiné pohromy neznají, průmyslový a demokratický svět je zranitelný v tom, že už těmto jevům odvykl a ztrácí vůli a schopnost improvizovat.
Muslimský svět a závislost na ropě
Za roznětku globální války zřejmě nelze v blízké budoucnosti považovat islamistická hnutí, neboť nemají podporu žádných vlád, a naopak jdou prakticky proti všem blízkovýchodním režimům. Jde o gerilové a teroristické organizace a buňky, které se v mnoha případech s džihádistickou agendou a násilím bezpochyby pokoušejí získat globální dosah, ale zároveň se v boji proti nim dokážou přinejmenším diskrétně shodnout i země, jako je Rusko a Saúdská Arábie, Pákistán a Indie, USA a Írán.
Za roznětku globální války zřejmě nelze v blízké budoucnosti považovat islamistická hnutí, neboť nemají podporu žádných vlád |
Muslimský svět dál bude zdrojem nestability, dějištěm povstaleckých válek, největšího počtu teroristických útoků i jejich obětí, ale nepůjde o záležitost, která by vyvolala světový konflikt z ideologických pohnutek. Mnohem výbušnějším tématem mohou být ekonomické a vojenské zájmy a jejich zdánlivě nečekané kolize – v tomto ohledu bude možná dobré bedlivě sledovat Dálný východ a rusko-čínské pomezí.
Zůstaneme-li v muslimském světě, tamní otřesy určitě mohou globální stabilitu také rozkolísat. Přetrvávající závislost průmyslového světa na ropě (a ta nemusí být jen z Orientu – požár v irácké rafinérii Bajdží zvyšuje i cenu suroviny například z Nigérie) stále dává Blízkému východu větší váhu na světové scéně, než by mu náležela. Bez ropy (pravda – a posvátných míst) by nás Blízký východ zajímal jen o málo více než Afrika.
Ohrožené Jordánsko a Gaza
Když byl tedy v roce 1951 v Jeruzalémě zavražděn jordánský král Abdalláh I., neznamenalo to pro okolní svět prakticky nic. Kdyby se však dnes stal obětí atentátu jeho pravnuk, současný jordánský panovník Abdalláh II., můžeme si zaspekulovat, že by se to stalo v rámci dalšího šíření vlivu sunnitských extremistů, kteří už ovládají velké části Sýrie a Iráku a mají – zatím spíš jen verbálně – spadeno i na další části Levanty.
O hrozbě, již islamisté z Islámského státu představují nejen pro Jordánsko, ale i pro palestinskou Gazu, se spekuluje stále otevřeněji |
Svržení současného jordánského režimu by nevedlo ke globálnímu střetu, ale znamenalo by velké těžkosti pro celý západní svět – padla by nejstabilnější a zároveň nenápadná výspa západního vlivu v regionu, odkud tajné služby koordinují své blízkovýchodní operace, na řece Jordánu by se po 20 letech opatrného míru znovu otevřela fronta proti Izraeli a opět by se odhalila zranitelnost Západu.
O hrozbě, již islamisté z Islámského státu (IS) představují nejen pro Jordánsko, ale i pro palestinskou Gazu, se spekuluje stále otevřeněji, když však IS nedávno po svém zocelení v syrské válce ovládl čtvrtinu Iráku, byl Západ zcela zaskočen. Přitom jsou to právě takové zdánlivě nečekané události, které mohou globální stabilitu nabourat nejvíce.
Selhání Západu
Příkladů, kdy Západ selhal v odhadu příštích kroků soupeře či protivníka nebo podcenil hrozící rizika, je řada. Když začalo Arabské jaro a revoluce otřásala režimem bývalého egyptského prezidenta Husního Mubáraka, ve specializovaných knihkupectvích několik měsíců bez povšimnutí ležela kniha Inside Egypt: The Land of the Pharaohs on the Brink of a Revolution (Uvnitř Egypta. Země faraonů na pokraji revoluce) od britského novináře Johna Bradleyho. Nebyla však součástí mainstreamu a všeobecně sdílených pravd, a proto arabská vlna okolní svět dokonale zaskočila.
Lze analyzovat, nakolik je úspěchem západní politiky a civilizace současný vývoj v Afghánistánu, Iráku, Libyi, kde se všude Západ angažoval ještě výrazněji než na Ukrajině |
Asi málokdo také před rokem tušil, do nakolik hluboké roztržky se dostanou Rusko a Ukrajina. Západní média a politické elity tento střet vesměs dávají za vinu Moskvě, aniž by reflektovaly, že i ze strany Evropské unie, potažmo USA, jde stále o tradiční rozšiřování sféry vlivu – ba dokonce že se Západ pokusil vklínit do prostoru, který má geograficky, historicky i politicky pořád blíž k Moskvě než k Bruselu, nemluvě o Washingtonu.
Bez ohledu na interpretace se ale můžeme ptát, jaké kroky Západ od Ruska očekával. Zdá se, že anexe Krymu a podpora separatistů na východě Ukrajiny to nebyly, proto se nabízí otázka, jak chce Západ ošetřovat své zájmy, když nedohlédl takových konců zdánlivě nevinné krize jménem Majdan.
Podobně můžeme analyzovat, nakolik je úspěchem západní politiky a civilizace současný vývoj v Afghánistánu, Iráku, Libyi, kde se všude Západ angažoval ještě výrazněji než na Ukrajině. Nevděčné vytloukání klínu klínem někdy může být jediným řešením, v tomto ohledu mají západní lídři omezený manévrovací prostor a prakticky nemohou kritice uniknout. Ukazuje se však zároveň, že ideologicky zaslepený pohled na zprvu lokální problémy se stává jedním z kritických faktorů globální stability.
