Kristina vyrůstala připoutaná k tématu ochrany životního prostředí a aktivního občanství už od dětství. Jejím otcem byl nejdéle píšící český ekologický novinář Čestmír Klos. Její polská matka Ewa Klosová byla od 80. let členkou polské Solidarity a po přestěhování do Československa v polovině 80. let také překladatelkou a důležitou spojkou mezi českým a polským disentem. Matka Ewa tak měla kromě bojovnosti a silné vůle vliv i na Kristinino mezinárodní ukotvení.
Kristina vyrůstala s kosmopolitním pohledem na svět a sociální i environmentální citlivostí v žilách. Přesně takovou jsem jí poznal, když se přestěhovala z Prahy do Brna, kde začala studovat sociologii a environmetální studia.
Během jejího druhého roku v Brně jsme spolu, a ještě s partou kamarádů z prostředí aktivismu, politiky a médií začali bydlet. Kristina byla silná a energická, výrazná postava všude, kde se objevila. Trochu výstřední, rozhodně originální a neustále zvědavá a s velkou chutí dozvídat se něco nového. Hlavně jedna z těch, na které bylo opravdu spolehnutí – ať už měla jet pomáhat rodičům na chalupu, pomoci kamarádům zvládnout státnice nebo se chopit záchrany planety před klimatickou katastrofou.
„Kristina patřila k těm kamarádům, kteří jsou takzvaně na celý život. Připadá mi to jako včera, co jsme se potkali poprvé. Kristina byla moje spolužačka, a když jsem v prvním semestru na brněnské sociologii mezi davem anonymních prváků hledal někoho, s kým bych psal domácí úkol, instinktivně jsem přes celou aulu zamířil k ní. Měla klobouk, výrazné brýle s červenou obroučkou, na krku korále, vyzařovala z ní svobodomyslnost a tušil jsem, že si budeme rozumět,“ vzpomíná na ni náš společný kamarád a redaktor Deníku Referendum, Josef Patočka.
Součástí hnutí za klimatickou spravedlnost
V té době se postupně stávala důležitou součástí českého i mezinárodního hnutí za klimatickou spravedlnost – za řešení klimatické krize a spravedlivé rozložení nákladů mezi státy, které ji nejvíce způsobují. Kamarádi z organizace Limity jsme my později z legrace říkali, že Kristina je ministryně zahraničí hnutí. Nějakým způsobem si dokázala s naprostou lehkostí získat kamarády všude tam, kam se podívala. Ať už na klimatických akcích v Německu, Anglii či Francii nebo během svého studia ve španělské Granadě a práci v Barceloně. České klimatické hnutí propojila s Němci, Poláky a dalšími.
„Vojto, já tady nechci být s lidma, který znám. Jeli jsme do Německa, tak se tady musíme seznamovat!“ říkala mi, když mě jednou večer během masové blokádě uhelné infrastruktury v Německu v roce 2016 táhla do neznáma mezi zahraniční účastníky akce.
„Vojto, já tady nechci být s lidma, který znám. Jeli jsme do Německa, tak se tady musíme seznamovat!“ říkala mi, když mě jednou večer během masové blokádě uhelné infrastruktury v Německu v roce 2016 táhla do neznáma mezi zahraniční účastníky akce. |
„Kristina byla jednou ze zakladatelek, jednou z duší a jedním z motorů hnutí Limity jsem my – společenství přátel průměrně o generaci mladších, než jsem já, které mi vrátilo pomalu se vytrácející naději, že bojovat za ochranu klimatu a proti devastaci způsobované uhelným průmyslem má v téhle zemi smysl,“ řekl na jejím pohřbu v motolském krematoriu koordinátor energetické kampaně v Greenpeace Jan Rovenský.
Od prvních let na vysoké škole a následně během cest po světě a propojování evropského klimatického hnutí Kristina začala publikovat své první články. Nejdříve se věnovala sociální tematice v časopise Halas a později začala publikovat v Sedmé Generaci a dalších médiích.
„Ke všem svým dalším neobyčejným nadáním byla Kristina, stejně jako její otec, talentovaná novinářka. Její texty byly vždycky odpracované, dobře se četly a bylo z nich znát, jak jí na nich záleží. Vzpomínám si, jakou měla radost, když na ně dostala od táty dobrou zpětnou vazbu – napsal mi, že je to dokonce i čtivé, říkala mi,“ vzpomíná Josef Patočka. Mluví o článku „Vzpoura proti oteplování“ o německých blokádách uhelné infrastruktury, který Kristina napsala pro Českou pozici.
Naděje environmentální novinařiny
Kristina byla velkou nadějí české environmentálně a klimaticky laděné novinařiny. Nikdy se nespokojila s frázemi a ideovými hesly. Chtěla všechno chápat a když něco tvrdila, bylo to téměř vždy založené na poctivém zkoumání nebo žité zkušenosti.
Rozhodnutí Kristiny odejít ze života je pro všechny, kteří tu po ní zůstali, obrovská ztráta. Jsem si ale jistý, že svým činem nic nevzdala. Jestli se někdo nevzdával, tak ona. Je mi jasné, že až tady taky jednou skončíme, ona už bude mít v nějakém dalším světě vybudovanou kompletní novinářskou i aktivistickou infrastrukturu, a bude nás zase vést do dalších bojů za lepší a spravedlivější svět. |
„Kristina byla šílená šprtka. Všude s sebou nosila svoje složky a sešítky a dělala si myšlenkové mapy a vždycky se snažila odvést tu nejlepší práci,“ vzpomíná naše společná kamarádka Anna Bromová.
„Kristina měla moc ráda kafe a cigára. Chtěla si pěstovat vlastní tabák. Taky moc ráda tancovala, na každé party byla úplně vepředu a smála se ostatním, jak neumí tancovat. Byla nejlepší ze všech v ponožkových zápasech. Tak strašně moc chtěla vyhrát a sundat soupeři ponožky, že si při tom i zlomila ruku,“ vzpomíná.
Poslední dobou toho měla Kristina hodně a i to bylo důvodem, proč se u ní před dvěma lety projevila bipolární afektivní porucha. Doufám, že si teď dává trochu odpočinku. Rozhodnutí Kristiny odejít ze života je pro všechny, kteří tu po ní zůstali, obrovská ztráta. Jsem si ale jistý, že svým činem nic nevzdala. Jestli se někdo nevzdával, tak ona. Je mi jasné, že až tady taky jednou skončíme, ona už bude mít v nějakém dalším světě vybudovanou kompletní novinářskou i aktivistickou infrastrukturu, a bude nás zase vést do dalších bojů za lepší a spravedlivější svět.